Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 6. kapitola (Překvapení)

16.02.2011 (07:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1912×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a stírala jsem slzy, které se mi rozkutálely po tvářích. Svět je nespravedlivý a ten, kdo si na to nezvykne, musí počítat s tím, jaký opravdu je. Nikdy jsem se nepovažovala za snílka, ale asi jsem nebyla tak velký realista, abych si uvědomila, že mě jednoho krásného dne můžou Volturiovi najít. A nedokázala jsem si představit, že bych se mohla zamilovat právě do svého nepřítele – upíra! Ale já můžu být vlastně klidná, nemiluji upíra. Já totiž miluji rovnou dva! Nejspíš bude něco pravdy na tom, že máme být blízko svým přátelům, ale nepřátelům ještě blíž.

Procházela jsem se po pláži a nastavovala jsem tvář ke slunci, jehož poslední paprsky vesele zářily. Ta žhavá koule se pomalu se nořila do moře a měnila svou barvu se zářivě zlaté na růžovou a nakonec rudou. Nebe pokryly červánky a já jsem se posadila na okraj pláže těsně k vodě. Přitékající vlnky omývaly mé kotníky od písku a přinášely s sebou příjemný chlad.

Po chvíli mi však v bílých šatech ze slabé látky začala být zima a na rukou se mi objevila husí kůže. Obloha se změnila a zatáhla se do šedé až černé barvy. Blesky osvětlily tmavý obzor a já jsem vedle sebe spatřila několik postav. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem se pohnout z místa. Stála jsem a dívala se do jejich bledých tváří, ve kterých se zračila zlomyslná radost.

„Demetri, Edwarde,“ zašeptala jsem jména dvou upírů, které jsem spatřila mezi prvními. Uslyšela jsem smích, který mi byl povědomí a najednou přede mnou mizela pláž a všechno na ní. Otevřela jsem oči a uviděla jsem kamenný strop. Byl to jen sen – povzdechla jsem si a pomalu jsem se zvedla do sedu. Z druhé strany místnosti se na mě posměšně šklebila Jane, kdo jiný taky?

„Ale, ale… Tady se nám někdo zakoukal do dvou bratrů,“ chladně se usmála. Přistihla mě nepřipravenou, ve snu se zkrátka kontrolovat nedokážu a už mám z tohohle místa noční můry!

„Copak? Závidíš?“ odfrkla jsem pohrdavě a než jsem se nadála, tak stála vedle mě.

„Na tebe?“ zašeptala tak tiše, že jsem to sotva slyšela. Postřehla jsem však, že už nesedím na posteli, ale jsem přiražená ke zdi. Ne, že by to nebolelo!

„Na všechny, protože nedokážeš milovat.“ Její výraz se změnil v zuřivý, možná tím ale maskovala něco uvnitř sebe. Pohrdala jsem jí, ale už takhle si vyskakuji dost. Určitě jsem spala dlouho, protože pochybuji, že by se ke mně nějak rychle toužila vrátit. Teď jsem před sebou měla další bolestivou návštěvu.

„Omyl, holčičko. A až se tě zbavím, tak mi už nebude nic bránit,“ pohrozila mi. Co tím myslí? V čem jí bráním zrovna já? Divila jsem se nad její poznámkou, ale radši jsem ji nijak nepřerušovala a nepřisadila jsem si nějaký ironický dovětek.

„Nicméně, zatím máš zůstat naživu.“ Pustila mne a já jsem se tak mohla odlepit od zdi. „Pojď za mnou.“ Přikázala mi a já jsem se klopýtavou chůzí potácela za ní. Samozřejmě, že pro mě nešla sama. Byla tu početná stráž, nejspíš ze mě mají strach i přesto, že jsem teď absolutně neškodná. Má pomalá a unavená chůze je nejspíš všechny rozčilovala, takže mě po chvíli chytil jeden z ochranky do náruče a nesl mě už upíří rychlostí.

Poznala jsem cestu do kruhového sálu, ale tam nejspíš nebyla naše konečná. Prošli jsme malou chodbou v zadní části místnosti a dostali jsme se do dalších prostor. Byla tu krátká chodba, po které mě už nikdo nenesl. Váhavě jsem přešlapovala na místě.

„Jdi dovnitř,“ řekla mi Jane prostě, když otevřela jedny z předních dveří. Vešla jsem do prostorné místnosti, po jejíchž stranách byly ohromné regály s knihami. V jednom rohu byla sedačka v barokním stylu a velké dřevěné křeslo, které stálo vedle malého konferenčního stolku. V zadní části místnosti se rozprostíral ohromný psací stůl, který byl plný nejrůznějších papírů. Nejspíš to byly nějaká lejstra, protože bych neřekla, že by tu byl jen tak nepořádek… Nemohla jsem si nevšimnout postavy sedící za tím stolem.

Už dopředu jsem se pro jistotu obrnila chladným výrazem a pomalu jsem postupovala k Arovi, který se skláněl nad nějakou knihou. Musel nepochybně vědět o tom, že jsem v místnosti. Rychlý tlukot mého srdce se nedal přeslechnout! Až ve chvíli, kdy jsem došla před jeho stůl, odvrátil hlavu od knihy a věnoval mi svůj zadumaný pohled.

„Posaď se, prosím,“ poukázal na židli přímo naproti jeho místu. Tahle nevypadala nijak tvrdě, naopak byla plně polstrovaná a já jsem se na ni ráda posadila. Čekala jsem na to, co přijde po takovém zvláštním přivítání, ale dlouho se nic nedělo.

„Isabello, slyšel jsem o nepřístojném chování Jane a velmi se za ní omlouvám. Byla to šťastná náhoda, že se tam objevil Demetri… Víš, nejspíše jsme začali v naší spolupráci špatně,“ zamyslel se nad svými slovy a nejspíš chtěl pokračovat, ale já jsem ho zarazila.

„Žádná naše spolupráce neexistuje,“ upozornila jsem ho na fakt, že nehodlám přistoupit na jeho rozhodnutí. Nebudu plnit žádné z jeho přání – nejsem džin z láhve!

„Jistě, prozatím neexistuje a já bych tuto skutečnost rád napravil,“ usmál se tím svým odporným úsměvem. Byl falešný jak pětník, to jsem poznala. „Má drahá, uvěznili jsme tě tu a to byla velká chyba. Ty bys měla být náš host a ne vězeň! Vydal jsem jisté rozkazy a už se připravuje tvůj pokoj, jistě bude příjemnější než zatuchlé chodby levého křídla hradu.“ To je asi pravda, nejspíš má tušení o tom, že kanalizace je tam cizí slovo, ale za všechno bude chtít něco na oplátku. A nejhorší na tom je, že já přesně vím, co chce. Přijala bych ráda jeho návrh, ale Katherin je tam kvůli mně a já nemohu být v pohodlí, zatímco ona trpí v takových podmínkách…

„Nemám důvod se stěhovat do lepšího pokoje. Jsem zde vězněm a nejsem jím sama, takže nechci žádné výhrady.“ Stáhl obočí do úzké čáry a zamračil se nad mou odpovědí. Nejspíš nepočítal s mým odporem… Záhy se však jeho tvář rozjasnila a on se rozesmál. Nemám ani nejmenší tušení, co je tu tak k smíchu! Nervózně jsem se zavrtěla v křesle a lehkým zachraptěním jsem ho upozornila na to, že jsem stále ještě v místnosti. Položila jsem si ruku na hruď – jen kousek pod kámen, který mě tížil – a těžce jsem vydechla. Bylo mi čím dál tím hůř. Kámen ze mě vysává všechnu sílu a energii, dobře vím, že jestli ho budu mít ještě dlouho na krku, tak nebudu už ani schopná se postavit na vlastní nohy. Aro se přestal zvesela smát a zaměřil svou pozornost zpět na mou maličkost.

„Chápu. Myslíš tu druhou vězeňkyni, že? Ale nemusíš mít obavy, ona tam stejně v tuto dobu už není… Nijak nám ve tvém hledání nepomohla, ale krev božských dětí je vskutku lahodná,“ zablýskl úsměvem, ve kterém se blyštily zářivě bílé tesáky. Katherin? Ale ne! Mimoděk jsem si přiložila ruku ke krku a Aro se znovu zasmál nad mou reakcí, ale nijak to nekomentoval.

„Je mrtvá?“ vydechla jsem v zoufalství nad tím, že jsem právě přišla o jedinou osobu, která mi mohla říct další zajímavé informace o životě ostatních polobohů. Copak ona za něco mohla? Rozčíleně jsem bouchla pěstí do stolu a vrhla jsem na něj zuřivý pohled.

„Jak tady můžete jen tak sedět a klidně mi oznamovat, že jste zabil dalšího člověka?! Jste tak arogantní, že se vám to zdá v pořádku? Jste šílenec!“ zakřičela jsem na něj z plných plic a zvedla jsem se ze židle. Asi jsem přecenila své síly, protože se mi podlomily nohy a rozplácla jsem se na zemi jak dlouhá, tak široká. Hrozně špatně se mi dýchalo, a když jsem zavadila o kus kamene na svém krku, ucítila jsem ostrou bolest. Neubránila jsem se výkřiku a unaveně jsem zůstala ležet na ledové zemi. Chlad mi poskytoval příjemnou úlevu, ale uvnitř jsem se cítila mizerně. Byla jsem na pokraji svých sil a tady mi nikdy nebude lépe.

„Bello, Bello, Bello… Jsi velmi tvrdohlavá, ale měla bys vědět, že Volturiovi si váží lidské odvahy. Jsi silnější, než se zdá, ale každý má své slabé místo. Záleží ti na lidech, které ani nijak dobře neznáš a to je chyba. Víš, kolik lidí jsi za posledních několik let potkala? Nebude to těžké zjistit a až je najdeme, tak mezi nimi jistě bude někdo, kdo ti bude stát za vyjednávání.“ Obcházel kolem mě a já jsem nenašla dost sil ani na to, abych odlepila svůj pohled od země a vysmála se mu do obličeje. Mnohem horší byl ale fakt, že mezi těmi, které znám, je skutečně několik lidí, na kterých mi záleží. Všichni moji přátelé a kamarádi nemají nejmenší tušení o tom, kdo ve skutečnosti jsem a přitom mohou přijít o život! Pomalu mi docházelo, jak jsem byla šíleně nezodpovědná. Ohrožovala jsem tolik lidských životů, tolik nevinných! Zaslechla jsem tiché vrznutí dveří, ale pohled jsem stále upírala k zemi.

„Volal jste mě, pane?“ Známý hlas – pomyslela jsem si – a hned jsem příchozího identifikovala. Byl to muž, kterému vděčím za svou přítomnost zde! Popadla mě chvilková zlost, ale nebyla dost velká na to, abych ho nenáviděla. Vlastně to bylo jeho poslání, nemůže za to, že je tak oddaný svým pánům…

„Ano, volal jsem tě, Edwarde. Odveď Isabellu do nového pokoje, bude naším hostem.“ Jeho hlas byl opět tak přátelský, až se mi z něj zvedal žaludek! Tak ohavného člověka jsem ještě nepotkala! Edward už nemluvil, ale ihned jsem ucítila jeho ledové paže na svém těle. Pomalu mě zvedl a vyšel se mnou z pokoje, nespěchal upíří rychlostí. Byla jsem mu za to vděčná, protože mi ta rychlost nebyla až tak příjemná.

Už jsme neprocházeli tmavými a zatuchlými chodbami, ale poměrně prostornými, světlými a vzdušnými místnostmi. Překvapilo mě světlo v chodbách hradu, které sem vnikalo otevřenými okny. Nejspíš mají hodně slušné maskování své skutečnosti, když se chovají tak klidně.

„Proč chceš získat volnost pohybu na slunci?“ vyslovila jsem otázku, která mi prolétla myslí, když jsme vešli do pokoje, kde bylo otevřené velké okno a vnikaly jím do pokoje hřejivé paprsky slunce. Žila jsem na tolika místech planety, ale slunné Itálii jsem se vyhýbala právě kvůli Volturiovým. Přitom je tu tak krásně… Rozhlédla jsem se po místnosti a zůstala jsem překvapeně stát nad tou krásou. Tohle bylo něco zcela jiného, než vlhká místnost dole ve sklepení. Při vzpomínce na tu místnost se mi opět vybavila vzpomínka na unavený hlas Katherin a zalila mě vlna smutku. Jestlipak ještě žije…

„Nevím, snad po tom ani netoužím. Náš pán si to tak přeje,“ odpověděl zcela jinak, než bych čekala a poměrně mě tím zaskočil. Jeho hlas zněl upřímně a nebyla v něm žádná zášť, kterou bych očekávala.

„Tak proč?“

„Byl jsem přesvědčený, že musím sloužit svému pánu. Demetri byl obvykle ten, který oddaně plnil rozkazy a hnal se za svým posláním. Možná… Možná jsem to chtěl být jednou já.“ Unaveně jsem se schoulila do velkého rudého křesla a hlavu jsem si podepřela koleny. Těžko se poslouchá, že vás někdo zradil jen a jen kvůli tomu, aby si dokázal, že není ten neschopný.

Do očí se mi prodraly slzy a prorazily barikádu mých řas. První slané kapky se mi rozsypaly po tvářích a já jsem se najednou nebránila pláči. Tolik mě zasáhlo, že to byl zrovna Edward. Jsem hloupá husa, která se zamilovala do dvou bratrů. Vždyť nemohu mít ani jednoho z nich, protože jsou to upíři. Já už nebudu moci být s nikým, protože tohle je mé vězení a jednou to bude i můj hrob. Nakonec, když zestárnu a neomladím se, mohla bych teoreticky zemřít… Ale nedovedu si představit další den na tomhle místě, natož několik dalších let!

5. kapitola -> Shrnutí <- 7. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 6. kapitola (Překvapení):