Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 13. kapitola

03.10.2011 (18:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3914×

„Možná, že je… Ale aspoň někoho mám,“ prskla jsem mu do obličeje a odešla.

Ani ještě nestihnu vejít do školy a on už mě zase, velmi slušně řečeno, naštve. Jen tak mimochodem mi naznačit, že jsem děvka? A že si ty kluky ani nezasloužím? Dobře, pochopila bych, kdyby o tom nevěděl víc, ale… On si je vědom toho, že s Emmettem chodím naoko, ale přesto do mě musí rýpat. Jako bych se už i sama necítila špatně. Jsem si naprosto vědoma, že v tom mám guláš, ale nechápu, proč se v tom vrtá i Edward.

Ani jsem si nevšimla, že jsem do něčeho, nebo spíše někoho, narazila.

„Jé, ahoj, Bello. Přesně tebe jsem hledal.“ Poškrábal se na hlavě.

„Co je, Mikeu? Vcelku spěchám,“ snažila jsem se vykroutit.

„Nic, já jen… Nešla bys se mnou někdy někam?“ zeptal se opatrně.

Ten svět si ze mě už fakt dělá srandu. S jedním klukem chodím, s druhým se líbám, třetího miluju a čtvrtý mě teď zve na rande?! Možná, že je tohle pro nějakou holku splněný sen, ale pro mě spíše noční můra.

„Mikeu, já…“ Skousla jsem si spodní ret. „Přece víš, že chodím s Emmettem,“ vydechla jsem.

„Jo, ale myslel jsem, že bys třeba chtěla.“ Začal těkat očima.

„Tak už nemysli, prosím tě,“ řekla jsem mu a poplácala ho po rameni.

Rychle, než stačil jakkoliv zareagovat, jsem ho obešla a namířila si to do třídy. První hodinu jsem naštěstí měla s Alice, takže mě nikdo nebude ani provokovat, ani líbat a ani nebude vtipkovat. Na nic z toho jsem teď náladu neměla.

Když jsem vešla do třídy, Alice už tam byla a pobaveně se usmívala. Šla jsem za ní a snažila se jí pohledem naznačit, ať si jenom zkusí si teď ze mě dělat srandu.

„Ahoj, Bells,“ řekla a začaly jí cukat koutky.

„Čau,“ odpověděla jsem jí na pozdrav a s žuchnutím dosedla na židli.

„Stalo se něco?“ zeptala se.

„Děláš si srandu?“ Nevěřícně jsem se na ni otočila. „Dnes se stěhuju do domu plného upírů, ve kterém, mimochodem, bude tvůj úžasný bratr, který mě neskutečně dopaluje,“ oznámila jsem jí potichu.

„A kterého miluješ,“ doplnila mě a já na ni jen zůstala nevěřícně zírat.

„Já vlastně ani nevím. Já ho tak nenávidím,“ začala jsem.

„Až ho miluješ, co?“ zasmála se.

„Nesmíš mu to říct. Smál by se mi.“

„Když myslíš.“ Mrkla na mě.

Zbytek hodiny už jsme nemluvily. Bylo mi sice jasné, že by se mnou hrozně ráda zdrbla to, jaký mám teď zmatek v hlavě, ale stejně jsem si to radši chtěla srovnat sama. Když o tom tak přemýšlím, tak už jsem si to rovnala několikrát a zcela bez výsledku.

Zbytek dne probíhal v podstatě klasicky. Edward mě zabíjel pohledem, Alice to přišlo vtipné, Rosalie mě ignorovala, Jasper úspěšně hypnotizoval Alice, Riley se usmíval jako sluníčko a nakonec Emmett. To byla asi jediná změna. Přišel mi takový smutný, zklamaný a já bohužel věděla, že je to kvůli mně.

Domů mě vezla Alice, protože mi chtěla zabalit potřebné věci. To se asi pořádně zděsí, až uvidí můj šatník. Když si vzpomenu na minulé nákupy, tak se mi ještě teď ježí vlasy na hlavě, takže můžu jedině doufat, že ji nic takového nenapadne.

Když jsme přijely, tak se z mojí upíří kamarádky stalo tornádo. Pobíhala po mém pokoji, vyhazovala mi věci ze skříně a mumlala si něco o tom, že mi snad budou její věci. Já jen bezmocně seděla na posteli a pozorovala, jak některé mé věci strkala do igelitek a ty po mně házela. Nikdy bych nevěřila, že mám tolik oblečení.

„Alice, tolik oblečení já nevynosím ani za měsíc a u vás budu jen asi týden a navíc si můžu kdykoliv zajít pro další,“ řekla jsem jí, když mi hodila si desátou tašku.

„Nevadí, ta už byla poslední. Můžeme?“ zeptala se a rychle se přemístila ke dveřím.

„Jo.“ Vstala jsem a šla z ní.

„Chceš něco ukázat?“ V očích se jí mihl ďábelský výraz. Já jsem pokrčila rameny a kývla.

Bleskově mě chytla za ruku a vyhoupla si mě na záda. Vystřelila z pokoje a než jsem se trochu vzpamatovala, už jsme stály u jejího kanárkově žlutého Porsche.

„To byla rychlost,“ vykoktala jsem.

„Že jo?“ Věnovala mi zářivý úsměv a nasedla do auta. Hned jsem ji následovala.

Alice řídila jako blázen. Abych to upřesnila, tak ujela trasu, která má asi patnáct kilometrů, za pět minut. Nevím, kam tak spěchala, ale radši jsem se na nic neptala a pevně se držela podpěrky na ruku.

„Já budu zvracet,“ oznámila jsem, když jsme zastavily před domem.

„Ale nebudeš.“ Zaťukala si na spánek. To mě v tu chvíli ale vůbec nezajímalo a rozběhla jsem směrem k domu.

„Koho to tu máme?“ozval se Edward hned, jak jsem vkročila do dveří.

Jednu ruku jsem si stále držela na puse a druhou na něj namířila prostředníček.

„Pojď, prosím tě.“ Riley mě chytil do náruče a přenesl do koupelny.

„Stejně nebudeš zvracet, neboj,“ řekl a položil mi svou ledovou ruku na čelo, což mi neskutečně ulevilo.

„Díky.“ Přešla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej. „Měli bychom jít dolů,“ upozornila jsem jej.

Na schodech se mi povedlo zakopnout pouze dvakrát, ale i tak jsem na sebe upoutala pozornost.

„Bello, tohle je Carlisle, náš táta,“ chopil se Riley představování. Carlisle jen pokýval hlavou a mírně se usmál. „A tohle je Esmé, naše mamka.“ Ukázal na milou hnědovlásku.

„Moc mě těší, pane Cullene, paní Cullenová.“ Podala jsem jim ruku.

„Říkej nám jménem, zlatíčko,“ usmála se.

„Dobře. Chtěla bych vám moc poděkovat, že tu můžu být. Doufám, že vám to nevadí,“ řekla jsem nejistě.

„To je samozřejmost,“ odpověděl Carlisle.

„Hele, ono to umí být i milé,“ zasyčel Edward.

„Toho si nevšímej,“ řekla Alice. „Pojď, ukážu ti pokoj.“ Chytla mě za ruku a táhla po schodech až k posledním dveřím.

„To-je-nádhera,“ vydechla jsem, když Alice otevřela dveře.

„No, nádheru si představuji jinak, ale když jinak nedáš,“ řekla Alice.

„Díky moc.“ Objala jsem ji. „Kde máš pokoj?“

„No, původně byl hned vedle tebe, jenže…“ Odmlčela se. „TenzůstalEdwardovi,“ zamumlala nesrozumitelně.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„Říkám, že ten zůstal Edwardovi,“ zopakovala provinile.

Edwardovi?! No super…

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 13. kapitola: