Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Battlefield - Prolog

25.10.2012 (18:45) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1757×

Battlefield - Prolog

Rose:

Zabouchla jsem dveře od našeho malého domečku uprostřed lesa. Bella tu určitě je, cítím ji.

Zašla jsem do koupelny. Svlékla jsem si mikinu a hodila ji do pytle s oblečením, které mám zásadně na lov.

Pohledem jsem zavadila o zrcadlo.

Dívala se na mě mladá žena s blonďatými loknami a zlatýma očima. Její obličej byl alabastrově bílý. Vypadala jako chodící mrtvola.

A taky že jo…

Povzdechla jsem si. Proč musím být upírem? Zamračila jsem se na svůj odraz v zrcadle a otočila jsem se na patě. Prsty jsem si prohrábla vlasy a vydala se směrem k jejímu pokoji. Pootevřela jsem dveře.

Seděla v nejtmavším rohu místnosti, měla hlavu mezi koleny a dusila v sobě vzlyky. Jako pokaždé, když jsem se vrátila z lovu nebo z práce…

„Bello,“ šeptla jsem a klekla jsem si vedle ní, „copak se stalo?“ Zvedla hlavu. V jejích očích byla jasná odpověď. Jsem zrůda. Ten pohled už znám. Své zlatohnědé oči jsem upřela do těch jejích černých očí. Kruhy pod očima měla hodně tmavé… Prostě ji nedonutím jít na lov… Její bledý obličej byl stažený bolestí. Ach jo… Bello, Bello… Co mi to děláš?

„Zlatíčko, no tak… Nejsi zrůda! Jsi normální jako já!“ Pohladila jsem ji po mahagonových vlasech. Při tom slově vzlykla. Cítila jsem, jak se moje tvář stáhla bolestí. Tak strašně bych jí chtěla vrátit lidský život, ale to je jen sen upírů, jako jsme my dvě… Přepadal mě pocit zoufalství. Nedokážu jí pomoct! A tak moc bych chtěla…

Proč zrovna my dvě? Proč musíme takhle trpět? Moje existence by bez ní byla holé nic a nejspíš bych se toulala po světě. Nedovoluje mi se radovat z toho, že někomu můžu pomoct… Bells, no tak, prosím, vzpamatuj se už… Budeš šťastná, věřím v to, proběhlo mi hlavou. Kdyby to tak dovolila… Teď bych tu vedle ní nebyla a nedívala bych se do těch nejčernějších očí, ze kterých je cítit bolest na kilometry daleko…

„Jsem,“ zanaříkala, „a ta nejhorší!“ snažila se mě odstrčit, ale nedovolila jsem jí to. Co to proboha říká? Tohle nemůže říkat! Popadla jsem ji za ramena a zatřásla jsem s ní.

„Prober se už!“ houkla jsem na ni. Tohle už hraničí s bláznovstvím! Může se vůbec upír zbláznit? No, asi jo… Ona je toho důkazem. Upíří život je pro ni utrpením, trestem, který si nikdy nezasloužila. „Isabello Marie Swanová Haleová! Probuď se! Jestli je někdo zrůda, tak ten, co tě… ty víš… přeměnil…“ poslední slova jsem šeptala. Moje ruce, které doteď držely její ramena, volně sklouzly a visely podél mého těla. Dívala se na mě s ukřivděným pohledem. Sklopila pohled a popotáhla.

„Prosím, odpusť,“ šeptla jsem a pohled jsem upírala někam za ni na bílou zeď. Tohle si opravdu nezasloužila… Chovám se hrozně… Nedivila bych se, kdyby mě teď rozcupovala na kousíčky a spálila na popel. Dosedla jsem na paty. Co jsem to provedla? Zalapala jsem po vzduchu. Jako bych to potřebovala, pomyslela jsem si ironicky.

„Ty promiň,“ pípla. Potom jsem jen slyšela, jak se zacvakly dveře. Zůstala jsem ještě nějakou dobu sedět v jejím pokoji. Stále jsem civěla na zeď, ale myšlenkami jsem byla u ní…

To jsem tak hrozná? Opravdu jsem na ni tak vyštěkla? Moje vzpomínky na chvíli před tím, než odešla, byly opravdu ostré a jasné. Tímhle jí ubližuju! A nejen jí…

Během chvilky jsem se přesunula do mého pokoje. Sedla jsem si na pohovku, kterou tu mám.

Ona je jako dítě, které je už dospělé. Akorát to tak někdy nevypadá… Odmlouvá, kritizuje se a… je to strašné. Už nevím, jak bych jí pomohla…

Myšlenky mi zabloudily o půl roku zpět.  

Šla jsem zapadlou uličkou v malém městě, kde jsem někoho hledala. Nevěděla jsem však pořádně koho, byla to jedna z mála věcí, která byla na práci v FBI ta nejtěžší. Vtom jsem ucítila omamující vůni lidské krve. Byla tak nasládlá a jen lákala na napití. Moje zlaté oči rázem ztmavly a v ústech se mi hromadil jed.

Během okamžiku jsem překonala vzdálenost mezi mnou a tím člověkem. Když jsem uviděla mladou ženu v haldě odpadků a v roztrhaných šatech, zkoprněla jsem na místě. Jed, který se mi stále hromadil v ústech, jsem polykala. Zmítala se v křeči. Kousnul ji nějaký upír…

Buď dovolím, aby se z ní stal upír, nebo ji na místě zabiju.

Jako bych se probudila z transu. Vzpomínky jako živé… Vše jako kdyby se to odehrávalo znovu… Zakroutila jsem hlavou, abych se probudila.

Najednou mi došlo, že nevím, co je s Bellou. Musím ji jít hledat. Nemůžu ji tam někde nechat, co když si ublíží? Při této myšlence jsem okamžitě vyrazila za ní. Vzduch byl nasycen její květinovou vůní. Takže by mělo být snadné ji najít.

Bella:

Běžela jsem hustým lesem. Vítr mě bičoval do tváře a čechral mi vlasy. Moje myšlenky se vracely o několik sekund zpět před mým útěkem…

Rose se mi jen snaží pomoc a já takhle uteču! Jsem zbabělec… Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Vrčení se po chvíli změnilo ve vzlyky…

Zprudka jsem se zastavila a spadla jsem na kolena.

Bože, co jsem to za zrůdu?

Ruce jsem zabořila do měkkého a poddajného mechu a jehličí. Mé vzlyky se odrážely od stromů. Vracely se ke mně jako ta nejstrašnější noční můra, kterou můžu zažít…

Jenže já nespím…

Nemůžu…

Protože je ze mě ta nejkrvelačnější zrůda, která tu kdy chodila… Ostré pálení v krku téměř nevnímám jen díky tomu, že jsem na něj zvyklá.

„Proč?!“ zaječela jsem nejhlasitěji, jak jsem byla schopná. V zápětí jsem si rukama zakryla uši. Bolelo to. Ta citlivost je nesnesitelná! Hlavu jsem si opřela o zelený mech.

Já tu už nemůžu být! Nejde to! Chci pryč! Chci domů… Chci opět vidět Davida… A taky Sophii… Oni dva jsou pro mne vším, co jsem kdy měla a co mám. Sophie… Moje malá holčička…

„Kde ti je konec, miláčku? Stýská se mi, andílku můj…“ šeptala jsem mezi vzlyky a hlavou mi proběhlo několik chvilek s ní… Proč jsou lidské vzpomínky tak… tak matné? Její bledý obličejík, světle hnědé až blonďaté vlásky, které jí splývaly pod ramínka v lokýnkách, a velká hnědá očka plná štěstí, dětské lásky a zvědavosti… To vše se rozplynulo jediným hloupým dnem, který mně i Davidovi změnil život od základů…

„Neplakej,“ zašeptala Rose. Bolest v jejím hlase jsem slyšela jasně… Vytáhla si mě do náruče a hladila mě po vlasech. Nechala jsem ji. V tuhle chvíli jsem to potřebovala víc, než zakousnout srnu, která byla nějaký kus odsud…

„Promiň,“ vzlykla jsem. Věděla jsem, že to tohle slovo nikdy nemůže spravit a taky že nespra-

„Šššš, nic se neděje,“ broukla chlácholivě. Jakýmsi způsobem se mi ulevilo, nevím jak a proč, ale ulevilo.

„Teď bych se chtěla propadnout do říše snů,“ šeptla jsem a zvedla jsem pohled k jejímu obličeji. Usmála se na mě. Konečky prstů mi přejela po kamenné alabastrové tváři.

„Všechno bude dobré, jen věřit, Bells.“

Přesně tak, musím věřit… Začnu od začátku. Trošku jinak a mezi jinými lidmi, ale začnu a snad budu opět šťastná…

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Battlefield - Prolog :