Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 4. kapitola - Edward

25.04.2011 (11:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4897×

„Díky, ale opravdu to nejde. Jsou tu věci, o kterých nevíš. O kterých nikdo neví a já bohužel budu nucena odejít i ze školy. Víš, musím ti říct, že odcházím, a tak ráda bych ti prozradila i ten zbytek, ale prostě to nejde.“ Moje tělo naprosto ztuhlo touhle neočekávanou informací a ta malá střapatice na tom byla úplně stejně. Jako by se mi najednou rozsypal svět. Vždyť jsem ani nedostal dost času na to, aby si s Bellinkou užil a teď? Už se najednou chystá odjet? Nemluvě o tom, jak to mojí zlaté sestřičce trhalo už tak mrtvé srdce. Nedobrovolně jsem ji připustil, že podobně jsem na tom vlastně i já. Třebaže moje mysl úplně dobře nechápala proč. Jako bych měl zůstat poblíž Belly, abych mohl být šťastný… Ne, naprostá volovina! Takhle přemýšlet už ani nemohlo být zdravé… Raději jsem utekl zpátky do mého pokoje a ostatní dění sledoval už jen přes mysl ostatních.

Nespokojeně jsem sebou plácl do postele, až kovový rám na mé chování těžce zaprotestoval. Ale co, alespoň si koupím novou, ne? Tahle už je stejně pěkně stará… i když naprosto nepoužitá a nevyužitá. To je na druhou stranu zvláštní… Jenomže já si nikdy žádnou s těch mých „momentálních rozptýlení“ domů snad ještě nikdy nepřitáhl. Ani to vlastně nešlo, protože rodina by byla rozhodně proti, třebaže Bellu právě teď mohli úplně všichni, teda až na Rosalii.

Ta nesnášela snad všechny, kromě sebe a rodinných příslušníků. Samozřejmě, že mě jako svého bratra až tak moc nebrala. Ale nemohl jsem jí to zazlívat, protože tenkrát její arogantní ego dostalo pěkně na prdel, když jsem ji několik desetiletí vehementně odmítal. Upřímně si myslím, že se z toho ještě doteď nedostala.

Zaposlouchal jsem se do myšlenek celého domu, ale jen jedny byly odporně zkažené. No, jak už jsem říkal, Rosalie byla prostě hnusná už sama o sobě, a svým chováním to jen potvrzovala… ale z venku? Tak to bylo úplně jiné kafe. Zrovna si dobírala Bellu s Alicí, když se objímaly a plakaly, protože nás ta hnědooká kost chtěla už zase opustit, aniž by mi dala příležitost, abych ji mohl alespoň jednou přeříznout. I když na jednu stranu to možná bylo dobře, protože to byla Alicina kamarádka a tohle by mi ta moje střapatá sestřička asi do konce mojí nudné existence nedokázala odpustit.

Jenomže já tu krásku prostě chtěl. Takový už jsem a asi zůstanu…

Rosalie zrovna pleskala nad tím srdcervoucím přemlouváním Alice a Bellina odmítnutí, s následným objetím. Pak ta blonďatá husa ještě něco zakejhala a moje nejmilejší a ochranářská sestřička se postavila před Bellu a chrabře se jí zastávala, třebaže to vůbec nevypadalo, že by to snad ta tygřice potřebovala.

A pak to přišlo… moje nezkrotná šelmička Rosalii urazila, a to teda pořádně, a ještě k tomu pod její vlastní střechou! Na nic jsem nečekal a vyrazil zpátky, protože tohle rozhodně nemohlo dopadnout dobře.

Když jsem tam za další sekundu dorazil, Rosalie se už s velice nepěknými myšlenkami chystala startovat, ale naštěstí jsem jí v tom zabránil dřív, než měla možnost to skutečně jakkoliv víc posrat. K mému momentálnímu štěstí se ke mně ještě přidal i Jasper, který mi tuhle bláznivou sestru pomáhal udržet na místě, ale z jeho myšlenek bylo dost zřejmé, že to nedělá tak jako já kvůli Belle. Ne, on se prostě jenom bál o svoji manželku. Nechtěl, aby jí tahle psychopatka cokoliv udělala.

Už mockrát jsem přemýšlel nad jeho chováním, ale nikdy mi nedocvaklo, proč se vlastně takhle chová. Alice by se o sebe dokázala dost dobře postarat i bez jeho pomoci, tím jsem si byl víc než jistý, jenomže Jaspera tyhle argumenty o svéprávnosti jeho nejdražší polovičky prostě nezajímaly. Nevěnoval jim byť minimální pozornost, a dál neochvějně hájil a staral se o její bezpečnost.

Jestli je tohle láska… tak to potom potěš! Dělat z někoho nemohoucího, nebo mu naopak posluhovat a obskakovat ho? Tak to ani náhodou… ani za zlatý upíří prase!

Zanedlouho už v pokoji stepoval i nervózní Emmett. Tenhle svalnatej malamut byl pokaždé rozklepanej jak čerstvě narozený štěně, když se jednalo o jeho divokou manželku. A bylo to horší ještě v tom případě, pokud byla takhle neuvěřitelně vytočená. Prostě si s ní nevěděl rady. Njn drahoušku, žádný návod k použití ti k téhle fúrii nedali, co? zašklebil jsem se sám pro sebe. U všech ostatních hraček návod byl, a z toho měl Emm pokaždé neskutečnou radost, ale jeho nejdražší dáreček? Nepředvídatelná, sobecká a zlá Rosalie? Hm… tak v tomhle to měl vážně špatný… někdy!

A jakmile Bella z té její malinové pusinky vypustila cosi o peroxidu, měl jsem i já s Jasperem dost vážné problémy udržet tuhle upíří saň z blízkosti Alice a té mojí drzé holky. Třebaže to bylo opravdové šílenství, Bella u mě zase o jednu příčku stoupla, když se takhle nebezpečně stavěla téhle semetrice. Ach, najednou jsem ji chtěl o to víc!

Vytáhli jsme ji na chodbu a následně už malinko zkrocenou jsme ji předali jejímu vyjukanému manžílkovi.

No jo chlape, chtěl si ji? Tak se starej!

Jasper ještě hlídal na chodbě, jestli si to náhodou ta mrcha nerozmyslí a nepokusí se tam znovu prodrat a já se vrátil zpátky za Bell a Alice. V myšlenkách jsem pochytil jen neurčité náznaky rozhovoru, ale co byste po mně chtěli? Měl jsem plné ruce Rosalie a jejích vražedných plánů a myšlenek. Musel jsem uznat, že byla až neskutečně vynalézavá. Rozhodně se snažila víc než v dobách, kdy se mě pokoušela svádět. Bože, zase ty šílený představy…

„Tak razíme? Rose už je celkem klidná, ale pro jistotu ji Emm odveze sám,“ oznámil jsem té dvojce.

„Ne, já tady mám ještě něco na dořešení,“ vyšťuchovala mě Alice zase pryč. V očích jí hořel takový zápal, div že neměla vystrčený jazyk, jak moc do toho byla zabraná.

Sondoval jsem v její vyjukané hlavičce, ale skutečně jsem se moc nedozvěděl. Snad jen to, že ji Bella chtěla povědět nějaké tajemství a Alice doufala, že se to bude týkat toho, proč chce odejít, a taky byla zvědavá, jestli se to týká toho upíra, který nechal Belle u dveří ten… „rozkošný“ dáreček. Vlastně ty šaty nebyly až tak hrozné. Oki, vůbec nebyly hnusné, naopak… musela v nich vypadat… Hmmm, zamručel jsem si labužnicky už jen z pouhé představy, ale Alicin proslov jistě nebyl ještě u konce. „A vem s sebou i Jaspera. My pak přijedeme Belliným autem!“

Tak to se od té malé diktátorky dalo čekat. Zase se do něčeho navrtá, a pak aby na ni druzí dávali pozor.

Neustále jsem se pokoušel dozvědět co nejvíc a trochu se vzpíral Alicinu snažení mě tak pohotově vystrnadit ven. Byl jsem zvědavý jak nějaká babka od vedle, která neustále čeká s uchem na stěně, aby se dozvěděla ty nejnovější drby.

Bože, byl jsem na tom možná ještě hůř…

Konečně jsem měl možnost dozvědět se něco o tajemném Bellině životě. Nejen o její náhlé, až neuvěřitelné proměně, ale taky to všechno okolo. Proč se takhle vlastně neoblíkala už dřív? Nemusel jsem alespoň promarnit tolik času…

A běda ti, jak budeš poslouchat! zařval na mě v mysli ten malej Napoleon, když jsem se konečně sám a dobrovolně rozhodl fiktivně odejít. Čapl jsem Jaspera za loket a rychlostí blesku už ho tlačil do mého Volva a chvíli na to už startoval a vyjížděl z garáže směr škola.

Jasperovi jsem během další čtvrt minuty v rychlosti vysvětlil, že jeho milovaná manželka má ještě nějaké vyřizování s Bellou a že pak společně přijedou. Jenomže to nebyl celý můj plán. Asi kilometr od domu jsem dupl na brzdu.

„Co se děje?“ ptal se mě zmateně můj bratr.

„Sakra, zapomněl jsem si něco do školy doma,“ předstíraně jsem si nešťastně povzdechl.

„Tak se vrátíme,“ nadhodil.

„Ne, to je v pohodě, odřiď to ty, já pak pojedu s Alice a Bellou,“ tvářil jsem se, jako bych intenzivně přemýšlel nad nejlepším možným řešením nastalé situace. A k mému nezměrnému potěšení mi to můj bratříček naprosto a bez smítka pochybnosti odkýval. Vylezl jsem z auta a rozběhl se směrem k domu a kousek od něj si vylezl na jeden hodně vysoký strom. Potřeboval jsem je jen slyšet, ale zároveň jsem nechtěl, aby ony měly možnost zaslechnout mě.

Jejich rozhovor už byl v plném proudu a já mohl pozorovat Bellu přes mysl Alice. Třebaže byla momentálně úplně ztuhlá. Co to… a pak jsem to taky zaslechl. Ta malá proradná hnědooká kost věděla, že jsme upíři. Co? Jak?

Tím se ale nevysvětlovalo, kde na to mohla přijít… Že by ten její kamarád, který jí nechává u dveří velice morbidní dárečky? A pak řekla něco, čemu jsem ani já sám nedokázal uvěřit. 

„Nejsem obyčejný člověk…“ rezonovalo mi v hlavě a neustále se tahle věta opakovala dokolečka jako nějaká dotěrná ozvěna. Momentálně jsem ale chtěl vědět ještě víc. A jakmile se to stalo, první větu vystřídala jiná: „…jsem tak nějak poloviční upír.“

Ta mrcha se nám vloudila do života a do domu bez toho, aby nám cokoliv řekla! Byl jsem vzteky bez sebe. Můj rozum clonila těžká záclona hněvu a doposud jsem se nebyl schopný pohnout, třebaže jsem měl šílenou chuť tam vlítnout a ukázat té lhářce, zač je toho…

I když na druhou stranu jsem byl i ztuhlý šokem… Poloviční upír? Něco takového skutečně existuje? No jistě, Edwarde, odpověděl jsem sám sobě, pokud můžeš být ty upír, tak proč by Bella nemohla být jen poloviční?

Zmiňovala jakéhosi Charlese, to byl prý její otec. To jméno mi něco říkalo. Ano, Carlisle se s tímhle bláznem znal. Spíš se stále ještě znají. Tak tohle bylo opravdu šílený.

Pozorně jsem dál poslouchal Bellin zkrácený životní příběh a začínalo mi jí být malinko líto. Nikdy neměla pořádnou rodinu, zázemí… nic. To já si na druhou stranu nemohl stěžovat. Moji biologičtí rodiče mě neskutečně milovali, a když mě Carlisle proměnil, Esmé mi v následujících letech mojí existence úplně nahradila vlastní matku. Žádného dobrosrdečnějšího upíra asi svět neviděl…

To ale neznamenalo, že by to snad měla být polehčující informace… Bella, i když mě nějakým šíleným způsobem neskutečně přitahovala, mě teď ale taky vytočila téměř k nepřítomnosti.

Alice ji skoro vůbec nevnímala, no řekl bych, že to možná brala hůř než já. Byla naprosto mimo.

„Občas chodím na lov, ale teď momentálně dávám přednost koupi domácího mazlíčka.“ Ha! Takže takhle skončil ten chudák králík… Nedokázal jsem si skoro vůbec představit Bellu, jak pije krev, a pokud se mi to třeba jen trochu podařilo, spíš mě to rajcovalo, jak cokoliv dalšího. Začínám vážně bláznit?

Tohle se mi za můj dlouhý život ještě nikdy nestalo! Proč mi v hlavě neběhají myšlenky na to, jak se té hnědooké lhářky co nejdřív zbavit? Vždyť představovala nebezpečí jak pro mě, tak pro celou naši rodinu. Kdo ví, kdo ji hledá… Do čeho je zapletená? A na konec ještě ten její upíří otec… Příliš mnoho informací… příliš!

„Takže teď už asi půjdu. Sbohem, Al,“ rozloučila se najednou Bella.

Málem jsem sletěl ze špičky toho mohutného a vysokého stromu jen z nevysvětlitelného popudu zastavit tu potvoru. Teď, když jsem věděl, že ona o nás ví, mohl jsem si k ní dovolit daleko víc! Ne-li nejvíc…

Obezřetně jsem se opět uklidnil, znovu pořádně chytil jedné tlusté větve a dál poslouchal rozhovor mezi mojí sestřičkou a objektem mým představ, i když taky… lhářkou. No, to je asi trošku zavádějící, protože Bella vlastně nikdy nelhala… jen prostě neříkala všechno...

Najednou i Alice byla neskutečně ráda, že už svojí nejlepší (já bych taky řekl jediné) kamarádce nemusí lhát. Objímaly se a smály. No, naprostá holčičí idyla… ušklíblo se mé sarkastické já nad obrazy, které jsem pozoroval přes mysl toho malého proradného elfa. A pak se Alice zeptala na něco, co zajímalo i mě.

„Bell, proč jsi mi to ale neřekla dřív? Známe se přece už skoro jeden rok a ty s tím přijdeš až teprve teď?“ Přesně! Proč tak najednou, když si celý ten rok hrála na obyčejnou šerednou holku… Byla tak ošklivá, až to bralo dech i upírům, a pak najednou přes noc… paf… a byla tu Bella, sexy kost v dokonale obepnutých šatech. Ach, stačila pouhá vzpomínka na její tělo v tílku a trenýrkách na spaní, co si na sebe oblékla včera večer, a co jsem měl možnost spatřit přes Emmettovu mysl, a byl jsem hotovej… Doslova a do písmene. Tvrdej, jak tenhle prastarej strom… Spíš ještě tvrdší!

Ale poslouchal jsem dál, přestože ta vyboulenina na mých kalhotách křičela jasně, čím se momentálně moje hlava zabývá, jenomže Alice se právě vyptávala Belly, jestli tu s námi zůstane.

Ano, ano, ano… ječel ten nadrženec uvnitř mě.

Mohl bych zosnovat nějaký plán, jak tuhle děvenku dostat do mojí ložnice. Teď když vím, že není normální, teda je, jen není člověk… Ale to je naprosto jedno, protože jako polo-upírka má taky nádherně teplé tělo. Už jen myšlenka, jak se do té měkké a horké hlubiny zasouvám, mi znovu popletla smysly tak, že jsem málem znova sletěl z toho zatracenýho stromu. Sakra, Edwarde, jsi upír! Tak kde máš tu pověstnou upíří rovnováhu?

Jak mě najednou štvalo, že Belle nemůžu číst v hlavě. Tak rád bych věděl úplně všechno, co před námi tají a skrývá… Dokud byla skutečná obluda, neměl jsem nejmenší chuť si v její hlavě cokoliv číst, i když to ticho, které ji obklopovalo, bylo naprosto dokonalé. Pokaždé stačilo se zaměřit na její mysl… a byl jsem v ráji.

Jo, byl jsem v ráji, ale jen do chvíle, kdy se jí podařilo vyloženě mě… nasrat! Jako právě teď…

„Blázníš, alespoň jsem si mohla Rosalii a Edwarda beztrestně dobírat, a jeho taky navíc občas nutit, aby snědl lidské jídlo!“ Ten její samolibý úsměv mě tak vytočil, že jsem momentálně viděl úplně rudě…

Já to věděl! Dělala to naschvál! Tak a dost! Hbitě jsem sletěl dolů a rozběhl se směr dům… Však ty ještě něco uvidíš!

„Oouu… Sakra!“ zaječela moje sestra, ale to už bylo docela pozdě… byl jsem totiž u dveří a jako neomylná střela se dál řítil na svůj cíl… Bellu. Výskok, a pak už se to drzé děvče válelo pode mnou a hezky hřálo moje studené tělo. A tak jsem se na ni natiskl o to víc… Neměla mě provokovat.

„Edwarde, slez z Bell,“ snažila se mi nakazovat moje mizerná sestra. No to určitě! Díval jsem se na tu osobu dole pohledem, který jí do toho krásného ksichtíku křičel, jak moji maličkost vytočila. Zkaženě jsem zadoufal, že se bojí…má totiž proč!

„Okamžitě z ní slez! Nebo,“ rozeřvala se jak siréna Alice, „tě mám sundat sama?“

Ale moje horká povaha nešla jen tak zkrotit. Navíc mě Bella přímo fantasticky nasrala, a tak teď, když na mě moje sestra ještě ječela, jsem začal tlumeně vrčet. Štvaly mě obě! Potřeboval jsem to ze sebe dostat…

„Já to věděl, když jsi mi nutila jídlo! Tušil jsem to, z toho tvého vítězného šklebu, který jsi nahodila pokaždé, když jsem byl nucený něco sníst…“ vyprskl jsem a ona mi věnovala jen jeden výsměšný úsměv a vítězný pohled. Je tak blbá? Nebo si jen ráda hraje s ohněm? Tohle bylo hodně už i na mě…

„Mrcho!“ vykřikl jsem a hned na to zlostně ohrnul ret, ale k mému naprostému údivu to s ní ani nehnulo. Spíš se najednou zatvářila přemýšlivě a z ničeho nic na mě zavrčela… hrdelně a pěkně nahlas… jako skutečný upír! A ještě se stalo něco, co bych nečekal (neviděl a ani nečetl v žádném hororu)! Špičáky se jí mírně vysunuly…

Odskočil jsem od ní, jako by byla jedovatá kobra… a k mé smůle tak i trochu vypadala. Zuby jako pravá a nefalšovaná zmije! V hlavě se mi rozjelo nespočet otázek ohledně toho, co dalšího tahle hříčka přírody dokáže. Může mě kousnout? Ha Edwarde, jasně že jo, na co by asi měla ty tesáky? No jo, ale může mě to teda bolet? Prokousne mi kůži? A je jedovatá? Musím se všechno dozvědět… Ale jakmile se mi začala smát jak pomatená, pokusil jsem se hodit můj „jó“ vyděšenej výraz pod kontrolu.

„Tohle jsem toužila udělat už dlouho!“ Na tváři se jí zračilo vítězství, a u mě se naopak probouzel ten opravdu špatný Edward. A teď už jsem měl jistotu, že jazyk má teda pěkně jedovatý! Ještě něco kvákne, a už se vážně neudržím… „Copak, Edík se nám bojí?“ …a je to tady!

Tohle už jsem nesnesl ani já, jakožto ta hodná půlka ve mně, všichni Edwardi uvnitř na mě křičeli, ať jí tu její proradnou papulu okamžitě zavřu. Můj pohled jistě zčernal veškerou nenávistí a vztekem, který mi z těla proudil ve vlnách ven. V další vteřině jsem se rozběhl…

Uhnula jak mrštná kobra za záda mojí sestry. Konečně dostala strach… zračilo se jí to ve tváři! Edwardi uvnitř se zatetelili blahem nad tou vystrašenou tvářičkou.

„Edwarde, uklidni se!“ zařvala ta trpaslice a dál bránila tu potvoru. Tak to ani náhodou!

„Uhni, tohle mi zaplatí! Ta malá, proradná potvora!“ zavrčel jsem vztekle.

„Ehm…“ odkašlala si ta zmije jedovatá za zády Alice, „Edwarde, pokud tě to alespoň částečně uklidní, tak se ti omlouvám za tu jednu hranolku, kterou jsem tě během toho roku donutila sníst. I když nechápu, proč se zlobíš, protože jsi nikdy nic z toho, co jsem ti objednala, nesnědl. Takže?“ tvářila se naprosto nechápavě. Tak ty nerozumíš? Panenka nechápe? Už jsem toho měl vážně plný kecky. Všeho, co mi za tenhle rok udělala.

„To nestačí! Mám dost tvých urážek a všeho okolo tebe! Kdo ví, co jsi vůbec zač? Jakási hříčka přírody…“ vypadla ze mě první možná urážka, která mě už delší dobu pálila na jazyku. Co jsem ale nečekal, byl vytočený pohled té nestoudné potvory.

„Uhni, Alice!“ rozkázala mojí sestře, ale ta se nepohnula ani o milimetr. Ha! Zatvářila se ještě rozzlobeněji. Sama ta hloupá husa vylezla ze své provizorní skrýše, postavila se mi (za což měla u mě bod k dobru) a výsměšně se na mě usmála (a za to jsem jí ten bod k dobru zase strhnul). Takže ona si vážně nepřestane zahrávat s nasraným… upírem! Ne, takže jí budu muset ukázat zač je toho loket, aby už konečně dala pokoj.

Najednou už se zase válela pode mnou, a tentokrát jsem to byl já, kdo se tady vysmíval do té její rozkošné tvářičky. Mimochodem, měl jsem ji tak blízko, až jsem měl strach, aby mě nezradily kalhoty, protože…  Hmmm, nebyla to zase tak špatná pozice! Navíc ty její plné rty… Ale než jsem měl čas nad tím dál jakkoli přemýšlet, stalo se něco…

Bella se na mě usmála, otočila hlavu a… zakousla se mi do ruky. Bože, auvajs! Neudržel jsem jeden bolestivý výkřik a v další sekundě už jsem od té zatracené mrchy odskočil. Anakonda jedna zatracená!

Nevěřícně jsem si prohlížel ty dva vpichy asi patnáct centimetrů nahoru od zápěstí. Sakra, tak divně to štípalo… Snad mi ta ruka neupadne…

„Tys mě kousla?“ obvinil jsem ji a neustále na ni nevěřícně koukal. A ona si oblízla ty absolutně neporušené a bělostné zuby. A to byl ten moment, kdy jsem byl za celou moji dlouhou existenci vytočený až nadoraz! Nikomu se nikdy nepodařilo mě takhle spolehlivě nasrat, a to až takovým způsobem, že jsem neviděl a neslyšel…

Tak ona mě kousla! V hlavě mi cvaklo a já opět vyrazil jejím směrem…

Narazil jsem tu mrchu vší silou (tak aby to přežila) na stěnu a moje dlaň dokonale zapadla na to správné místo… okolo toho jejího drobného krčku, odkud cestovaly do její pusy všechny ty jedovatosti… Chyba lávky, děvenko! Tohle byl opravdu obrovskej omyl, provokovat mě! A kousat mě!

Trošku jsem stlačil stisk, až začala nabírat popelavou barvu, a i když jsem byl naprosto vzteky bez sebe, něco uvnitř mi říkalo, abych jí už víc neškrtil… Jenomže než jsem měl možnost ji pustit, najednou promluvila a omluvila se mi. V tu chvíli jsem ještě netušil proč, ale vzápětí to urychleně pochopil! Znovu na mě koukla těma jejíma posmívačnýma očima, a koutky se jí nepatrně zvedly vzhůru, třebaže už asi neměla moc kyslíku… A pak kopla! Do mého nádobíčka…

Slyšel jsem vzlyk, ale můj nebyl… Au! vylezlo ze mě v duchu a rukama jsem se chytil za moje klenoty dole. Bože, to bolelo! A další nářek už ze mě vylezl nahlas… Sakra, tak takhle to bolí, když vám někdo pochroumá to nejcennější. Ach, moje výbava byla jako v ohni, a kdybych se mohl hýbat, ta svině by už nežila! A než jsem se stačil z téhle agónie vzpamatovat, Alice už Bellu odnesla k sobě do pokoje. Však já se k ní dostanu i přes milion upírů.

Toužil jsem se pomstít! A když už bolest pomalu doznívala a já se mohl konečně alespoň částečně posbírat, chystal jsem se vyrazit směr, kde ležela ta hnusná potvora. Tohle mi vážně zaplatí!

Než jsem se ale stihl třeba jen pohnout, zastavila mě Alice.

„Uklidni se, Edwarde!“ prosila mě pohledem, ale z mojí pusy vylezlo jen jedno temné a nanejvýš výhružné zavrčení. Držet mě tu rozhodně nemohla… neměla na to.

„Prosím,“ vzlykla.

„Ne, za tohle zaplatí!“ zaječel jsem jak navztekanej lev.

„Ale ona se jen bránila…“ obhajovala její počínání ta, která se nazývala mojí sestrou. Jestli se mě pokoušela naštvat ještě víc, tak jí to opravdu vycházelo.

„Uhni, Alice!“ zavrčel jsem vztekle.

„Prosím, ona za to vážně nemůže! Je slabší jak ty…“

„S tím počítám,“ výsměšně jsem se zašklebil.

„Jenom se bránila, vždyť jsi ji škrtil tak, až nabírala bílou jak ta omítka za ní!“ zařvala na mě Alice, a tím napadla moje svědomí.

„Je sice pravda, že jsem to možná kapánek přehnal, ale já ji chtěl pustit! To ona mě pak kopla… Navíc mě i kousla!“ obhajoval jsem spíš pro sebe mé vzteklé počínání.

„Jen se bránila…“

„Jo? A proto se mi tak vysmívala?“ vyjel jsem znova.

„Vždyť víš, jaká je!“ povzdechla si. „Vlastně úplně stejná jako ty,“ podívala se mi do očí a o její upřímnosti nemohlo být pochyb. Vydal jsem ze sebe poslední vytočené zavrčení tak, aby to bylo slyšet na celý ten zpropadený barák, a aby to tu zmiji alespoň malinko vyděsilo.

„Navíc tebe to už určitě nebolí, že?“ zeptala se z ničeho nic Alice.

„Ne,“ prskl jsem jedovatě. A Alice jen protočila oči.

„Ach to vaše mužské ego…“ znovu si povzdechla a pokračovala, „…ty už po tom kousanci nemáš ani památky, za to Belle se kolem krku vinou nádherné otlačky prstů…“

Vyděšeně jsem se na ni podíval. Zatraceně, možná jsem to opravdu kapánek přehnal?

„Edwarde, skočím pro Carlislea a ty… se dej do pořádku, a za Bellou nechoď! Uděláš to? Neublížíš jí, že ne?“ prosebně mě provrtávala pohledem.

„Ne, ani se jí nedotknu,“ hlesl jsem smutně. Nechtěl jsem Belle ublížit ještě víc, třebaže mi dala pěkně do těla. Najednou jsem byl Alici vděčný za to, že mi to všechno tak rozumně vysvětlila a udržela mě v mé „amokové“ náladě dál od té… toho zvláštního stvoření.

Možná se mi Bella teď měla hnusit, ale nebylo to tak. Uvnitř mě se neustále svářela ta hodná část s tou zlou, ale bylo mi jasné, že ta špatná už nemá nejmenší naději probít se na povrch tak, jako před chvilkou. Náladou jsem byl někde na bodě mrazu, přesném stupni mého těla, a do hlavy se mi hrnulo nezměrně myšlenek.

Alice utekla pro Carlislea a mě nechala v tom zatraceném pokoji, kde mi všechno připomínalo moje šílené chování. Ale co jsem měl dělat? Jakmile jsem se dozvěděl, co je Bella zač, naštvalo mě to… z části proto, že byla něco zvláštního a neřekla nám to, ale pak taky proto, že jsem se o ni mohl snažit už dřív bez toho, abych jí celý rok urážel a ona na oplátku zase mě. Tohohle děvčete jsem se mohl dotýkat všude, a jak bych chtěl… věděla totiž už všechno. Z ničeho nic mnou otřásl chtíč a já si uvědomil, že už mě ani ten rozkrok vůbec nebolí.

Odskočil jsem do kuchyně pro sklenici vody, třeba bude mít Bella žízeň… a v dalším momentě už jsem stál před dveřmi Alicina pokoje. Cítil jsem, jako by se mi snad svíraly vnitřnosti… vážně divné. Opatrně jsem otevřel a všiml si, jak se ta kráska z polohy ležmo urychleně posadila, když si všimla mojí siluety mezi futry. Nechtěl jsem hned vypadat jako chudák, který se přišel omlouvat, a tak jsem zprostil moji tvář jakékoliv známky emoce.

„Alice ti posílá tohle,“ lež… To jsem ti přinesl jako omluvu, povídal jsem si sám se sebou a pomalu se k ní přibližoval. Nechtěl jsem, aby se mě bála ještě víc.

„Díky,“ zachraptěla a já se poprvé zatvářil, i když jen na sekundu, provinile. Už zase s obličejem pod kontrolou jsem jí podal vodu a ona si ji opatrně vzala. Obezřetně si prvně přeměřila mě a pak hned sklenici. Přičichla si k obsahu. Píchlo mě u srdce… nevěří mi. Tohle jsem vážně totálně posral.

Posadil jsem se kousek od ní a prohlížel si stopy, které jsem na její smetanové pleti napáchal.

„Za chvilku tu bude Carlisle, aby tě prohlédl. Chceš ještě?“ natáhnul jsem se pro prázdnou skelničku.

„Ne, dík,“ podala mi ji, zvedla se a já s ní.

Oba jsme se na sebe koukali víc jak obezřetně, protože třebaže mi bylo líto, co jsem udělal, netušil jsem, co dalšího bych od ní mohl očekávat. Ale najednou se rozběhla pryč… do jejího půjčeného pokoje a začala balit. Prošel jsem kolem jejích dveří, ačkoli jsem nezastavil. Prvně jsem odnesl nádobí do kuchyně a doufal, že se nechystá odejít. Nemohl bych ji nechat to udělat.

„Sakra!“ zaklel její sípavý hlásek z obýváku.

„Někam se chystáš?“ ozval jsem se jak nějaký duch za jejími zády. Srdce se jí v okamžiku rozbušilo jako splašené a výhružně se na mě přikrčila. Čekala útok? Asi ano.

Zvedl jsem ruce v náznaku míru a ona se naštěstí malinko uvolnila, ale stejně si mě neustále nedůvěřivě měřila. Neměl jsem jí to za zlé, sám jsem si na ni dával pozor, i když… božínku, byla tak nádherná!

„Kde je Alice? Potřebuju zpátky moje klíčky od auta,“ vyprskla na mě naštvaně. No, ale já za to nemůžu děvče, já jí je nedal… navíc bych tě odtud stejně nenechal odejít!

„Šla pro Carlislea, budou tady za chvilinku,“ pokusil jsem se na ni mluvit uklidňujícím hlasem, aby se mě nebála a hlavně aby nechtěla odejít. Znovu jsem s ní nechtěl bojovat. A pokud ano, tak jedině v peřinách mojí postele.

„Nemám tolik času. Tak kde jsou ty klíče?“ prskla.

„Nevím,“ přiznal jsem po pravdě, „to bude vědět jen ona. Myslím, že budeš muset počkat.“

„No, to určitě,“ zabrblala si tichounce, „vyřiť jí pozdravy, a že si nechám pro Drobka poslat. Sbohem a šáteček!“ hodila na mě jakýsi škleb, a třebaže by mě to asi mělo zase naštvat, ani to se mnou nehnulo… co mě ale vyděsilo, že se opravdu chystala odejít. Budu ji muset zastavit, ale jak to udělat, aby se mě zase nezačala bát? I když popravdě, ona se mě asi ještě pořád bojí…

Upíří rychlostí jsem ji doběhl, sebral tašku a vrátil se zase na moje místo. Dál od ní, aby zůstala klidná. A když zjistila, že její rameno už nic nezatěžuje, překvapeně se porozhlédla po domě, až se její nedůvěřivé čokoládové oči zastavily na mě. Přivřela je do škvírek a začala se opatrně přibližovat. Taky jsem vyburcoval smysly a čekal, o co se pokusí. Jakmile jsem si ale všiml, jak pokukuje po tom jejím zavazadle, hned mi to došlo. Nečekal jsem ani sekundu.

Chytil jsem Bellu za ruce a zády si ji přitiskl mému hrudníku. Dál od kolen a zubů… Jednou už jsem se poučil, takže jsem teď byl daleko zkušenější v tom, jak zkrotit tuhle divokou šelmičku.

„Pusť mě,“ zanadávala a škubala sebou vážně zkušeně. Jako by ji snad už někdo někdy v podobné situaci držel. Musel jsem se opravdu snažit. Měla sílu, i když se ani zdaleka nerovnala té mojí, přesto byla daleko silnější, než jakýkoliv člověk.

„Ne, počkáš tady pěkně se mnou na Alici a Carlislea.“ Byl jsem neustále milý, a to úplně bez vedlejších, postranních a tajných úmyslů. Chřípí mi najednou podráždila její překrásná vůně. „Mimochodem, hezky voníš, víš to?“ vyklouzlo mi absolutně nekontrolovatelně a ani jsem si nevšiml, že se skláním k jejímu krku, abych mohl přičichnout víc z blízka…

Z jejího hrudníku se najednou začalo ozývat vystrašené bubnování. Sakra, to jsem nechtěl.

„Neboj se, Bello, nic ti neudělám,“ snažil jsem se ji ubezpečit a uklidnit, ale její srdce se rozběhlo snad ještě rychleji. To jde? Zatraceně! „Vážně, nemusíš mít strach,“ povzdechl jsem si, „já… bych se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Je mi to líto, opravdu. Nikdy se mi ještě nic podobného nestalo, ale všechny ty novinky mě naprosto vyvedly z rovnováhy, a pak ty tvoje zuby, a to jaks mě kousla… No, prostě jsem viděl rudě. Promiň,“ odříkával jsem zoufale pomalu, a ten kopanec raději vůbec nezmiňoval…

„Odpuštěno!“ vyhrkla. „Tak a teď mě laskavě pusť,“ nadiktovala mi. Jako bych snad někdy někoho poslouchal? „Pustíš mě?“ pokusila se to říct mileji a úplně vypustila ten diktátorský tón.

„Nezdrhneš?“ zeptal jsem se, a pokud by řekla ne, okamžitě bych ji pustil i přesto, že mi tak nádherně prohřívala moje ledové tělo. Bohové, bylo to naprosto dokonalé. Zdálo se mi, jako by jí snad stoupala teplota? Ne, blbost… Tohle nemůže být pravda, i když… „Víš, tak příjemně hřeješ,“ vypustil jsem zase další naprostou hovadinu dřív, než jsem si to stačil v tom mém poblázněném mozečku alespoň trošku promyslet.

„No, ty zase studíš…“ vyhrkla roztržitě.

„Ou, promiň.“ V mžiku jsem se od ní odtáhl. Bylo mi jasné, jak jí to musí být nepříjemné. Mně by to rozhodně přišlo naprosto odporné… Chápal jsem ji, ale čemu jsem nerozuměl ani trošičku, proč se najednou tváří tak překvapeně… divně? Ale to je jedno, protože u dveří už byla Alice i s Carlislem.

„Kde jsou moje klíče od auta?“ vyprskla na to černovlasé a střapaté, které se po nás koukalo mírně vyděšeně. Bella k ní napřáhla ruku.

„Prvně tě Carlisle prohlédne, a až pak ti je dám,“ rozkázala. A to tu malou hnědovlasou dračici automaticky pořádně vytočilo. Tušil jsem, že bude schopná utéct, pokud jí Alice vážně nedá ty klíče. Musel jsem zasáhnout a rovnou tak osvětlit situaci i mému otci, i když to už zřejmě udělala moje sestra.

„Bello, nech se prosím vyšetřit. Já… ještě jednou se omlouvám, že mi tak ujely nervy a slibuju, že už se to nikdy nestane,“ zatvářil jsem se ztrápeně a… skutečně to nehrál! Opravdu mě to mrzelo. Nechtěl jsem, aby ze mě měla dál strach, a navíc oba moji Edwardové tajně doufali, že se rozhodne zůstat.

„Fajn, ale jen krk a nic víc,“ ukončila naši diskusi a odpochodovala si to za naším adoptivním otcem do jeho pracovny. A já prozatím celé dění sledoval jen přes Carlisleovu mysl. Hlídal jsem všechno. Z jeho hlavy bylo jasné, že mu Alice nic neřekla, jen to, že jsem Bellu napadl… Ach, sám za sebe jsem se styděl už dost, teď se k tomu přidával i smutek mého otce.

Carlisle opatrně prohlížel ty jasně viditelné otisky na Bellině krčku, které jsem tam tak horkokrevně nechal… I když já a horká krev? To si můžu nechat jen tak zdát… Jenomže pak se začala vyptávat na ten obraz. Ano, na ten, na kterém byl vyobrazen její… otec? Charles ho tenkrát věnoval Carlisleovi, i když ten nebyl dvakrát odvázaný z představy, že si ho bude muset nechat… pověsit a pozorovat ten jeho divný obličej skoro každý den. Ale z Carlisleových myšlenek bylo víc jak jasné, že to udělal jen proto… totiž kdyby se nás ten blázen rozhodl navštívit, nechtěl můj otec dělat zlou krev.

Bella se vyptávala a Carlisle mlžil, jak jen to šlo. Chudák, kdyby tak věděl… ale nechal jsem ho tam samotného, ať si to vyříkají osobně. I Alice to měla v plánu takhle. Nechtěla zradit svoji kamarádku. Slíbila, že nic neřekne, a taky že ne!

Když se za mě Carlisle začal znovu omlouvat, nejraději bych se zahrabal šest stop pod zem, ale pak mě naprosto překvapila Bella. Prý mě chápe? Ucítil jsem jakési divné dloubnutí okolo toho mého mrtvého a nanejvýš studeného srdečního svalu. Co to se mnou tahle potvůrka dělá? Nedostal jsem však dostatek času nad tím přemýšlet, protože do pracovny vtrhla natěšená Alice… já jí byl v zádech.

„Můžu, můžu, můžu…“ opakovala neustále dokolečka jak nějaká rozbitá gramofonová deska…

„Fajn,“ svolila Bella a mírně se na ni usmála.

„Bella je poloviční upír,“ vyhrkla moje střelená sestřička a Carlisle na ni jen nevěřícně koukal.

„Cože? Co… To není možné…“ šeptem si mumlal pod fousy a jeho myšlenky byly zmatené úplně stejně.

„Ale je, ukaž mu ty zuby,“ rozkázala Alice, ale Bella na ni na okamžik vrhla vzdorovitý pohled. Nakonec jen protočila oči, jako by snad mohla čekat něco jiného od mojí diktátorské sestřičky. Stoupla si blíž, otevřela tu její malinovou pusinku a nechala… vyjet špičáky. Carlisle mírně vyděšeně couvl a ona se jen usmála, jako by to snad čekala. Ale můj otec se nenechal „zahanbit“ na dlouho, protože v mžiku už stál u Bell tak blízko, jak to šlo, a prsty jí dokonce nadzvedl horní ret. Bože, jak jsem si v tomhle momentě přál tam mít prsty místo něho… měl bych se bát, že mě kousne? Ne…

„To je… úžasné,“ promluvil okouzleně, „jsou dlouhé asi tak jeden a půl centimetru?“

Nedalo mi to, a tak jsem se postavil, po vzoru Alice, za Carlisleova záda se zájmem si prohlížel ty její špičáčky, které do mě tak jednoduše před nedávnem zakousla.

„Můžeš je zasunout?“ uposlechla, ale tvářila se u toho, jako bychom ji strašně moc otravovali.

„Wow, to je úžasné, půl centimetru zmizelo zpátky do dásně!“ Ten vědec před námi málem začal radostí tleskat, ale já a Alice jsme to pozorovali naprosto bez hnutí.

„Co je?“ vyhrkla na nás, když si všimla našich nevýrazných tváří. „Už jsem se tak bohužel narodila.“ Oči se jí přivřely do výhružných škvírek a já se chtěl jejímu planému vyhrožování jen zasmát. Teď už jsem totiž věděl jak na ni. Jen jsem se u toho musel vyhnout jejím ostrým zoubkům a jiným nebezpečným částem jejího příliš dokonalého těla.

„Jo, a když už jsme u toho odhalování tajemství, chtěla jsem se teda zeptat, jak jste se dostal k tomu obrazu?“ Pohledem se vrátila zpátky na toho nejstaršího člena naší rodiny.

Carlisle jí ale prvně nabídl tykání, a až pak se konečně dostali k tomu divnému upírovi na obraze.

Bella mu vysvětlila, že je to její pravý otec, což toho mého adoptivního opět naprosto vyvedlo z rovnováhy, ale budiž mu k dobru, že to jinak snášel naprosto výborně. Musím říct, že když se znovu přiznala, že je to její taťka, nějak nás to zasáhlo všechny…

„Mohli byste se na mě přestat koukat jak na největšího dementa? Já za to nemůžu… Otce si nikdo nevybírá… Teda alespoň toho biologického,“ vyhrkla na nás nasupeně ta moje roztomilá polo-upírka. Jenomže hned potom, jakmile se z toho zkamenění probrala i Alice, Bella si okamžitě opět vyžádala klíče. Znovu mě píchlo u srdce… a tím u mě automaticky stoupla naštvanost.

„Bello, nechceš tu zůstat?“ skoro zavzlykal ten skřítek.

„Nemůžu,“ dodala smutně ta moje úžasně zubatá laňka.

„Proč bys nemohla? Je to kvůli tvému otci, nebo tomu Michaelovi?“

„Přesně tak, kvůli oběma,“ odsouhlasila to bez mrknutí oka. Tak to je vážně šílené. Jaké to musí být, když po vás jde váš vlastní otec, a ještě k tomu bývalý přítel, který je možná taky… upír? Holka, do čeho si se to jen zapletla… Tohle se naší Rosalii nebude líbit. Na prvním místě má ochranu rodiny, a pokud tím, že Carlisle do ní přijme Bellu, a tak tohle rodinné zázemí a členy v něm ohrozí, Rosalie bude naprosto nepříčetná.

„Kdo je Michael S.?“ chtěl jsem vědět, s kým bychom měli tu čest, kdyby náhodou…

„Co je ti potom?“ prskla, a tím mě opět spolehlivě naštvala. Koho zajímá, co s ním kdy dělala, já chci jen vědět, jestli je pro nás potencionální nebezpečí. A tahle husa si zrovna rozhodne hrát na netykavku. Myslím, že jsem se urazil naprosto oprávněně!

„Tak kdo to je, Bell?“ zeptala se znovu na místo mě Alice. Bella si jen smutně povzdechla… Čímž mě zase navnadila. To je její minulost tak strašná, že se o ní nechce s nikým bavit? A zase jsem si odpověděl naprosto sám… možná ano!

„Asi byste se teda měli posadit, protože jestli tuším správně, tak to jistě nebude jediná otázka na moji osobu, že?“ A když začala takhle krásně spolupracovat, úplně jsem zapomněl, že jsem byl kdy uražený. Teď jsem byl naopak až šíleným způsobem zvědavý… Neviděl jsem a ani neslyšel nic okolo.

„Ehm… takže Michael?“ Moje hlava jí souhlasně kývnula a ona si opět zmučeně povzdechla… Pozdě, slib je slib, tak už to konečně vyklop!

Bella začala vyprávět, jak potkala toto (jak jsem předpokládal) upíra v Londýně, a jakmile se zmínila o tom, že ji škrtil, nešťastně jsem se podíval raději na podlahu, než okolo. Takže se jí díky mně asi vrátily ty hnusné vzpomínky? No, ale nezklamala mě a musel jsem uznat, že bylo vážně zvláštní, že ji za to, když mu nakopala tak dokonale jako mě, neutrhl minimálně hlavu. Moje bojovnice Bella… Teda zatím ještě není moje, ale bude! Jen co se jí prokousám do kalhotek…

Ovšem největším překvapením, a upřímně nejen pro mě, ale pro všechny, bylo asi to, že s ním začala chodit. Zajímalo by mě, co mělo znamenat to, že nebyl dvakrát „vzorný přítel“ a proč před ním neustále utíká… Nechápal jsem, z jakého důvodu by se před ním měla schovávat? Něco mu udělala? Nebo že by se k ní snad choval nějak špatně? Už jen z pouhé představy, jak ji ten bídák mlátí, nebo kdo ví co dalšího, jsem zase viděl naprosto rudě! A pak přišlo to, co bych nejraději ani neslyšel… prý ji už nějaký čas sleduje…

„To je zvláštní, žádného upíra jsme v naší blízkosti necítili, a ty jsi s námi celkem často,“ zhodnotil jsem naprosto vážně celou situaci.

„No, každopádně ví i o vás,“ doplnila moji domněnku.

„Jak to můžeš vědět?“ neodpustil jsem si rýpanec, ale bylo mi nad slunce jasné, že by nelhala. Alespoň ne v tomhle.

„To mi taky napsal v tom dopise,“ vydechla smutně. Takže naše rodina už není v bezpečí tak jako dřív, a to jen díky Belle. Naštěstí ale je nás víc, což znamená, že jsme v přesile, a k dobru máme i pár darů…

„Už mi ho konečně ukážeš?“ zkusila to opatrně Alice, ale Bella se absolutně nezdráhala. Prostě šáhla do kapsy jejích džínů a vytáhla jakýsi pomačkaný papír.

Automaticky jsem si stoupl za Alici, abych si to mohl přečíst taky… co kdyby tam byly nějaké nevyřčené hrozby naší rodině, nebo co já vím, co dalšího. Upíří rychlostí jsem to měl přelouskáno za sekundu a nechutně téměř ohrnul nos. Jak se tahle sexy kostička mohla zaplést s tak šibnutým blbečkem? A moji mysl během další chvilky začaly okupovat myšlenky, co všechno s touhle drobnou a křehkou Bellou asi ten magor prováděl...

„Ten to opravdu nemá v hlavě v pořádku,“ postěžovala si Alice, když dočetla a hned na to se pro ten cár natáhnul Carlisle.

„Takže to on ti poslal ty šaty…“ promluvila znovu moje sestřička, „…i když jedno mu nemůžu nepřiznat. Vkus teda má,“ odhalila svoje zuby v úsměvu, který jí Bella opětovala, třebaže jsem měl takový vnitřní pocit, že do smíchu jí asi moc nebylo.

„Takže jsi před ním úspěšně zdrhala už deset let?“ zkusil jsem to znovu já. A tentokrát už se mnou Bella spolupracovala, i když značně nerada. To nechápu… Chovám se teď snad nějak špatně?

Každopádně jsme se dozvěděli, že se schovává přinejmenším už deset let. Chuděra, politoval jsem ji. Začínalo mi jí být opravdu líto, protože muselo být naprosto šílené nemoct se někde usadit víc jak na jeden rok. My to měli všude na čtyři, a i tak to pro nás bylo strašné. Teda hlavně pro Rosalii, ta častým stěhováním trpěla asi nejvíc. Ovšem Bella? Tak ta z nás všech byla asi největší chudák. Nikdy nedokončila ani střední školu… Zase to podivný mravenčení v hrudníku.

Další novinkou bylo, že jsem se dozvěděl, kolik je jí let, kdy se narodila, a že je stejně nesmrtelná jako my, tedy prozatím se jí stárnutí zastavilo na osmnácti letech. No, alespoň byla mladší jak já…

„Musím uznat, že na starou babku vypadáš opravdu dobře,“ potěšeně jsem na ni mrkl, ale nevypadalo to, že by ji snad tenhle kompliment nějak moc potěšil.

„Ha, ha…“ jedovatě napodobila smích.

„A Charles je opravdu tvůj otec?“ zeptal se znovu nedůvěřivě můj adoptivní otec. Ale chápejte ho, bylo skutečně těžké uvěřit, že upír… může zplodit dítě! Myslí mi proběhla hloupá myšlenka toho, jaké by to asi bylo, kdybych mohl být otec já. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl Jess, Carly nebo moje další „momentky“ přivést do jináče… Díky bohu za kondomy!

Bella se zrovinka chystala odpovědět, když se pokojem rozeřval Alicin mobil. Ach, ta láska… Nebyl to nikdo jiný, než náš starostlivý Jasper… Naštěstí ho ale Alice v rychlosti vybavila. I když jakmile jsem do telefonu uslyšel svoje jméno spojované s tím Belliným, moje nervy už nebyly sto to vydržet a já jsem zlostně zavrčel. Tak už i Jasper z nás dělá zamilovaný páreček… Já a Bella? Bože, chraň!

„Co se stalo?“ zeptala se z ničeho nic rozrušená Bella, a pozorovala mě mírně vyděšeně. No jo, zase byla úplně mimo…

„Nic,“ usmála se na ni Alice, „jen Jasper chtěl vědět, o jakou novinku se jedná… Teda nevadí, že jim to povíme, že ne?“

„Jasně že ne, teď už je to stejně jedno.“ Nějak těžce se pousmála, a já naštvaně čekal, kdy jí to ta proradná střapatice prozradí… že nás Jasper dává do jednoho zamilovaného pytle. Vždyť já přece k Belle nic necítím… teda až na tu spalující přitažlivost.

„No… takže jsem mu prozradila, že pro něj máme novinku, a on…“ chichotala se jak pako a já už s jistotou věděl, že to prokecne, „… že jestli se to týká tebe a Edwarda, takže to prý pro něj nic nového není…“

„Cože,“ zavrčela naštvaně ta šelmička, pro kterou jsem měl věčně nadité kalhoty.

„No, jako jestli jste to daly dohromady…“ hihňala se dál, „…vždyť, jak se říká v jednom pořekadle…“

„Nikdy!“ vykřikl jsem zároveň s Bellou. Trochu mě to ale vytočilo, když jsem z její pusinky zaslechl to zamítací slovíčko…

Nakonec se slova opět ujal Carlisle. Chtěl, aby mu Bella odpověděla na tu starou otázku, které se tak zdráhal uvěřit, ale ona mu zase jen potvrdila, že Charles je skutečně její biologický otec…

„Takže, teď už konečně můžu dostat ty klíčky? Nechala jsem se prohlédnout…“ A zase už od nás chtěla zdrhat. Tak to teda ne, ještě jsem nedostal možnost, abych si tě v posteli podrobil… Tak moc jsem si ji chtěl zkrotit! Alespoň jedinkrát v mojí nudné existenci. Jen jednou si to užít naplno… Bez strachu z prozrazení, úplně nazí… Můj pohled teď jistě zase potemněl, i když vztek byl najednou to poslední, co by mě mohlo trápit.

Carlisle opět nezklamal a jal se přemlouvání Bell, aby tady s námi zůstala, alespoň na nějaký ten čas…

Jo, vysílal jsem k ní prosící signály… Jak, ne? Proč tu nechce zůstat? Aha, jo tak, kvůli mně a Rosalii… Ale já, má milá, už změnil názor!

„Nech to být, stejně musím pryč, když mě teď Michael našel…“ nešťastně si povzdechla… po kolikáté už? Najednou mě až neskutečně zajímalo, co se jí teď může honit hlavou. Jistě nějaké vzpomínky, ale jaké? Vypadala tak smutně…

„Co se děje?“ zeptala se pohotově stejně všímavá Alice.

Bella jen sklopila ramena a pozvedla koutky v naprosto falešném úsměvu, tedy mně přišel hraný, Alici zřejmě ošálila. Co před námi skrývá? A proč je najednou tak moc smutná? Tolik otázek které mi křižovaly hlavou a já nevěděl odpověď ani na jednu.

Jak moc to pro mě najednou bylo frustrující…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 4. kapitola - Edward: