Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 7. kapitola

13.01.2011 (19:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 6402×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Blázníš, alespoň jsem si mohla Rosalii a Edwarda beztrestně dobírat, a jeho taky navíc občas nutit, aby snědl lidské jídlo,“ to taky nebyla úplná lež, vlastně to byla pravda a nezadržela jsem jak vítězný úsměv, tak triumfální mrknutí. A Alice se okamžitě rozesmála, ale nevydrželo jí to moc dlouho.

„Oouu… Sakra!“ vykřikla, a než jsem si cokoliv uvědomila, nebo třeba jen zaslechla, rozlétly se dveře a já se v okamžiku opět válela na tom krásně měkkém koberečku. Jenže tentokrát to nebylo mojí koordinací, že bych snad záhadně upadla. Ne!

No, tušila jsem správně, protože žádné záhadné upadnutí, tak to rozhodně nebylo moje. Možná kdybych byla obyčejný člověk, ale tohle? Ne! Byl to ten idiot Edward, který nás celou tu dobu tajně poslouchal. Ale jak to, že ho Alice nebo já necítila? Tak to bylo prozatím tajemství číslo jedna.

Jo, jenže teď jsem se válela po tom huňatém koberci a Edward mě držel přišpendlenou pod sebou, a to tak těsno, že pro mě bylo těžké se třeba i nadechnout. Jestli se mě pokouší rozmáčknout, tak mu to jde přímo bravurně! Kretén, kretén a ještě jednou kretén!

„Edwarde, slez z Bell,“ napomínala ho jeho povedená sestřička, která mi jaksi zapomněla říct, že ten Ed-špion poslouchá. I když si za to můžu i já, neměla jsem raději nikomu nic říkat, a jen si sbalit mých pět švestek a zdrhnout alespoň na druhý konec planety! Tak to by rozhodně bylo milionkrát rozumnější, než se teď cítit ohrožená nasraným upírem… Edward rozhodně vypadal naštvaně, a to teda pořádně!

„Okamžitě z ní slez! Nebo,“ tentokrát už ta proradnice křičela, „tě mám sundat sama?“

Edward se ale pořád koukal pěkně hluboko do mých očí a hrudník mu neustále vibroval, jak na mě hrdelně, ale potichu vrčel. A najednou promluvil…

„Já to věděl, když jsi mi nutila jídlo! Tušil jsem to, z toho tvého vítězného šklebu, který jsi nahodila pokaždé, když jsem byl nucený něco sníst…“ a moje blbá povaha? Krásně jsem se na něj usmála. „Mrcho!“ křikl a vytasil na mě zuby. Cože? Tohle že jsou nějaký tesáky? Tak teda koukej pořádně, magore!

Tentokrát jsem to byla já, kdo hrdelně zavrčel, a ještě přitom neopomněla vysunout moje extra překrásné vysouvací špičáčky. No a musím říct, že v ten moment už se na mě žádný Edward netiskl. Ó ne, tentokrát se tiskl na zeď na opačném konci pokoje. A v ten moment jsem vyprskla smíchy jak praštěná, a i přes slzy v očích jsem pořád viděla ten vyděšený Edwardův obličej. Vždyť nejsou zas tak dlouhý… Naštěstí Alice se tvářila jenom překvapeně.

„Tohle jsem toužila udělat už dlouho!“ triumfálně jsem mrkla a usmála se právě na toho idiota Edwarda. Bože, taková úleva, křičelo na mě moje zlobivé já.

„Copak, Edík se nám bojí?“ a zase ta moje škaredá stránka, ačkoli by asi bylo nejlepší, Edwarda v dané situaci neprovokovat, jenže já nemohla odolat. Což byla jaksi další drobná chybka v mém už tak blbém programu, protože on ve chvilce naprosto zvážněl, v dalším momentě už se netvářil vážně, ale opravdu, opravdu nasraně. Asi jako býk, kterého právě vykastrovali, a on se potřebuje někomu pomstít. Vybít se! Rozběhl se proti mně…

V poslední vteřině jsem ale naštěstí uskočila stranou a rovnou za záda Alice, která svého bratra vraždila pohledem celou tu dobu. Což mě bylo ale houby platný… Jenže mě mile překvapila, když neuskočila a zůstala stát naproti svému povedenému bratříčkovi, ruce v bok a výhružně podupávala nožičkou. A přitom mi dělala štít.

„Edwarde, uklidni se!“ rozkazovala jak správný generál, jenže to bylo úplně bez účinku.

„Uhni, tohle mi zaplatí! Ta malá, proradná potvora!“ vrčel pořád jak rozzuřená šelma. Netušila jsem co dělat, tak jsem se pokusila o poslední zoufalý čin. Omluvu! Třeba ho to alespoň dočasně uklidní a já se pak budu moc urychleně sbalit a vypadnout pryč. Na nějaký vzdálený kontinent, kde je po většinu roku jen a jen slunečno.

„Ehm…“ odkašlala jsem si, tak jak to dělají všichni správní mluvčí, aby zaujali pozornost rozbouřeného davu, „Edwarde, pokud tě to alespoň částečně uklidní, tak se ti omlouvám za tu jednu hranolku, kterou jsem tě během toho roku donutila sníst. I když nechápu, proč se zlobíš, protože jsi nikdy nic z toho, co jsem ti objednala, nesnědl. Takže?“

„To nestačí! Mám dost tvých urážek a všeho okolo tebe! Kdo ví, co jsi vůbec zač? Jakási hříčka přírody…“ hulákal na mě ten hulvát nazpátek a já začínala vidět rudě.

Ten úlisný kretén mi tady bude vyprávět něco o urážkách? Vždyť je to právě on, kdo mě celý rok popichoval a urážel… A ta rudá clona pořád sílila. Bylo mi jasné, že tady se jedná jen a jen o Edwardovo ego. Vždyť já ho odmítla… a on se mi za to teď chce mstít?

„Uhni, Alice!“ a ona se nepohnula ani o píď. Takže tady mě už nebude poslouchat vůbec nikdo? Vylezla jsem z mého úkrytu za Alicí a usmála se na toho cvoka přede mnou. Asi mě to bude bolet, a taky toho možná budu později litovat, možná že nepřežiju? Ale jedno jsem věděla jistě. Bude to bolet i toho idiota Edwarda, jen ať se těší. Tentokrát mu z těch jeho rodinných ozdob, které se mu jen tak nečinně a bezúčelně houpou mezi nohama, udělám festovní omeletu. Nebo spíš kamenný prášek…

A než jsem si stačila rozmyslet plán útoku, už jsem zase ležela na zemi a Edward se na mě vítězně usmívat. Tahle pozice by se mi i docela líbila, kdyby na mě ležela úplně jiná osoba a ne to individuum. No, počkej! Však já ti ten tvůj slaďounký úsměv vyženu z té tvojí skoro-dokonalé tvářičky!

Tentokrát to byly mé koutky, co se mi zvedly nahoru a Edwarda vyvedly z rovnováhy. Netušil, co ode mě může očekávat. Překvapení! Otočila jsem hlavu na bok a mými super-extra-spešl zuby jsem se mu zakousla kamsi do ruky. Můj mozek nepřemýšlel, jestli to moje špičáčky přežijí ve zdraví nebo si je vylámu na jeho mramorovém těle, ale pud sebezáchovy, a pak jedna super nasraná polo-upírka, tím myslím sebe, tak to byla opravdu bolestivá kombinace. A opravdu! Edward zařval, jako bych mu právě rozmáčkla ty jeho dva oříšky tam dole… Ale na ty bude čas později, a věř mi Edí, že tě to bude bolet daleko víc…

Edward ode mě v momentě odskočil, jako bych byla nějaká jedovatá zmije. A já si nechala uniknout jeden zlý pohled, zatímco on si dlaní nevěřícně třel svoje zánovní zranění.

„Tys mě kousla?“ nevěřícně si mě měřil. A já na souhlas přejela jazykem po mých dvou zcela nepoškozených bělostných špičácích. Ale krev nikde! Ups, no jo, oni vlastně upíři krev nemají.

A jestli jsem si myslela, že jsem kdy viděla Edwarda vytočeného, tak to byl teda šeredný omyl. V jedné chvíli jsem se ještě ležela na zemi, a v druhé už mě jedna chladná pracka držela okolo krku. Edward moji maličkost, samozřejmě v dalším zcela nepostřehnutelném okamžiku, přirazil na zeď a systematicky mi ubíral kyslík. Ale to už mi na pomoc přiskočila i Alice, i když se jí jaksi nedařilo toho cvoka ode mě odtrhnout.

„Promiň,“ vyšeptla jsem poslední trošku vzduchu a přitáhla tak pozornost obou. Abych to objasnila, omlouvala jsem se Edwardovi za to, co se chystalo udělat moje kolínko. Přivřela jsem oči do škvírek a posměšně se usmála. Výkop! Ozval se vzlyk, jenomže jen můj… I když Edward mě v momentě pustil a jeho ruce se okamžitě přesunuly k jeho rodinným ozdůbkám, a až potom vzlykl i on. Konečně, že mu to ale trvalo! V klidu jsem se zhroutila po stěně na podlahu a lapala po vzduchu.

„Bože, au!“ stěžoval si Edward, ale já to už slyšela jen z dálky, protože moje tělo popadla Alice a odnesla k sobě do pokoje. Nebránila jsem se, ani bych asi neměla sílu. Položila mě na postel a poučila, abych se ani nehnula a zůstala pěkně v klidu tady! Neprotestovala jsem, pokud teda nepustí toho maniaka k sobě do pokoje.

Možná bych i usnula, ale v domě se ozýval křik, vrčení, zase křik a pořád dokola. Navíc krk malinko bolel, ale naštěstí nijak moc. Kdyby to individuum opravdu chtělo, ve vteřině jsem mohla mít oddělenou hlavu od zbytku… Ale tohle ještě nebylo nic proti tomu, co jsem si užila v Evropě s Michaelem, a i přesto jsem vždycky o chlup unikla.

A pak najednou všechno ustalo, klid a ticho. Nešťastně jsem si povzdechla, chytila se za krk a otočila se na bok, čelem ke dveřím. Moje tělo a hlavně i mysl chtěla být připravena na další Edwardův neočekávaný útok. Ale nic. Uběhlo pět minut, deset… a najednou někdo otevřel… Ve futrech stanula právě ta osoba, kterou jsem toužila vidět nejméně. Edward. Automaticky jsem vystřelila do sedu, abych byla schopná se bránit a parádně se mi zatočila hlava, ale on nezaútočil. V ruce držel sklenici čehosi, asi vody a prohlížel si mě tváří, ve které nebylo ani smítko emoce.

„Alice ti posílá tohle,“ objasnil důvod vyrušení a přibližoval se nanejvýš obezřetně a krůček po krůčku. Aniž by přerušil oční kontakt, došel až ke mně a podal mi to něco na pití.

„Díky,“ zasípalo moje hrdlo. A možná bylo lepší mlčet, protože tomu blbci proletěla tváří bolest, ale rychle svůj obličej přeřadil na nezajímá-mě-to.

Můj instinkt mi radil, abych si k tomu nejprve přičichla, a tak jsem taky udělala. Nevonělo to nijak zle, prostě obyčejná voda. Vypila jsem celou sklenici najednou a přitom pozorovala Edwarda, který si sedl na kraj postele.

„Za chvilku tu bude Carlisl, aby tě prohlédl. Chceš ještě?“ natahoval se po sklenici.

„Ne, dík,“ zvedla jsem se a on semnou. Obezřetně jsme se na sebe koukali, ale neměla jsem už čas na hrátky a chvatně utekla do mého půjčeného pokoje. Tašky se naštěstí nikdo ani nedotkl. Hodila jsem na sebe mikinu, tašku přes rameno a rozběhla se pryč z tohohle ďábelského domu. Jenže klíčky od auta měla… Alice?

Sakra! „Sakra!“ postěžovala jsem si i na hlas.

„Někam se chystáš?“ promluvil najednou zas ten kretén. A navíc byl moc blízko, dokonce tak moc, že se mi rozbušilo srdce. Instinktivně jsem se přikrčila do výhružného postavení, ale Edward držel ruce nahoře v náznaku toho, že přichází v míru. Malinko mě to uvolnilo.

„Kde je Alice? Potřebuju zpátky moje klíčky od auta,“ šla jsem rovnou k věci. Bylo ni naprosto jedno, jestli se urazí za můj odměřený výraz a stejně tak nepřístupný, i když mírně sípavý hlas.

„Šla pro Carlisla, budou tady za chvilinku,“ mluvil na mě stylem psychiatra, který se snaží uklidnit pacienta, který nečekaně zešílel.

„Nemá tolik času. Tak kde jsou ty klíče?“

„Nevím,“ pokrčil rameny, „to bude vědět jen ona. Myslím, že budeš muset počkat.“

„No, to určitě,“ zabrblala jsem si nasupeně pod fousy, „vyřiť jí pozdravy, a že si nechám pro Drobka poslat. Sbohem a šáteček!“ zašklebila jsem se na Edwarda a vykročila si to k hlavním dveřím a zase jako naprostá nána jsem si myslela, že by to mohlo být takhle snadné. Ne, tak to ani omylem…

Už jsem byla skoro u dveří, když mi z ramene zmizela taška. Nevěřícně jsem se podívala na místo, kde mě ještě před momentem škrtil popruh mého cestovního břemene, ale nebyl tam. Moje oči párkrát nevěřícně zamrkaly, než mě napadlo kouknout po okolí. A samozřejmě, že ji mělo to naprosté budižkničemu. Ležela mu u nohou a on měl ruce založené na hrudi, i když se na mě nijak neusmíval. Pomalinku jsem se přibližovala, že po ní chňapnu a zkusím zdrhnout, ale nebyla jsem to já, kdo po někom chňapal. Edward si mě k sobě přitáhnul, tentokrát už opatrně si mě zády přirazil na svoje tělo a absolutně mi tak znemožnil každý další pohyb. A tentokrát už nebyl ani hloupý a držel se pěkně dál od mých ostrých zubů a perfektního výkopu…

„Pust mě,“ vzdorovitě jsem sebou mlela a doufala, že ho to přestane bavit a opravdu mě nechá jít. Další z mých slavných chyb. Tyhle idiotské přestřely mě doprovází naprosto všude. Možná je to i dědičné? Ale po kom? Asi po mámě, vzhledem k tomu jak skončila, chuděra…

„Ne, počkáš tady pěkně semnou na Alici a Carlisla,“ pověděl celkem mile na to, že to bylo takové pako, ale pak se jeho dech přiblížil. „Mimochodem, hezky voníš, víš to?“ pošeptal a jeho chladný dech mi sjel až na krk, kde vykouzlil na mé pokožce husí kůži. Srdce se v mžiku rozbubnovalo na celý ten prokletý Cullenovský barák a já jediná věděla, že ze strachu to není. Huso! Před chvilkou tě škrtil! Nadávala mi jedna moje část. No a co? Přece jen je to kus, ne? Hulákala na mě zas ta druhá. Ale naštěstí jsem neposlouchala ani jednu.

„Neboj se Bello, nic ti neudělám,“ ubezpečoval mě najednou Edward a z jeho přátelského tónu se mi zrychlil krevní oběh ještě víc… Navíc nešlo necítit jeho chladné tělo těsně natisknuté na tom mém.

„Vážně, nemusíš mít strach,“ ne z tebe blbečku, ale sama ze sebe mám obavy, „já… bych se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Je mi to líto, opravdu. Nikdy se mi ještě nic podobného nestalo, ale všechny ty novinky mě naprosto vyvedly z rovnováhy, a pak ty tvoje zuby a to jaks mě kousla… No, prostě jsem viděl rudě. Promiň,“ tentokrát už jeho hlas čpěl zoufalstvím.

„Odpuštěno! Tak a teď mě laskavě pusť,“ naordinovala jsem mu. Nic. „Pustíš mě?“ můj hlas teď zněl o tolik mileji, protože doufal, že takhle mě Edward opravdu uvolní z jeho kamenného sevření.

„Nezdrhneš?“ tak na tuhle otázku jsem odmítla odpovědět, protože bych zase vypustila jen samou lež, abych ho uspokojila. Samozřejmě, že ne. Zůstanu… Bla, bla, bla…

„Víš, tak příjemně hřeješ,“ to měla být jako lichotka? Můj obličej se zatvářil dost zmateně, protože já netušila, co si o tom myslet. Ještěže jsem k němu byla přitisknutá zády a on tak nemohl vidět můj obličej. Navíc před chvíli se mě pokoušel sprovodit ze světa a teď? Tenhle hoch má opravdu vážné psychické problémy…

„No, ty zase studíš…“ vypadlo ze mě.

„Ou, promiň,“ okamžitě mě pustil a odtáhl se. Já to ale nemyslela nijak špatně, a chtěla jsem mu to i osvětlit, ale když se v jednom okamžiku rozletěly dveře a v nich se objevila ta potvora a Carlisl, všechna chuť něco vysvětlovat ze mě vyvanula. Teď jsem měla v plánu dostat zpátky moje klíčky a vypadnout odsud hóóódně daleko.

„Kde jsou moje klíče od auta?“ napřáhla jsem automaticky ruku a čekala, kdy mi do ní ten drobný svazeček vloží. No, můžu jen říct, že jsem čekala jaksi marně.

„Prvně tě Carlisl prohlédne, a až pak ti je dám,“ nakázala. Moje ruce se samovolně založily v bok a já ji sjela pohledem rozzuřené šelmy, kterou se snaží udržet v kleci. A bůh ví, že já tyhle klece nesnášela… Dokonce na tolik, že jsem byla rozhodnutá Drobka jim tam nechat a utéct. Ale zkuste vzít roha třem upírům. Teda dvěma a jednomu upířímu zvrhlíkovi. Bylo to zhola nemožné! A asi to nebylo zrovna dvakrát rozumné řešení, ale já nechtěla, aby si mě Carlisl prohlížel, a ještě k tomu pod oblečením…

Ale ta rozčepýřená potvora se na mě prosebně koukla, a pak se stalo něco, co bych ani v nejmenším neočekávala…

6. kapitola ◦●◌ ◌●◦ 8. kapitola

__________________________________________________________________

P.s. Bellin Drobek... Jen tak pro představu!

BENTLEY'S 630 BHP

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 7. kapitola: