Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 40. kapitola + epilog

27.03.2012 (20:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3830×

Ten den byl bezpochyby nejhorší den vůbec. Seděla jsem na pohovce v obývacím pokoji a čekala na nějaké zprávy. Esmé a Rosalie seděly vedle mě a snažily se mě utěšovat. Alice s Edwardem byli pořád ve vedlejší místnosti a zbytek rodiny o sobě pořád nedával vědět.

Kdybych řekla, že jsem z toho měla špatný pocit, tak by to bylo opravdu slabé slovo. Nejradši bych teď křičela a rozbíjela věci, tak moc jsem se o ni bála a myslela na nejhorší. A co bylo vlastně nejhorší? Kdyby byla Selena mrtvá, nebo kdyby se z ní stal upír?! Co bych pro ni vlastně chtěla já?

Ze sebe samotné se mi udělalo zle a znovu jsem se dala do pláče. Esmé mi ochotně podala další kapesníky a hladila mě po zádech. Vděčně jsem na ni koukla svýma uslzenýma očima.

„Volal Charlie, prý mu nebereš telefon,“ zaslechla jsem Edwarda, který pravděpodobně vcházel do pokoje. Nezvedla jsem hlavu, jen jsem zamručela, aby pokračoval.

„Neříkal nic nového, jen, že se vylekal, když tě nenašel doma. Chtěl pro tebe jet, ale řekl jsem mu, že u nás můžeš zůstat a on ať se dál věnuje vyšetřování. Snad nevadí,“ dodal.

„Díky.“ Přikývla jsem a trochu nadzvedla hlavu, abych na něj viděla.

Byl jen kousek ode mě a lítostivě mě pozoroval svýma medovýma očima. Nevím, jak to bylo možné, ale nedokázala jsem se na něj zlobit… Nebo zlobit možná není to správné slovo, už jsem mu prostě nedokázala vyčítat to, co se stalo a nestalo. Na to jsem jej bohužel moc milovala, až mě to děsilo, protože jsem věděla, že bych na něj měla být naštvaná a vše mu dávat za vinu. Nemohla jsem a už vůbec ne při pohledu do těch jeho upřímných očí.

„Doufám, že mi někdy odpustíš,“ řekl po chvíli tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

(…)

O den později…

Charlie už se mezitím neozval. Chápala jsem to, teď jsem pro něj nebyla důležitá a tak to bylo dobře. Riley a ostatní pořád beze stopy hledali Sel. Sice občas zavolal Jasper s tím, že zachytili Jamesovu stopu, ale on je z ní vždy nějak svedl.

Dobrou zprávou bylo, že po cestě nikde nenašli Selenino tělo, ať už bylo v jakémkoliv stavu. A to bylo to jediné, co mě zajímalo. Na tuto myšlenku jsem se upínala. Ona to prostě přežije, musí! Ostatní se mi sice snažili vysvětlovat, že i kdyby se měnila v upíra, tak je malá pravděpodobnost na přežití, protože ke správné přeměně je potřeba klid, který ona pravděpodobně neměla.

Nezajímalo mě to. Já jsem ji cítila, věděla jsem, že ještě není pozdě. Že mě neopustila. Nebyly jsme sice pravé sestry, ale byly jsme natolik propojené, že bych to věděla, poznala bych, kdyby zemřela. Aspoň jsem v to tedy doufala.

Mé myšlenkové pochody přerušilo vyzvánění Edwardova mobilu. S přehnaným nadšením jsem nadskočila na křesle a začala se rozhlížet kolem sebe. Ze schodů až k poličce, na které ležel mobil, se táhla rozmazaná šmouha. Až později mi došlo, že někdo zase použil svou upíří rychlost.

Nebyla jsem na to zvyklá. Ve škole se vždy chovali takřka jako normální lidé, ale doma… To už se tak nekontrolovali, i když jsem si byla jistá, že normálně se nekontrolují vůbec. Však proč by měli, že?

„Ano, Carlisle?“ vyhrkl do telefonu Edward a už si to zase namířil do kuchyně. Syknutím jsem ho donutila, aby se na mě otočil, a já mu tak mohla věnovat výhružný pohled. Tenhle hovor jsem musela slyšet. Povzdychl si, sedl si naproti mně a něco na telefonu zmáčkl.

„Našli jsme ji,“ ozvalo se z telefonu. Jistě, reproduktor! Doslova jsem slyšela, jak se mé srdce rozběhlo šílenou rychlostí, cítila jsem jej až v krku.

„A?“ zakřičela jsem ještě rychleji, než stihl cokoliv dodat.

„Žije, tedy… přeměna už začala, takže,“ odpověděl nešťastně.

„Přeměna? To jakože z ní bude opravdu upír?“ vyjekla jsem a hodila po Edwardovi zmatený pohled. Jen kývl hlavou a přivřel oči.

„Už jsme na cestě zpátky, zatím všechno připravte, jasné, Edwarde?“ ignoroval mou otázku a už mluvil jen k Edwardovi. Úzkostlivě jsem si povzdechla a sledovala Edwarda, jak pokládá telefon.

„Je mi to líto!“ Najednou mě Edward drtil ve své náruči. Dost mě to udivilo, protože si za celé ty dva dny, co jsem tu byla, nic nedovolil. Ale neodstrčila jsem ho, naopak, ruce jsem mu spojila za krkem a natiskla se k němu. Hlavu jsem mu položila na rameno a nechala se utěšovat.

„Já vím, mně taky,“ vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. Trošku jsem se od něj odklonila, abych mu viděla do očí.

„Musím tě odvézt domů, podle Alice se pohybovali v kruhu, takže tu budou zanedlouho.“ Ruku mi přiložil k tváři a palcem mě pohladil po líci. Slastně jsem nad tím dotykem přivřela oči, i když jsem věděla, že je to nesprávné.

„Počkej… Cože? Tak to v žádném případě, zůstanu s ní!“ ohradila jsem se a rychle od něj odstoupila. On si opravdu myslel, že ji tu nechám samotnou a půjdu si třeba pilovat nehty? Tak to asi opravdu těžko.

„Bells, mění se v upíra, nemůžeš tu s ní zůstat. Je to sice tvá sestra, ale když jsi novorozený upír, tak jde všechna láska a ostatní pocity stranou. Bez mrknutí oka by po tobě skočila,“ mluvil jako k malému dítěti a smířlivě ke mně natáhl ruce.

„Já vím, Edwarde, to už jste mi jednou vysvětlovali. Ale nevěřím tomu, že byste mě neuchránili. Ona bude sice novorozená a bude mít obrovskou sílu, ale vás je osm. Neříkej mi, že by vás přeprala,“ dělala jsem chytrou, ale vůbec jsem si svými slovy nebyla jistá. Copak ji vůbec v tom… stavu chci vidět?

„Dobře, můžeš zůstat, ale slib mi, že uděláš přesně to, co ti řeknu. Ani krok navíc!“ rozhodl, ale bylo vidět, že ho to stálo dost přemáhání. Zahřálo mě z toho u srdce, asi mě má opravdu rád.

„Děkuji, Edwarde,“ usmála jsem se.

Ani jsem se nenadála a na rtech jsem najednou cítila studený dotek. Edward, pomyslela jsem si  a začala mu polibky oplácet. Na tohle jsem čekala už od LA.

(…)

Edward měl pravdu, byli tu za necelé dvě hodiny. To ale bylo dost času, aby Esmé přichystala pokoj a Edward mohl připravit léky proti bolesti. Nemohla jsem se na to množství injekcí, které byly naplněny nějakou průhlednou tekutinou, dívat. Bolelo mě to za ni.

Dveře se rozletěly a už jsem viděla jen další rozmazanou šmouhu, která vedla do patra. Nervózně jsem si povzdechla a co nejrychleji se je snažila následovat.

„Jsi si jistá, zlato?“ Edward mě zastavil těsně přede dveřmi, kde teď byli všichni. Včetně mé sestry – budoucí upírky.

Nad jeho oslovením jsem se radši nepozastavovala a horlivě zakývala hlavou. Cítila jsem neskutečnou potřebu být u ní a chránit ji, ač se to zdálo jakkoliv divné, dětinské a naivní.

Jeho stisk na mém zápěstí povolil, a tak jsem se mu vysmekla a vtrhla do pokoje.

To, co jsem před sebou viděla, se snad ani nedá slovy popsat. Nikdy jsem nic horšího neviděla. Sel ležela bezvládně na posteli, vypadala jako mrtvá. Ano, kdybych nevěděla svoje, tak bych bez meškání přísahala, že je mrtvá.

„Sel,“ vykřikla jsem a rozeběhla se k posteli.

„Bello, to…“ zaslechla jsem okolo sebe několik hlasů, ale ignorovala jsem je.

Opatrně jsem ji chytla za ruku, ale pak leknutím ucukla. Nejen, že byla neskutečně horká – v porovnání s Cullenovými -, ale taky si při mém dotyku ošila a začala křičet. Obličej se jí zkroutil do bolestivé grimasy a klouby na prstech jí úplně zbělaly, jak silně zatínala pěsti.

„Musíš pryč, Bell.“ Dvě silné paže mě pevně chytily kolem pasu a proti mé vůli mě táhly ven z pokoje. Ještě jsem na svou sestřičku hodila omluvný pohled, i když jsem věděla, že ho nemůže vidět, a nechala za sebou zavřít dveře.

„Edwarde? Proč jsi mě tam nenechal s ní?“ vztekala jsem se a pěstmi jsem ho začala bouchat do hrudi. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo, ale ruce mi sevřel a znemožnil mi tak jakýkoliv další pohyb.

„Nech toho, ano?“ ujistil se. Smířeně jsem kývla hlavou a čekala, až mě pustí. „Já vím, že chceš být s ní, ale teď je zrovna v prudké fázi přeměny. Nedovolím, aby ses na ni dívala, vím, jak moc tě to bolí.“ Odhrnul mi vlasy z obličeje a své rty znovu lehce přitiskl na ty mé. Tentokrát ale jen ani ne na vteřinu.

„Dobře, ale zůstanu tady.“ Bojovně jsem vystrčila bradu, za kterou mě Edward následně chytil.

„Ach jo, má cenu se s tebou hádat? Ale pořád platí ty pravidla, ano? Budeš mě poslouchat.“ Poslušně jsem kývla hlavou. „A teď ti právě říkám, že půjdeme hezky dolů a ty se najíš,“ zamumlal a usmál se.

(…)

O den a půl později…

„Její srdce už se připravuje na konec,“ oznámila Alice, i když to už pravděpodobně všichni věděli. Kromě mě.

„Cože?“ Nechápavě jsem se kolem sebe rozhlédla a stiskla Edwardovu ruku.

Nikdo mi neodpověděl, všichni ještě asi minutu potichu seděli. Najednou všichni ztuhli a naráz vydechli: „Už.“

„Edwarde, Alice, zůstanete tady s Bellou, kdyby náhodou,“ rozkázal Carlisle a nato všichni kromě jmenovaných zmizeli.

„Já ale chci jít za ní, Edwarde,“ pípla jsem.

Edward nesouhlasně kývl hlavou a umlčel mě přísným pohledem. Super…

„Co se tam děje?“ ptala jsem se zvědavě, ale to už jsem před sebou viděla zase ty protivné šmouhy a uslyšela jsem ohlušující rány.

Kolem mě začaly lítat střepy a pak jsem už cítila jen jedno… Palčivou bolest na krku.

A tak jsem umřela…

Epilog

Asi se ptáte, co bylo potom, že? Ne, opravdu vám nechci vykládat, jaké je to v nebi… Tam já se nikdy nedostanu, už kvůli tomu, co jsem… co ze mě udělal upíří jed.

Potom, co se Selena probrala, byla nezvladatelná. Cítila mou krev, slyšela můj tlukot srdce, a tak se neovládla… A než se všichni ostatní nadáli, už byla dole, kde se „o mě“ strhl boj. Selena už byla takřka pod kontrolou, ale to by ke mně nesměl doletět jeden střep a nesměl by mě říznou do obličeje. Má krev je rozptýlila a Selena se jim tam na malý okamžik vytrhla. Co bylo dál, si asi dokážete všichni představit… Zakousla se do mého krku, ale to už se ostatní vzpamatovali a odtrhli ji ode mě. Na mou záchranu už ale bylo prý příliš pozdě.

A tak jsem tři dny trpěla v šílených mukách, abych se pak mohla probudit do snad ještě horších.

Ale to, jak jsem kvůli své neovladatelné novorozenosti zabíjela nevinné lidi, je už jiný příběh. Teď žiji šťastný život po boku Edwarda, kterému jsem po přeměně odpustila definitivně. Několikrát si sice mou nehodu dával za vinu, ale vždy jsem mu to vymluvila.

Já totiž tento život miluju, nedokážu si představit něco lepšího. I když jsem se musela vzdát všech přátel a rodiny, tak za tohle to stálo.

Jediné, co mi občas chybělo, byla má sestra. Asi se teď ptáte proč… Ne, nežije s námi. Ona i Riley žijí na druhé straně států. A důvod je docela jednoduchý. Selena se nedokázala zříct lidské krve a Riley ji milovat natolik, že ji kvůli tomu nedokázal opustit. Dokonce se přiznal, že tento život mu vyhovuje víc.

Neměli jsme jim to za zlé, nikdo z nás, byla to jejich volba, díky které ale nemohli pobývat s námi.

(…)

Děkuji, že jste vyslechli můj nepříliš zajímavý a zdlouhavý příběh až do konce.

Vaše Isabella Gomezová Swanová Cullenová 

Tak…

Vůbec nevím, jak začít. Už několikrát jsem si v hlavě přehrávala, co pod tuto poslední kapitolu napíšu, ale co myslíte…? Vím, co bych měla říct? Ne, ani v nejmenším.

Asi bych měla začít tím, že jsem neskutečně ráda, že toto teď čtete. Nechce se mi věřit tomu, že tuhle mou slátaninu někdo vůbec někdo dočetl do konce. Nicméně tímhle vám chci neskutečně moc poděkovat, za všechno…

Za komentáře. Za hlasy v Nej povídce měsíce. A dokonce i za to kliknutí. Vím, že tohle čte teď možná tak tři sta lidí a jen pár zlatíček mi nechá komentář, ale mně to nevadí. Teď už ne. :) Jednoduše vám děkuji, všem, co tuhle povídku četli a třeba nekomentovali.

Nečekám, že u této kapitoly budou hromady komentářů, ale byla bych ráda, kdybyste mi napsali, jak se vám povídka líbila nebo nelíbila.

Věřte mi, teď nemám daleko k pláči… Tato povídka tu se mnou, vlastně s námi byla asi osm neuvěřitelných měsíců.

Nejednou jsem měla chuť s tím praštit, a proto jsem na sebe pyšná, že jsem ji dovedla až do konce. Sice s ní nejsem úplně spokojená, ale co…

Jednoduše vám patří jedno velké DÍKY, bez vás by tady povídka nebyla. Nebudu vás vyjmenovávat, protože někdo v polovině skončil, někdo začal. Takže tato povídka je věnována všem, kteří teď čtou tyto nudné řádky, které píše jedna prdlá holčina, která vás miluje! ♥

A nakonec… Doufám, že se potkáme i u mé další povídky. :) 

Shrnutí

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 40. kapitola + epilog: