Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 24. kapitola

20.12.2011 (17:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3414×

„Tak to je vážně výborný! Jak se mám asi teď dostat do nemocnice, když se novináři rozhodli, že mi zničí život?“ poznamenala jsem se v klidu, ale s jistou ironií v hlase.

„Asi to budeme muset zkusit,“ poznamenal Edward. Na chvíli jsem na něj vyvalila oči, protože jeho odpovědi na mé otázky byly většinou jednoslovné nebo urážlivé. Dnes se choval úplně jinak, jako by to vůbec nebyl on, ten arogantní a neskutečně sexy Edward. Ale největší problém byl, že já sama jsem nedokázala rozeznat, jestli je to dobře nebo špatně.

Než jsem stihla odpovědět, tak na recepci zazvonil telefon. Normálně bych to ignorovala  a pravděpodobně bych si šla po svých, jenže mě překvapilo gesto, které na mě slečna na recepčním pultíkem udělala. Natáhla ke mně ruku a trošku s ní trhla, asi mi tím chtěla naznačit, že mám ještě zůstat. Její slova mi to jen potvrdila.

„Ano, je tu slečna Gomez.“ Pokývala hlavou a sluchátko si přitlačila těsněji k uchu. Podzvedla jsem obočí. „Vyřídím jí to, jistě, spolehněte se, pane,“ odříkávala a dále kývala hlavou, jako by ji mohl ten chudák, co s ní mluvil, vidět. „Na shledanou,“ rozloučila se s úsměvem. Nad tím už jsem radši nepřemýšlela a hodila po ní zvědavý pohled. Kdo se po mě může tady v L. A. shánět?

„T-to byl vedoucí ochranky vaší sestry. Volal, protože mu prý slečna Selena Gomez dala pokyn, aby vás hlídala část její osobní ochrany. Je to od ní ale pěkné, viďte?“ poznamenala s úsměvem, který mi už od první chvíle lezl na nervy. „Prý máte pár minut počkat a oni si vás převezmou,“ oznámila mi.

Od Edwarda, který stál těsně vedle mě, jsem uslyšela posměšné a uražené odfrknutí. Moc dobře jsem chápala, na co myslí. Ani deset největších a nejspecializovanějších goril by mě nemohlo za žádnou cenu uhlídat lépe než jeden upír. Za normálních okolností bych se možná začala smát, ale tohle byla poněkud jiná situace, i když jsem tomu stále nedokázala uvěřit. Když jsem si na to všechno ale vzpomněla, byla jsem zase úplně mimo. Jenže jsem si řekla, že se nesložím. Musím být své sestře oporou, ona to má teď ještě těžší než já.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Aniž bych o tom věděla, tak jsem sledovala Edwardův profil. Určitě mě už musel zpozorovat, ale stejně jsem se rychle odvrátila a svůj pohled upřela zase zpátky na recepční. „Děkuji,“ zašeptala jsem, pak jsem se otočila na podpatku a šla si sednout do sedačky v hale.

Ucítila jsem, jak se sedačka prohnula, někdo si sedl na druhou stranu. Ani jsem se nemusela otáčet, bylo mi jasné, kdo se tam posadil. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nějak navázat rozhovor, ale než jsem se stihla rozhoupat, z hlavních dveří se vynořilo pět mohutných postav v černém. Muži se rozhlédli po místnost a okamžitě, když jejich oči spadly na mě a na Edwarda, zamířili k nám.

„Pojďte s námi,“ vyzval mě ten v čele. Byli opravdu profesionálové, to byl ona první pohled jasné, žádné představování nebo něco takového.

„Dobře.“ Zvedla jsem se a hodila tázavý pohled na Edwarda, protože on se stále nezvedal. On mi pohled opětoval a ukazováčkem si namířil na prsa a pak na ty muže, přitom se tvářil jako naprostý anděl a krčil rameny.

„Prosím tě, pojď,“ řekla jsem trošku pobaveně.

Konečně se zvedl a přešel ke mně, vlastně stál tak těsně, že se mě dotýkal celým pravým bokem. Chvíli jsem jeho pohnutky nedokázala pochopit, ale když muži z ochranky zaujali své pozice, došlo mi to. Jeden stál těsně před námi, další se natlačil vedle mě, třetí vedle Edwarda a poslední dva nám dýchali za krk.

Pomalu jsme vycházeli ze dveří, nebylo to totiž zrovna nejjednodušší. Kdyby mě Edward téměř nedržel nad zemí, tak už tady všichni stoprocentně leželi na zemi.

„Není to trošku přehnané?“ zašeptal mi Edward do ucha, tak abych to slyšela jen já. Z jeho dechu na své šíji mi přeběhl mráz po zádech a dech se mi zadrhl. Celá ztuhlá jsem na něj otočila hlavu. V jeho očích se zračilo pobavení, ale taky strach. Pravděpodobně si byl vědom toho, že mě vyvedl z míry, jen si nebyl jist, jestli jsem se ho tak lekla, nebo jestli… Jestli je to tak, jak to je.

Odpovědět jsem už nemohla, protože nás právě nakládali do nějakého černého, nablýskaného a hlavně drahého auta. To jsem byla tak mimo z Edwarda, že jsem dokonce nevnímala novináře? Tak to je teda fakt něco. Já jsem z něj opravdu úplně hotová…

***

Auto zastavilo před nemocnicí a všechno začalo nanovo. Tentokrát jsem si však blesky a dotěrné výkřiky novinářů uvědomovala. Bohužel… Možná, že minule to bylo přece jenom lepší, ale asi by bylo hodně na hlavu, kdybych teď řekla Edwardovi něco ve smyslu: Víš, nemohl bys mi dýchnout na ucho? Já pak totiž nevnímám ty novináře. Sama sebe jsem natolik pobavila, že jsem se nahlas uchechtla. Všichni z ochranky si teď pravděpodobně mysleli, že mi asi opravdu začíná kapat na maják.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, když jsme vešli dovnitř a ochranka ode mě ustoupila. Do nemocnice totiž novináři nesměli, takže jsem byla v bezpečí.

Ještě jsem si pamatovala, kde byl Selenin pokoj, a tak jsem se k němu svižnějším krokem vydala. Najednou jsem ale ucítila pevný stisk na paži.

„Já nemůžu. Počkám venku.“ Sledovala jsme Edwarda, který měl úplně černé oči.

„Promiň, já si neuvědomila, že je tu cítit -“ Nedořekla jsem, protože Edward téměř zničehonic zmizel. Zatřepala jsem hlavou a vyrazila k pokoji své sestry. Šla jsem bílými chodbami, naštěstí to tu ale bylo vcelku přehledné, a tak jsem zanedlouho zastavila přede dveřmi.

Lehce jsem zaklepala a po tichém dále jsem pomalu otevřela dveře a vešla do útrob pokoje. Zase jsem za sebou rychle zavřela a s chvilkovým zaváháním se otočila k posteli.

„Ahoj, Bell,“ pozdravila mě Selena s očima upřenýma na své ruce.

„Ahoj, Sel,“ odpověděla jsem a sedla si na stoličku u postele. „Dneska mě nevyhodíš?“ zašeptala jsem opatrně a přimkla víčka k sobě, jako bych očekávala ránu.

„Ne, chci se ti za to omluvit. Já nevím, co to do mě vjelo. Měla jsem čas o všem přemýšlet a došlo mi, že jsi mi to ani říct nemohla. Je mi líto, že jsem byla tak zlá, doufám, že se nezlobíš.“ Zahanbeně zvedla oči a podívala se na mě s otázkou v očích.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 24. kapitola: