Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 5. kapitola

03.08.2011 (20:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4005×

„Víte…“ začala jsem. Pete do mě dloubl loktem a pohledem mi naznačil, ať si pohnu nebo že to udělá za mě. „Rozhodla jsem, že odejdu s Petem do Forks. A nezabráníte mi v tom,“ řekla sem tvrdě a sledovala při tom rodiče. Podívat se na Sel mě ani nenapadlo, nechci vidět její výraz.

„Pete nám něco takového už říkal,“ řekla pobaveně matka. „A ty si samozřejmě naivně myslíš, že tě pustíme, co?“ Teď už se dokonce smála.

Obě dvě jsme se podívaly na otce, ale ten nevypadal moc zaujatě. Přišlo mi, jako by mu to bylo jedno. Dobře, takže jednoho mám z krku, pomyslela jsem si.

„Ano, myslím, maminko. Mám taková pocit, že bys nechtěla, abych něco někomu řekla...“ Panebože, já jsem málem zradila Peta. Málem jsem jim řekla o té adopci. Hodila jsem po něm omluvný pohled a pokračovala. „Jednoduše řečeno, jestli mě nepustíte, udělám vám ze života peklo. A jestli si myslíš, že bych to nedokázala, tak tě bohužel musím ujistit, že ano. Stačí jediné, omylem vyslovené tajemství naší rodiny a mám takový pocit, že by se vám následky příliš nelíbily,“ řekla jsem s úsměvem. Já mám v rukávu hodně věcí, které by se neměly dostat na povrch, a matka to moc dobře věděla.

„Ve čtvrletí,“ sykla matka poraženě.

Musela jsem se začít smát. Byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Odjedu pryč od matky, od otce, od Hollywoodu, od Seleniny slávy. Prostě od všeho. Začnu znova, konečně se od toho šílenství s Disneym distancuji, konečně budu s mým milovaným bráškou Petem a strýcem Charliem, kterého mám mimochodem taky moc ráda. Sice jsem ho už dlouho neviděla, ale on má jednu zásadní a pro mě velmi důležitou vlastnost. Moc nemluví a vzhledem k tomu, že u něj budu teď nějakou dobu bydlet, tak mi to bude moc vyhovovat.

„Bello, je to kvůli mně, že?“ ozvala se ztrápeně Selena.

„Sel, opravdu si myslíš, že odjíždím zrovna kvůli tobě?“ odpověděla jsem jí otázkou a smutně u toho hodila hlavou směrem k našim rodičům.

Dál už jsme to nekomentovaly a užívaly si poslední společné měsíce. Samozřejmě, že se budeme navštěvovat, ale nebude to jako dřív. Často se mi stává, že je mi kvůli tomu do breku, ale vždy se snažím si vzpomenout na to, jak moc mě rodiče zklamali, a na to, jak mi Selina sláva rozbourala a zničila život. Někdy bohužel ani tohle nepomáhá.

Menší problém nastal hned první školní po odjezdu Peta, protože místo toho, abych jako obyčejně koukala do země, jsem se usmívala na celé kolo a nemohla přestat. Spolužáci si k mé smůle začali myslet, že se mi rozsvítilo nebo co a znovu mě začali otravovat. Po týdnu stejně zjistili, že to nemá cenu a nechali mě žít. Lépe řečeno přežívat a doufat v lepší budoucí život ve Forks.

Už se blížil konec října a tím i moje stěhování. Většina věcí už tam sice byla, ale ta nejdůležitější pořád přebývala v LA. Já. Sama sebe jsem pobavila a zakroutila hlavou.

Ležela jsem posteli a představovala jsem si, jak asi Forks vypadá a jaké to tam vlastně bude. Prý je tam hodně lesů a celkově dost přírody. To je něco pro mě, klid. S rodiči, bratrem i strýcem jsem se domluvila na změně příjmení. Budu Isabella Swanová, neteř Charlieho Swana, místního šerifa. Když jsem se jeho povolání dozvěděla, tak jsem to stěhování málem odpískala. Naštěstí jen málem.

Poslední dny školy byly vcelku beze změny. Moje známky byly pořád stejně skvělé, málokdy se stalo, že bych měla něco horšího než jedničku. Bylo to opravdu lehké a já se mohla s klidným srdcem soustředit na všechny ty zmatky okolo Forks. To mi dalo opravdu zabrat, protože Pete se musel vrátit ke studiu, matka s otcem mi samozřejmě taky nepomáhali a Selena to měla zakázané, takže jsem na to byla sama.

Konečně nastal poslední den školy. Ráno jsem se hezky upravila, aby na mě spolužáci měli „hezké vzpomínky“. Vyrazila jsem do školy a kupodivu se cítila trošku nervózně. Všichni to sice dopředu věděli, ale myslím, že pan učitel pořád doufal, že si to ještě rozmyslím. Měl mě asi opravdu hodně rád, stejně jako já jeho. Za ty dva měsíce jsme si párkrát skvěle popovídali a on mi dal pár dobrých rad do života. Ostatní spolužáci si mysleli, že mi nadržuje a že díky němu mám i ty dobré známky. To mě vždycky dobře pobavilo.

Když jsem dorazila do třídy, měla jsem pocit, že na mě všichni dívají jako na zrádce. Asi se mi to jen zdálo, ale rozhodně to nebylo příjemné. Přešlo to až s příchodem učitele.

„Dobrý den, posaďte se,“ řekl a všichni s radostí uposlechli jeho rozkaz. „Ještě než se začneme věnovat biologii, chtěl bych vám oznámit jednu důležitou zprávu. Předpokládám, že už to víte, ale slečna Gomez se stěhuje. Dnes se její poslední den na naší škole, ale co my víme, třeba se vrátí,“ usmál se a hodil po mně upřímný pohled plný naděje. Jen jsem jemně zavrtěla hlavou.

Postavila jsem se a řekla: „Děkuji, bylo mi tu s vámi dobře.“ Nechtěla jsem lhát, protože s touto třídou mi opravdu dobře nebylo, a tak jsem toto poděkování směřovala k učiteli.

„Nemáte zač.“ Rozhlédl se po třídě, jako kdyby hledal podporu. Někteří slušně pokývali hlavou, jiní náš rozhovor ignorovali a ostatní asi spali nebo se o to alespoň pokoušeli.

Přežila jsem celý den. Zbytek biologie, španělštinu, dějepis, tělocvik, který jsem radši trávila na lavičce, sociální vědy a výpočetní techniku. Sice se mi to zdálo jako to nejdelší dopoledne mého života, ale stálo za to, protože bylo poslední.

Celá šťastná jsem vběhla do domu a hned za dveřmi jsem se srazila s Petem. Co tu dělá?

„Co ty tady?“ zeptala jsem se udiveně. Rozhodně mi to ale nevadilo, naopak.

„Co já tady? Já jsem ti přijel pomoct s balením zbytku věcí. To jsem ale hodný bratříček, co?“ zakřenil se a zvedl mě do náruče.

„Ááá, pusť, nech toho,“ smála jsem se a bušila do něj pěstmi.  Nicméně mi to nebylo nic platné, protože si mě přehodil jako pytel brambor přes ramena a nesl mě nahoru do pokoje.

Hodil mě na postel a žuchnul vedle mě. Objal mě a já jsem si schovala hlavu do jeho hrudi. Věděla jsem, o čem přemýšlí, nebyl si jistý, jestli se mi tam bude líbit a měl strach z toho, že bych se chtěla vrátit. O tom opravdu pochybuji, ale i kdyby rozhodně bych mu to nevyčítala.

Pomalu jsem usínala, ale Pete najednou začal být aktivní a tahal mě z postele s tím, že si musím sbalit. Chtěla jsem ho poslat někam, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Sakra!

Rychle jsme kmitali po pokoji a zmateně házeli věci do kufrů. Boty, oblečení, hygienu, plyšáky, cédéčka, šperky a spoustu dalších věcí. Tak za dvě hodiny jsme měli hotovo a spokojeně se usmáli. Pete si lehl ke mně do postele a společně jsme usnuli.

V noci se mi zase zdál můj sen. Cítila jsem se v něm líp než kdykoli dřív. Nevím, jak se mi to podařilo, ale ve snu jsem si vždy uvědomovala, že spím. A teď už jsem se nemohla dočkat rána, které k mému štěstí přišlo velmi rychle.

„Vítej v novém životě, Bello,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 5. kapitola: