Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 6. kapitola

06.01.2011 (20:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5941×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Začala jsem se bezradně dusit kouskem lívance a Emmett mě jen vyvaleně pozoroval. Je to ale opravdovej hňup, že? Naštěstí přilítl Edward vysvoboditel, a ačkoli jsem ho neviděla vůbec ráda, byl to právě on, kdo mi tak pohotově zachránil kejhák.

„Díky,“ zasípala jsem přes podrážděný krk a vysloužila si tak jeho samolibý úsměv. A v té chvíli jsem se rozhodla, že tady už další noc rozhodně nestrávím, ani náhodou. Zdrhnu… Jo, jasně! To jsem chtěla, ale jaksi moje plány nikdy nevycházely na sto procent. Zvláště pak ne, pokud se v mojí blízkosti potulovala tahle bláznivá famílie.

Jak to tady s těma puberťákama může Esmé s Carlislem přežít ve zdraví? Tohle mi určitě zůstane na vždy záhadou. Ještě že Edward s Emmettem opustili kuchyň a nechali mě už konečně v klidu. Opláchla jsem nádobí, naštvaně vydupala schody, a kdybych byla doma, třískla bych za sebou dveřmi tak, že by se jistě rozsypaly nebo přinejmenším alespoň vypadly z pantů. Takhle jsem sebou raději pleskla jen do postele a zakryla si obyčej rukama.

Nechtěla jsem si povzdechnout tak nahlas, ale bohužel mi to uniklo, ještě jsem si unaveně promnula oči a otočila se na bok. Nejradši bych se teď schoulila do klubka a chvilku si odpočinula, ale pohled mi padnul na moje včerejší džínsy. Na to psaní uvnitř moje mysl včera jaksi naprosto zapomněla. Vystřelila jsem jak odjištěná pružina, a za moment už urychleně roztřesenýma rukama rozbalovala obálku. Zajímalo mě, co tam ten můj bývalý pomatený upír mohl napsat? I když to je asi celkem milé oslovení na někoho, tak surového…

Drahá Isabell!

Těší mě, že jsem tě po těch dlouhých deseti letech opět našel. A asi bych ti měl říct, že tě neustále hledá i tvůj otec. Ale pokud budeš moc chtít, tak se osobně postarám o to, aby tě už neotravoval.

Nemohu se dočkat, až budeme opět spolu, i když vím, že jsem nebyl dvakrát vzorový přítel, ale to se změní. Drahoušku, nedokážu už na tebe zapomenout.

Sleduji tě již nějaký čas a nemohl jsem si nevšimnout, že sis změnila Look, a pak se taky asi malinko změnil tvůj pohled na upíry, že? Teď, když kamarádíš s tou partičkou vegetariánů, snad mnou nebudeš opovrhovat.

S láskou navždy tvůj Michael.

P. s. Doufám, že se ti můj dar líbil, a že si jej brzy oblečeš. Nebude to už dlouho trvat a opět budeme spolu, zlato.

Krve by se ve mně nedořezal. Nevěřila jsem vlastním očím, ale všechno to k mé smůle bylo černé na bílém. Takže on mi tady nabízí, co? Vraždu mého upířího otce? Pokud už se to teda nestalo. Ne, to jistě ne! A i když jsem mého otce nenáviděla, a nikdy bych s ním nezůstala, přeci jen to je můj jediný pokrevní příbuzný. Bože, nedokázala jsem zadržet vzlyky, které se mi hrnuly ven, a ani ty zpropadené slzy. Jako největší padavka jsem se rozfňukala a položila na ten úžasně měkký koberec.

Jakmile se v nějakém městě zabydlím, okamžitě mi ten úžasný sen rozfouká ledový vítr jménem Michael nebo Charles, můj zkažený otec. Moje mysl začala vzpomínat na první setkání s Michaelem…

Poprvé jsem ho uviděla v Londýně v jednom menším klubu. Tenkrát mě tam dotáhli přátelé. No, vlastně mě ani moc přemlouvat nemuseli. Tehdy jsem vymetala kluby ve velkém a nejen ty, ale i další podružné pajzly. Holky si ho samozřejmě všimly okamžitě, a začaly štěbetat, jaký je to krasavec a další tyhle holčičí blbosti. Jenže jakmile jsem si ho všimla já, bylo mi jasné proč… Byl to upír, a i když bylo šero, jeho tmavé oči nešly absolutně přehlédnout. Byl na lovu! Bohužel si ten idiot prohlížel jenom mě…

Ve dveřích se objevila Alice a v momentě už klečela u mě a naštěstí tak přerušila moje vzpomínání.

„Bello, co se stalo?“ ptala se nešťastně.

„Nic,“ fňuk, „nic,“ škyt, „opravdu nic…“ tak tahle lež by nezabrala ani na hluchoněmého? Jsi tak blbá! Uteč! Křičela na mě ta moje zodpovědná půlka. Nevím, proč jsem se kdy přestěhovala do Seattlu? Moje inteligence v té době zjevně stagnovala, ale když mi tady tenkrát nabídli stipendium, prostě jsem nedokázala odolat. Instinktivně jsem zmačkala ten zpropadený dopis v mojí teď už horké a zpocené dlani.

A Alice, jakmile jej zmerčila, v mžiku se mi po něm instinktivně natáhla, jenže já ho pořád pěkně silně svírala. Kdyby si jej totiž přečetla, na všechno by přišla a dozvěděla se tak, že já skutečně o existenci upírů vím. Třásla jsem se strachy, a to už bylo pěkně dlouho, co jsem něco podobného nepocítila. A aby toho nebylo málo, do pokoje se přihnal Emmett.

„Bellóóó,“ zakňučel, „já to tak nemyslel, vždyť víš, že jsem si tě jen dobíral. Nikdy si Edwarda ze spaní nevolala…“ omlouval se mi ten hromotluk, ale nevím proč, jaksi jsem mu nedokázala uvěřit. Jenže tyhle malichernosti mezi mnou a jím byly teď odsunuty na vedlejší kolej.

„Vypadni Emmette,“ vyhazovala ho nevybíravě jeho rozčepýřená sestřička. „To není kvůli tobě! Že ne?“ zavrtěla jsem hlavou a on si úlevně oddychl.

Když se ale ve dveřích zjevil Jasper s Edwardem, tentokrát jsem si povzdechla já. V téhle rodině je asi naprosto nemožné mít vlastní soukromí? Raději jsem se posadila, aby se mou zhroucenou figurou nemohli kochat příliš dlouho. Přeci jen v sedu budu vypadat důstojněji a to i přesto, že ty zpropadené slzy ne a ne vypnout.

„Bello, ukaž mi to psaní,“ rozhodla rezolutně Alice.

„Ne,“ scvakla jsem ho daleko pevněji a bez přemýšlení jsem si ho přimáčkla k hrudi.

„Co je v něm, že tě to tak rozhodilo?“ ptala se zvědavě moje kamarádka. Teda prozatím, až se dozví, co všechno už vím, pochybuju, že se semnou bude chtít ještě přátelit.

„Nic… vážně nic…“ zvedla jsem, zastrčila si psaní do kapsy a čapla po kabele, „…ehm, no díky za to, že jste mě tu nechali přespat, ale už se musíme připravit do školy a já navíc musím ještě sbalit všechny moje věci. Tak jestli dovolíte, ráda bych teď zůstala sama,“ naštěstí jsem brekot zastavila a i hlas byl skoro pevný jako skála. Což bylo hlavně díky tomu, že už jsem si podobnými situacemi prošla mnohokrát. Takže jsem teď dokázala velice rychle ukočírovat moje neposlušné emoční stavy. A to byla velká výhoda!

Emmett s Jasperem opustili pokoj, ale ti dva další se jaksi neměli k odchodu.

„Bello,“ chňapla mě za ruku Alice a znemožnila mi tak hektické balení, „nemusíš odcházet. Chci říct, že tě nikdo nevyhazuje!“

„Díky Al, ale to nejde, musím odejít,“ pohled mi ujel na toho blbečka mezi dveřmi. Jaksi se pořád neměl k odchodu. „A to co nejdřív,“ dodala jsem poraženecky s pohledem už zase na mojí kamarádce.

„Ale proč? Tady ti nikdo neublíží, jestli se jedná o toho… Jestli tě někdo sleduje…“ neustále se mě snažila přemluvit Alice.

Povzdechla jsem si. „Díky, ale opravdu to nejde. Jsou tu věci, o kterých nevíš. O kterých nikdo neví a já bohužel budu nucena odejít i ze školy. Víš, musím ti říct, že odcházím, a tak ráda bych ti prozradila i ten zbytek, ale prostě to nejde.“

„Proč by to nešlo? Bello, neodcházej! Prosím tě!“ začínala vzlykat moje kamarádka a u mě se tak bohužel spustil další příval slz. Když se najednou ozvalo horečné pleskání ode dveří. Myslela jsem, že tam uvidím toho kreténa, jak se šklebí a tleská, jenže jsem se zatraceně sekla. Stála tam ta obludná blondýna jménem Rosalie, a s tím svým sarkasticky smutným ksichtem koukala přímo na nás a tleskala. A jakmile jsme jí věnovaly pozornost, neodpustila si něco jedovatého.

„Ó, jak dojemná scénka. Trhá mi to srdce, opravdu… Takovouhle telenovelu jsem ještě neviděla. Jak že se jmenuje? No nic on je to vlastně celkem jedno… Hlavní je, že konečně vypadneš. Stačila jen jedna noc, déle bych s tebou pod jednou střechou asi žít nedokázala.“

Nečekala jsem, že by se mě někdo zastal, teda až na Alici a ta se nezapřela. Postavila se přede mě a propíchla tu plastickou nánu jedovatým pohledem.

„Mlč!“ štěkla po ní Alice a já si prostě nemohla pomoct.

„Taky bych s tebou nedokázala žít pod jednou střechou, a je mi záhadou, jak to dokážou ostatní… A jak s tebou vůbec vydrží Emmett?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou. A tentokrát už to nebyla moje kamarádka, kdo se koukal jedovatě. Byla to Rosalie! A zdálo se mi, že se mě pohledem pokouší rovnou rozkouskovat. Ale naštěstí jí podržel Edward, než si to s ním vyměnil Emm, takže po mě nestihla ani skočit. Bože, jak mě bavilo ji provokovat…

„Odveď si toho vzteklého mazlíka, Emmette,“ mrkla jsem na něj a pak se znova koukla na tu fúrii. „Jo a Rose, neměla bys tolik čuchat k peroxidu, asi ti z toho už pořádně hrabe,“ a ta šílená nádhera se začala vehementně vzpírat, a to naprosto nepříčetně, že tentokrát musel pomoct i Edward s Jasperem. A já dělala, že neslyším to hrdelní vrčení, které vypouštěla z toho jejího odporně vychrtlého krčku. Alespoň Alice ohodnotila můj výstup zvonivým smíchem. Ach, jak mi to bude chybět.

„Bello,“ znovu mi chytila ruku, „neodcházej, prosím!“ po úsměvu najednou nebylo ani památky.

A to byl ten zásadní moment, kdy jsem se rozhodla povědět veškerou pravdu mojí nejlepší, ale občas i celkem praštěné kamarádce. Nebylo to od ní férové, protože používala ten neodolatelný kukuč raněného štěněte…

Bude to opravdu zvrat v mém životě, ale nedokázala bych odejít a nechat jí v nevědomí. Na to jsem to třeštidlo měla příliš ráda. Ačkoli někdy byla opravdu na zabití!

„Alice, musím odejít, ale dobře,“ povzdechla jsem si, „předtím ti všechno řeknu. Proč… Jenže až budeme sami, jasné?“

„Oki,“ souhlasila posmutnělá Alice.

„No, ale to neznamená, že bychom se třeba už neměly nikdy vidět, ne? Teda pokud mě ještě budeš chtít vidět po tom všem, co se ti chystám povědět…“ pohodila jsem nešťastně rameny a začala znovu skládat všechny moje věci do tašky.

„Tak razíme? Rose už je celkem klidná, ale pro jistotu ji Emm odveze sám,“ vyrušil Edward moje systematické balení.

„Ne, já tady mám ještě něco na dořešení,“ strkala ho Alice ven z pokoje, „vem sebou i Jaspera. My pak přijedeme Belliným autem,“ jenže ten Strč-Nos-Do-Všeho si nás se zaujetím prohlížel a nevypadalo to, že se chystá odejít. Pak se podíval na Alici a v momentě vypadl. A dokud jsem neslyšela vzdalující se motor, neustále jsem horečně uklízela veškeré moje věci do báglu a zaměstnávala tak neposlušnou mysl.

Jenže jakmile jsme osaměly, poraženecky jsem se na Alici otočila a popřemýšlela, kde začít.

„Al…“ sakra, sakra, sakra, „vím, co jste zač!“ no, netuším, jestli bylo nejlepší začínat s přiznáním, že znám jejich skutečnou podstatu, ale podle mě to tak bylo nejrychlejší. Šla jsem přímo k věci.

„Co? Jak… Kdo… jak?“ brblala naprosto zmateně Alice.

„Upíři! Vím, že jste upíři. A taky vím, že se živíte krví zvířat,“ tentokrát už na mě moje kamarádka koukala jako čerstvě vyoraná myš. Div se jí oční bulvy nekutálely po zemi, jak moc je na mě valila.

„Asi bys chtěla vědět, jak to vím?“ aniž by pípla, tak jen zmateně přikyvovala.

„Dobrá otázka. Asi tě teď malinko překvapí to, co se ti chystám říct, ale musíš mi věřit. Klidně ti pak i něco předvedu, ale poslouchej mě bez přerušení a hlavně se na mě nezlob. Jsi jediná blízká osoba, které to konečně můžu říct!“ povzdechla jsem si a podívala se na pořád stejně zmatenou Alici.

„Nejsem obyčejný člověk…“ jestli jsem si myslela, že to bylo před chvílí, kdy se tvářila zmateně, tak to jsem se opravdu sekla. Teď skutečně vypadala nanejvýš vykolejená.

„Ehm… No, jak bych to asi řekla…“ poškrabala jsem se vzadu na krku, další známka nervozity, „…jsem tak nějak poloviční upír,“ vyhodila jsem to ze sebe tak rychle, jak to jen šlo. Jenže Alice zvedla jedno obočí v náznaku nepochopení nebo mi snad nevěřila?

„Můj otec je upír a jmenuje se Charles a moje máma? No, nikdy jsem ji nepoznala, takže nevím ani jak se jmenuje, což je dost smutné, ale bohužel mi to ten můj imbecilní otec nechtěl nikdy prozradit. Navíc jsem se s ním viděla jen jednou v životě, a pak urychleně utekla, protože to neměl v hlavě v pořádku. Chtěl, abychom byly jedna šťastná rodinka. No tohle bylo jistě i moje přání potom, co mi prozradil, jak zemřela moje máma,“ ani nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem se takhle rozpovídala? Ale Alice na mě pořád koukala úplně stejně, jako by právě zažila šok, který ji zamrazil do naprosto dokonalé kamenné sochy.

„Posloucháš?“ pro jistotu jsem se zeptala, abych jí alespoň malinko vytrhla z té letargie. A odpovědí mi bylo jen souhlasné kývnutí, a to nebylo vůbec povzbuzující znamení. Povzdechla jsem si a pokračovala.

„Občas chodím na lov, ale teď momentálně dávám přednost koupi domácího mazlíčka…“ ušklíbla jsem se a doufala, že humor možná zabere. Nic…

„Takže teď už asi půjdu. Sbohem Al,“ nedokázala bych pokračovat v dalším vyprávění, když se Alice pořád nijak netvářila. Jenže to jen do doby, než jsem řekla slovíčko – sbohem. To ji probralo okamžitě. Vyskočila na nohy a skočila po mně, aby mi věnovala jedno dlouhé objetí. Teda, když se zvedala a pak skočila, měla jsem zatracený strach, ale když mě teď tak mačkavě objímala, nemohla jsem jinak než si spokojeně oddechnout.

„Takže se na mě nezlobíš?“ nedalo mi, abych se jí na tohle nezeptala.

„Ne, absolutně ne. Ani si nedokážeš představit, jak jsem ráda, že už ti nemusím lhát, a že znáš ve skutečnosti celou pravdu,“ vzlykala celá šťastná Alice.

„Ale dokážu, to mi můžeš věřit,“ brečela jsem tentokrát i já. No naprostá padavka. Jak zatraceně rychle jsem dokázala změknout.

„Bell, proč si mi to ale neřekla dřív? Známe se přece už skoro jeden rok a ty s tím přijdeš až teprve teď?“ mračila se na mě naoko ta moje nejmilovanější osoba. Myslela jsem, že se na mě bude zlobit a vyhodí mě, jenže tohle? Alespoň mi to posloužilo jako osobní utvrzení toho, že Alice je opravdová kamarádka, možná je spíš i jako moje sestra. A mně se tak neskutečně ulevilo, že jsem konečně dostala možnost tohle moje největší trápení konečně odhalit někomu, kdo je mi tak moc blízko jako právě Alice.

„Takže, teď tu semnou zůstaneš, viď že jo?“ ten její obvyklý štěněčí pohled se mi dostával pod kůži. Sakra to snad ne! Neměla jsem blízko odpovědět jí kladně, když mě vyrušila se starou otázkou, na kterou jsem jí jaksi neodpověděla.

„A proč si mi to vlastně neřekla už dřív?“ no, co se na tohle dalo asi tak odpovědět? Proč jsi mi něco neřekla ty, drahá Alice?!? Ale nechtěla jsem být hned škaredá.

„Blázníš, alespoň jsem si mohla Rosalii a Edwarda beztrestně dobírat, a jeho taky navíc občas nutit, aby snědl lidské jídlo,“ to taky nebyla úplná lež, vlastně to byla pravda a nezadržela jsem jak vítězný úsměv, tak triumfální mrknutí. A Alice se okamžitě rozesmála, ale nevydrželo jí to moc dlouho.

„Oouu… Sakra!“ vykřikla, a než jsem si cokoliv uvědomila, nebo třeba jen zaslechla, rozlétly se dveře a já se v okamžiku opět válela na tom krásně měkkém koberečku. Jenže tentokrát to nebylo mojí koordinací, že bych snad záhadně upadla. Ne!

5. kapitola ◦●◌ ◌●◦ 7. kapitola

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 6. kapitola: