Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 11. kapitola

20.09.2011 (16:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3650×

„Jsi trapná, Bello,“ prskl na mě a odešel ze třídy.

Tak to se mi povedlo. Vítězně jsem se usmála a rozhlédla se po třídě. Někteří po mně házeli vyděšené, ale zároveň uznalé pohledy, a ostatní tleskali. Byla jsem na sebe hrdá, ale zároveň jsem neměla tušení, kde jsem sebrala odvahu říct Cullenovi, co si o něm myslím. Dobře, tak jenom něco, protože kdybych mu řekla všechno, tak bych se příšerně ztrapnila a všichni by se dozvěděli, že jsem do jedné jeho části celá žhavá.

Šla jsem si sednout do lavice, kterou předtím obsadil Edward, a snažila se přečkat zbytek hodiny. Moc dobře jsem věděla, co mě čeká. Společný oběd s Cullenovými, jenom doufám, že na mě nebudou naštvaní. I když by k tomu asi měli důvod. Neměla jsem se dotýkat jeho upírství, ale když on mě tak štve!

Byla jsem tak zabraná do přemýšlení, že mě ani zvonění neprobralo. Konce hodiny jsem si všimla jen, protože jsem uviděla, jak se všichni začínají zvedat. Už bych s tím měla něco dělat. Poslední dobou se mi nějak často stává, že najednou nevnímám. A často to bývá kvůli Cullenům nebo hůř kvůli Edwardovi.

„Bello, pojď,“ ozvalo se mi u ucha, když jsem vyšla ze třídy.

„Alice, nemůžeš mě strašit. Jsem jenom člověk,“ poučila jsem ji a dala si ruce v bok.

„Fákt? Neříkej, to jsem nevěděla,“ pronesla ironicky a začala mě tahat za ruku. „Pojď už.“

Držela mě tak silně, že jsem měla sto chutí jí znovu připomenout mnou lidskost. Když už jsem to ale měla na jazyku, tak mě zpražila pohledem, který dával jasně najevo, že dnes nemá náladu na odporování.

Když jsme došly do jídelny, tak jsem se se strachem začala rozhlížet, jestli někde nehrozí nebezpečí jménem Edward. Bohužel mi štěstí nepřálo a u stolu, ke kterému mě Alice táhla, seděl a zabíjel mě pohledem. Ještě, že to neumí, protože jinak by už bylo po mně.

„Jé, naše věrná rodinná přítelkyně,“ řekl s hraným nadšením Edward, když jsme došly ke stolu.

„Jé, náš stále otravný ehm… Edward,“ oplatila jsem mu a zářivě se usmála.

„Ehm Edward je co?“ zeptal se naštvaně.

„Myslím, že když tě nazvu tvým jménem, tak tě nejlíp urazím.“ Rozšířila jsem svůj úsměv.

Edward se už nadechoval, aby mi to oplatil nějakou šíleně originální nadávkou, ale Emmett ho přerušil. „Tak se mi to líbí vy dva! Hezky si to vyříkejte,“ prohlásil jako nějaký psycholog.

„Emmette, jsi si jistý?“ Skepticky a zároveň pobaveně se na něj podívala.

„Naprosto. A opovažte se říct, že vám za to ten druhý nestojí, jinak dostanu infarkt!“ řekl naprosto vážně.

„Fajn, tak ať pan dokonalý začne.“ Zvedla jsem ruce a sedla si.

„Rád,“ zasmál se ironicky Edward. „Takže podle mě jsi jenom hloupá, naivní a hlavně namyšlená bruneta, což je divné, protože většinou zapomenou dát mozek blondýnám, ale ty jsi asi výjimka.“ Poslal mi vzdušný polibek.

Najednou jsem slyšela prudké vrznutí židle, které následoval Edwardův výkřik. Rose mu vlepila neskutečnou facku.

„Tak to sis podělal, bráško,“ řekla mu a ještě ho dorazila kopem do mezi, ehm, jeho partií. Otočila se na podpatku a přistoupila ke mně.

„Nemám tě ráda, ale od teď jsem na tvojí straně,“ oznámila mi a odkráčela. Já jsem jen rychle kývla na Emma, aby šel za ní. Poslechnul mě.

Podívala jsem se na Edwarda, který ležel na zemi a řval něco o tom, že jsou ženský svině, což asi nebylo moc chytré, protože k němu přistoupila Alice a ještě jednu mu přidala.

„Tak svině, jo?“ zeptala se sladce. „Když myslíš, ale je konec. Stejně se k sobě nehodíme,“ řekla a následovala Rose. Za ní se vydal Jasper a mně bylo všechno jasné.

Ani jsem si nevšimla, že nás celá naplněná jídelna sleduje. Jejich pohledy byly tak trošku vyděšené, překvapené a hlavně napnuté.

„Asi nechceš, abych ti teď říkala, co si o tobě myslím,“ řekla jsem naoko chápavě a smutně.

„Užij si to,“ řekl zcela nesmyslně.

„Nebój, to já zas jo, tak čau! Jdeš taky, Riley?“ zeptala jsem se a otočila se na posledního normálního upíra, který zbyl u stolu.

„Jasný, Bello.“ Vstal a vysmátě se kouknul na Edwarda. „Rose má pravdu, to jsi podělal, Ede,“ řekl a nesouhlasně pokýval hlavou.

„Vím i bez tebe, Einsteine,“ zaskuhral.

„No nic, my jdeme. Chceš i svézt domů, Bells?“ zeptal se mě Riley.

„Díky moc.“ Usmála jsem se.

Došli jsme k autu a samozřejmě celou cestu pomlouvali Edwarda. Riley říkal, že je to fajn brácha, ale že se poslední dobou chová divně. Možná to nechtěl, ale tím mi naznačil, že od té doby, co zná mě, se tak chová. Ať jsem ale přemýšlela, jak moc jsem chtěla, nedokázala jsem přijít na to, proč mě tak nesnáší. Já se k němu přece ze začátku chovala normálně, to on byl vždy naštvaný, jenom když mě uviděl. To vše jenom, protože mi neumí číst myšlenky?! Docela ubohé, ne? Jako by to byl zločin nemít otevřenou mysl pro každého na potkaní.

„Tak ahoj, Bello,“ řekl Riley, když jsme dorazili k Charlieho domu.

Než jsem stačila odpovědět a vystoupit z auta, Riley se ke mně začal naklánět a hypnotizoval mě. Lépe řečeno hypnotizoval mé rty. Nevím, co se to se mnou stalo, ale i já jsem se nechala unést myšlenkou, že ho políbím a nemyslela na nic jiného. Už byl jen pár milimetru od mých rtů. Trochu jsem se vzpamatovala, ale stejně jsem nic neudělala a nechala jej, aby se svými rty otřel o ty mé. To pro mě bylo naštěstí vysvobození a já se vzpamatovala úplně.

„Riley, to ne, to nemůžeme,“ vykoktala jsem a rychle vyskočila z auta.

Rychle jsem vběhla do domu. Charlie seděl v obýváku a koukal na baseball, jak jinak. Tiše jsem ho pozdravila a chtěla jít k sobě do pokoje. Potřebovala jsem přemýšlet.

„Bello, počkej, musím ti něco říct,“ zavolal Charlie. Zrovna teď?

„Ano?“ Přišla jsem k němu a sedla si vedle.

„Víš, budu muset na pár dní odjet.“ Poškrábal se na hlavě.

„Fajn,“ řekla jsem a začala se zvedat.

„Bells, je ti teprve šestnáct, nemůžeš zůstat tak dlouho bez dozoru.“

„A co Pete?“ Zakoulela jsem očima.

„Vždyť sama víš, že teď pořád není u sebe doma a přespává v Seattlu,“ poučoval mě.

„No tak co s tím uděláme?“ Založila jsem si ruce.

„Já jsem totiž slyšel, že docela dobře vycházíš s dětmi od doktora Cullena.“ Dětmi. Kdybys jen věděl, strejdo!

„A?“

„Domluvil jsem se s panem doktorem, že bys těch pár dní mohla strávit u nich.“ Provinile se na mě podíval.

„Výborně,“ vykřikla jsem hystericky.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se překvapeně Charlie.

„V naprostém,“ řekla jsem hlasem, který byl minimálně o oktávu výš než normálně.

Rychle jsem se posbírala, a i přes Charlieho protesty vyrazila do svého pokojíku. Lehla jsem si na postel a dávala si dohromady všechny informace.

Takže: Asi týden budu v domě plném upírů. Někomu by to možná mohlo přijít šílené nebo děsivé, ale mám pocit, že tohle je teď můj nejmenší problém. Bude tam i můj kluk, který vlastně není můj kluk. Pak jeho bratr, Edward. Ten, který mě milerád zesměšní při každé příležitosti, a do kterého jsem pravděpodobně zamilovaná. A aby toho nebylo málo, tak tomu dominuje jejich bratr, který mě asi ještě před deseti minutami líbal. Může být něco lepšího?

Další kapitola

Odkaz na trailer - doufám, že na něj kouknete. ;)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 11. kapitola: