Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 21. kapitola

26.11.2011 (07:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4046×

„Asi jsem se do tebe zamiloval, já… Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil.“ Pevně semkl víčka.

Tak napůl jsem vnímala, že jsem otevřela pusu dokořán a vyvalila oči tak, že mi skoro vypadávaly z důlku. Nedokázala jsem pořádně zpracovat, k čemu se mi tady právě přiznal. Nejhorší bylo, že čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že jsem pitomá a slepá. Mělo mi to být jasné, podle toho, jak se choval, jak se na mě díval, jak mě bránil. Nebylo to pouhé poblouznění nebo využívání, jako u mě. Došlo mi, že jsem mu ubližovala a ubližuju ještě víc, než jsem si před tím představovala.

Teď ale přišla na řadu zásadní otázka. Co mám dělat? Chtělo se mi nadávat, chtěla jsem křičet na celý svět, proč se nemůžu zamilovat do někoho jako je Riley. Proč musí mé srdce patřit tomu ignorantovi Edwardovi? Tomu, kterému jsem úplně ukradená. Proč ne hodnému klukovi, který mě miluje?

Tyto úvahy ale stejně neměly cenu. Nikdy bych to neřekla nahlas, nedokázala bych to. Zbývaly mi tedy dvě možnosti. Buď můžu říct Rileymu pravdu a zničit tak náš vztah, který mi naprosto vyhovoval, nebo mu můžu lhát. Můžu lhát a tvrdit, že jsem na něj čekala celý život, že ho miluji víc, než kohokoliv jiného. Jednoduše to bude bolet mě nebo jeho.

Pomalu jsem se nadechovala, pravděpodobně to vypadalo dramaticky, ale v tuhle chvíli mi to bylo jednoduše jedno. Aniž bych chtěla tak jsem na něj hodila útrpný pohled a tím si podepsala svůj ortel. Nikomu bych nepřála vidět ten jeho výraz. Tolik smutku, zklamání a výčitek…

„Neměl jsem ti to říkat,“ prolomil ticho dřív než já. Byla jsem mu vděčná, i když význam jeho slov nebyl zrovna pozitivní.

„Proč ne? Aspoň teď oba víme pravdu, na čem jsme,“ prohodila jsem mírně ironicky. Proč já vždycky rychleji mluvím, než přemýšlím? Takovou blbost můžu v takové situaci plácnout opravdu jenom já. Blbost, která bolí. Oba.

„Jo,“ procedil skrz zuby a otočil hlavu na druhou stranu.

Snažila jsem se tuto situaci nějak napravit. Jako vůbec první řešení mě napadlo jej políbit, ale dospěla jsem k závěru, že to by asi opravdu nebylo nejmoudřejší. Radši jsem vstala a klekla si naproti němu. Rukou jsem ho chtěla donutit, aby se na mě podíval. Věděla jsem, že když on sám nebude chtít, tak já se můžu snažit sebevíc a on se stejně nepohne. Naštěstí mě nechal a jeho hlava už zase směřovala ke mně.

„Promiň,“ vzdychla jsem mu smutně do obličeje, protože jsme byli opravdu blízko.

„Za co se ty omlouváš? To já jsem to pokazil. Nechápu, proč jsem ti to říkal, když vím, že miluješ Edwarda…“ Pokrčil rameny a sklonil hlavu, abych mu neviděla do obličeje. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že kdyby mohl tak se rozbrečí. Ale pokud si dobře pamatuji, tak upíři brečet nemohou, jejich tělesné funkce jsou mrtvé.

Začal mi docházet význam jeho slov. On ví, že miluju Edwarda? Tak co čekal od toho, že mi prozradil své tajemství? A umí si i on uchránit myšlenky stejně jako Alice? Byla bych radši, aby se to Edward dozvěděl ode mě, než z myšlenek svých sourozenců.

„Riley, jak to ksakru víš? Já myslela, že to poznala jen Alice…“ nechala jsem doznít větu.

„Taky že jo. Mě to, přiznám se, ani nenapadlo, ale Alice mě na to upozornila. Poznala to na mě už dřív, a tak měla potřebu mi to říct. A když jsem viděl tvůj ublížený pohled, když ti řekne něco špatného… Musel jsem s ní souhlasit. Ale neboj, taky docela zvládám uchránit si hlavu před útoky Edwardova daru,“ rozpovídal se a očima propaloval můj obličej.

Nedokázala jsem popsat, jak jsem se teď cítila. Byla to směs úlevy, vzteku, smutku a stesku.

„Je mi to líto. Ani nevíš, jak bych ti chtěla zůstat na blízku. Jak bych chtěla být zamilovaná do tebe,“ přiznala jsem polohlasem.

„Bello, nebudeme si nic nalhávat. Ty miluješ Edwarda, proč bys teda chtěla být se mnou?“ zašeptal skepticky a zvedl obočí.

„Hádej,“ odfrkla jsem si ironicky. Byla jsem vcelku ráda, že naše debata už není tak srdcervoucí a ublížená, jak před tím. „Nezajímá se o mě, nemiluje mě. A já se teď soustředím na to, abych se z tohoto stavu dostala. Nelíbí se mi to, Riley, vůbec ne. Jen nevím, co s tím dělat.“ Hlavu jsem složila od dlaní a záporně jí pokyvovala.

„Vadilo by ti zůstat se mnou?“ zeptal se zahanbeně, jako by to bylo něco špatného. „Prostě lepší kamarádi,“ zasmál se a natáhl ke mně ruku. Nevěřícně jsem ho pozorovala. Nedokázala jsem si představit, že by mi on mohl něco takového nabídnout. Naprosto mi to ale vyhovovalo.

„To beru!“ vyhrkla jsem a ruku přijala.

„Teď už tě asi nemůžu líbat, co? Když je všechno venku,“ znovu se zasmál. Tentokrát to ale bylo takové napjaté.

„Chci, aby to bylo jako před tím,“ řekla jsem jen a doufala, že to pochopí správně. Přišlo mi to jako nejlepší řešení, na tento rozhovor zkusit zapomenout a užívat si života, dokud nám to něco nepřekazí. A vzhledem k tomu, že se budu muset v nejbližší době potýkat s naštvanou sestrou, krásným Edwardem a nepříjemnou Rosalie, to bude pravděpodobně velmi brzo.

„Jo?“ ujistil se laškovně. Přikývla jsem.

Přitáhl si mé rty k těm svým a, jako už dnes několikrát, mě políbil. Kdyby nás někdo viděl, tak by si stoprocentně myslel, že jsem naprosto zamilovaný pár, který se sebe nemůže nabažit.

„Asi takhle?“ zeptal se se zájmem, když se odtáhl.

„Skoro,“ povzdychla jsem si. Vstala jsem a přesunula se na gauč vedle něj.

„Skoro?!“ Otočil se na mě s vyděšeným výrazem.

„Prosím tě, ty jsi trubka. Bylo to dokonalé,“ uvedla jsem věci na pravou míru a trošku se začervenala, že jsem si s ním tak hrála.

„Mně se nezdálo,“ řekl uraženě, ale jeho koutky mu začaly nebezpečně cukat.

Už mě nebavilo pořád mluvit, tak jsem se na něj natiskla. Riley měl hlavu otočenou na druhou stranu, tak jsem měla krásný přístup k jeho krku. Toho jsem využila a začala ho zasypávat letmými polibky. Od hrdla až k bradě. Viděla jsem, jak měl co dělat, aby si udržel alespoň trochu naštvanou masku.

Postupně jsem se dostala k jeho rtům a začala je líbat s ještě větší vervou než předtím. Chvíli se držel a polibky mi neoplácel, ale pak to vzdal a přidal se ke mně. Najednou mě stočil pod sebe. Docela jsem se lekla, a tak jsem vyjekla. On si z toho naštěstí nic nedělal a líbal mě dál. Jestli se tohle dalo stále nazývat líbáním.

„Bello,“ zavrčel a prsty přejel od ramen k bokům.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 21. kapitola: