Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella !?! 5. kapitola

18.11.2009 (13:00) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1654×

5. kapitola      TOHLE JE ZLÉ, HODNĚ ZLÉ

Pohled Jazze

O dva měsíce později…  

Dnes má Bella narozeniny. Alice už od rána zdobí obývák. Výzdobu měnila už třicetkrát. Jako poslušný manžel jsem pomáhal. Emmett s Rosalii akorát přijížděli z letiště. Pro lidi studovali na Darthmouthu, avšak my věděli, že byly na další svatební cestě. Esme jela pro dort a Carlisle byl ještě v nemocnici.

„Tak hotovo.“ Zvolala má jediná láska. „Co na to říkáš?“

„Úžasné Alice, jako ty před tím.“

„Děkuji, jen si myslím, že bych třeba měla zvolit jinou barvu…“

„Ne, je to, vážně úchvatné, bude se jí to líbit.“ Ujistil jsem ji.

Čas oslavy…                                                      

Bylo sedm hodin. Slyšel jsem v dáli Bellin náklaďáček. Už byly na cestě.  Byly před domem. Když vešli, Bella vytřeštila oči. Edward jen protočil panenky.

Esme  mateřsky objala Bellu a dala pusu na čelo. Carlisle ji objal kolem ramen. „Musím se ti za tohle omluvit,“ukázal na tu velkou výzdobu. „Je těžké udržet Alice na uzdě. Ani Jasper to nedokázal.“Podívala se na mě. Opíral jsem se o trám paty schodů. Držel jsem se dál, pro jistotu. Omluvně jsem se na ni usmál. Úsměv mi ochotně oplatila.

Po schodech sešli Rose a Emmett. Rose se snažila po Belle nevrhat vražedné pohledy, ale pod tou maskou to rozhodně vřelo.

 Emmett byl poněkud veselý, zřejmě zase mluvil s Ell. Zadrhl jsem se. Pohlédl na Edwarda. Chvíli na mě upíral zrak. Než ho Alice donutila se usmát a nechat se vyfotit s Belliným fotoaparátem. Pak spustila má láska.

„Tak Bello je čas na dárky.“

„Alice, výslovně jsem říkala žádné dárky!“

„Ale já jsem tě neposlechla.“ Mezi tím Belle strčila dárek. Byl ode mě, Rose a Emmeta. Super, kvalitní stereo rádio.

„Já si musím odskočit, omluvte mě.“ Mrkl na Alice Emmett. Bella mezi tím s krabicí trochu zatřásla. Byla celá nesvá. Otevřela krabici a nebylo v ní nic. Lehce se zamračila.

„Ehm… děkuju,“řekla. Hlasitě jsem se zasmál i Rose se neubránila úsměvu.

„Je to stereo do tvého auta,“vysvětlil jsem ji.  „Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit.“

„Díky Jaspere, Rosalie a tobě taky Emmette,“ Zvýšeně hlesla. Emmett se v jejím autě rozesmál. Všichni jsme se smáli, ani Bella se úsměvu neubránila.

Alice pak strčila Belle další dárek. Cítil jsem z ní zoufalost, vážně neměla ráda dárky. „Tenhle je ode mě a Edwarda.“

 Bella hodila zlostný pohled na Edwarda. „Něco si mi slíbil.“

Přesunul jsem se, blíž, chtěl jsem vidět lépe její reakci. Než Edward stačil odpovědět Belle, Emmett rozrazil dveře.

„Jdu právě včas!“ Zahulákal. Vtlačil se vedle mě, praštil mě do ramene a já mu to s radostí oplatil. Byl jsem, zvědaví, co na jejich dárek řekne. 

   „Bello, neutratil jsem ani halíř, viď Alice.“ Ta jen přikývla. Byla radostí bez sebe. Tím pádem já taky.

Zhluboka se nadechla a začala rozbalovat jejich dar. V tom se to stalo. Strčila prst pod papír a škubla pod páskou. „Sakra,“ zabručela. Jedna kapka krve z její malé ranky padala k zemi.

V ústech se mi začal hromadit jed. Pach její krve mě praštil do nosu. Mé oči zčernali žízní. Neovládl jsem se a vrhl se směrem k ní.

„Ne!“ zařval Edward. Vrhl Bellu dozadu přes stůl. Ten spadl s dortem, talíři i dárky. Bella přistála ve změti rozbitého skla.

Narazil jsem do Edwarda. Odrazil jsem se a letěl dozadu. Spadl jsem na klavír. Ucítil jsem více Belliny krve. A znovu jsem se vrhl směrem k ní. Nedokázal jsem se ovládnout.  Carlisle se mě pokusil zadržet. Vykroutil jsem se mu. Emmetovi málem taky, oba mě pak chytli za ruce. Z mého hrdla se ozývalo hrozivé vrčení.

Bella byla stále na zemi. U malé louže čerstvé rudé krve. Znovu jsem se pokoušel vykroutit se už jen z Emmettova ocelového sevření. 

„Emmette, Rosalie, odveďte Jaspera ven.“ Zavelel Carlisle. Rose se postavila přede mě. Stále jsem se vzpouzel a pokoušel ho zasáhnout svými zuby. Marně. Rose jsem svými zuby cvakal tak centimetr od obličeje. Poté by mě určitě Emmett pustil.

Edward zavrčel.

„Tak pojď, Jaspere.“ Řekl Emmett a táhl mě ven skleněnými dveřmi, co držela Esme. Esme si zakrývala ústa a nos. „Je mi to líto Bello,“ a šla za námi.

Emmett mě pár set metrů držel. Poté mě pomalu pustil. „Brácho, jak na tom si?“ Zeptal se. Místo odpovědi jsem se rozběhl do lesa. Zastavil jsem na půli cesty do Seattlu. Padl jsem na kolena. Hlavu jsem si položil do dlaní. Do háje! Vždyť jsem ji málem zabil. Nebýt Emmetta nebo Carlisla. To bych si nikdy neodpustil. Edward mi by to, neodpustil.

„Neměl bych ti co odpouštět, protože bych ti to nedovolil.“ Se nade mnou ozvalo.  „Pojď, půjdeme domů.“ Řekl Edward. Z pocitů ani z jeho výrazu jsem nic nevyčetl.

Pohled Edwarda

Druhý den brzo ráno…

„Edwarde, to nemyslíš vážně?!“ Křičela na mě.

„Myslím to naprosto vážně Alice, nemůžeme tu zůstat. Je s námi v neustálém nebezpečí.“

„Tak mě s ní aspoň nech rozloučit. To snad můžu ne?“

„Ne, Alice, bude to tak lepší. Čistý řez, je člověk, časem na nás zapomene.“

„Ale- “

„Žádné ale, už jeďte, přijedu… za vámi. A jak jsem řekl Alice, nedívej se jí do budoucnosti, žádný kontakt. Jasné?“ Místo odpovědi si odfrkla.  Ostatní bez protestů nastoupily. Neradi odjížděli. Moje rozhodnutí však brali na vědomí. Byla tu jen poslední část. Rozloučit se s Bellou.

Ráno jsem na ni čekal jako vždy na školním parkovišti. Byl jsem pevně rozhodnut. Dnes jsem se s ní hodlal rozloučit. Škola byla dnes na můj vkus dlouhá nebo se mi to spíše zdálo jen kvůli tomu, co chci udělat. Ale je to jediná šance, aby žila normální lidský život.

Doprovázel jsem ji k jejímu autu. „Mohl bych s tebou mluvit?“optal jsem se Belly. „Jasně. Tady?“

„Ne, bylo by lepší to probrat u tebe,“ a nastoupil jsem na sedadlo spolujezdce. Byla trochu překvapená. Pro Volvo se stavím později. Jela pomalu a to mi dvakrát nepomáhalo.

Byly jsme, už u jejího domu. Vystupovala a brala si batoh. Vzal jsem jí ho a hodil ho na korbu. „Půjdeš se semnou projít?“přikývla. Šli jsme pěšinou vedle domu, která vede do lesa. Dům byl na dohled. Zastavil jsem.

 „Dobře, tak si tedy promluvme,“začala.

Zhluboka jse se nadechl. „Bello, odjíždíme.“ Svůj zrak jsem upíral do země.

„Proč tak brzy, vždyť příští rok - “

„Bello, tím odjíždíme, jsem, myslel sebe a svou rodinu.“

„Pojedu s vámi.“

„To nejde, tak kam jedeme, není pro tebe vhodné místo.“

„Moje místo je, ale vedle tebe.“

„Bello, já se k tobě nehodím.“

„Ale-“

„Žádné ale. Už mě nebaví předstírat, co nejsem Bello, nejsem člověk. Neustále tě beru do svého světa. Ty se tam, ale nehodíš. Nemůžeš v něm semnou být. Je to příliš nebezpečné.“

„Edwarde, to co se stalo s Jasperem, to nic nebylo. Nic!“

„Pravda, bylo přesně to, co se dalo očekávat.“ Už jsem chtěl odejít. Stoupla si přede mě.

„Chci jít s tebou. A je mi jedno, jestli se tam nehodím. Vím, že mě ochráníš.“ Kdyby jen věděla, jak mě to zevnitř užírá. Musel jsem se ovládnout. Musel jsem dohrát svou roli.  

„Nechci, abys semnou jela, Bello.“ Ledově jsem se jí podíval do očí.  V jejích očích jsem viděl, jak vypadám. Jako oživlá socha. Nelidsky.

„Ty… mě … nechceš?“

„Ne.“opověděl jsem ji tvrdě. Jak moc to bolelo. Lhát ji tak. Pořád si musím připomínat, že je to pro její dobro.

„No, tím se věci mění.“ Dostala ze sebe až klidně. Překvapila mě, jako vždy. Uvěřila mi a tak lehce.

„Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat, ale jsem vážně unavený z toho předstírání. Nechal jsem to zajít až příliš daleko. Měl jsem to udělat už tenkrát po setkání s Jamesem.“

„Ne,“zašeptala.

„Nehodíš se ke mně, Bello.“  

„Jestli… to takhle chceš.“ Přikývl jsem.

„Ovšem, rád bych tě o něco ještě požádal.“

„Cokoliv.“hlesla skoro neslyšně.

„Nevyváděj, nic nezodpovědného ani nic hloupého. Rozumíš, co ti teď říkám?“

„Ano.“

Dobře, dej na sebe pozor. Hlavně kvůli Charliemu. On tě potřebuje.

„Dám.“

„A já ti slíbím, že to bude jako bych neexistoval. Neboj se, časem zapomeneš. Jsi jen člověk.“ Nevesele jsem se zasmál.

„A co tvoje vzpomínky, Edwarde.“

„No, já nezapomenu, ale vždycky se nejde… rozptýlení.“

 Šel jsem pomalu k ní. „Sbohem Bello,“políbil jsem jí naposled na čelo.  Otočil a rozběhl jsem se. Zastavil jsem se ještě u Belly doma. Pak jsem zaběhl k ní do pokoje. Nechtěl jsem odnést věci, co jsem jí dal nebo ty fotky co nafotila. Tak jsem vytrhl jeden dřevěný parket a strčil tam vše, co by mě nebo mou rodinu připomínalo. Zaposlouchal, jsem se a slyšel, že je Bella stále na tom samém místě. Šel jsem dolů do kuchyně a napsal jsem vzkaz, Charliemu.

Naposled jsem se podíval na dům. Rozeběhl jsem se ke škole pro auto.

                                                                   ≈»

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella !?! 5. kapitola: