Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 2. kapitola - Edward

16.02.2011 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4588×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Když jsem se z téhle dočasné letargie probral, nikde už nebyla. Rozhodl jsem se tedy vydat zpátky do školy, přeci jen ještě nějakou tu hodinu stihnu. Ačkoli mě to moc netěšilo. Jako v mrákotách jsem zaparkoval, vydal se na hodinu, která momentálně probíhala, a posadil se, ačkoliv profesor si dovolil mě ještě napomenout. Alice se na mě z opačné strany koukala a v očích se jí leskl zájem a strach. A hned po hodině jsem se dozvěděl proč.

„Byl jsi s Bellou? Neviděla jsem totiž tvoji budoucnost,“ rozčiloval se ten skřítek.

„Jo, ale jen na obědě,“ dělal jsem, že mě to nezajímá. Nemohl jsem si dovolit jakkoliv se podřeknout, aby si mě pak Emmett dobíral několik desetiletí za to, že mě nějaká lidská holka odmítla. Moje tělo se vydávalo po přednáškách, přičemž moje mysl bloudila ve vzpomínkách na Bellu, její chuť, tělo a temperament. Tahle holka musí být v posteli opravdová bomba…

Ploužil jsem se po hodinách, až se konečně začala ta poslední. Alice na po mně neustále pokukovala a z jejích myšlenek jsem pochopil proč. Chtěla, abych je odvezl k Belle domů, když je Rosalie odmítla a to teda dost nevybíravým způsobem. To třeštidlo mě neustále dokola prosilo, abych ji tam zavezl, když se tu její kamarádka po dnešním obědě semnou už neukázala. Moje hlava si udělala zajímavý obrázek a bylo mi naprosto jasné, že Alice má strach, jestli jsem její Bellince nic neudělal. Vzhledem k tomu, že neviděla její budoucnost, mohla být klidně i mrtvá…

Usmál jsem se a souhlasně jí zakýval, což nečekala a zatvářila se malinko šokovaně. Myslela si, že mě bude muset přemlouvat déle, co už ale jaksi netušila, že na tom mám i osobní zájem. Chtěl jsem se totiž dozvědět, kde můj nový objekt zájmů bydlí. Každopádně až do konce hodiny jsem brouzdal v mojí mysli a představoval si, co všechno by se s Bellou dalo dělat. Třebaže moje možnosti byly hodně limitované, asi tak jako s Jess a Carly… žádné přílišné doteky a podobně, ani netuším proč, ale neskutečně mi to vadilo. V představách se mi promítaly Belliny ruce, které nenasytně jezdily po mém nahém těle. Jak hloupé přání… Jenže bohužel taky dost intenzivní.

Až do konce hodiny jsem nedělal nic jiného, než si představoval, jak skončím mezi Bellinýma nohama a naštěstí pro mě, ani Alice nemohla tušit moje žhavé plány vůči její lidské přítelkyni. Jen Jasper měl možnost něco vycítit, ale byl to správný bratr a tak mlčel. Vlastně, stejně jistě netušil, pro koho moje vzrušení plápolá…

Po zvonění jsme všichni tři společně vyrazili k bytu té, po které jsem neustále víc a víc toužil. Když jsem ale za tři-čtvrtě hodiny parkoval před čímsi… jakousi budovou, která toho jistě pamatovala hodně, trochu mě překvapilo, kde Bella zakotvila.

Vyšlapali jsme několik poschodí, než jsme našli ty správné dveře a Alice zazvonila… ale nic. Naše hvězda stála v kuchyni a dělala, že neslyší, ale moje tvrdohlavá sestřička se taky nemínila jen tak vzdát, za což jsem jí byl vážně vděčný, a znovu razantně stlačila tlačítko od zvonku. Ozvalo se povzdechnutí a ani ne chvilku na to se otevřely dveře.

Možná jsem se mohl tvářit malinko míň šokovaný, ale ten její titěrný domácí úbor, ve kterém nám otevřela, mi v hlavě rozfoukal naprosto všechny mozkové buňky, které se ještě pokoušely pracovat. Docela se mi ulevilo, když jsem si všiml, že překvapeně se netvářím pouze já, ale i Jasper, který však v okamžiku dostal svoji tvář pod kontrolu. A Alice? Tak ta si toho nijak nevšimla. No jo, ženská… ale zato byla naštvaná, že její kamarádka dělala, že není doma. Navíc jí ani nenapsala, co a jak… Chápal jsem ji, byla ohledně Belli slepá jak patrona, ale nechtěl jsem se dál zabývat pitomostmi, když se mi tu nabízel tak odkrytý pohled na jedno dokonalé tělo. Přesně to, jaké jsem tak moc chtěl…

Neovládal jsem mé oči, protože si dělaly naprosto, co chtěly, což bylo to, že bez ustání fixovaly Bellina ňadra. A že bylo vážně na co koukat… Nádhera! Představoval jsem si, jak se s nimi mazlím, ačkoli to bylo vcelku nereálné, nebo možná že ani ne, jen bych si musel vymyslet povídačku o zmrzlých rukou a kdovíco dalšího…

„Co tady děláte?“ štěkla naším směrem naprosto vytočená a dokonce i Alici tón jejího hlasu překvapil. Ale Bella pokračovala, třebaže mě smysl jejích dalších slov naprosto unikal. Moje mysl byla okupována různými pikantními představami, jak Bellu v okamžení zbavit toho nic, co měla na sobě. A jestli jsem měl pocit, že už mám v hlavě vygumováno, nebylo to nic proti tomu, když se jí o tělo otřel chlad z venku a její prsa na to v okamžiku zareagovala. Nedokázal jsem se přinutit myslet, a to se mi opravdu ještě nikdy nestalo…

Znovu jsem po Belle zatoužil o něco víc, přestože to jistě bude daleko složitější, než dostat jakoukoliv jinou husičku, protože tahle žhavá holka přede mnou žádná naivka nebyla. Neustále jsem pohledem přejížděl z jejích ztvrdlých bradavek a představoval si, jak si s nimi můj jazyk pohrává… když si přes ně zkřížila ruce. Možná jsem se měl konečně probrat z toho sladkého pobláznění, ale jednoduše to nešlo, když tady přede mnou stála v tom ničem. Moje oči se odtrhly od jejího hrudníku a mířily si to směrem dolů. Chtěl jsem se detailně, teda v rámci možností, seznámit s jejím božským tělem. A že to byla podívaná, to se nedalo popřít. Útlé boky… štíhlé nohy…

Jakmile ale začala naštvaně pravou podupávat o podlahu, začal jsem se pomalu z toho oblouznění probírat. Moje mysl zachytila Jasperovy povznesené myšlenky ohledně mojí osoby. Vycítil můj chtíč… ach jo, někdy je to vážně na houby mít bratra, který může kdykoliv vycítit vaši chuť na… no, moji momentálně na Bellu.

Už jsem opravdu vcelku vnímal, když mě Bella přirovnávala k psovi, ačkoli Alice její narážku hned tak nepochopila, nicméně Jasper ano, a jen se hloupě usmíval. U mě se alespoň vystřídala nálada. Už jsem nebyl vzrušený, ale naštvaný, a to byla další věc, která Jaspera o to víc rozesmála, a u mě jen dál podpalovala moji nakvašenost.

„No dovol, já nejsem žádnej čokl,“ odfrkl jsem vytočeně směrem k té potvoře.

„No nevím, vypadalo to, jako že mi každou chvíli začneš ojíždět nohu,“ zhodnotila mě vcelku správně, protože ještě nedávno jsem byl blízko toho se na ni vrhnout, ale rozhodně ne na její nohu, ale trochu víš… Jasper s Alicí vyprskli smíchy a málem se jim podlomily nohy, a za to jsem v sobě neudržel jedno hnusné zavrčení, které jsem směřoval mým rádoby sourozencům.

„Neboj, to se nikdy nestane!“ štěkl jsem po Belle, ale ona mě jen zvědavě pozorovala a já málem znovu zavrčel, ale tentokrát ze zoufalství nad tím, že jí nemůžu vidět do té její hlavinky.

„To mě teda uklidnilo… A jsem neskonale ráda, že jsme si to konečně ujasnili. Takže,“ otočila se po Alici, „co tady teda děláte?“

„Přišla jsem se na tebe podívat, když ses neobjevila na dalších přednáškách. Měla jsem o tebe starost. Nezvedala jsi mobil a ani nezavolala,“ postěžovala si moje starostlivá sestřička. Začínal jsem mít neblahé tušení, když se po mě Bella překvapeně podívala a pak se otočila zpátky na Alici. Snad mě neproflákne…

„To ti tady Romeo nic neřekl?“ zeptala se Alice a já se jen nervózně ošil. Sakra! Koukám, že se nerozhodla ušetřit moji pověst neodolatelného sukničkáře…

„No, tak pojďte dál nebo tu za chvilku budu mít jen zimu a tři důlky,“ pozvala nás dovnitř, ačkoliv její pohled prozrazoval, že jí to moc po chuti není. Porozhlédl jsem se okolo a musel uznat, že pořádek zrovna nemilovala. Jak já nesnášel chaos, přesně to, co tady vládlo…

„Máš tady teda pěknej bordel,“ vypadlo ze mě naprosto automaticky a malinko posměšně.

„Kdyby ti neuklízela Esmé, vypadalo by to u tebe určitě ještě hůř. A pokud máš nějaké námitky k mému bydlení, tamhle jsou dveře, a na chodbě to pro tebe bude určitě útulnější,“ naznačila mi, kudy se můžu odebrat pryč z tohohle zmatku, ale já to okamžitě zavrhl. Trochu se mě dotkla poznámka o tom, že mi uklízí Esmé, protože to rozhodně pravda nebyla. Miloval jsem pořádek, takže tohle vládlo i u mě v pokoji. Pokud bych se rozhodl mít tam bordel jako tady, Esmé by mi ho tam, ač jistě nerada, nechala. Bylo to moje soukromí, do kterého se pletla jen Alice a občas i Rosalie. Ale jediný, kdo se mi do života mohl motat a mně to až tak moc nevadilo, byla právě tahle moje střapatá sestřička.

Každopádně jsem Belliných pokynů neuposlechl a posadil se do jednoho křesla, vlastně jediného, co tu bylo a vypadalo vcelku pohodlně. Ještě jsem zaslechl jedno povzdechnutí, co mi na tváři opět vyvolalo úsměv a raději se obrátil k zapnuté televizi, ačkoliv jedna půlka mojí mysli byla zmobilizovaná, aby odposlouchávala, co se děje za mými zády a o čem si ti tři budou povídat.

„Takže se moc omlouvám, že jsem nezavolala, mami, ale neměla jsem čas. Příště se polepším,“ pokusila se pokorně zamrkat, ale vypadala přitom naprosto neodolatelně. Měl jsem možnost sledovat Bellinu tvář přes mysl Alice, aniž by byla naštvaná, uražená nebo povrchní…

„Fajn, ale přišla jsem se s tebou hlavně domluvit na těch nákupech. Slíbilas mi to,“ pokoušela se ji přemluvit. No, fuj! Horror! Ječel na mě ten zlý Edward, který si občas našel cestu ven. A poslouchal jsem dál…

„Jo, ale jen když budeš hodná, a to ty rozhodně nejsi, protože jinak bys mi do bytu nepřitáhla Edwarda.“ Nehnul jsem pohledem od televize, ale neudržel jsem ani to vytočené odfrknutí.

„No jo, promiň, ale on nás vezl do školy a byl ochotný odvézt mě i sem. To Rose šílela, když jsem se jí ptala, jestli by nás sem s Emmettem nehodili,“ obhajovala důvod mojí prezence tady, Alice. Načež se ty dvě sestersky objaly.

„To nevadí,“ mrkla na ni, „však ho tady snad pár minut vystojím,“ to už jsem ale nevydržel.

„Hele, mohly byste už konečně přestat s tím pomlouváním?“ rozohnilo se moje uražené ego.

„Ne, teprve nás to začalo bavit,“ štěkla mým směrem Bella, ale nechtěl jsem se s ní hádat, v mojí hlavě se spřádaly daleko jiné plány, co bych s ní rád dělal, ale slovní pošťuchovaná to rozhodně nebyla.

„Tak si to nechte na někdy jindy, až budu pěkně daleko,“ ukončil jsem a otočil se opět k televizi, protože moji mysl zaujal ten film, který tam momentálně dávali. A ačkoli se mě Bella pokusila znovu vyhodit, naprosto jsem ji zasklil a ponořil se do děje, který se momentálně odehrával na obrazovce a dovolil mi vzpomínat. Sice už jsem v té době byl upírem, ale tenhle film mě tenkrát neskutečně dostal. Doma mám ještě někde schovanou starou kopii. Úplně jsem vypnul a neposlouchal naprosto nikoho, až na ten příběh odehrávající se v televizi. Děj byl naprosto kouzelný a bylo v něm všechno to, co mě jako upírovi se už nikdy splnit nemohlo. A třebaže hlavní hrdina nedopadl nejlépe, nakonec stejně prožil plnohodnotný život a zanechal za sebou hned několik potomků. Kdybych tušil, jak uboze prázdný jednou můj život bude, nikdy bych nepřistoupil na to, aby mě Carlisl proměnil. Možná bylo lepší zemřít a znovu se narodit… dostat další šanci… Jenže teď už na tom stejně nezáleželo. Byl jsem bez duše.

Ale z mých pesimistických myšlenek mě vytáhl Jasper, když popřemýšlel nad tím, jestli ke mně Bella náhodou taky něco necítí. Jak taky? Já ji chci jen do postele… Každopádně se koukala mým směrem a její pocity vůči mně byly opravdu zvláštní, a v žádném případě ne hnusné. Naopak… Díval jsem se na ni skrz Jasperovu mysl, a jakmile mi pohledem sjela až dolů k mému rozkroku, nedokázal jsem se zastavit a otočil se v okamžení jejím směrem. Měl jsem nehoráznou chuť si ji za to poddat, protože ani ona si nikdy nenechala ujít sebemenší příležitost.

Ale stejně mě překvapovalo, že její pocity vůči mně nejsou chladného rázu, byla dokonce mírně vzrušená… když najednou zatřepala hlavou a všechno bylo v jednom zlomku pryč. Pohledem se vracela zpět k mému obličeji, a hned co si všimla, že ji taky se zájmem pozoruji, v okamžiku se jí do tváří nahnala červená. Ne moc, ale stejně Belle tahle barva přidávala na dokonalosti… a mě se pozvedl jeden koutek úst. Možná to tak těžké nebude a sama mi za chvilku hopsne do postele, ale stejně se mi uvnitř ozval ten zkažený Edward, který toužil si Bellu za tohle pěkně poddat.

Už jsem otvíral pusu s nějakou peprnou poznámkou na jazyku, když jsem to ucítil. Hlava mi střelila ke dveřím, kam se přiblížil jakýsi upír. Co by tady mohl chtít upír? Otočil jsem se po mých sourozencích, kteří si pokládali tu stejnou otázku co já.  Když dotyčný nasál vzduch a ztuhnul… jistě nás zacítil i on. Položil cosi malého na zem přede dveřmi, zaklepal a upíří rychlostí zmizel tam, odkud přišel.

„Otevřu,“ zvedl jsem se. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se ve mně tahle gentlemanská část vzala nebo spíše probudila, ale bylo mi to momentálně úplně jedno.

„Ne! Tohle je můj byt, nechápu, proč bys měl mým návštěvám otvírat ty?“ postavila se přede mne nafučená Bella a výhružně si založila ruce na hrudi. Tvářila se, jako že o tom semnou nehodlá diskutovat, ale to jsem opravdu neměl v plánu. Prostě tam půjdu já a… hotovo.

„Možná bys ho měla nechat otevřít, je pozdě a kdo ví, kdo tam může být,“ zastávala se mě Alice. Alespoň někdo tu měl krapet zdravého rozumu.

„Tak to teda ne! Tohle je jen můj domov a normálně tady jsem taky úplně sama! Navíc nemám žádného vrátného…“ chystala se vykročit ke dveřím, tak mi nezbylo nic jiného, než se jí postavit do cesty…

„Uhni!“ velmi lidsky na mě zavrčela, což mi nenahánělo nejmenší obavy, ale taky to neznamenalo, že se mi to nelíbí… bylo to z její strany velice roztomilé.

„Ne,“ samolibě jsem se usmál přímo do jejího sladkého obličejíčku a přiblížil se ještě o krok blíž. A ačkoli se na malinký moment zatvářila překvapeně a možná i omámeně, sekundu na to už byla zase nakrknutá, jako snad nikdy. No, oplácel jsem jí úplně stejně a přitom sledoval Jasperovy myšlenky, protože se vydal ke dveřím, podívat se, co jí tam vlastně ten neznámí upír zanechal.

Bella mě nepřestávala propichovat nenávistným pohledem a necouvla ani poté, co ji vyrušil Jasper, i když na malinkou chvilku sjela k mým rtům. Uvnitř jsem se tetelil jak nějaký rošťák, že ačkoliv si to nechce přiznat, jistě po mně touží. Kdo si počká, ten… Však to znáte.

Když už nás Jasper tak drze vyrušil, podíval jsem se i já na ten balík, co tak opatrně svíral v dlaních. Nebylo z něj cítit vůbec nic. Někdo si dal hodně záležet na tom, aby nebylo poznat, co je schováno uvnitř. A ačkoliv jsem se občas tvářil jako škaredý Edward, teď jsem měl malinko obavy o to, co by tam Bella mohla najít. Přece jen byla člověk, křehká a teplá lidská žena, kterou mohlo vyděsit téměř cokoli. Co kdyby vnitřek ukrýval nějakou zvířecí mrtvolku… Když jsem si najednou uvědomil, že tady toho králíka nikde nemá. Co když ten upír zabil toho jejího domácího mazlíčka, a teď jí ho posílá jako výhružku? Ale proč? Navíc ani ta krabice nenabízela žádné vodítko, které by nás kamkoliv dovedlo. Pak ani ten upíří pach mi nic neříkal… neznal jsem ho a ani Alice a její manžel netušili, o koho se jedná.

Bella si to něco odnesla do kuchyně, a na nás snad úplně zapomněla, protože její pozornost byla právě absolutně zkoncentrovaná na ten divný balík. Přemístili jsme se až k ní a čekali, kdy začne otevírat. Nůžkami se prokousala až dovnitř, třebaže nám bylo jasné hned, jakmile do něj udělala jen malou dírku, že uvnitř bude něco mrtvého. Ve vzduchu byla cítit krev a o to větší strach jsem o Bellu měl, když si i Alice s Jasperem uvědomili, že ta krev uvnitř je lidského původu. Jisto jistě jsme měli oči černé jak uhel, ale jak mě, tak Alici to nedělalo až tak silné problémy. To se však nedalo říct o mém bratrovi. V okamžiku měl mysl plnou plánů, jak se co nejrychleji dostat k Belle a zakousnout se jí do toho nádherně štíhlého krčku. Tak to ne! I Alice dostala vizi, takže jsem začal jednat a v okamžiku se přesunul až k Jasperovi, načež jsem ho opatrně a hlavně v klidu doprovodil ven… na čerstvý vzduch. A alespoň bude hlídat, kdyby se ten ničema chtěl ještě vrátit.

Nechal jsem ho dole v autě a opět se vracel do bytu, k mojí budoucí hračce, ačkoli právě teď jsem měl nemalé obavy o to, jestli si spolu ještě kdy pohrajeme, když po ní zřejmě jdou upíři. Že by garda? Ne, tohle nebyl jejich styl… Tak ale kdo? Vzhledem k tomu, že jí nemůžu číst myšlenky, nějaký dar přece jen mít bude, a to zřejmě i dost silný, když se projevuje už teď. V momentě mě moje nohy dovedly zpět do Bellina hnízdečka nebo možná spíš nepořádku a slušně jsem na svou prezenci upozornil bouchnutím dveří. Ačkoliv to u téhle teplé osůbky vyvolalo zrychlení jejího krevního oběhu. Možná jsem to přepískl?

„Odvedl jsem Jaspera dolů, ehm… no, udělalo se mu tak nějak špatně…“ můj hlas byl naprosto klidný, ale pohledem jsem Alici osvětloval, jak se věci mají a jak se vyvinuly, třebaže ona už zřejmě věděla všechno.

„Co to je?“ optal jsem se až možná příliš zvědavě. „Ještě jste to neotevřely?“ snažil jsem se protentokrát můj překvapený hlas alespoň trochu maskovat. Ale ona se najednou zatvářila nějak divně, pak z ničeho nic střelila pohledem po mojí sestře.

„Takže, na zítřek jsme domluvené a po škole se vyráží na nákupy. A teď už můžete jít…“ div nás pohledem neponoukala pryč. Teda alespoň takhle mi to přišlo…

„Ty to neotevřeš?“ vyhrkl jsem společně s Alicí.

„Ne, pokud vím, je to jen pro mě. A kdo ví, co je uvnitř. Řekla bych, že si ze mě nějakej blbeček udělal srandu. Těch mám někdy okolo sebe víc než dost,“ zase jedna z jejích nejapných a naprosto debilních urážek? Fajn, jak chce. Necháme ji tu samotnou s tím čímsi, co se ukrývalo uvnitř. Jestli se mě ta hnědovlasá potvora pokoušela vytočit, trefila se do černého!

„Jdeme, Alice! Necháme tady Isabellu, aby se mohla v klidu pokochat svým dárečkem,“ lidsky jsem zavrčel.

„Ale, to…“ jistě chtěla říct něco, co by tu hloupou husu vyděsilo ještě víc, a tomu jsem musel zabránit. Čapnul jsem ji za loket a skoro odtáhl pryč z toho bordelu, teda bytu… Bylo mi jasné, že Alice bude chtít čekat dole v autě, jestli je všechno v pořádku, ale dám jí tak maximálně hodinu nebo dvě. Protože já měl v plánu dělat daleko příjemnější věci, než hlídat Bellu. Třebaže chutnala naprosto neodolatelně… no, možná taky počkám a budu chvíli strážit, přece jen, hned jak se ji dostanu tam, kam potřebuju, bude naprosto bezcenná… tak jako všechny ty ostatní. Ani netuším proč, ale pokaždé, když do mých sítí spadne jakákoliv dívka, pokud to tedy opravdu není kus, víc už mě jaksi nezajímá. Vylezl ze mě jen smutný povzdech, protože ta hnědooká malinka rozhodně kus byla, a dokonce mě přitahovala víc, než jsem si kdy chtěl přiznat, když moje pesimistické myšlenky vyrušilo vyzvánění Alicina mobilu.

„Prosím?“ kuňkla smutně moje sestřička.

„Alice, můžeš přijít nahoru, prosím? Sama?“ Aha? Takže naše poupátko má strach?

„Jasně, hned tam budu,“ vyhrkla, típla to a v momentě už si to mazala zpátky k Belle. S Jasperem jsme osaměli v autě. Chtěl jsem se opět pustit do přemýšlení nad tím, co a kdo to té potvoře tak mohl poslat, když na mě můj bratr nečekaně promluvil.

„Je mi to líto, Edwarde,“ celý posmutnělý se na mě otočil a z jeho myšlenek na mě vykouklo, že se cítil strašně za to, co chtěl Belle udělat. Jenomže chudák Jasper měl pořád šílené problémy s naší zvířecí dietou. Bylo mi ho vážně líto, protože se cítil neskutečně provinile.

„To nic,“ pousmál jsem se na něj, „však jsem tě vytáhl včas, ne? Tak co tady řešíš?“

„Já, jen mi to je líto, že se nedokážu lépe ovládat,“ chytil si hlavu do dlaní.

„To je v pohodě, od toho tady máš nás, abychom na tebe dávali pozor, ne? Mohlo by se to stát komukoliv i mně, takže se uklidni, brácha,“ povzbudivě jsem ho poplácal po zádech. A za chvilku už se nálada v autě začínala uvolňovat. Pokusil jsem se zmobilizovat mysl na Bellu a Alici a dokonce se mi to podařilo. Bella zrovna vytahovala z toho balíku jakési modré šaty a Alice přemýšlela nad tím, kdo to je Michael S. No to by mě teda taky zatraceně zajímalo! Že by nějaký upír chtěl moji Bellu? Sakra, co to plácám? Ne moji, teda vlastně ano, ale jen dočasně, až se jí konečně dostanu pod kalhotky.

No, možná by to ani tak složité být nemuselo, když se budu chovat hezky, ale stejně to asi bude zatraceně těžké, protože právě teď ji moje drahocenná sestra zvala k nám domů. No já Alici snad rozkouskuju! Bella je jen obyčejný člověk a ona ji zve mezi sedm upírů. Bella a sedm trpas… teda upírů… Ta to vážně někdy nemá v hlavě v pořádku. No, alespoň že objekt mého zájmu má všech pět pohromadě, protože Alicinu nabídku odmítla. Jak jsem ale znal moji sestru, tak ta se jen tak nevzdává. Ovšemže vyčítala pozitiva a nabízela jí bezpečí… Jaká ironie, že právě její milovaný manžílek chtěl Bellu zakousnout.

„Jdu nahoru,“ oznámil jsem naštvaně a Jasper se bez řeči vydal semnou. „Zvládneš to?“ ještě jsem se na něj otočil, abych si ho mohl pořádně prohlédnout.

„V pořádku,“ pousmál se.

„Fajn,“ vytáhl jsem koutky i já.

S Jasperem po boku jsem se vydal zpátky do toho neuklizeného doupěte, když mi do hlavy doletěly další části rozhovoru mezi Alicí a Bellou. A jestli se mě pokoušela opět naštvat, opravdu se jí to dařilo, to jsem musel připustit. No, naklusali jsme si to až ke dveřím a já zaklepal. Otevřela nám Alice a Bella se jaksi divně šklebila, čímž mi zvedla mandle o to víc…

„Co vy dva tady?“ prohodila s nezájmem směrem k nám. No, já ti ukážu, děvenko.

„Přišli jsme pro Alicii, rádi bychom už domů,“ promluvil jsem odměřeně, a tak se na ni i koukal. Však jestli ještě nemá strach, tak ho dostane. Samozřejmě, že to křehké lidské děvče mi věnovalo úplně stejně nepřátelský pohled.

„Bella u nás dneska přespí,“ přimhouřil jsem oči na moji sestru, ale její mysl mi osvětlovala, že to tak rozhodně bude lepší, protože pokud ne, tak tady klidně bude hlídkovat až do rána. Jo, tak moc měla to hnědovlasé stvoření ráda.

„Ne, jak už jsem řekla, není to dvakrát dobrý nápad… Raději přespím v nějakém hotelu,“ promluvila naprosto klidně naše Bellinka.

„Radši bys měla opravdu jet s námi, Bell. Bude to pro tebe tak mnohem bezpečnější,“ můj bratr aby se nezapřel, třebaže to byl on, kdo ji před chvilkou málem zakousl. Nenápadně jsem se přisunul ke stolu, čapl ten kousek modrého hedvábí do ruky a snažil se zacítit cokoliv, co by nám mohlo být nápomocné, ale nic… Teda jen neznámý upíří pach. Někdo si dal opravdu záležet…

„Díky, ale myslím, že to opravdu není ten nejlepší nápad…“ mluvila na Jaspera, ale kývala směrem ke mně.

„Edwardovi to jistě vadit nebude, že ne?“ promluvil na mě Jasper a já mimovolně scvakl čelist. Nechtěl jsem si ani představovat, jak bude vyvádět Rosalie, až se dozví, že u nás Bella přespí. Navíc tu byl i Jasper, který v odolávání lidské krvi nebyl až takový profík jako Carlisl nebo já.

„V pohodě, už můžete jít. Jen co si zabalím, odfrčím do některého z hotelů tady poblíž. Bezstarosti Alice a zítra semnou na ty nákupy počítej,“ ale možná to až tak špatný nápad není. No rozhodně bude bezpečněji u nás, než tady. A dokud ji nedostanu, nedostane ji ani nikdo jiný. Vykročil jsem k té hnědooké, bláznivé dívce.

„Stihneš si něco zabalit do deseti minut?“ promluvil jsem na ni malinko chladněji, ale příště si dám rozhodně větší pozor, i když… pokud mě bude pořád takhle perfektně štvát, a ještě k tomu v tomhle oblečení, které toho spíš hodně ukazovalo, než ukrývalo, nedokážu se tak snadno ovládat.

„Ne, pojedu do hotelu. A basta!“ vzdorovitě si zkřížila ruce. Pokolikáté už?

„No tak, Bell,“ pokusila se znovu Alice, „mám ti snad zabalit sama?“ uchechtla se z představy, co asi najde v šatníku…

„Prosím, posluž si, ale já si sednu tady na pohovku a ani se nehnu!“ mluvila naprosto přesvědčivě. Dokonce začala měnit kanály, což moji sestru malinko rozesmutnělo, a mně kazilo moje dokonalé plány s Bellou, takže jsem se začal přibližovat k té, ze které jsem měl menší pnutí ve spodních partiích. I ona mě obezřetně pozorovala, jakoby snad proti mně cokoli zmohla, což mě docela pobavilo.

„Alice, zabal tady Belle, a když nebude chtít jít po dobrém, tak ji do auta odtáhnu po zlém,“ nadhodil jsem jeden zlověstný úsměv, aby si to tvrdohlavé děvče uvědomilo, že nic jiného, než odejít s námi, jí stejně nezbývá. Když se na mě ale zamračila, nešlo to a mně uklouzl další podobný úsměv.

„Tak co, Bello? Půjdeš po dobrém nebo po zlém? Hm?“ varoval jsem ji, protože neustále vzdorovala. No, nakonec bych si ji hodil přes rameno jako pytel brambor a vynesl ven stejně, a třeba i v tom titěrném domácím úboru, když tak moc chce.

„Nepřibližuj se! Varuju tě!“ znovu se zaškaredila.

„A copak mi uděláš?“ dobíral jsem si ji. Jak moc byla roztomilá, když mi takhle planě vyhrožovala, a dokonce ukazovala, kam se mám vytratit. Naivně si myslela, že ji snad poslechnu?

„Vypadni!“ přeskočil jí hlas, což bylo vážně zábavné. No, já každopádně v přibližování se k mé budoucí kořisti, i když té postelové, nepřestal. A když skočila Jasperovi za záda, mále jsem se opravdu nahlas rozesmál. Jak křehká a vystrašená byla.

„Můžeš zklidnit toho tvého povedeného bratra?“ zaprosila.

„Edwarde!“ pokusil se mě uklidnit Jasper, ale tenhle apetit vůči Belle už u mě uhasit nemohl.

„Pokud půjde po dobrém, já zůstanu hodný…“ teda prozatím! Slibuju! Ale ta chudinka si mě neustále nepřátelsky měřila, za což jsem jí věnoval jeden můj speciální úsměv, když Jasper kontroloval Alici, kolik už toho nabalila.

„Dobrá, půjdu, ale jestli Rosalii chytne infarkt, já za to nemůžu!“ Alice okamžitě vytáhla mobil a zavolala Esmé, aby všechno připravila a obeznámila s touhle novinkou celou rodinu. Hlavně naši namyšlenou sestru. To zas bude mela. I mě klesla nálada, už jsem se začínal dost dobře vidět, jak vynáším Bellu do auta já.

„Převlíknu se!“ vyhrkla a zmizela v dalším, pro mne doposud utajeném pokoji.

Chvíli byl klid a ozývalo se jen klouzání oblečení po kůži… a z téhle představy se mi znovu začínaly mírně napínat kalhoty, za což jsem si od Jaspera vysloužil jen zakroucení hlavou. Podle mojí nálady mu už bylo naprosto jasné, co mám s Bellou v plánu.

„Alice? Co všechno si mi zabalila?“

„Jen oblečení,“ křikla na ni zpátky.

„Tak pojď sem a vezmi sebou i tu tašku,“ kdo ví, asi si to chce zkontrolovat. Jen kdyby tušila, jak tvrdý oříšek moje nejdražší sestřička je.  Nicméně ona si tam jen ještě cosi přibalila a pak i s tím nacpaným báglem si to přicupitala do kuchyně, kde cosi hledala…

„Chytej,“ velmi energicky po mně hodila tu nacpanou tašku a já ji samozřejmě chytil, třebaže jsem si neopomněl postěžovat.

„Sem tady snad nějakej nosič?“ vzal jsem to zavazadlo za uši a společně jsme se vydali na parkoviště k mému autu. Teda všichni, až na Bellu, která mi vyrvala svojí tašku a namířila si to ke svému autu. No to určitě, jede se mým… Doběhl jsem tu tvrdohlavou potvoru, čapl ji za cosi a táhl zpět k mému autu.

1. kapitola ◦●◌ ◌●◦ 3. kapitola

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 2. kapitola - Edward: