Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 28. kapitola

14.04.2012 (12:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6715×

Kapitolku bych ráda věnovala Vám všem, které jste na moji prosbu Myf pomohly s písničkami!

Strašně moc Vám za to děkuju!

_____________________________________________________________________

Byla jsem na něj vážně děsně, ale děsně rozzlobená, ačkoliv můj hloupý srdeční sval na to měl už od začátku zcela odlišný názor. Právě pumpoval div se nepřetrhl a s nakažlivým úsměvem na tváři zrychloval v závodu na sto metrů přes překážky a přitom se mu dařilo o každou z nich zakopnout. Nemusím snad povídat, že mu ten spokojenej výraz nezmizel ani po tom, co si už poněkolikáté rozmázl hubu o tvrdou zem a pořád se snažil doběhnout k Edwardovi, který ho do cíle lákal svou otevřenou náručí. Rozmrzele jsem nad sebou zakroutila hlavou, nakonec i s úsměvem, co se promítl na moji tvář.

Jsem ztracená…

„Tak a my se do toho dáme, ne?“ broukl pobaveně a jen pako by tu jeho dvojsmyslnou narážku nepochopilo.

Byla jsem z něj úplně mimo. Nechápala jsem to jeho zvláštní chování, nebo jsem spíš možná nechtěla. Nesedělo mi k Edwardovi, k tomu záletníkovi, který na mně dřív nenechal nit suchou. Když si vzpomenu, jak odporně mě dřív urážel a jak se choval teď, bylo to něco… nepředstavitelného. Nebe a peklo. Obě tyhle stránky jeho osobnosti v sobě ten lotr měl, ale přede mnou teď pečlivě vytahoval jen tu hodnou, milou a… snad i zamilovanou?

Na vteřinu si odskočil, aby se v zápětí objevil s jeho trenkama mezi dveřmi. Zatočil jimi na ukazováčku a hodil po mně blyštivým úsměvem. A než jsem se nadála, už mi je soukal na nohy. Regulérně jsem zpanikařila.

„Co to, sakra, děláš?!“ nadávala jsem jako špaček.

„Oblíkám tě,“ pronesl sebejistě a pokoušel se mi ty jeho boxerky navlíknout na nohy, což se mu taky podařilo. Byl teprve u nártů, když se mi srdce vyplašeně rozletělo po pokoji.

„Ne, nech to být,“ rozčilovala jsem se a v rámci možností sebou vrtěla tak, aby se mu nepodařilo se mi dostat až ke stehnům. Věděl, co tam je, to bylo jasný, ale vidět znova moji potupu, tak to nemusel. Já to nechtěla…

„Ani náhodou! Carlisle trvá na tom, že jakmile tě zbavím toho zasádrovaného obvazu na hrudi, chce tě vyšetřit a… Ty si myslíš, že tě před ním nechám úplně nahou? Nezbláznila ses snad?“ vybafnul dopáleně.

„Vždyť je to doktor!“ zabručela jsem kysele a protočila oči. Takového Edwarda jsem neznala a místo toho, aby se mi zprotivil tím, jak majetnicky a teritoriálně se ke mně choval, dost mi to imponovalo. Kdyby však nechtěl vidět ty prokleté kousance! To bude konec!

„A především muž!“ zavrčel.

„Tvůj otec!“ okřikla jsem ho vztekle. Tohle už teda přehání!

„To mě nezají -“

„Má Esmé!“ namítala jsem dál.

„No a?“ obořil se na mě nechápavě. „Pořád je to jen chlap a…“

„A?“

„A tohle,“ pověděl potichu a rukou naznačil moje tělo, „je jen pro moje oči a nejen pro ně,“ zapředl tichounce. Na to už jsem žádnou rozumnou odpověď neměla, beztak by ji vyřídil ještě dřív, než bych otevřela pusu. Z hrdla mi vybublalo jen jedno slabé zavrčení a protestně jsem se na něj zamračila.

„Jsem snad tvůj majetek?“ vyštěkla jsem na oko naštvaně.

„Pro mě za mě si to přeber, jak chceš, ale jedno ti povím, miláčku. Ty už jsi jen moje, ať se ti to líbí, nebo ne,“ soukal ze sebe úplně klidně a blížil se pomaloučku k mému obličeji. „A naopak je to úplně stejně. Já ti teď patřím, tak… Snad nejsi až tak zklamaná,“ vydechl vzrušeně.

„Vždyť jsme ještě nebyli ani na rande,“ obhajovala jsem se chabě.

„Bello,“ napomenul mě. „To všechno doženeme, neboj se. Není kam spěchat,“ zavrněl mi do ucha a políbil mě na ten citlivý lalůček, až mi tělo ve vteřině obalila husina. Tentokrát jsem nedočkavě vzdychla a když se naše oči opět setkaly, koukala jsem se do dvou černých, nekonečně hlubokých propastí, do kterých ať už sestoupíte nebo spadnete, tak jako tak už se odtamtud nikdy nedostanete.

Tak přesně takhle jsem byla lapená já.

„Ale -“ pokusila jsem se o další chabý protest, který umlčely jeho sladké rty. Dlaněmi držel moje tváře a líbal mě s takovou něžností, na kterou jsem si u Edwarda Cullena musela teprve zvykat. Ale že by mi to zvykání dělalo nějaký obzvlášť velký problém, bych netvrdila.

Když se pak vrátil zpátky k mým nohám, mohutně jsem si povzdechla. Nebylo zbytí. Paží jsem si překryla oči a čekala na okamžik, kdy si toho všimne. Bylo mi zle, vážně moc špatně. A to všechno se ještě zhoršilo, když se jeho prsty naschvál dotkly právě toho místa, kde byl první kousanec. Pak druhý… třetí…

Ucukla jsem, jako bych byla nakažená a nechtěla, aby to ode mě dostal i on. Zpod přikrytých očí mi automaticky vytryskly a začaly se ve velkém valit němé slzy. Povzdechla jsem si…

„Bello,“ vyhrkl zděšeně Edward, když si všimnul vody, která už mi jistě smáčela obě tváře. Pohotově mi stáhl paži, která se stala mým dočasným útočištěm. „Ty brečíš? Bolí tě něco?“ mumlal vystrašeně. Souhlasně jsem mu to odkývala. Nebyla to žádná fyzická bolest, ale psychická. Už dávno jsem svojí hlavě zakázala přemýšlet nad tím, co mi kdysi dělal Michael. Nemohla jsem, nesměla! Teď byl ale mrtvý a všechny barikády vzaly za své. Zhroutily se jak obyčejný domeček z karet, do kterého se opřel silnější vítr. A spouštěcím mechanismem nebyl nikdo jiný než Edward a ten jeho vědoucí dotyk…

Já mohla být se vším smířená, i když to tak nebylo, ale můj upír?

Cítila jsem se zneužitá a poškozená…

Jak by se mu jen mohlo líbit mít vedle sebe věčnou připomínku toho sadisticky chorého ksindla?

Kdybych měla alespoň trošku soudnosti, už bych ho od sebe odehnala a donutila tak, aby si našel nějakou jinou. Někoho, kdo mu bude rovným partnerem. Ne zničenou trosku, která se ještě donedávna musela schovávat, a vlastně ani to ještě neskončilo. Byl tu přece Charles. Můj otec, o kterého jsem nikdy v životě nestála. Nebylo mezi námi to pouto, které by tam správně být mělo, pokud se jednalo o mou vlastní krev. Nic.

Možná jsem nakonec byla tak poničená, že to nešlo, nebo jsem zkrátka obyčejná příšera.

Nechtěla jsem právě vidět Edwardovu tvář, tak jsem víčka pevně svírala u sebe a doufala, že to vydržím dostatečně dlouho. V koutku duše jsem ho prosila, aby odešel a nechal mě v tom vykoupat samotnou. To se však nedělo. Jen se mnou třepal a vyptával se, kde mě to bolí. Na jeho otázku jsem si ukázala na srdce a pohotově si pak oči překryla dlaněmi. Pokoušela jsem se v nich udusit tu záplavu horkých slz.

Bezvýsledně.

„Edwarde,“ pověděl vystrašeně Carlisle. Neviděla jsem ho, jen slyšela.

„Vypadni!“ zavrčel vztekle můj upír na svého otce.

„To ale…“ dohadoval se.

„Odejdi, prosím,“ vyhrkl opětovně, tentokrát s důrazem na každém slovu Edward a já se rozbulela snad ještě víc a intenzivněji. Oni se teď tady kvůli mně hádají! Jsem vážně bestie, lamentovala jsem v duchu a slzy se bez přestání hrnuly z mých slzných kanálků. Občas, když už jsem to nevydržela, jsem i nahlas vzlykla.

„Lásko,“ konejšil mě Edward a spouštěl tak ve mně další salvu sebeodsuzování. Ani netuším jak, ale ocitla jsem se v jeho náručí. Seděla jsem na něm bokem, přitulená celou levou stranou k jeho tvrdému tělu. Jednu ruku měl omotanou okolo mých zad, a tak je i podpíral a druhá mě s něžnou laskavostí hladila po vlasech, protože jsem teď pláč dusila v jeho košili.

Opravdu to vypadalo, že ke mně něco cítí, ale nechtěla jsem to připustit. On si zasloužil víc… Nesměl se do mě zamilovat, to nebylo správné. Edward, i když nesnáší upírky, by si měl najít právě nějakou z nich. Pěknou, která by k němu přesně pasovala. Nějakou, se kterou si je souzený… Ne s rozlámanou poloupírkou, zrůdou, která už jen tím, že přišla na svět, zavraždila to nejbližší, co kdy měla. Vlastní matku. Co když se mi i s Edwardem povede něco podobného? Co když ho nechtěně zničím?

Vždyť už se to téměř stalo.

Skoro bylo po něm, a to jen kvůli mně. Plačtivě jsem štkala.

„Bello, už je to pryč,“ snažil se mě uklidnit a nepřestával s jemným hlazením.

„Nemůžeš být s někým, jako jsem já,“ vzlykala jsem.

„Pročpak ne?“ vyptával se trpělivě.

„Copak to nechápeš?“ rozčílila jsem se a poprvé se na něj zpříma podívala. Srdce mi radostně poskočilo, ale pokusila jsem se toho zrádce umlčet. Tohle nesmí! Co mi ale okamžitě zavřelo pusu a vnitřně mě ničilo, bylo vidět, jak strašně smutně se teď můj upír tváří.

Není můj!

„Ne,“ vydoloval ze sebe hořce a já si povzdechla. On to vážně nechápe.

„Ty si zasloužíš víc,“ pověděla jsem odhodlaně, Edward však jen nechápavě nakrčil obočí. „Já nejsem pro tebe ta pravá, protože -“

„O tom snad rozhodnu já, ne?“ zvýšil tón.

„Jsem...“ Můj hlas se právě někam vytratil. Jako by nechtěl vypustit další slova, co jsem měla tak odhodlaně přichystaná. Pravdu. „Já... Nechci ti zničit život…“

„Bello,“ vydechl moje jméno s úsměvem. „Věř mi, když ti říkám, že bez tebe jsem nikdy pořádně nežil,“ dodal odhodlaně a políbil mě na čelo. Rychle jsem se odtáhla a zamračila se na něj.

„To neříkej! Musí tu přece být někdo, kdo ti bude souzený,“ rozčilovala jsem se dál.

„Jo, je… Ty!“ odpověděl klidně a to poslední slovíčko snad i zamilovaně. Ne, to není pravda… To nemůže být pravda!

„Ne,“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Nehádej se pořád!“ utrhl se na mě a poprvé se tvářil jako… upír. „Už mám dost těchhle zbytečnejch dohadů. Vím snad já sám líp, co vlastně cítím, teda až na Jaspera, ale ten by ti potvrdil to samý, co se ti už nějaký ten den snažím vtlouct do hlavy,“ stál si za svým ten mezek.

„Ne, nenávidíš mě!“

„Isabello!“ okřikl mě. „Chceš si snad hrát na mého bratra? Proč všichni kolem za mě chtějí neustále rozhodovat? Všichni! Včetně tebe,“ huhlal si nakrkle pod nos.

„Musíš mě nesnášet, prosím,“ skučela jsem zlomeně.

„Nic nemusím a už s tím konečně přestaň, ubližuješ mi tím,“ postěžoval si vážně a přitom se mi pohledem zavrtával až na dno mojí duše. Nešťastně jsem si povzdechla a rozhodla se pro úplnou pravdu.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho měkce tentokrát já. „Já si tvou lásku nezasloužím,“ dostala jsem ze sebe zdrceně.

„A to jako proč?“ rozčílil se už opravdu pořádně. „Snad ne kvůli těm pár kouskům nábytku, co jsme při rvačce rozbili. Nechtěl jsem už o něm mluvit, ale ty to asi potřebuješ,“ pověděl odhodlaně a já jen bezradně popotáhla. „Zlato, nic mi neudělal. To já se celou dobu cítím jako ten nejhorší upíří odpad. Nechal jsem tě jemu napospas a podívej se, jak to dopadlo,“ vyhrkl zasmušile a bolestivě na okamžik zavřel jeho nádherně temné oči. Po chvíli je však opět otevřel a s hlubokým nádechem pokračoval:

„Jediné štěstí bylo, že se mu nepodařilo mi oddělit páteř, protože to bych se neprobral ještě pěkně dlouho. On si ale myslel pravý opak, když jsem ho našel klidně čupět u tvého dobitého těla,“ vydechl už opravdu zničeně, obzvlášť poslední tři slova. „Tehdy jsem nemyslel na nic jiného než na pomstu…“ vztekle zavrčel. „Měl jsem chuť mu trhat milimetr po milimetru a postupně ho přímo před jeho očima spalovat, ale naštěstí se přiřítil Carlisle s rodinou, takže se do něj pustili namísto mě a já společně s mým otcem jsme tě co nejrychleji dostali do nemocnice,“ vyprávěl a já z jeho hlasu cítila sebeodsouzení a bolest, což zase ničilo mě.

Proč mi to dělá?

„Držel jsem tě v náručí, zatímco Carlisle řídil a jen se modlil, abys to přežila. Prohlížel jsem si tvou dobitou tvář, tělo a ano, poprvé v životě jsem se opravdu modlil a myslel to vážně. Tehdy jsem si plně uvědomil, že bez tebe už nikdy nechci být. Jak pošetilé, že? Když jsem tě měl celý rok přímo na očích a nepochopil… Teď už ale vím, že bez tebe nemůžu být, prostě to nejde,“ dodal tónem, který opravdu nepřipouštěl pochyby.

„Ale já jsem poznačená,“ vyhrkla jsem co nejrychleji a sklopila pohled. „Nečistá, zrůdná…“ mumlala jsem dál, i když se mě snažily umlčet jeho rty. Naléhavé a přesto ty nejkrásnější polibky, které jsem kdy od Edwarda dostala, mě nakonec donutily držet ústa na zámek. Když se pak ode mě oddálil, zaškaredil se.

„Tohle už nechci nikdy slyšet!“ zahřměl. „Zvlášť, když to není pravda,“ dodal už o něco klidněji.

„Ale -“

„Kuš!“ okřikl mě. „Ještě něco takovýho povíš a skutečně ti nařežu, i když na to moc nejsem.“ Dobíral si mě? „To, co se ti stalo, a nemluvím jen o těch kousancích, nebylo správné a bohužel už to nejde změnit. Kdybych mohl, všechny tyhle vzpomínky bych si od tebe přebral… ale nejde to. Můžu ti jen poradit, abys to brala jako bitvu, kterou jsi nakonec vyhrála, protože on už je mrtvý. Nikdy víc na tebe nešáhne,“ sliboval a pohupoval se mnou jako s malou holčičkou. Znovu jsem zavrtala tvář do jeho košile, kterou jsem mu slzami pořádně smáčela.

„Jenomže ty -“ zamumlala jsem, ale znovu mě přerušil.

„Jestli ještě něco cekneš na téma, že pro mě nejsi dost dobrá, tak ti vážně nasekám,“ vyhrožoval a já se neubránila jemnému pousmání. Už jen představa na mě působila trochu jinak, než asi měla. Totiž nijak mě to neděsilo, spíš naopak. Posmutněle jsem si povzdechla. Copak musí mít tak tvrdou palici? Copak nechápe vážnost situace?

„Miluju tě, Bello,“ šeptnul mi do ucha a zastavil tak v momentě můj dech. Srdce poskočilo a pak v odpovědi začalo bubnovat tak hlasitě, aby Edward věděl, že ho taky miluje a nejraději by ho štěstím objalo, já mu to však zakázala. Dlouhou chvíli jsem mlčela jak zarytá a přebírala si stále dokola ta nejsladší slova, co jsem kdy slyšela.

Vážně mě miluje?

Jasně jsem věděla, že ty samé city, z kterých se mi právě vyznal, k němu chovám i já. Nedalo se to popřít. Jenomže… Nedokázala jsem mu stejným způsobem oplatit. Ta slova se mi prostě zašprajcovala v krku a já je odtamtud nemohla dostat a tušila jsem proč. Bylo by to definitivní. Edward a Bella napořád, pokud mi tedy tenhle upír nelhal… Moje srdce si však vymýšlet nedokázalo.

On nic neříkal a jen mě dál tiše pohupoval, hladil a líbal do vlasů. Cítila jsem se jak studený čumák, že jsem mu ta dvě slůvka nedokázala říct, ale alespoň brečet jsem si zakázala, ačkoliv mě oči teda zatraceně pálily.

„Sundáme konečně ten obvaz?“ broukl pološeptem. Souhlasně jsem pokývala, s hlavou stále opřenou o jeho hrudník. A Edward se společně se mnou zvedl, vylezl z postele a pak mě posadil na její okraj. Konečně mě zbavil toho nemocničního oblečku, který teď vytíral podlahu, a já doufala, že to tak už i zůstane. Měla jsem na sobě jeho boxerky, i když jsem vypadala, jako bych na sobě měla spíš krátké kraťásky…

Vzal si ty zahnuté nůžky, poklekl přede mě a začal si pomalu prostříhávat cestičku tím zasádrovaným obvazem. Když konečně udělal předek, to samé zopakoval i vzadu, aby to ze mě asi mohl sundat jednodušeji. Podařilo se. Odpadlo to ze mě jak z novorozeného kuřete, co se zbavuje skořápky. Fuj… Doufám, že už se to nikdy nebude opakovat!

„Tak a je to,“ pověděl spokojeně a jeho prsty opatrně přejely po mojí páteři. Spokojeně a částečně i vzrušeně jsem vydechla a automaticky si překřížila ruce přes prsa. A třebaže mě už Edward nahou několikrát viděl, prostě to nešlo… A zase to vyřešil on.

Sundal si svou proslzenou košili a ještě když byl za mými zády, mi ji nabídnul.

Jo, já ho tak zatraceně moc milovala!

Musel cítit moji rozhozenou náladu, tak okolo mě jen opatrně našlapoval… Žádný pres. A když jsem se konečně oblékla, pozapínala knoflíčky a přitom špičkami prstů na nohou nezapomněla brouzdat po chladné zemi, abych se aklimatizovala a procvičila končetiny, Edward opět zavolal svého otce.

Carlisle byl velmi profesionální a nedovolil si zajít výš než pod moje prsa, ostatně můj žárlivec, který ho ostražitě pozoroval, by mu to ani nedovolil. Nakonec mi bylo přiznáno úplné uzdravení, jen jsem ještě od mého osobního doktora dostala nakázáno, abych se ze začátku pohybovala nanejvýš opatrně. Tomu se to mluví, když já se už cítila perfektně. Mohla bych i závodit…

Jakmile jsem byla vyšetřená, Edward na pár sekund někam odběhnul, aby se v dalším okamžiku zjevil přímo přede mnou s tím nakažlivě zářivým pohledem v jeho medových očích.

„A teď to překvapení?“ optal se s tak milujícím úsměvem, až to se mnou vážně málem seklo. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Bello! Jsi tak blbá, proč mu to taky neřekneš? Protože… co když to třeba nemyslí vážně! Dohadovaly se ve mně dvě rozličné části.

„Tvůj pokoj?“ vydechla jsem zmateně.

„Náš,“ opravil mě a už si bral moje tělo do náruče.

„Náš,“ zopakovala jsem po něm zmámeně a poslouchala, jak krásně to slovíčko vlastně zní. Já nikdy nic společného neměla. Vždycky jsem byla na všechno a hlavně na život sama, teď bychom měli být my. Já a Edward. Jo, znělo to zatraceně dobře a navíc bych si mohla i pogratulovat k takovému úlovku, jakým můj nový upíří přítel i byl. Nic hezčího jsem nikdy neviděla…

Ale byla to nakonec pravda, která i vydrží?

Odnášel mě směrem k tomu zaslíbenému pokoji a přede dveřmi jsem dostala tu poctu, abych otevřela já. Neváhala jsem a v okamžení se přede mnou objevil pohádkový obrázek. Všechno tu bylo úplně nové, a jakmile jsme vstoupili, všimla jsem si, že byl i o něco menší než dřív. Nebo se mi to jen zdá?

A pak mi došlo, že se tu muselo přestavovat. Šatna byla najednou objemnější a jistě i napěchovanější. I koupelna jakoby popošla pár kroků kupředu. Nechápala jsem, proč to všechno…

Teď mě ale zajímal pokoj, ve kterém jasně jako diamant zářila ta nová a obrovská postel. Rám byl z tmavého a dost masivního dřeva i jeho vysoké a dekorativně vyřezávané čelo. Kdybych na ní ležela a položila se na pravý bok, měla bych přes prosklenou stěnu, která nebyla daleko, dokonalý výhled na okolní lesy. Z každé strany noční stoleček s lampou, která taky dokonale ladila. Hnědý, kulatě baculatý lesklý spodek, na němž byl ještě jeden, ale hubenější a zakončovala to bílá čepice. A těch polštářků… Kdo to bude uklízet a správně řadit?

Vlastně… Všechno tu bylo z toho samého materiálu. Zánovní knihovna celkem normálních rozměrů, menší stůl, černá televize pověšená přesně na protější straně od postele. Nemluvě o těch podlouhlých hudebních bednách z každé strany a dalšími elektronickými příšerkami posazenými na stolečku pod tou plochou telkou. Wow…

Obdivně bych hvízdla, ale na slušně vychovanou dámu se to asi nehodí…

Párkrát jsem po té nádheře zamrkala a poprvé zaslechla, že v koupelně už nějakou tu dobu teče voda. A než jsem si stihla pořádně prohlédnout úplně všechno, například i barvu závěsů a dalších drobností, Edward už mě odnášel do koupelny.

Teď už mi bylo jasné, proč se musela zvětšit a uznala jsem, že mi to rozhodně nevadí. Dvě nová jednovaječná umyvadla společně s těmi samými zrcadly a ta největší vana, jakou jsem kdy viděla. A vypadalo to, že se v ní za chvíli i vykoupu, protože se napouštěla vodou. Ve vzduchu se vznášela vůně mandarinky, citrónu a dalšího, pro mě neidentifikovatelného, tropického ovoce. Prostě svěžest všude okolo.

„Můžeš na chvilku stát?“ zeptal se starostlivě a zkoumavě si mě prohlížel.

„Asi jo,“ odvětila jsem usměvavě.

Tohle musel být sen…

Krásná, dokonalá pohádka a ne moje skutečnost nebo dokonce budoucnost.

Co když jsem mrtvá a tohle všechno jsou jen moje posmrtné představy?

A pokud ano, zasloužím si je?

_____________________________________________________________________

A co když to tak vážně je? Pouhé představy… Ne, nebojte, to bych vám neudělala.

V příští kapitolce bude společná koupel Belly a Edwarda. A nevím, jestli to stihnu už v té další kapitole, ale i ti dva si budou muset pomalu zvykat na slasti a strasti společného bydlení… Něco mi ale říká, že Edward s tím až takové problémy mít nebude. ;-)

Za každý komentík, který mi tu zanacháte, předem strašně moc děkuji! Kikky

_____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 28. kapitola: