Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 7. kapitola - Edward

22.12.2011 (21:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4227×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Dovolíš? Půjdu si dát sprchu…“ Odstrkovala mě. Co si už ale dost dobře neuvědomila, že mě tímhle prohlášením doslova navnadila, jako dítě, kterému právě slíbila zmrzlinový pohár.

„…fajn, jdeme si dát sprchu,“ skočil jsem jí chvatně do řeči.

„Půjdu sama, Edwarde,“ bránila se mi.

„Ale no tak, lásko, přece bys mě nechtěla z těch vodních radovánek vynechat…“ …nebo snad jo? Zakňučelo smutně moje podvědomí.

Bella ale najednou celá zvláštně ztuhla, přesto jí srdce pádilo nad-světelně kupředu. No musel jsem se přiznat, že jsem těmhle jejím divným reakcím vůbec nerozuměl. Ale jaký muž kdy pořádně porozuměl ženě?

„Slez ze mě,“ pípla studeně a mě tím totálně vykolejila. Nevěděl jsem, že ji něco z toho takhle pekelně naštve. Možná to celou dobu hraje? I to, že mě chce… Co když to nakonec vůbec není pravda? Ale… mě pokaždé chtěly všechny a Bella nakonec přece není žádná výjimka. Navíc i Jasper to s tím svým citovým radarem viděl stejně. Teď zas ale naše podivné rozpoložení vůbec nechápal.

Tak hezky mi tímhle tónem naliskala, že jsem na ní pořád jen ležel a snažil se to všechno pobrat. Bella v sobě proti mně přiživila nenávist, jak mi objasnil bratr, který to chápal ještě míň jak já a mě málem padla čelist.

To děvče vážně nevědělo, co vlastně chce…

„Sprchuju se výhradně sama,“ dodala už mileji, ale jistě jen z toho důvodu, že tu byl taky Jasper, před kterým jsme to jenom hráli. Nebo snad ne? Musel jsem uznat, že jsem měl nemilý pocit, že z mojí strany už se stejně nic moc nehraje. No Bella, to byla úplně jiná písnička, ta byla totiž rozená herečka.

Jaká škoda.

Jasper svižně přicupkal až k nám a mně se až teprve teď do hlavy doploužily všechny jeho naštvané a vyděšené myšlenky. Sice neustále vyčkával, ale jeho nedočkavost už byla na dost hraně. Chtěl si se mnou promluvit o tom, jak to s Bellou vlastně mám. A jak si dovoluju vystavit svoji chladnou kůži té její lidské a teplé. Toužil mě skopat do titěrné mramorové kuličky za to, jak debilně se tady chovám. A to mu určitě dovolím…

„Fajn Bell, utíkej,“ vyhrkl už naprosto nedočkavě a zuřivým pohledem mi propaloval záda. A jeho myšlenky? Děs. Znechuceně jsem si odfrknul.

„Oki,“ odpověděla tiše Bella a očima mě doslova popostrkovala pryč. Vlastně nejen těma, ale pokoušela se o to i rukama. No nehnulo by se mnou stádo slonů, natož jedna malá sexy poloupírka. Její síla nebyla až na takové úrovni jako nás plnohodnotných upírů, přesto například kousnutí nebo pořádnej kopanec do jistých partií byl cítit opravdu dobře, jak jsem celkem nedávno na vlastní kůži sám zjistil. Bylo to hodně nemilé překvapení…

Bolestivě mi zatrnulo ve spodních partiích a jaksi jsem si hned neuvědomil, že se takhle i tvářím navenek. Tak jsem se pokusil dát do rychtiku během chvíle, co jsem uvolňoval to teploučké místečko na Belle. A než jsem se skutečně úplně zvedl, veškeré moje reakce a dřívější myšlenky už byly zase pod kontrolou. Nabídl jsem galantně mojí dračici ruku a ona ji s úsměvem přijala.

Hned jak zase stála na svých, nedočkavě jsem si ji přitáhl do náruče, i přes veškeré vyšilující Jasperovy myšlenky. Kde má do prdele Alici? Copak mu to neřekla? Teď, když jsou ti největší kreténi na lovu… A jako by mi můj bratr vedle chtěl potvrdit svoji debilitu a nedostatek taktu, že jsem kašlal na ten záliv všech obviňujících a kastrujících myšlenek co mi posílal, začal si nahlas odkašlávat a dokonce rytmicky podupávat nohou o podlahu.

Bella se ode mě v okamžení odlepila a já měl co dělat, abych si ji jako obyčejný natvrdlý neandrtálec nehodil přes rameno a neodnesl do pokoje. Viděl jsem ji na mé posteli s vlasy divoce rozházenými po peřině, oči přivřené a ve tvářích ruměnec… Byla zadýchaná, přesto její pohled povzbuzoval k dalšímu pokračování. Ach, svíjelo se moje nedočkavé a totálně nadržené já.

Co jsem si ještě nedokázal odpustit, byl jeden hravý pleskanec. Bylo jasné, že moje maličká to nevzala dvakrát dobře. Z očí jí sršel vztek a jasný příslib, že tohle se mi vrátí. Ať už ve zlém nebo v dobrém… No, ale popravdě? Nemohl jsem se zatraceně dočkat toho, až si to se mnou bude chtít skutečně vyřídit.

Pohledem jsem si ještě dovolil zhltnout celou její dokonalou postavu a nakonec jako třešničku na dortu jí věnoval jeden fajnový úsměv. A málem jsem se rozchechtal jak malej, protože Bella mě svým čokoládovým kukučem tentokrát už doslova vraždila. Ani netuším proč, ale až nestoudně moc mě bavilo ji provokovat.

„Běž mi zahřát postel, zlato,“ zašeptal jsem, ale bylo mi jasné, že Jasper všechno slyší. Jeho myšlenky doslova ječely. Jak generál, kterej právě dostal průjem, ale předtím ještě musí usměrnit celej svůj roztěkanej regiment. No a ke všemu mě teď ještě proklínal za to, že si ho dobírám.

Pak ale moje neposlušná tygřice udělala něco naprosto neočekávaného.

„Myslím, že…“ špitla a zuby mi přejela po sloupu hrdla. Tentokrát mi chtivě zatrnulo naprosto všude. Asi by mě její vysunovací špičáky měly děsit, no nebylo to tak. Vážně mě až neskutečně rajcovaly, že bych nakonec nebyl až tak normální? Ale přece jen nebyly nijak dlouhé, jen mírně vyjely z dásně a já… ten dotek vážně cítil.

Lidé mi mohli nabídnout jen teplo, ale Bella? Ta mi toho dávala daleko víc. V tolik jsem si nikdy nedovolil ani zadoufat. Vzdychl jsem, když mi hlavou proplula neposlušná představa její drobné ručky, jak mi ho pevně drží v dlani. A jestli jsem předtím ještě nebyl pořádně nadrženej… Teď jsem měl chuť výt jak prašivej vlk v říji.

„Dneska budeš spát tady na gauči,“ vydechla mi do ucha a i přesto že jsem upír, trvalo mi několik dlouhých vteřin, než se mi do hlavy prokousala její dráždivá slova. Byla už nahoře na schodech, když jsem procitl z oblouznění.

„O tom si ještě promluvíme…“ zamručel jsem navztekaně, ale odpovědi už jsem se nedočkal. Vlastně se to ale dalo očekávat. Bella hrála jen křehkou člověčí dívenku…

A v momentě, kdy za mojí krasotinkou klaply dveře, Jasper okamžitě polohlasně spustil.

„Seš na hlavu?“ prsknul dopáleně.

„Ne,“ oplatil jsem mu stejnou mincí.

„Tohle s obyčejnou lidskou holkou dělat nemůžeš! Už jsme ti to snad jasně říkali, ne?“ křičel šeptem a já bych rád věděl, co právě dělá jeho milovaná ženuška… Lakuje si snad nehty? Ve mně se právě nebezpečně montoval můj nově vzkypělý vztek.

„Nechtěl by ses raději starat o sebe a Alici?“ zasyčel jsem dopáleně.

„Rád bych, ale ohrožuješ ji a vlastně nejen ji, ale celou rodinu…“ prskal dál.

„Jak?“

„Tak, že se s tou lidskou holkou cicmáš a necháš ji, aby na tebe šahala… Copak už jsi vážně ztratil rozum? Myslíš, že necítí tvůj nelidský chlad a to, že ti nebije srdce?“ povídal naprosto nechápající moje chování a totálně ho nezajímalo, že tohle byla odporná podpásovka. Nesnášel jsem moji prokletou teplotu. Byl jsem jako zamrzlá mrtvola… „Proč si zatraceně jako všichni ostatní nemůžeš najít nějakou hezkou upírku,“ dodal zmučeně a vrhl na mě psí pohled.

„Ne,“ vypadlo ze mě v setině sekundy znechuceně.

„Kurva! S Carly a Jess si dáváš pozor a teď, když se tady ukáže jedna ještě o něco hezčí, vlastně… ona už tu nějaký čas byla, jen jí to tolik neslušelo, je z tebe v okamžení slintající bernardýn?“ vyjel na mě a z očí mu šlehalo jedno obvinění za druhým. To se sakra nemůže starat sám o sebe a nechat mě na pokoji? Já se neprosil o to, aby mě Carlisle proměnil a odsoudil tak k téhle nanicovaté existenci.

Nikdy nebudu mít děti, ani pořádnou ženu, kterou bych skutečně mohl milovat, aniž by to byla upírka. I když… Teď tu byla Bella, která o nás už věděla a navíc byla z části jako já. Ona jediná po dlouhé době zahřála moji neexistující duši. A nejen tu. V Carlisleové pracovně to bylo něco naprosto jedinečného, něco co jsem ještě nikdy s nikým nedělal.

Vím, že jsem si za to odporné chování, kterým jsem Bellu celý rok zahrnoval, nic podobného nezasloužil, a o to jsem jí byl teď vděčnější. Kéž by mi později dala skutečně šanci a pokusila se na moje idiotské chování jednou pro vždy zapomenout.

Pokud budu moct, udělám všechno pro to, abych změnil její náhled na mou osobu. Budu se chovat hezky, a pokud mi to dovolí, rád bych byl po jejím boku. Jen já a ona. Sice mě pořád mírně děsila představa, že bych musel mít jen jednu ženu, ale pokud by to byla Bella… No myslím, že bych to bez velkých obtíží zvládl. Rád bych jí to dokázal.

„Nikdy sis domů žádnou nedovedl a já bych proti tomu nakonec nic neměl, když nám to předem oznámíš! Navíc Bellu už nějakej upír hledá a kdo ví, jestli ona sama má o existenci bájných tvorů nějaké důkazy, každopádně nechci, aby naše rodina byla do něčeho podobného zapletená! Abychom to byli my, díky nimž to zjistí!“ povídal jedovatě, přesto tiše.

„Neboj se, Bella nikdy nic neřekne,“ dodal jsem věcně a zadoufal, že tímhle se všechno vyřešilo. No pro něj absolutně ne.

„Jistě!“ zaburácel výhružně a v očích se mu nebezpečně zalesklo. „To si piš, že ji udržím potichu,“ zašeptal. „O to už se postarám!“

„Zavři tu špinavou klapačku,“ vrčel jsem naprosto zbavenej rozumu. Tohle mě tak iracionálně, přesto až do morku kostí vytočilo, že jsem měl temno před očima. Nikdo nebude vyhrožovat mojí Belle. Jasperovi se vyklenulo obočí a překvapeně mě pozoroval.

No já se dál ničím nezabýval a okamžitě na něj skočil. Doufal jsem, že mu jich pár zasadím dřív, než se projeví jeho válečná nátura. A skutečně! První rána ho překvapila, ale o zuby bohužel nepřišel, však byl taky upír, ještě aby se mu rozsypaly po podlaze… To bych se vážně bál!

Druhou jsem mu zasadil do břicha a on o kus poodletěl. Výhružně jsem zavrčel a můj pohled musel být vzteky bez sebe.

„Belly se ani prstem nedotkneš!“ štěknul jsem nasupeně, a než jsem si stačil přečíst jeho myšlenky, už moje tělo leželo na zemi a on na mě spokojeně seděl. Oči mu plály toužebnou odplatou a já z ničeho nic věděl, že tohle bude hodně bolet. A taky že jo, naštěstí po nějaké čtvrté ráně se ozval Alicin soprán a přimrazil tak pracku jejího manžílka v pohybu. Byla těsně u mého nosu, který už byl stejně jemně nalomený.

„Jaspere! Okamžitě z něj slez!“ vypískla rozhořčeně moje sestra a ten budižkničemu ji naštěstí vyhověl. Docapkala až úplně k nám a chytila svého muže za ucho. Nebránil se jí. „Tohle se dělá?“

„On si začal,“ prásknul stydlivě Jazz a já si právě spravoval část mého poničeného obličeje. Tohle tomu debilovi, nedaruju!

„Vyhrožoval, že zakousne Bellu!“ prozradil jsem s hořkým úsměvem.

„Cože?“ vypískla zděšená Al. Ha a máš to bratříčku, pomyslel jsem si posměvačně a rozešel se odtamtud pryč. Jen ať mu dá co proto! „Edwarde!“ Zastavil mě ještě prosebný hlas mojí sestry.

„Ano?“ vyjel jsem dopáleně. To mě ještě musí brzdit? Copak mu nemůže dát na holou sama a bez nechtěného publika?

„Je někdo poblíž?“ optala se vystrašeně. Aha…

„Ne,“ dodal jsem už z prvního patra a nakonec je nechal za sebou. Bylo mi úplně jedno, co si ti dva udělají, tedy spíš, co Alice provede Jasperovi, fakt mi to bylo úplně volný. Ať ho klidně přizabije, i když to asi bylo to poslední, co by ten skřítek svému mužíčkovi udělal. Škoda!

Jakmile už jsem zase stál až u dveří, všimnul jsem si, že odtamtud bije jedno vyděšené srdce. Bella stála kousek u dveří a vypadalo to, že asi poslouchala. No vztek to ve mně neuhasilo, naopak. Potřeboval bych se nutně vybít, ale bylo mi okamžitě jasný, že by mě ta malá trýznitelka nenechala použít její křehké tělo. A to bych se skutečně snažil. Byl bych tak šetrný a pozorný, že by se mi po posteli roztékala jako žhavá láva…

„Co se stalo?“ bafla na mě okamžitě. Nechají mě se vůbec nadechnout? Hm? Ne, a proč taky, že? Vždyť jsem jen studený upír, co dýchat nepotřebuje, tak co! Celý vytočený jsem se mou obvyklou rychlostí přesunul až před ni a chtěl jsem být hrubý. Znovu se napovrch pokoušel vyplavat ten starý Edward, ale k mému štěstí jsem mu připlácl dlaň na hlavu a znovu jej ponořil zpátky na své místo.

V jednu chvíli jsem byl vzteky bez sebe a v druhé krotký jako beránek. A k tomu všemu stačil jen jeden dlouhý pohled do těch čokoládových očí. Nakonec ze mě vypadlo jen zmučené povzdechnutí a hned poté i přiznání, že Jasper už všechno ví. Jo, a nejenže všechno věděl, ale dokonce si i Alici udobřoval po svém, aby zapomněla na můj téměř uražený nos.

Parchant jeden.

A?“ ptalo se dál to moje vyjukané děvče.

„Neboj, zlatíčko. Vyváděl, ale Alice si ho usměrnila,“ pověděl jsem objasňujíc, když mi do uší dolezlo něco, čemu se nedalo pousmát. Moje sestřička se přilepila k zádům mého nicotného bratra a vyhrožovala, že pokud ji během půl minuty nedokáže sundat, na všechno ostatní může zapomenout. Nikdy jsem ty jejich pomatené sexuální hry nepochopil. „Vlastně ho pořád usměrňuje,“ dodal jsem a pousmál se. Byl jsem rád, že mu to takhle zavařila, Jasper si to jednoduché rozhodně nezasloužil. Naštěstí si ale nehráli na kovboje, takže by to pokoj mohl přestát v relativním pořádku.

Pak se ale Bella začala rozčilovat nad osloveními, kterými ji častuju. Ach jo, taková netykavka. Kdo by to byl řekl, že ji slovíčko ‚brouček‘ dokáže takhle rozparádit? Nebo to, když jí povím pravdu o tom, jak se v mojí přítomnosti chová její srdeční rytmus a tep…

„Ale no tak,“ zašeptal jsem toužebně a začal se k ní jemně přibližovat, „nebuď pořád tak podrážděná.“ A pokud se nedokážeš uklidnit, pokusím se tě zklidnit já. Co ty na to? Jo, tak moc rád bych ji usměrnil, že moje kalhoty měly co dělat, aby se od radosti nepotrhaly. Jenomže ne smíchy, ale tím nadrženým náporem, kterej se tlačil ven.

Nech toho!“ křikla ledově, i když by mě právě neuhasilo ani vodní dělo.

„Čeho, Bell?“ Pokusil jsem se na ni použít můj extrovní úsměv, z kterého jdou všechny ostatní do kolen, a zadoufal, že mi pomůže i s Bellou. Zbytečně! Nevím proč, ale byla naprosto imunní. Jak to?

„Tohohle!“ Mávla rukou mým směrem. Ha, tak jestli si myslí, že se tak jednoduše vzdám, tak to se holčička hodně sekla. Přece se neochudím o pořádný zákusek, na který se mi už hodně dlouho sbíhají moje jedovaté sliny!?

„Já nic nedělám,“ vydechl jsem svádivě a v hrudníku jí sprintovalo pořád rychleji. „Mimochodem, víš, že v mém županu ti to vážně sluší?“ vypadlo ze mě dost zmámeně, což nebyl můj záměr, ale nevadí. Alespoň si bude myslet, že jsem z ní vedle, což je nakonec úplná pravda! Aúúúúúú!

„Promiň, ale jiný tam nebyl,“ odpověděla vystrašeně a o krok ucouvla. Což mě donutilo taky malinko zpomalit, přesto jsem neodolal ještě jednomu svůdnému pousmání. Potřeboval jsem se jí dostat pod kůži. Každou částečkou jsem toužil po tom, aby mě chtěla. Aby po mě skočila a už mě nepustila. To ale bude běh na dlouhou trať, než se Bella přemluví k tomu, že by se mnou mohla mít něco víc, než jsem po ní chtěl doposud.

Nakonec jsem jí tedy pořádně ukázal pokoj, kde jsou ručníky, třebaže v mém županu byla úchvatná a už teď jsem cítil, jak lehounce po mě voní. Nad mým výběrem ‚bidet‘ ručníku, což bylo mini froté, které se používá na utírání zadní části, jen zlostně zasyčela a já si smutně uvědomil, že asi nemá moc velkej smysl pro humor.

„Prdel si dělej z někoho jinýho, blbečku,“ zaprskala jak naježená kočka a už se vracela zpátky do mého pokoje. Musel jsem si ji za každou cenu udobřit, když můj vtip jednoduše nepochopila. Jednu ruku jsem obtočil okolo jejího pasu a v druhé držel nový župan. Snad se znovu neurazí.

„To byl jen vtip,“ zašeptal jsem jí omluvně do ucha a v ten okamžik se její srdce vydalo na přespolní běh. Vypadalo to, že bych ho nedokázal dohnat ani já sám a to jsem zatraceně rychlej upír. Ovládal jsem hrozivé nutkání přitisknout moje nedočkavé rty k tomu teplému krčku. Doslova jsem se musel zhluboka nadechnout a pokusit se pročistit si hlavu, ačkoliv to téměř nešlo. Chyba! Ta její vůně byla na zbláznění. Do toho ještě ti dva o kus dál… Takže se nakonec Jasperovi podařilo si manželku sundat ze zad a ukázat jí kdo je tady vlastně pán. „Když se ti nelíbí ten můj, co máš teď na sobě, tak tady je jeden novej.“ Natáhl jsem před ni ten zánovní čisťounkej.

Jaksi vrčivě mi poděkovala a vysmekla se mi. Chtěla se ode mě vzdálit a to jsem nemohl dovolit, tak jsem naprosto spontánně propletl mé prsty s těma jejíma. Chytily ji za ruku s takovou samozřejmostí, jako by už byla jen moje a nikdy mě ani neodmítala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale když on tenhle pocit byl tak… božskej. Dokonalej!

„Pojď,“ nakázal jsem jí a táhnul směr skříň. Chtěl jsem, aby se alespoň částečně uklidnila, protože k mému údivu ji moje doteky nenechávaly chladnou, jak se marně navenek snažila předstírat.

Volnou rukou jsem otevřel dveře od skříně a opět se mi naskytl ten hřejivý pocit. Ten, který už mě jednou zaplavil, teď byl ale intenzivnější. Její oblečení tu bylo naskládáno po boku toho mého a dokonce se ani nehádalo, jako my dva… neustále. Byl to okamžik klidu a míru. Jako by nám i ty neživé věci ukazovaly, že to jde. Že spolu můžeme fungovat a milovat se. Tím jsem ale momentálně neměl na mysli jen sex. Jak divný…

Moje studené srdce se s každým dalším Belliným dotekem rozehřívalo na úplně jiné úrovni, než té fyzické. Věděl jsem, že do ní začínám být skutečný blázen a taky mi bylo tak nějak jasné, že ona to tak nemá. Prozatím!

Z mých zmatených myšlenek mě ale vytrhla právě ona, když mi do rukou vrazila ten nový župan a vztekle vcupitala ke svému oblečení. Zbrkle se prohrabovala tím nespočtem nočních košilek a musel jsem uznat, že některé byly opravdu divoké a odvázané. Možná bych později mohl Alice poděkovat.

„Co to je?“ prskla vztekle a na ukazováčku vytáhla jeden kousek. K mé smůle jeden z těch odvážnějších. Jak tohle mají sakra přežít moje kalhoty? Stěží jsem krotil toho šmejda neukázněnýho v mým najednou lehce naditým rozkroku, ale? Stejně to nepomohlo a k tomu to nešlo nijak pořádně zakamuflovat.

„Asi na spaní?“ vypadlo ze mě zničeně. Pokoušet se alespoň malinko rozptýlit bylo stejně k ničemu. Bella už si všimla mého temného pohledu a nejen toho. A její oči, jakmile to zaregistrovaly, přímo výhružně zaplály. No jo, no jo, co mám ksakru dělat? Ty tyhle problémy nemáš, děvče…

„To jsem pochopila i bez tebe, ty chytráku, ale co to dělá tady?“ nadávala. Mě?

„Na mě se laskavě nezlob…“ Zamračil jsem se na ni a pokoušel se nasadit želízka mému rozdivočelému chtíči, který proti mým pokusům ho uzemnit, bojoval jak lev. „Myslíš, že jsem to sem dal já, nebo co?“

„A v čem mám jako teď spát?“ pověděla posmutněle a v ten okamžik ze mě veškeré toužení opadlo, alespoň pro tuto krátkou chvíli. Moje malá Bella byla smutná a to rozhodně nebylo správně. A jak jinak uspokojit moji bojovnici, než jí dát něco, po čem skutečně touží? V ruce jsem jí podával jedno z mých čistých a dlouhých triček. Spokojeně se usmála a vzala si ho ode mě tak rychle, jako bych jí spíš podával šňůru opravdových perel. Měl jsem najednou pocit, že se mi na ten mrtvý a chladný sval v hrudníku vylilo cosi teplého. A nemizelo to, naopak…

Pak se ale mojí spokojenou náladou prokousal ten skrček Alice. Říkala, že ostatní se brzy vrátí a teď že prý jsem na řadě já s Jasperem. S tím idiotem, který mě poslední dobou jen sral? No to si ze mě snad dělá prdel, ne?

Bella se pořád spokojeně usmívala, ale já si jen naštvaně povzdechnul a hned na to jí vysvětlil, jak se věci mají. Musel jsem na lov a ona tu měla zůstat sama. Budu muset Alici zaúkolovat, aby mi na moje křehké stvoření dala…

‚Neboj se, dám na ni pozor!‘ Ozvalo se mi v hlavě a já si oddychnul. ‚Jen se jí ještě zeptej, kdy bude potřebovat ona. Myslím tím jít na lov,“ pověděla moje sestra a já přetlumočil nahlas její prosbu.

„Nevím, zatím je to v pořádku. Myslím, že to několik dní vydržím,“ pověděla tiše a ještě se u toho tak roztomile začervenala, až mě naprosto iracionálně přepadla zase tak sprostá vášeň. Proč jí jen nemůžu vidět do hlavy? Sakra! Sakra! Sakra! Byl jsem úplně mimo, ale tenhle obrázek mi naprosto zatemnil rozum a tak jsem si s ohromnou naléhavostí přitáhl to sladké děvče do náručí a vrhnul se na její krásně plné rty.

Chvilku jsme spolu téměř válčili, ale nakonec se celá situace opatrně klidnila. Moje ruce už nesvíraly její hlavu se strachem, že mi uteče a i naše těla se na sebe už tolik nelepila.

‚Dělej, Edwarde!‘ Zavolal na mě nedočkavý a hlavně pořádně hladový Jasper. Já měl momentálně chuť na něj zezadu skočit, urvat mu hlavu a…

‚Tak na to ale rychle zapomeň!‘ štěkla dopálená Alice. ‚Jestli nechceš zaujmout jeho místo,‘ pohrozila vědoucně, ale mě bylo jasné, že by toho blbce nevyměnila za nikoho a za nic na celém širém světě. Milovala ho celou svojí zatracenou duší, jen prostě věděla jak na mě.

Jako by se mi z té představy ledové pokožky vůbec kdy dokázal postavit.  

Proti své vůli jsem se od mého potěšení odlepil. Bella držela víčka pevně u sebe a byla tak roztomilá. Nedokázal jsem pochopit, že mi dává pocítit nové a nepoznané a přitom ona sama se všemu tak vehementně brání. A třebaže jsem byl naprosto neukojený a nespokojený, musel jsem na ten zatracený lov.

Nakonec jsem ji políbil na špičku nosu a pak vypadl tak rychle, jak mi to jen moje upíří schopnosti dovolily. Na toho kreténa, co tak spokojeně postával na úpatí schodiště, jsem ani nekouknul a vypadl z domu tak zbrkle, že jsem se málem srazil s nafučeným Emmettem mezi dveřma. Něco si uraženě bručel pod nos, ale přesto se mi ještě stačil vyhnout.

Plál jsem vztekem jak perfektně rozhořená pochodeň. Bylo toho ve mně tolik, že jsem ani netušil, co dělat. Jak se chovat. K rodině, k Belle a nakonec k té slepici Tanye. Moje nohy mě kupředu vedly tak rychle, že mi nestíhal ani Jasper. Snažil se mě dohonit a omluvit se mi, jenomže já o to právě teď nestál. Pořád ve mně bylo hodně hluboko zakořeněné to jeho: ‚To si piš, že ji udržím potichu!‘ Nedokázal jsem se uklidnit a čím dál jsem běžel, tím víc mi ta jedna jediná bytost chyběla.

Zatraceně! Kurva! Nadával jsem vztekle pouze v duchu jak upír, kterýho nakopali do jeho zadní partie. Tohle se mi zdálo skutečně vážný. Jak mi může chybět teď, když to není ještě ani půl minuty, co jsem ji nechal stát v mém pokoji? Srdce se mi nad tou vzpomínkou vystrašeně sevřelo, protože si začalo představovat, že by jí ta svině Tanya mohla něco udělat, zatím co já jsem na lovu. Musel jsem plně věřit schopnostem malého rozčepýřeného Napoleona. Alice by nikdy nedopustila, aby jí kdokoliv ublížil. Ani ten její dotěrný manžílek.

Zavětřil jsem nějakou vysokou a vrhl se tedy tím směrem. A hned co mi v rukách ochablo už druhé tělo laně, obě jsem v rychlosti jen povrchově zahrabal. O to ostatní už se postará příroda. Jenomže mému zdivočelému apetitu tohle ani zdaleka nestačilo a tak jsem lov zakončil zákuskem v podobě samce pumy.

Spokojeně jsem si olízl vrchní ret, zatímco jsem pomalým krokem kráčel k domu. Jasper se mi ztratil už kdesi v začátcích, ale byl jsem za to rád. Ranil moje ego a pokoušel se ohrožovat Bellu, a ani jedno z toho se jen tak odpustit nedalo. Alespoň já to nedokázal. Ne teď. A ještě než jsem se dostal do domu, do hlavy mi dopluly myšlenky mojí matky. Viděl jsem tu dračici, jak má hlavu otočenou k desce stolu a celá se otřásá. Něčemu se smála, ale to už jsem stál za jejími zády.

„Tak jsem doma, lásko,“ zašeptal jsem jí hrdě do ucha. Zmateně se po mě ohlédla s očima ještě zalitýma od slz. Naštěstí to nebylo z neštěstí nebo smutku. „Co je tady k smíchu?“ optal jsem se překvapeně a teprve teď prostudoval celou situaci. Emmett nahoře tiše pofňukával, když mu Rose vysvětlovala, že si to ta moje potvora všechno vymyslela. Ale co? Jo tohle… Sám jsem se musel tiše chechtat nad její vykutálenou šikovností. „Aha…“ pípnul jsem a líbnul ji do vlasů. Jo, přesně tahle vůně mi tolik chyběla, třebaže jsem byl venku sotva něco přes půl hodiny.

Esmé se jen spokojeně usmála a její mysl mě v okamžiku zahrnula obrázky mě a Belly ve svatebním. Trochu mě to překvapilo a zároveň i vyděsilo. Takhle rychle na mě ušít tuhle zatracenou boudu a nasoukat mě do ní jako zpropadenýho čokla… Nelíbila se mi idea obojku, který by ve svém vlastnictví měla jen moje divoška. Možná později mi to nebude tak vadit, ale teď jsem měl pocit, jako bych dostal kopanec do žeber.

„Chutnalo ti?“ optal jsem se zaujatě a přitom pozoroval její zvláštně napjatý obličej. A znovu na mě zaútočila lítost nad tím, že nevidím do hlavy právě jí.

„Jo, bylo to výborný,“ odpověděla mi s plnou pusou. „Děkuju Esmé.“ Vděčně se na ni usmála a z očí jí sršelo cosi neznámého. Snad obdiv? Těžko říct, nikdy jsem si na hádankáře hrát nemusel. Všechno jsem okamžitě věděl. No s Bellou to bylo něco naprosto jiného a to mě nutilo snažit se porozumět jejím emocím. Tomu, co se jí asi honí v hlavičce.

Esmé jí to stejným pohledem všechno oplatila a nakonec ji i ubezpečila, že vaří ráda. Což byla pravda. Bella pro ni už teď byla jako dcera. O to víc, že byla neobyčejná a navíc i křehká. Viděla ji do budoucna jako moji jedinou partnerku a pořád mě v hlavě dokola nabádala jak nějakého jelimánka, ať jsem hlavně opatrnej… No však ať se nebojí. Jako bych to dělal poprvé. Dřív jsem opracovával pouhé lidské dívky, které byly jistě daleko rozbitnější, jak právě tahle moje Sněhurka.

„A co ty? Jak to, že už jsi doma? Vždyť si přece říkal, že to bude trvat déle,“ povídala mým směrem, ale co jsem na to asi tak měl odpovědět? ‚Chybělas mi‘ nebo ‚Prostě jsem se o tebe bál!‘ Pravdivé k mojí smůle byly obě varianty. Prostě to pro mě bylo tak nové, že jsem se za tyhle pocity tak trochu styděl. Možná i trochu víc…

„To sice ano,“ brouknul jsem tím hlasem, kterým jsem lovil děvčata k občasným radovánkám, ale Bella se jen znechuceně zašklebila. Ta mi ale dává. „Ale už jsem tě nemohl dočkat,“ vyhrkl jsem nakonec pravdu, třebaže podle toho jejího skeptického pohledu mi to stejně neuvěřila. No její smůla. Tentokrát jsem to myslel smrtelně vážně, i když to ze mě vylezlo tak trochu svádivě. Jenomže tohle se mnou ta potvora prostě dělala. Pomalu jsem netušil, čí vlastně jsem.

Do mozkovny se mi prokousalo Tanyino vztekle žárlivé zavrčení a následná rána. Jedna z těch dvou barokních židliček, které Esmé tolik milovala, už je jen minulostí. No moje matka si z toho prozatím vůbec nic nedělala a dál si mě představovala jak tučňáka před oltářem.

Pěkně děkuju!

„To ti tak věřím,“ dodala moje Bella a nedůvěřivě nakrabatila obočí. A mezi ním se ihned objevila malinkatá rýha, která mi prozatím nevěřila stejně zatvrzele jako její majitelka. Pokusil jsem se jí tedy prstem domluvit a k mému údivu skutečně poslechla. Byl jsem v sedmém nebi, jakmile mi ta mrška věnovala i jeden hodně milý úsměv. Jo, jednoduše zamilovaný.

Poprvé v mé dlouhé existenci jsem cítil něco víc, jak jen prosté přání skončit té či oné mezi nohama dřív než uplynou dvě minuty. Většinou se mi to i dařilo, no s Bellou to bylo něco naprosto jiného. Vidět ji smutnou nebo šťastnou ve mně vyvolávalo zvláštní věci a já podvědomě toužil ochránit ji od toho prvního a poskytnout jí víc toho druhého. Nedostal jsem však prozatím šanci, protože se u nás zjevila moje šílená sestra a hrozila takovým výbuchem, že by to možná smetlo celý dům. Koukala na bytost vedle mě a v hlavě jí proudily tak strašné obrázky, až jsem měl pocit, že upíři skutečně nedokážou cítit nic víc jak chtíč nebo vztek a nenávist.

Ne, to jen Rosalie byla studená jak kus kamene. Z představy, že bych měl skončit ve spárech něčeho podobnýho, se mi najednou udělalo lehce nevolno. To jsem si rovnou mohl najít větší skulinu ve skále a pořádně si to s ní rozdat. Nakonec by mě to vyšlo skoro nastejno. Ačkoliv skála právě teď rozhodně vedla…

„Můžu s tebou mluvit?“ štěkla nabroušeně moje sestra.

„Co chceš Rose,“ vypadlo ze mě zmučeně, ale tak jsem si momentálně připadal. Mohli mě klidně natáhnout na pranýř a mučit.

„Pojď se mnou nahoru,“ zavelela. „Teď hned!“ ‚Raději pojď nebo té tvojí štětce utrhnu palici!‘ Dodala s nechutným úšklebkem a neopomněla mi poslat myšlenku toho, jak to skutečně dělá. Odporná bezcitná zmije! Jak s něčím takovým může Emmett vůbec něco mít? Hněv mi zaléval celé tělo jak rozbouřený příliv, ale nakonec mi stejně nezbude nic jiného, než tu mrchu uposlechnout. Nechtěl jsem Bell vystavovat zbytečnému nebezpečí.

S tváří, která jasně naznačovala, že je mi to příjemné jako mít její prst v zadnici jsem jí souhlasně kývnul. Doufal jsem, že po mě opravdu nebude chtít nic jiného, jak jejího rozesmutnělého a uvzlykaného muže uklidnit. A říct, že si z něj Bella jen hloupě vystřelila.

Chystal jsem se s ní už odejít, když se na mě hladově vrhla právě moje dračice.

Takové sladké překvapení bych od Belly nikdy nečekal. Zprvu naše polibky byly tak náruživé, jako bychom se neviděli celý týden, pak jsem ale zvolnil a ona neprotestovala. Její tváře mi příjemně zahřívaly moje studené dlaně a já se opět naprosto oprávněně zastyděl za moji tělesnou teplotu. Jak jen jsem ten chlad nenáviděl. Nakonec jsme se od sebe odtáhnout museli, protože Rosalie mi vyhrožovala, že pokud urychleně nepřestanu, tak se pozvrací, ale ještě předtím ze mě tu špindíru stihne servat.

„Dávej pozor na Tanyu,“ šeptla mi rozechvěle a já momentálně nechtěl nic víc, než si ji zase vtisknout do náruče a věnovat se společnému oťukávání. Tentokrát ale pozvolnému a pomalému. Neuvěřitelnou rychlostí ve mě rostla touha po tom, poznat tuhle polo-upírku tak důkladně jako ještě nikdo přede mnou. A tím jsem, k mému údivu, nemyslel jen její tělo, ale i život.

Její rozpálené rty se mi naposledy nalepily na ty moje, a já měl pocit, že mi ten můj spokojený úsměv snad vyvrátí sanici. Nakonec ale má šťastná nálada opadla tak rychle, jak zběsile se přiřítila. Naštvaně jsem si to štrádoval za tou saní a k mojí smůle z toho měla radost i Tanya. Byla však kromě Rose jediná. Esmé byla v téhle chvíli opravdu naštvaná. Ne na mě, ale na svoji panovačnou dcerku. Měla v plánu si s ní hned, jak odsud ta semetrika z Denali vypadne, promluvit. Litovala mě, Bell a v neposlední řadě i sebe, protože ji moje nanicovatá sestřička ochudila o potěšení nás pozorovat a studovat… Esmé sice věděla, že to jen hrajeme, ale stejně jako mě, ji naše vystoupení přesvědčilo o tom, že tady už se o žádné první falešné dějství nejedná. Byla to nefalšovaná realita!

Vešli jsme do pokoje a mě do očí ihned padla zmožená a uvzlykaná postava mého bratra. Nejsilnější člen téhle rodiny tady bulel jak ustrašená ženská. Je tohle vůbec normální? Někdy se mi skutečně zdálo, že tohle společenství nemá všech pět pohromadě, ale i přesto je mám moc rád. Ano všechny až na Rose. Tu nenávidím a myslím, že se náš sourozenecko-nesourozenecký vztah jen tak k lepšímu nezmění.

„Emmette!“ vyhrkl jsem rychle a zadoufal, že mi to nezabere víc jak pět minut. Popošel jsem blíž a on ke mně zvedl jeho utrápené oči. „Prosím tě, vzchop se, Bella si z tebe jen blbě vystřelila!“ Podíval se po mě ublíženým pohledem. Jako chlapeček, kterýmu táta včera omylem zastřelil psa. Nesouhlasně pokroutil hlavou a já měl neblahé tušení, že tohle bude chtít daleko delší dobu. „Neměl sis z ní utahovat s tím vzdycháním ze spaní.“

„Vždyť to ale byla pravda,“ bránil se tiše.

„Hloupě vystřelila? Ta kráva to totálně posrala! Jak mu mohla říct takovou hovadinu?“ ječela jak siréna Rosalie. Uhasil jsem v sobě jedno výhružné zavrčení nad tím nevybíravým oslovením mojí dračice, a jako by to nestačilo, do pokoje se znenadání přiřítila i Tanya. Pokoušel jsem se předstírat, že ty její zamilované a svádivé pohledy nevidím a dál marně fixoval Emmettovu schlíplou hlavu. Nakonec se moje tělo přesunulo až úplně k němu a soucitně jsem mu položil dlaň na rameno. Trhnul sebou.

„Sakra brácha, vzmuž se! Teď už vážně vypadáš jak nějaká uřvaná ženská…“

„No dovol?“ rozčílil se na mě. V okamžiku stál na nohách a vypínal svoji mohutnou hruď do prostoru jako hrdý páv. A jestli tohle platilo na Rose, na mě rozhodně ne. Zaslechl jsem i Belliny tiché kroky a pak se zavřela v našem pokoji. Bože, jak moc bych tam už chtěl být s ní.

Dalším příchozím byl Carlisle. Právě se dole vášnivě vítal s Esmé. Ještěže to není můj skutečnej otec, protože by se mi z těch jeho lechtivých myšlenek vážně navalilo. Ale nemusel jsem mít strach, protože o to, že mi bylo neustále zle, se výtečně starala ta debilní Tanya. Její mysl mě nepřestávala zasypávat pikantními obrázky nás dvou.

„Takže říkáš, že ženský nepředstíraj?“ optal se vyjukaně můj malej-velkej bratříček. Co ti na to asi tak mám říct, Emmette? Jasně že jo, ale tobě jako upírovi by to nikdy nemělo utéct. Copak to necítí? Vlastně kdo ví, jak to mají skutečné upírky? Že by stisk jako ve svěráku? Ach bože… Fuj!

„Ne!“ blafnul jsem rozhodně a koutkem oka se podíval po naší sestřence. V jejích představách jsem právě ležel mezi jejíma nohama a plně se jí věnoval. Žaludek se mi protestně zhoupnul a já měl pocit, že tou pumou nahodím Emmettovi fasádu. V brzké době, až budu s Carlislem o samotě, musím se ho zeptat, jestli může být upírům špatně, i když nesnědli ani drobek lidského jídla. Tohle totiž nebylo možný a vlastně ani normální. Vždyť jsem nejobávanější predátor a je mi zle z představ jedné nadržené upírky?

No je tohle vůbec myslitelný?

„Seš v pořádku, Edwarde?“ optal se mě starostlivě Emm. Ne!

„Dokud odsud nevypadnu, tak ne,“ zasyčel jsem jedovatě a podíval se po těch dvojčatech. Stejně dlouhé blond vlasy, karamelové oči a dvojitý dokonale vytočený zjev. Rozhodl jsem se tuhle rodinou seanci už dýl neprodlužovat a raději zvednout kotvy a přemístit se do klidnějších vod. Tam, kde jsem chtěl být víc, jak kdekoliv jinde. U mojí malé lovkyně.

„Edwarde!“ výskla smutně Tanya a zablokovala mi cestu ven svým tělem. Nechutně vypínala ty svoje studený prsa a pomrkávala řasama. Vytočeně jsem zavrčel, no ona neuhnula. „Copak to pořád ještě nechápeš? My dva patříme k sobě. Alice jistě už naši společnou budoucnost viděla, jen ti nic neřekla. Já-, miluju tě!“ vyhrkla zoufale, ale její mlsnej pohled, kterým mě doslova skenovala, mluvil za vše.

„Tanya má pravdu,“ vpadla do toho Rosalie. „Nechápu, proč se zahazuješ s tou lidskou šmudlou, když…“

„Zavři hubu,“ zavrčel jsem vztekle. Emmett vyplašeně přiskočil ke svojí ženušce a ochranářsky ji objal. „Takhle o Belle mluvit nebudeš! Rozumíš?“

„Je to jen ubohej lidskej odpad!“ vřískla Rose a mě z krku unikalo hluboké hrdelní zavrčení. A cesta ke svobodě byla pořád blokovaná druhou medúzou. Obě byly jen obyčejný slizký mrchy. A aniž bych si to uvědomil, skrz ten obrovský opar vzteku, který se okolo mě vznášel, mi do hlavy pronikla Carlisleova slova.

‚Wow, to je… úžasné,‘ povídal a přitom mi ohmatával moji Bellu. Pokud jsem doposud nebyl ještě pořádně vytočenej, tak teď už jo. Schmatl jsem Tanyu za paži a smýknul s ní kamsi za mě. Naštěstí na sobě měla jakési sáčko, takže se můj dotyk vyhnul tomu odpornému chladu. Normálně by mi to nevadilo, ale myslí mi ještě pořád proplouval obrázek, kde jsem byl mezi jejíma nohama.

Tak rychle jak jen to šlo, a že mně to rozhodně šlo, jsem doběhl před můj pokoj. Rozrazil jsem dveře a mým očím se naskytl stejný obrázek, jako ten co už jsem viděl v hlavě. Můj otec sedící na posteli naproti Belle, jak si ji fascinovaně prohlíží. Zvedla se ve mně nová vlna vzteku, ačkoliv jsem neměl tušení proč. Carlisle miloval jen Esmé a to bylo bez diskuzí, tak proč mi tohle tak moc vadí? Je to vůbec normální? Začínám se vážně chovat pořádně podezřele.

„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se v rychlosti a pokusil se zamaskovat ten žárlící obličej. Počkat! Jo, no jo! Já jsem na Bellu hloupě žárlil, vždyť tenhle pocit znám od mých bratrů a sester… A do prdele!

„Naprostém…“ dodal můj otec a já měl najednou pocit, že blahem taju na místě. Moje tělo zaplavilo zase něco úplně jiného a vyhnalo tím tak ten předešlý vztek. Byl jsem spokojený a šťastný. Bella už na krku neměla ani miniaturní modřinku a Carlisle konečně zase opouštěl náš pokoj. Ovšem abych ještě neměl svatý pokoj, venku teď znovu postávala jedna fúrie. Můj otec se na ni káravě podíval, ale ona jednoduše dělala, že si toho vůbec nevšimla.

„Edwarde,“ blafla chladně, „ještě jsme neskončili!“ Cože? To si snad ze mě dělá jen prdel, ne? Emmetta jsem jí dal do pořádku, takže už mě nikam nedostane. A rozhodně ne do blízkosti té její jednovaječné slepice. Dál už jsem nedokázal pozorovat ten její vytočený ksicht a prostě jí zabouchl dveře před nosem.

„Myslím, že už jsme si řekli všechno,“ křiknul jsem hlasitěji, přeci jen jsme pořád hráli divadlo právě pro tyhle dvě a mého citlivého brášku.

„Tak to ani omylem,“ vyštěkla rozzuřeně a já měl na okamžik strach, aby nevybourala dveře. ‚Okamžitě vylez! Takhle se k Tanye chovat nebudeš! Víš, jak se jí to dotklo? Co ti to do prdele vlezlo do hlavy? Mohl bys mít tak nádhernou a hodnou upírku a ty se tady zahazuješ s tou zablešenou nickou!‘ Nepřestával se mi ten její ječák zavrtávat v mysli. Před očima jsem měl už vážně rudo a doufal, že si ji Emmett odtáhne, protože pokud ne, no, neručím za sebe. Jak už jsem říkal, o Bellu se mi nikdo otírat nebude. A tím míň ta, která jí nesahala ani po paty.

„Mohla bys už být konečně zticha?“ vypadlo ze mě studeně a nutkání uškrtit ji, jsem se pokoušel zbavit lehkým procvičováním. Zatínal a povoloval jsem pěsti. Každý sval na těle se mi chvěl známou touhou zaútočit, a pokud si tu idiotku někdo hodně rychle neodvede, moc z ní opravdu nezbude. A už teď jsem věděl, kdo bude obětí hned po ní. Tanya.

„Rosalie s tebou chce neodbytně mluvit,“ pověděla výsměšně Bella a přilila tím jen olej do ohně. V mysli už jsem měl nespočet verzí, jak Rosalii zbavit hlavy a to všechno do jedné sekundy. Toužebný pohled mi padl na kliku a prsty nedočkavě zabrněly. Pak se tam ale objevila Alice s Jasperem a tu nánu začali lákat pryč. Právě včas. Kde se vůbec poflakoval Emmett?

„Tak ať, už jsem řekl, že jsme si všechno potřebné vyjasnili a…“

„A to bylo co?“ dožadovala se odpovědi. Tohle už bylo poněkolikáté, co mi ta moje potvora skočila do řeči a být tady ten Edward, kterým jsem byl ještě před pár dny zpátky, už by jí dal co proto. Naštěstí pro ni jsem byl v její blízkosti ochočený jako domestikovaný tygr. Nic mi ale nebránilo si tu hnědovlásku na mojí posteli dobírat nebo svádět. V tenhle okamžik mi na um přišla spíš ta druhá alternativa.

„Hádej, můžeš dvakrát, pak ti vymyslím trest, když se netrefíš,“ vypadlo ze mě temně a bylo mi naprosto volný, že nás teď všichni napjatě poslouchají. Esmé s Carlislem plní očekávání a vlastně i Emmett, Jasper a Alice. Zato Rosalie a její kopie z Denali se pokoušely tohle rozdýchat. Hlavně ta druhá, kterou málem braly mdloby. Naštvaná, že se mi vyznala a já jí teď jakože zahýbám. Tohle mě konečně vážně utvrdilo v tom, že to Tanya nemá v hlavě v pořádku. Možná se v její proměně něco zvrtlo? Protože jinak by si přece nemohla připadat zrazeně, když já vlastně fiktivně chodím s touhle sexy poloupírkou a ji už několik dlouhých desetiletí odmítám. Nejlépe všechno okolo vypnout a myšlenky obzvlášť… Jo, kdyby to jen bylo takhle jednoduchý. Automaticky jsem si při představě Belliny jemné a teplé pokožky navlhčil spodní ret.

„O nás?“ pípla tichounce a jeden koutek těch dokonale vykrojených rtů vyskočil vítězně vzhůru. Jasně že poslouchala! Zrádkyně!

„Bello, proč musíš kazit hru. A já už pro tebe měl nachystaný i takový příjemný trest…“

„To víš, že jo, bonbónku. Je mi naprosto jasné, jak ty tvoje tresty vypadají, a já nepotřebuju, aby nás náhodou bylo slyšet,“ mluvila šeptem, přesto ji poslouchali úplně všichni. Hlavně ta mrcha z Denali si oddechla, třebaže moje rozvášněné já to takhle rozhodně nehodlalo nechat. Bella vypadala naprosto ponořená do svých roztěkaných myšlenek, ke kterým jsem bohužel přístup neměl, to ale neznamenalo, že bych její chvilkové nepozornosti nemohl využít. A ačkoliv mi bylo naprosto jasný, že spolu teď nic víc, jak nějaké odvážnější mazlení stejně mít nebudeme, už jen její horká přítomnost mi úplně stačila.

Opatrně a potichounku jak tygr, co se plíží za svou kořistí, jsem se já přesunul za tou mojí dračicí. Byla nádherná a já z ní byl prostě úplně paf. Potřeboval jsem její blízkost, jako ona potřebovala kyslík. Chtěl jsem cítit její teplo stejně naléhavě, jako upír potřebuje k životu krev. Vábila mě k sobě a já nedokázal odolat. Ani to, že jsme v tomhle domě momentálně atrakcí ‚numero uno‘ mě nedokázalo vykolejit.

„Tak se budem učit… prozatím,“ brouknul jsem jí smyslně do ucha a její srdce se roztlouklo daleko rychleji. Tohle jsem vážně miloval. Ten zběsilý buchot, který se ozýval z jejího hrudníku, i když… na něm se mi líbilo daleko víc věcí jak jen to co bylo uvnitř. A jakmile se na mě překvapeně otočila, bez zaváhání jsem prachsprostě využil situace. Nedalo se holt odolat.

Myslel jsem si, že alespoň ze začátku se mi bude bránit, ale když se nic podobného nestalo, posunul jsem se o kousek dál. No možná spíš o pořádnej kus, jenomže ona prostě byla naprosto neodolatelná. Hned co moje tělo už znovu zatěžkávalo to její, aniž bych se o něco víc snažil, prostě se mi postavil. Třebaže to se dělo v přítomnosti Belly pokaždé. Tedy pokud jsme byli sami. No, ani to už nebyla pravda… A ta moje dračice si ani jedinkrát nepostěžovala, naopak velmi ochotně a hlavně vášnivě mi všechno vracela.

„Takhle ty mi po… pomáháš s… učením?“ dostala ze sebe trhaně, když jsem se právě důkladně mazlil s pokožkou jejího hrdla. Tak jemná a… teplá. Takhle blízko jsem kromě Belly nikdy s žádnou jinou nebyl. Moje rty jemně hladily každičký centimetr kůže. Vychutnával jsem si všechno a pomalu ztrácel ty zábrany, které mi nakazovaly, že dál jak k mazlení zajít nesmíme. Byl tu celý dům! A Tanya teď dokonce vzlykala Rosalii na rameni.

„Neříkej, že se ti to nelíbí…“ vydechl jsem jí na krk a na kratičký okamžik jej osypala husina. „Protože kdyby to tak bylo, netulila by ses ke mně s takovou vervou. A vlastně ano, tohle je přece anatomie,“ pověděl jsem seriózně, ale ten spokojený úsměv, který jsem měl vytištěný na tváři, mi moc nepomáhal. Moje tělo bylo jako na trní, kdy tohle všechno ta měkká bytost pode mnou najednou zastaví, ale nic se nedělo. Teda až na to, že mi ochotně nastavovala každou část těla, po které jsem bažil a s chutí ji hned zlíbal.

„Nemůžeme,“ zaševelila tichounce Bella. Málem jsem jí v tom zápolení ani neslyšel. Oči vyhledaly ten její spalující pohled a já měl na vteřinku pocit, že mě spíš prosí, abych v tom nepřestával. A tak jsem nedočkavě pokračoval. Ani se nenadála a už byla znovu bez trika. Tehdy se moje tělo na malinkou chviličku zastavilo a vyděšeně vyčkávalo její odvetu. A taky že přišla… Nešetrně mi doslova rozervala předek košile. Už zase! V okamžiku se ze mě dostalo jedno tichounké temné zavrčení a já byl momentálně totálně rozvášněný. Okamžitě jsem se toho kusu hadru zbavil a znovu se položil na to její zatraceně teplé tělo. Polohlasně zasténala a já toužil už takhle zůstat napořád. Doslova hicovala, jinak se to ani nazvat nedalo a zahřívala i mě. Prostupovalo mnou takové horko, že jsem byl očarovaný a uchvácený v ten samý okamžik. Jako prve v Carlislově pracovně.

Naposledy jsem se ubezpečil, že jí můj chlad není nepříjemný a soudě těch slastně přivřených očí to bylo právě naopak. Možná se jí moje teplota i líbila? Blbost. Kdo by na sobě mohl chtít něco tak ledového? Já rozhodně ne… Přesto jsem se tak úplně nedokázal zbavit přesvědčení, že Belle můj chlad nevadí… Tvářila se tak potěšeně a blaženě, až tím ve mně vzbudila takovou vlnu sexuální naléhavosti, že se mi na kratičký okamžik zatmělo před očima.

Pro teď mě vedla čistá živočišná pudovost. Úplně bez obav. A to se mi skutečně ještě nestalo. Nikdy jsem se nemohl u sexu úplně uvolnit. Vždycky tu byl strach, že by ta či ona přišla na nějakou zvláštnost a tak jsem jim nepřetržitě hlídal myšlenky. Teď se moje lačné smysly dokázaly soustředit jen na to dokonale horké tělo pode mnou. Nedokázal jsem se už zastavit a všechno okolo mi bylo fuk. Nedočkavě jsem se přisál k těm pootevřeným rtům mojí bojovnice a opětoval jí ty náruživé a spalující polibky.

Teď už by mě dokázala zastavit jen Rosalie…

Dveře se prudce otevřely a na prahu nás pozorovaly tři páry černých očí. Jediný kdo byl z té trojice vzrušený, byl Emmett. Už teď plánoval, že hned jakmile se vrátí do pokoje, vrhne se na svoji ženu. Automaticky jsem jim zastínil výhled na moji polonahou Bellu.

‚On tu děvku chce vážně vojet teď a tady!‘ Nevěřícně si opakovala ta svině a já už měl jasno. Tohle jí jen tak neprojde. Tělo se mi začínalo vztekem třást a já s jistotou věděl, že za okamžik už to bude nekontrolovatelný. Rychle jsem teda z Belly slezl, ale předtím ji ještě přikryl jejím trikem, abych následně mohl všechny tři čumily vyhodit před pokoj. A jakmile se mi to i povedlo, zabouchl jsem za sebou dveře a přerušil tak Emmettovo drzé okukování toho, co bylo jen moje.

Z hrdla se mi dralo jen běsné vrčení a Tanya konečně o krok ucouvla, aby se hned na to potichu rozešla do hostinského pokoje. Štětka jedna! Aby se náhodou strachy neposrala. Jak jde do tuhého tak mizí jak pára nad hrncem. A s touhle běhnou mě chtěla dát dohromady?

Otočil jsem se na Emmetta a už se taky výhružně hrbil. Konečně pochopil, že jde do tuhého! Napřímil jsem na něj ukazovák.

„Jestli se tohle stane ještě jednou, tak tu tvoji zkurvenou manželku vlastnoručně zabiju! Rozuměls?!“ řval jsem tak běsnivě, že se kolem shromáždili úplně všichni až na Bellu a Tanyu. Obezřetně vyčkávali, kdy zaútočím a Jasper už takticky plánoval, jak nás od sebe odervat, aniž bychom zničili polovinu domu. „A příště, až budete zase mít tu vaši intimní chvilku, taky se milerád přidám a něčemu novýmu i třeba přiučím!“ štěkal jsem po nich jako nějaký zvíře se vzteklinou. Emmett snad i zbledl, což snad nebylo ani možný, ale pak téměř němě přikývnul.

„Cože?“ vypíska Rosalie a pak se podívala po všech okolo. „To ho tady necháte obrážet tu lidskou samičku, když je tady Tanya? Ona ho miluje a on se k ní chová jak k poslednímu odpadu!“ povídala sice potichu, přesto plna odhodlání a přesvědčení o své pravdě. Myslel jsem, že už to nevydržím a jednoduše se na ni vrhnu.

„Rosalie!“ zahřměl Carlisle, když si všimnul mého téměř neovladatelného vzteku vepsaného ve tváři. „Edward má právo na to, aby byl s kým on sám uzná za vhodné! Sama víš, že upírky nechce a pokud naše tajemství udrží v bezpečí, může si v tomhle ohledu dělat, co on sám uzná za vhodné!“ dokončil autoritativně a věnoval mi jeden smutný pohled. Můj stvořitel a vlastně i otec nikdy nepochopil, kde se ve mně bere ten odpor k upířím ženám. Těžko mu budu vysvětlovat, že tuhle existenci nenávidím, protože by trpěl ještě víc. Ačkoliv stejně tak nějak tuším, že on už dávno všechno podvědomě ví, jen si to nechce přiznat. Nechce nést to břímě viny, že mě proměnil.

Pak mi ale do hlavy doplula Alicina spokojená myšlenka. Tak to byla ona, kdo je za mnou poslal. Vzpomínala na slib, který dala Belle a to, že nedovolí, abych ji dostal. Ta mrcha jedna zatracená!

„Riskuje! Bella je obyčejný člověk! A oni tam leželi tělo na tělo!“

„Dával jsem si pozor,“ zalhal jsem obstojně.

„Lžeš!“ obvinila mě pohotově.

„Tak už dost!“ zvedl hlas Carlisle. „Ty Rosalie už se nebudeš o Belle vyjadřovat opovržlivě a to stejné Edward o tobě nebo Tanye! V tomhle domě se k sobě budeme chovat slušně a respektovat soukromí druhých!“ dodal pevně a pak se otočil ještě mým směrem.

„A ty, Edwarde, si dáš pozor, ano?“ pověděl smířlivě, protože už dávno věděl. Jenomže nemohl jinak, než hrát naši hru. Třebaže když mě tak napadá…, jak by to asi dopadlo, kdyby věděli, že Bella už všechno ví? Raději se tím teď ale nezaobírat. Souhlasně jsem mu to odkýval a urychleně se zase přemístil ke mně. Výstražně jsem za sebou ještě práskl dveřmi, opřel se o ně a snažil se uklidnit. Horko těžko!

„Tak co? Všechno v pořádku?“ optala se trochu starostlivě.

„Hm…“ vydechl jsem zničeně. Všichni byli proti mně a to včetně mojí sestry Alice. Najednou jsem tu malou bestii taky nesnášel. „Snažím se uklidnit, ale nějak mi to nejde,“ zamumlal jsem a konečně se podíval po Belle. V okamžiku mě ale uvěznil ten překrásný pár čokoládových očí. Překvapeně mě pozorovaly.

„Už se konečně ta blond fúrie zase uklidnila?“ pověděla hlasitěji a Rosalie, která to slyšela, se právě chystala k výpadu. Hrdelně zavrčely obě, protože jak už bylo zřejmý, byly to pěkně vztahovačný nány. Naštěstí Rose tentokrát přidržoval Emmett. No to bych mu radil, pokud chce, aby ta jeho mrcha ještě nějakou tu dobu chodila po téhle planetě a ochotně mu otvírala nohy.

Moje dračice mi v okamžiku zvedla náladu a dokonce se na mě i usmívala a pomrkávala jako nějaká zlobivá holka. Rozhodl jsem se pobavit společně s ní. Stejně ji ty dvě nenáviděly, takže v bezpečí nebude nikdy. Alespoň budu mít důvod zůstat jí nablízku.

„Ne, ta se nezklidní nikdy…“ zašeptal jsem.

„Ještě aby…, to nevíš, že peroxid ničí mozkové buňky?“ broukla pobaveně a já se uchechtl. Emmett skončil zadkem na podlaze, jak sebou Roselie neovladatelně cukla. Slibovala odplatu a další odpornosti, ale pokud měla alespoň zbytky zdravého rozumu, se mnou si už zahrávat nebude. Dřív jsem jí vycházel vstříc jen proto, aby nevolala Tanyu! Ale tohle období, kdy tady komandovala ona a já dělal to, co chtěla, je definitivně u konce. Když se budu muset porvat s ženskou, tentokrát to udělám! Dost bylo servítků a gentlemanského chování k těm, kteří si to absolutně nezasloužili. Jediný, kdo na to měl nárok, byla teď moje malá Bella, ke které jsem se dřív choval jako prvotřídní dobytek. Puncovanej hajzl! Doslova a do písmene.

A tohle se s okamžitou platností změní!

Tvář jí z ničeho nic posmutněla a očima klouzala po svých propletených prstech. Pak si tichounce povzdechla. Veškerá dobrá nálada byla ve vteřině pryč a namísto ní nastoupil seriózní a ochranářský Edward. Takového jsem se moc neznal, ale pomalu jsem si už začínal zvykat.

Asi se bála?

No neměla proč, já ji těm dvěma rozhodně nedám a ani ti, co ji tak zarputile pronásledují, se k Belle už nepřiblíží. Stulil sem si její drobné tělo do svého náručí.

„Neboj, já tě nedám,“ šeptnul jsem tiše a doufal, že ji to alespoň malinko uklidní. Nevím, kde jsem mohl udělat chybu, ale asi se mi to povedlo… Ona snad plakala? Teda ne tak úplně, jen jí uteklo pár slz.

„Bello,“ vydechl jsem rozhozeně. Nechtěl jsem jí ublížit, a tím, že mi její hlava odmítala přístup k jejím niterním pocitům a myšlenkám, jsem ani nechápal, co se tak najednou stalo. Objal jsem ji teda daleko pevněji, aby se cítila líp. Bylo mi jasný, že tahle hrdinka se tváří nepřemožitelně, ale uvnitř bude zcela jasně křehká jako nejtenčí sklo.

„Nech mě…, je to v pohodě!“ Hrála si na tvrďáka a pokoušela se mi vymanit. Smýkala se, ale upláchnout se jí nepodařilo. Nenechal bych ji. Ne teď a ne v téhle situaci.

„Ššš… To bude v pořádku,“ šeptal jsem konejšivě a tak tichounce, abychom to slyšeli jen my dva. „Nechceš mi říct, co se stalo?“ optal jsem se nadmíru zaujatý. Tak rád bych pochopil, proč je najednou tak smutná. Že by měla strach z Rosalie nebo Tanyi? Tu druhou bych klidně ze světa sprovodit mohl, ale moji úžasnou sestru asi ne. Emmett by mi to rozhodně nedovolil. Ovšem pokud by Belle cokoliv provedla, neváhal bych. Nemá na to nejmenší právo.

Celou věčnost neodpovídala, což mě malinko štvalo, nakonec alespoň nesouhlasně zavrtěla hlavou. Nelíbilo se mi být slepý! Každopádně bych nevyzvídal, protože na to bude dost času později. Až mi moje křehulka uvěří a zůstane se mnou… možná už napořád?

„Tak fajn, třeba někdy jindy,“ ubezpečil jsem ji a polibkem do vlasů chtěl zase uklidnit, že skutečně nebudu sondovat. Zbytečně. Bella se mi vyškubla, teda já ji nechal, aby se ode mě dostala, ačkoliv mi to bylo proti srsti.

„Tohle už přeháníš,“ vyštěkla tiše. „Je to jen hra, tak… tak mě nemusíš líbat do vlasů…“ Hřbety rukou si trhaně otírala mokré tváře. A já? Byl jsem naprosto mimo. Co to má sakra znamenat? Jak vůl se ji tady snažím utěšit a ke všemu ani neosahávám, na nic se nevyptávám a ona? Je naprosto vytočená. Tohle už bylo hodně. Proč jen její hlava mlčí!

„Ale, Bello…“

„Vždycky jsem si poradila sama, ale tohle je už i na mě moc… Já vím, jaký jsi…, ve škole! No, nikdy jste mě s tou blonďatou mrchou nenechali na pokoji, a teď si tady hraješ na citlivého a hodného hocha? Ale já ti to nesežeru. Na to…“ Chvíli jsem mlčky poslouchal, ale pak mi to nedalo, abych jí neskočil do řeči.

„Okamžitě se přestaň chovat jako hysterka,“ obořil jsem se na ni. Já se tady ksakru snažím a ona si toho vůbec neváží!? Vím, že jsem byl hajzl, ale copak nevidí, že se teď chovám úplně jinak? Nemůže myslet vážně ten její obviňující kukuč.

Uráželo mě to!

„Mám toho tak akorát,“ pověděla s chladným odstupem, pohotově se zvedla z postele a normálně odběhla do skříně. Okamžitě jsem tušil, na co se ta potvora chystá. Zdrhnout! Tak to ani omylem, děvenko! V půli jejích hektických snah narvat co nejvíc oblečení do té malé cestovní tašky, jsem jí pevně chytil ruku.

„Pusť mě!“ štěkla dopáleně, přesto neustále tak tiše, že to měly možnost zaslechnout jen naše uši. Vypadala úplně vyděšeně a nervózně. Zato já byl právě vytočenej na kvadrát!

„Nikam nepůjdeš! Zůstaneš pěkně tady,“ obeznámil jsem ji s jasným faktem, kterej už jen tak nezmění. Co když budu nucenej ji přivázat? Hm… Představa vůbec nebyla špatná, ale to by s tím musela souhlasit i ona a o tom jsem teda pochyboval. Navíc by ji stejně nic neudrželo, je přeci z poloviny to co my. Takže i síly měla tak na půl. Pokaždé byla ale silnější jak obyčejný člověk. A to platilo jistě na všechno.

„Tak na to ale urychleně zapomeň!“ zasyčela jak zmije, které chtějí ukrást nakladený vajíčka, a já instinktivně o krok ucouvl. Nechtěl jsem mít z mých zavěšených ozdůbek jen bezcennou omeletu. A Bella byla bohužel jedna z těch, které by to dokázaly. Když to teda nešlo po zlém, tak možná…

„Bello…, prosím!“ Zahrál jsem si na odvrhnutý štěně, který se krčí v ušpiněném koutě a žádá o trochu pozornosti. Její obměkčený pohled mi byl útěchou a taky částečnou výhrou. Nějaký čas rozmýšlela a pak pustila tašku na zem. V duchu jsem si oddechl a zadoufal, že hned nezmění rozhodnutí. Má dlaň už byla příjemně ohřátá díky jejímu teplému zápěstí, které jsem pořád tak vystrašeně držel.

„Jak dlouho tu ta fúrie zůstane?“ soptila tiše a nasupeně si mě měřila.

„Nevím,“ vydechl jsem, jakože překvapeně, ale ten úlevný obličej se mi tak úplně zamaskovat nepodařilo.

„Nechci… nechci, abys ještě kdy dělal to, co jsi udělal před chvílí,“ nakazovala mi. No pokud si myslela, že jí to pomůže, budiž. Slíbím i modré z nebe, jen když tady se mnou už zůstane. Cože? Peskoval mě ten idiot uvnitř mě, ale znova jsem ho pěkně potopil. Třeba už ani nevyplave!?

A teď ještě jedna drobnost!

„Bell, asi bych se ti měl omluvit za to, jak jsem se k tobě celý ten rok choval, já… je mi to vážně líto.“ Nikdy jsem nic nemyslel upřímněji jak tohle. Nedokázala si ani trošinku představit, jak moc mě teď mrzelo moje dřívější chování. Možná to vypadalo jako vypočítanost, ale nebylo to tak. Skutečně mě to mrzelo a už se to ani nikdy nestane. Ani tehdy, pokud se rozhodne dál chodit do školy a na mě se normálně a regulérně vykašle. Budu hodnej a příjemnej jak ochočené mládě pantera. Na to může vzít jed. Klidně i můj…

„Jo, jasně…“ odfrkla.

„Vážně je mi to líto…“

„Hm… brzo. Od kdy že tě to mrzí? Od té doby, co jsem si na sebe oblíkla ty krátký šaty, co?“ Možná to tak vypadá, ale pravdou bylo, že teprve ode dneška od odpoledne.

„Byl jsem idiot, přiznávám, ale můžeš mi věřit, když ti říkám, že mě to neskutečně mrzí a myslím to vážně!“ vypadlo ze mě tak přesvědčivě, že i já sám ze sebe byl na větvi. A myslel jsem to všechno tak, jak jsem říkal! „Odpustíš mi?“ dodal jsem s tváří andělíčka.

„Proč?“ Nechápala.

„Alice si tě oblíbila jako sestru. No a Rose na tebe žárlila, protože k ní se nikdy tak otevřeně nechovala… Já jsem se k ní přidal částečně ze stejného důvodu, i když mě na tobě štvalo i to, že jsem ti nemohl vlézt do hlavy,“ dopovídal jsem šeptem a na konci i přidal panensky čistý úsměv. To by bylo, abych si to odpuštění skutečně nezasloužil.

„Blbče!“ Praštila mě tou svojí titěrnou pěstičkou do hrudi. Trochu slyšet to bylo, ale upřímně jsem toho moc necítil. Oblažil jsem ji raději dalším vytažením koutků allá ‚Jsem ten nejhodnější,‘ a pohodil hravě rameny. Tohle její provokování se mi líbilo. Nadávky už míň, ale co bych pro Bellino blaho neudělal. Dopřál bych jí všechno… Včetně mě!

„Idiote,“ nadala mi hlasitěji a ani ne do sekundy se opět rozevřely dveře a dovnitř nakoukla Tanya. Tvářila se, jakoby právě vyhrála několik miliónů a já byl zase vzteky bez sebe. Ani pět minut klidu si neužiju! Prvně ta moje křehká dračice a ty její divný nálady a teď idiotka, která by ze mě okamžitě nejraději servala všechno oblečení a…

Může být upír znásilněnej?

„Problémy v ráji?“ zaštěbetala tak sladce, až se mi v žaludku cosi vzpříčilo. Možná že nakonec ta krev, co jsem si dneska dal, nebyla až tak v pohodě? Ale z mých znechucených a zvracejících myšlenek mě vytáhla jedna šílená rána. Moje těžítko z padesátých let, dárek od mojí první lidské dívky, kterou jsem dostal do postele, teď leželo na zemi. Rozlomené na několik velkých a sta menších střípků. Tekutina, která ho dřív plnila, na zemi udělala kluzké jezírko plné bílých vloček a sněhulák se naštvaně válel skoro až u postele. Ach jo… To byl ale bordel!

Vzpomínání na moje poprvé vyrušilo jedno hrdelní zavrčení a tak jsem se postavil před tu moji ničitelku. Tohle si ještě zaplatí. Kdyby mi to udělal kdokoliv jiný, byl by to pořádnej boj… Takhle mi nezbude, než si pořádně zabojovat v posteli. Musí si to přece odpykat!

„Neříkal jsem ti snad, že mi sem nemáš lézt? Neumíš klepat? Jestli ne, tak se vrať zpátky tam, odkud jsi přišla, což bude nejspíš les nebo džungle…, s tím tvým drzým vystupováním a nedostatkem inteligence. Každý normální jedinec ví, jak se slušně chovat… U tebe se ale asi někdo minul výchovou, protože…“ cedil jsem skrz zuby hlasitě a hlavně taky arogantně. Tak, jak jsem se obyčejně choval právě k Belle, nebo někomu dalšímu, kdo mě právě v danou chvíli sral. Teď to byla tahle kráva. Už jsem jí měl vážně plný zuby. Když mi ale na rameni přistál jeden teplý dotyk, málem jsem spokojeností zavrněl.

Bella se postavila vedle mě, chytila mě za ruku a tehdy se po ní Tanya chystala skočit. Přišpendlil jsem tu nánu k zemi tak zlým pohledem, jakého jsem byl v tu chvíli schopný. Pak moje nedočkavé oči vyhledaly tu, která mi pořádně emocionálně zavařila. Usmívala se na mě tak sladce, až se mi málem roztloukl ten mrtvý sval v mojí hrudi. Oplatil jsem jí stejnou mincí, a hned na to vyhodil tu sůvu z našeho pokoje. Třískla dveřma tak silně, až to vypadalo, že nemají šanci na přežití. Naštěstí ale její útok ustály a my nakonec taky.

„Kdeže jsme to skončili?“ vypadlo ze mě zmateně, jelikož jsem byl tak mimo mísu, že ani moje upíří paměť mi nechtěla prozradit, kdeže jsme to s Bellou byli. Pohled mi naprosto sám sjel dolů, kde se naše ruce dotýkaly. Prsty pořád propletené a… Poprvé jsem si uvědomil, že jsem se takhle za ruku s žádnou kromě mojí divošky ještě nedržel. Fajn, některé ano, ale jen v rukavicích a jen když byla venku zima. Pokaždé tam musela být ta kamufláž, ale teď? Nemusel jsem nic předstírat a to mi dělalo tak neskutečně dobře, až jsem měl iracionální strach, že všechno z nenadání praskne jak křehká a nestabilní mýdlová bublina.

„Hm… tohle se mi vážně líbí,“ zamručel jsem naprosto spokojený, ale mé štěstí se rozprsklo tak rychle, jak přilétlo. Bella mě pustila a já jen horko těžko ukrýval ten náhlý smutek. „To jsme jí to ale dali, co?“ pověděl jsem rádoby vesele, ale byla to pouhá zástěrka. Uvnitř jsem měl zase ten známý chlad, který se rychle rozmáhal.

„Jo, myslím, že z pokoje, kam jste ji ubytovali, nezůstane kámen na kameni,“ vypadlo z ní jako nějaká čarovná formule a já se jejímu vážnému obličeji upřímně zasmál. Byla skvělá. Proč jen jsem si to tak moc posral…

„Takže zůstáváš?“ zeptal jsem se a očekával její ujištění.

„Fajn, zůstanu, ale dneska večer chci jít tancovat. Sama,“ obeznámila mě s jejími plány, které mě ale rozhodně nevyhovovaly. To si snad dělá prdel, ne? Je tady ten upír, co ji honí a ona chce jít sama ven? Nehledě na to, že ji mezi těma nadrženýma lidskýma samečkama rozhodně samotnou nenechám. Pouhá představa jak mi moji Bellu ojíždí nějakej člověčí slizoun, mi vařila nemrtvou krev v mých mrtvých žilách. Na okamžik mi zarudl výhled…

„Tak na to zapomeň! Tam venku je jeden upír, co po tobě jde, který tě už nějaký čas sleduje, a ty se chceš vydat dobrovolně do jeho rukou?“ Peskoval jsem ji tiše jako nezodpovědnou školačku. „Navíc je středa!“

„Dám na sebe pozor,“ vyhrkla slibujíc. „A tam kam chci, mají otevřeno sedm dní v týdnu!“

„Půjdu s tebou a vezmeme i Alici a Jaspera…“

„Ne,“ vyprskla v rychlosti a k mému údivu si i dupla. Matně jsem si uvědomil, že mě zase přerušila. Tohle bude chtít nějaký pořádně tvrdý trest a já přesně věděl, co tvrdýho k tomu bude potřeba. Později… Všeho do času.

„Nehádej se!“ pověděl jsem neoblomně a stejně se na ni i koukal. Sama rozhodně nikam nepůjde. I když jsem nikde v naší blízkosti žádné cizí myšlenky neslyšel, to neznamenalo, že je to tu bezpečné. „Tak alespoň se mnou,“ dodal jsem pevně a nehodlal ustoupit ani o krok.

„Fajn,“ vyštěkla na mě načučeně a naštvaně si založila ruce v bok.

Tohle mě má jako vyděsit? Už se klepu.

Jediné její štěstí je, že můžu jít s ní, jinak bych ji stejně nikam nepustil. Tanya nebo ne, jejímu odchodu by zabránili téměř všichni, když bych je přesvědčil, že je to pro ni venku nebezpečné.

„Ale nechci slyšet žádný komandy!“ pokračovala. „Jdu tam, abych se pobavila a ne, že ty mi budeš za zadkem říkat, co můžu a co ne, rozuměli jsme si?“ vyvalila na mě ty její požadavky a já už teď věděl, že to ani omylem. Jakmile se po ní bude někdo sápat, rozmáčknu toho prašivce jak švába. A naopak? Úplně stejně! Pokaždé to ten hrdina odskáče…

„Jo a, Edwarde? Mohl bys zaskočit za Alicí, jestli by mi půjčila nějaké oblečení?“ vydechla už zase celá klidná a vysmátá. A to jsem snad nějakej kurýr nebo poslíček? No dobrá, ale jen pro tentokrát!

Doštrachal jsem se k Alici, která už spokojeně postávala ve dveřích jejího pokoje s nadílkou na rukách.

„Vem ty boty,“ rozkázala ta drobná generálka a já poslechl všech příkazů. Donesli jsme to ke mně a přehledně vyskládali na postel. To rudý cosi bylo na můj vkus až příliš krátký. Doufal jsem, že si Bella vezme ty druhý, protože byly alespoň o kus delší a i výstřih byl decentnější. Zmateně jsem si uvědomil, že dřív bych si na jedné z mých občasných kamarádek vyžádal právě něco hodně odkrytýho, ale pro tu hnědovlasou amazonku u mě v koupelně raději něco, co u mě nebude vyvolávat prudké návaly žárlivosti.

Jo, tohle pro mě byla novinka…

Oblékl jsem se a pak se ve vší tichosti posadil k oknu. Nebylo ani potřeba čekat nijak dlouho, když se dveře od koupelny otevřely a dovnitř vplul anděl v županu. Vlasy se jí nádherně stáčely ve větších prstencích po zádech a ty kočičí oči mi učarovaly. Zmámeně jsem polknul a raději se sám rychle přesunul do koupelny.

V zrcadle jsem se zkontroloval a prohrábl vlasy tak, aby vypadaly sexy rozdrbaně. To se líbilo naprosto všem. Já chtěl ale tentokrát udělat dojem hlavně na jednu jedinou osobu. Chystal jsem se s ní promluvit, a jelikož cesta bude celkem dlouhá, času by mělo být víc než dost.

Otevřel jsem dveře, protože jsem očekával, že Bella už bude oblečená, ale…

Její tělo bylo ještě na pár vteřin zahalené do toho froté, ale jakmile župan skončil na podlaze, nezadržel jsem jedno okouzlené vydechnutí. Zezadu byla… no prostě perfektní. Ten zadek, štíhlé nohy a vlasy, které se jak čokoládový vodopád vlnily téměř až k útlému pasu. Pohled jen pro bohy. Smrtelníci by mohli dostat infarkt. Já od něj nebyl daleko a to už jsem viděl leccos.

„Bello…“ vypadlo ze mě jaksi skřípavě a pohotově jsem si zakryl toho zmetka mezi mýma nohama. Spokojeně se pnul proti rádoby pevné džínsovině, a kdybych ho opatrně netlačil zpátky, už bych na sobě zřejmě žádný kalhoty neměl. Můj pohled musel připomínat zataženou půlnoční oblohu. Automaticky jsem polkl z toho návalu horka… Horka?

To je vážně úplně ztracený. Já byl hotovej.

Naštěstí se pohotově nasoukala do oblečení a k mé smůle si vybrala ty červený šaty. V mysli se mi najednou objevila představa, jak mi ji nějakej šupák ošahává a měl jsem po toužení. Byl jsem opět vzteky bez sebe.

„Ehm… Mohl bys mi to vzadu zapnout?“ zavolala na mě.

Vypadalo to, že jí to moc pochuti není, ale zřejmě si tam nedosáhla. Bonus pro mě. Opatrně jsem jí zapnul ten dlouhý zip a pak se moje dlaně samovolně přilepily k jejím bokům. Byla tak svůdná a zároveň i jemně křehká. Srdce divoce bušilo a já netoužil po ničem jiném, než s ní zůstat napořád.

A než jsme se vydali k mému autu, neodolal jsem a oddělal jí vlasy na bok, abych se tak jednodušeji dostal k té sladké šíji. Zlíbal jsem ji opravdu pečlivě, jak to jen upír dokáže. Ještě naposledy ji přitáhl do náruče a dal pusu na tvář. Nikdy jsem se takhle přesládle nechoval, no teď mě cosi uvnitř nutilo. Jako bych bez toho nemohl přežít, což byla totální kravina, jenomže já to tak bohužel cítil.

Co to se mnou jen udělala?

Ochočila si mě ani ne za jeden jediný den…

To byl vážně rekord!

„Tak jdeme?“ vylezlo ze mě tím zvláštně rozechvělým hlasem.

„Jo,“ odsouhlasila mi to suše a pak se ještě rozešla do šatny a něco tam vyhrabovala. Začichal jsem, abych se dozvěděl…, že si sebou bere peníze? A na co má sakra mě? Nikdy jsem žádnou nenechal, aby za se sebe platila, když byla se mnou.

Zavolala Alici, která už stejně stepovala před pokojem a v rukách držela dvě kabelky.

„Dobrý výběr,“ zhodnotila obdivně moje čiperná sestra, když si Bella vybrala tu správnou. Nakonec tu dračici ještě objala a políbila. Žárlil jsem stejně, jako by to udělal třeba Emmett. Jo, tohle bylo opravdu v prdeli… a možná už i hlouběji!

Alice si nás v duchu spájela dohromady a ten obrázek se jí až neuvěřitelně moc líbil. A mě taky! Přesto mi Bellu nechtěla dát jen tak zadarmo.

„Bell, sluší ti to a tobě taky, brácha,“ zacvrlikala, bouchla mě povzbudivě do ramene a hned na to zmizela. To bylo rozený třeštidlo.

Počkal jsem, až si ten můj poklad všechno hezky naskládá dovnitř a jakmile tomu tak bylo, horlivě jsem jí čapnul za ruku a táhnul do garáže. Trochu soukromí nám jen prospěje. Myslel jsem toho cestovního, kdy budeme v autě jen my dva. Žádná ztřeštěná sestřenka nebo vadná sestra.

Jen Bella a Edward.

Jen já a ona…

Moji dokonalou idylku ale okamžitě rozpustil Emmett.

„Kam jdete?“ vypísknul celej natěšenej. Správně se domníval, že jdeme tancovat a chtěl jít taky. S Rosalií samozřejmě. A ta by si přitáhla Tanyu jak je známo a… Nakonec Bella dala přece jasný rozkaz, že jen my dva a nikdo jiný, takže měl můj dotěrnej bratr smůlu.

„Pryč,“ objasnila rychle moje rudá bojovnice a už se mě snažila táhnout ke dveřím.

„Jdeme na rande…“ pověděl jsem blaženě a ten spokojený úsměv mi málem potrhal tváře.

„Aha, tak to nic… Bavte se,“ pronesl zklamaně Emmett a rezignovaně ustoupil. Bella pohotově otevřela dveře do garáže a už uháněla k autu. V tom se ale najednou zastavila a až teprve teď se mi do hlavy dokradly ty slizké myšlenky.

„Můžu se přidat?“ zazpívala medově Tanya a já myslel, že mám snad vidiny a hlušiny zároveň. Musel to být jen přelud. Takhle pitomá nemohla být…

„Ne,“ křikla na ni už opravdu dopáleně Bella a já se konečně probral z toho transu.

„Tebe se nikdo neptal, nulo!“ Vyjela mi na moji holku!

„Ty…“ Jistě ta bojovnice chtěla pokračovat, ale tohle už šlo mimo mě. Strčil jsem si Bellu za záda a pak nelidsky zavrčel. Tak, aby to samozřejmě slyšeli jen upíři. Nechtěl jsem tu bytost za mnou vystavovat zbytečnému nebezpečí.

„Ještě jednou Bellu urazíš a…“ Palcem jsem si přejel po krku a naznačil jí tak, že pokud nevycouvá, o tu svoji blonďatou palici jednoduše přijde. Ovšem její zatvrzelý výraz mluvil za vše.

Budu ji muset zabít, uvědomil jsem si klidně. Jenomže takhle zbytečně zničit přátelství Denalijských? Tak jinak… „To ani nemůžu vzít svoji přítelkyni na rande, aby mě neotravovala půlka baráku, že chce jít taky?“ plival jsem jedovatě tak nahlas, aby nás všichni jasně slyšeli. Emmett se okamžitě bránil. Tanya na mě celá nahá, naštěstí pouze v mysli, poskakovala. A ostatní se společně s Bellou smáli. No a Rose? Tak zuřila, ale byla ticho…

„No, ale když už spolu týden chodíte, tak nechápu, proč jdete na rande… Nemáte ho mít už za sebou?“ pronesla rádoby svůdně, ale u mě to mělo účinnost asi takovou, jako by mi v dlani stiskla varlata. Auuu!

„Odvede si ji někdo? Nebo budu muset zakročit a nebude se vám to líbit!“ zařval jsem už totálně nepříčetnej a do vteřiny se tu objevil Carlisle s Jasperem a vždycky zvědavým Emmettem.

„Tanyo, nechovej se jak malá! Uhni a nechej je jít!“ nakázal jí můj adoptivní otec a ona ho beze slova protestu poslechla. Když ale procházela kolem mě, ještě si neodpustila přirovnat tu překrásnou bytost vedle mě k nějaké ojeté šunce. Moje nervy rozhodně z gumy nebyly…, ačkoliv barva Belliných šatů mi prostě nahrála. Uklidnil jsem se.

„To se pleteš!“ vypadlo ze mě úplně asertivně. „Já už svoje Ferrari mám, vidíš?“ Koutky se mi z pohledu do té andělské tváře samovolně vytáhly a já si nepřál nic jinýho, než dostat možnost ji znovu políbit. Bez toho, aby nás pořád někdo vyrušoval. Zůstal bych na ní přisátej klidně… navždy. Jo, je to v řiti, ale je to tak…

Bella už je jen moje.

Bude moje.

Musí být!

„A jestli sis nevšimla, má i správnou barvu… červenou,“ dodal jsem jen tak na objasnění. Dál mě ta bezvýznamná megera nezajímala.

Otevřel jsem dveře na straně spolujezdce a Bella se bez zaváhání posadila. Tváře jí svítily odstínem jemně červené a dokonale to doladilo její jedinečné vzezření. Můj zadek se následně posadil za volant a já konečně mohl začít fantazírovat o tom, jak dokonalý náš život může být.

Garáž nás vypustila ven, ale já místo silnice viděl jen tu divošku vedle mě.

A tehdy mi došlo, že už pro jinou oči mít nebudu.

Moje jediná už tu byla.

Bella.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 7. kapitola - Edward: