Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 15. kapitola

12.05.2011 (11:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 7149×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Takže jako u NnN, bych i tady chtěla moc poděkovat Vám holky, které jste pro tuhle povídku hlasovaly v povídce měsíce dubna, protože díky Vám se umístila na krásném šestém místě! Díky: Ivy, NissiBell, Zajdali, MarHlb, Sheela, mimi, Mata 011, Izzie 22, Kim a Franzy (doufám, že jsem na nikoho nezapomněla). Je to nádherná podpora a motivace, takže ještě jednou moc děkuji, a snad se další kapitolka bude líbit! ;-)

Vaše Kikky

_____________________________________________________________________________

Oba jsme vyděšeně vzhlédli. Stál tam Jasper a tvářil se dost naštvaně. Co zase má? A jo… chápu… Odkašlala jsem si a pokoušela se z pod Edwarda vyprostit, ale marně.

„Dovolíš? Půjdu si dát sprchu…“

„…fajn, jdeme si dát sprchu,“ přerušil mě a dělal, že nevidí ten můj nevěřícný pohled.

„Půjdu sama, Edwarde,“ zaprotestovala jsem.

„Ale no tak, lásko, přece bys mě nechtěla z těch vodních radovánek vynechat…“

Naprosto jsem ztuhla. Co to řekl? Lásko? To je ale zatraceně dobrej herec! Pěnila jsem zlostí nejen za to, jakým způsobem to řekl, ale i proto, jak na to zareagoval ten zrádce v mém hrudníku. Jo, pokaždé mě prozradil. Hned poté, co mi tam uvnitř tak trapně škobrtlo, se moje srdce divoce rozbušilo všem upírům do uší. To byla ale potupa největšího řádu.

„Slez ze mě,“ šeptla jsem úplně chladně a Edwarda moje nepochopitelná změna nálady dost překvapila. Však aby ne, když před půl minutkou si ho k sobě tak vášnivě tisknu a vzdychám, a chvilku na to už jsem zase chladná jak kus ledu. Ale ani já sama jsem se v sobě momentálně nedokázala vyznat.

Edward přesto zůstal tam, kde byl a ani o píď se nepohnul.

„Sprchuju se výhradně sama,“ obeznámila jsem ho už o něco mileji a Jasper se přesunul až skoro k nám. Bylo mi trochu trapně, když na mě tady takhle hříšně ležel… Narovinu, byl mezi mýma nohama, a třebaže jsme se jen líbali, vypadalo to zřejmě úplně jinak…

„Fajn Bell, utíkej,“ pobídl mě Japser, ale asi mu nějak uniklo, že mě ještě tíží ta kupa kamení. Pak najednou jeho pohled ztvrdl a zaměřil se na toho mamlase, který se neměl k tomu, aby opustil to teplé hnízdečko… na mém těle.

Edward si jen znechuceně odfrkl. Zase ta tichá komunikace… Z toho by jednomu taky mohlo hrábnout.

„Oki,“ odpovídala jsem Jasperovi, doufajíc, že se ten pablb zvedne, protože si toho měli určitě hodně co říct. Jestli se rozhodne pro pravdu, nebo bude i nadále mlžit, tak to nechám jen na něm. Pokusila jsem se toho nadrženého kozla ze sebe odsunout, ale hádejte? Jako byste se pokoušely pohnout betonovým sloupem… A upřímně? Ta společná sprcha, kterou Edward navrhoval, byla až neskutečně lákavá představa. V hlavě se mi neustále proplétaly obrázky jeho skoro nahého těla a už jen při představě, té studené a hladké pokožky jsem cítila horko po celém těle.

Edward se neochotně sám odtáhl, a přitom měl na tváři takový škleb, že bych mu nejraději jednu střelila. Pokaždé nedostaneš všechno, broučku! V dalším okamžiku už stál na svých a natahoval ke mně ruku, a já ji samozřejmě s pousmáním přijala. Hned na to už jsem stála i já… naproti němu, div že jsem zase neskončila v jeho příjemném objetí… Co? Vyděšeně jsem se zarazila nad tokem mých zdrogovaných myšlenek. Ovšem to by nebyl on, aby v jeho gentlemanských gestech nebylo něco promyšleného… postranního. Bello, příště si ty káčo hloupá dávej pozor na to, co si přeješ! A proč? Protože si mě skutečně vtiskl do náručí a hladově se mi znovu přisál na rty.

Ne, že bych se chtěla nějak moc oddělit od toho požitku, který mi jeho ústa dopřávala, ale přeci jen, když vám někdo stojí za zadkem a netrpělivě si stále dokola odkašlává, a do toho ještě rytmicky podupává nožkou o podlahu… nešlo to jinak, než se od jeho sladké pusinky odtáhnout.

Edwardovy zavřené oči a soustředěná tvář působily nanejvýš sexy a tak jsem mu vlepila ještě jeden drobný polibek a chtěla konečně odejít do pokoje, když se ozvalo… plesk. Jeho dlaň drze přistála na mém pozadí.

Co to…?

Otočila jsem se na něj s opravdu zlověstným pohledem, který mu jasně prozrazoval, že si o tom později ještě promluvíme. Jen se potutelně pousmál, což na mě zapůsobilo tak, jako by mě pleskl znova a přidal k tomu ještě i oslovení ‚puso‘… Myslela jsem, že už skutečně začnu trhat, a to konkrétně Edwarda. Udělám z něj několik malých kamenných kousků, které by třeba Esmé mohla použít jako dekoraci… Jo, dobrý nápad.

Ale jeho zřejmě nemohlo vyvést z rovnováhy nic, protože navrch promluvil a jak jsem byla poučená z minula, Edward mohl působit rozumně jen tehdy, pokud mlčel.

„Běž mi zahřát postel, zlato,“ spiklenecky na mě mrkl a bylo vymalováno. Z očí mi musely šlehat hněvivé blesky, ruce v pěst, tělo napnuté jak tětiva před výstřelem. Pak ale přišlo osvícení…

„Myslím, že…“ přešla jsem znova až úplně k němu. Naklonila se k jeho krku, vysunula špičáčky tak, aby to Jasper nemohl vidět a přejela jsem jimi po Edwardově hladké kůži hrdla… Naprosto ztuhnul, ani nemrkl, ani se nepohnul, jen tlumeně vzdychl, a pak se jak na povel celý roztřásl. Na pupíku mi už jeho menší část doslova salutovala… Přiblížila jsem se až k jeho uchu, „…dneska budeš spát tady na gauči,“ políbila jsem ho na tvář, odtáhla se a potěšeně na něj mrkla.

V dalším momentě už jsem vyšlápla schody, a až někde úplně nahoře jsem ještě ze spodu zaslechla větu mířenou na mě. Být obyčejným člověkem, neslyšela bych to…

„O tom si ještě promluvíme…“ zamrmlal ten trouba. A tím u mě vyvolal jen škodolibé pousmání.

Vlezla jsem do jeho pokoje, který se na pár dní stal naším společným. Bez rozpaků si to moje nohy namířily do koupelny, kde jsem za sebou inteligentně zavřela a zamknula… Jistota je jistota, brbla si ta skeptička ve mně.

V okamžiku už jsem na sobě neměla nic a stála v krásně obrovské obdélníkové, ze dvou stran prosklené sprše s… masážními hlavicemi. Na co vlastně upírovi jsou? Jo aha, kdyby Edwarda například bolela záda… to potom jo. Culila jsem se jak pitomá.

Ten rozumbrada musel mít všechno naprosto dokonalé, třebaže to stálo balík a navíc mu to bylo absolutně k ničemu. To stejné ale neplatilo pro mě… Blaženě jsem si všechno znovu obhlédla a konečně se odhodlala pustit vodu. Chvilku moje bystrá hlavinka dumala, jak a k čemu všemu asi jsou ty čudlíky, ale postupně jsem na všechno přišla.

Vymydlila jsem se od hlavy až k patě a nechala si příjemně masírovat celé tělo, div se ono samo blahem nerozteklo na dno toho sprchového koutu. Zrovna jsem se natahovala po jednom, teda jediném a zřejmě taky Edwardově županu, když se ze spodu ozvala šílená rána… a další. Zbrkle jsem se nasoukala do toho měkounkého froté, zavázala uzel a vyběhla ještě s mokrýma nohama do Edwardova pokoje. Mezitím se rány zopakovaly ještě dvakrát, než se ozval Alicin vysoký soprán a bylo ticho. Já stála naprosto ztuhlá. Co se tam zatraceně děje?

Doslova po špičkách jsem našlapovala ke dveřím, kde jsem stejně tiše přitiskla ucho k tlustému dřevu, abych měla možnost alespoň něco zaslechnout, ale skutečně už nebylo nic neslyšet, snad jen přibližující se kroky. Sakra! A sotva jsem malinko couvla, do pokoje vtrhl naštvaný Edward s rozervanou košilí a vztekle za sebou zabouchl. Do prčic, byla jsem tady pořád jen v županu, ale to by asi až tak nevadilo, ale on vypadal opravdu, ale opravdu vytočeně.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše. Edward se v sekundě zastavil, a v té další už stál až u mě. Košili už měl, nejen rozervanou, ale i napolo rozepnutou. Nicméně jsem to k mému absolutnímu údivu vydržela a na ten jeho skvostný hrudník ani jednou nezabloudila pohledem. Povzdechl si.

„Jasper už všechno ví,“ konstatoval jako by nic a mě poskočilo strachy srdce. Aj aj!

„A?“ ptala jsem se dál? Bylo mi jedno, jestli nás slyší nebo ne. Podle toho, že si Edward dovolil mluvit, to vypadalo, že tady prozatím nikde poblíž není Tanya a zbytek neznalců. Uf.

„Neboj, zlatíčko. Vyváděl, ale Alice si ho usměrnila,“ ztichl a zaposlouchal se do domu, „vlastně ho pořád usměrňuje,“ pousmál se. Mě se tak leda zvedla půlka rtu v odporu a nejen z té představy, ale i z Edwardova oslovení. Já mu dám zlatíčko!

„Takhle mi neříkej, když nemusíš,“ rozčílila jsem se a výstražně založila ruce v bok.

„Proč ne, broučku,“ sladce se ušklíbl a mě škobrtlo v hrudníku. „Víš, že ti vždycky poskočí a zrychlí srdce, když ti něco podobného řeknu?“ Hodil to sice do otázky, ale já pochopila, že to bylo jen holé konstatování.

„Jo,“ štěkla jsem podrážděně. Ten sprostý holomek se mnou jednoduše zametal…

„Ale no tak,“ začal se přibližovat ještě víc, „nebuď pořád tak podrážděná.“ Koukal na mě naprosto mlsně, až by se mi z toho roztřásly nohy, kdybych byla člověk. Bože, to sexuální napětí z něj doslova dýchalo a on ho vysílal jenom mým směrem.

„Nech toho!“ rozkřikla jsem se na něj. Je to přece jen hra. Předstíráme, tak proč mě k sakru tak provokuje?

„Čeho, Bell?“ pokřiveně se usmál.

„Tohohle!“

„Já nic nedělám,“ vzrušeně se mu blýsklo v očích. „Mimochodem víš, že v mém županu to ti to vážně sluší?“ přidrzle se usmál. Zrádce v mém hrudníku si zase hlasitě poskočil a já mohla jen ztěžka polknout.

„Promiň, ale jiný tam nebyl,“ vyděšeně jsem o krok couvla. Jemu se ten jeho drzý úsměv ještě prohloubil.

„Mohl bys laskavě přestat s tím, co teď děláš a raději mi to tady ukázat?“

„Ještě sis to nestačila prohlédnout?“ obočí se mu nedůvěřivě zkrabatilo, tak jsem nevině nesouhlasně zakroutila hlavou. No a co, však nejsem sama, kdo tady neustále lže. Vlastně já ještě neviděla šatnu, ale bylo mi jasné, že to budou ty poslední dveře v tomhle krásném pokoji. „Tak pojď,“ natáhl ke mně ruku a já ji s lehkým zaváháním, u kterého se mi výsměšně pousmál, chytla.

„Koupelnu už si viděla, ne?“ zeptal se.

„Ano, ale kde sakra schováváš ručníky?“ Jo, přesně tohle budu potřebovat.

„Aha, moment,“ pustil mě, poodešel k jakési skříni, otevřel ji a něco vytáhl. „Tady,“ podával mi ručník, nebo bych spíš měla říct ručníček, protože byl velký zhruba padesát centimetrů na dvacet. Neutírá se tím náhodou zadek?

Zlostně jsem na něj zasyčela. „Prdel si dělej z někoho jinýho, blbečku,“ zhurta jsem se otočila, že odsud vypadnu, ale Edwardovy ruce mě zastavily.

„To byl jen vtip,“ zašeptal mi do ucha, ale tep mi stejně vyletěl až k nebesům a on se mi zase jistě usmíval. Díky za to, že jsem to neviděla. „Když se ti nelíbí ten můj, co máš teď na sobě, tak tady máš,“ natáhl přede mě čistý župan. Se zavrčením ‚díky‘ jsem mu ho vytrhla z ruky, a chtěla opět vypochodovat. Nevím, proč jsem najednou byla tak náladová, ale Edward ve mně probouzel různé představy a nálady. Tohle vážně nebylo ani za mák dobré. Jenomže než jsem stihla vypochodovat, Edward mě chytil za mou prázdnou ruku a propletl prsty. Dobrá, jestli jsem si kdy myslela, že mi tep vyskočil, tak to nebylo nic oproti… teď.

„Pojď,“ tahal mě ke skříni. Kdybych nevěděla jaký skutečně je, asi bych se za ním koukala jak zmámená. Byl neskutečně roztomilý, když mě naváděl do skříně.

Otevřel posuvné dveře a mě se v zorném poli objevila obrovská vestavěná skříň s šatnou. Na jedné straně bylo seskládáno Edwardovo oblečení a na druhé to moje. Nutno podotknout, že já toho měla tak desetinu, a to mi tam Alice musela přidat i něco svého. Tohle jistě nebylo všechno moje, navíc ta má cestovní kabela nebyla ani zdaleka takhle velká. A všechny moje domněnky byly potvrzeny v momentě, kdy jsem uviděla ty kupky nočních košilek. Já takovéhle nikdy neměla. Vlastně jsem nikdy nic podobného neměla… teda měla, ale to už bylo zatraceně dávno. A ani hezké vzpomínky na to nemám. Naštvaně jsem strčila Edwardovi do ruky můj nový župan a poodešla k polici.

„Co to je?“ prskla jsem vztekle.

„Asi na spaní?“ drbal se za krkem a propaloval mě černým pohledem ten… mamlas.

„To jsem pochopila i bez tebe, ty chytráku, ale co to dělá tady?“ zvyšovala jsem už i hlas.

„Na mě se laskavě nezlob…“ zamračil se, „myslíš, že jsem to sem dal já, nebo co?“ hájil se ten holomek. Mě bylo naprosto jasné, že to tam nedal on, ale ta jeho proradná sestra. Jednou ji vážně uškrtím jak hada. Otočila jsem se zpátky k regálu a hodila tu věc zpátky jako by v tom už přede mnou spala Rosalie… Fuj!

„A v čem mám jako teď spát?“ brblala jsem si nasupeně pod nos a propalovala tu kupičku nočních košilek, a kdo ví čeho všeho, vytočeným pohledem. Samozřejmě, že moje pyžamo se někam ztratilo… Vážně mi bylo líto, že neumím zapalovat pohledem. Edward vešel za mnou, ale protáhl se a pokračoval ke svým věcem. Chvilku se jimi prohraboval, až něco vydoloval a pak se otočil na mě. V napřažené ruce měl tričko.

Spokojně jsem se zazubila, a okamžitě po něm chmátla. Edward se zrovna chystal něco říct, když se zasekl a vytočil hlavu… jako by větřil. Pak si z ničeho nic povzdechl a jukl znovu mým směrem.

„Alice říká, že už tady za chvilku budou, a to i Esmé s Carlislem,“ propaloval mě pohledem. „Takže teď půjdu na lov zase já a Jasper, už jsme delší dobu nebyli a mám se tě prý zeptat, kdy budeš potřebovat ty?“

„Nevím,“ pousmála jsem se, „zatím je to v pořádku. Myslím, že to několik dní vydržím,“ začervenala jsem se a raději sklopila pohled. Sakra co to dělám? Bello, ty se nikdy nestydíš. Ne, ale tady se mluvilo o lovu. S Edwardem. A to byla opravdu hezká představa. Právě jsem se na něj chtěla znovu podívat, když se objevil až úplně přede mnou, přitáhl si mě do náruče a naléhavě políbil. Co to… dělá? Motalo se mi v hlavě. Vždyť tady ještě nejsou a on…

Bože, kdyby alespoň neměl tak sladká ústa. Taky jsem se na něj nalepila a polibek mu vracela, třebaže jsme nemuseli před nikým nic hrát. Edward vpletl svoje ruce do mých vlasů a tiskl si mě k sobě tak náruživě, div se mi z toho nepodlomila kolena. Každopádně jsem omámeně vzdychla.

Po chvilce se ale stejně nespokojeně odlepil, vlepil mi ještě jednu pusu na nos a odešel pryč. Nechal mě tam stát se srdcem bušícím jak kostelní zvon v neděli v poledne, vláčnou a bažící po jeho těle. Ale když jsem se z toho oblouznění konečně začínala probouzet, nechtěně jsem si uvědomila, jak jednoduše se Edwardovi poddám… jak lehce mu všechno vyjde. Nijak se nebráním… ale jak taky?

No, myslím, že to zatím nechám nedořešené a raději se obléknu. Pomalu jsem si tu věc v ruce přitáhla k nosu a dlouze nasála. Áchhh, blaženě se svíjely a opájely moje cáklé neurony v oparu ‚Eau de Edward‘ a já se jen pokoušela toho kouzelného parfému načmuchat co nejvíc. Opravdu jsem se chovala jak nějaký zpropadený a ztracený feťák, který do sebe musí našňupat co nejvíc, aby mu to nevyšňupali ostatní… například Tanya. A když jsem se asi za pět minut přinutila odlepit nos od jeho oblečení… Ano, prošla jsem šatnou a téměř z každého kousku nasála ten jeho božský ‚Edward-tělo-parfém‘ mohla jsem konečně opustit ten malý prostor a vrátit se zpátky do pokoje. Je mi naprosto jasné, že jsem se tvářila jak v tom nejtěžším rauši, s úsměvem od ucha k uchu…

Rychle jsem se převlékla do něčeho mého domácího a Edího tričko nechala položené na posteli. Na to přijde řada později. Dnešek byl sice náročný, ale i dost horký… Málem jsem se vyspala s Cullenem. S tím zatraceným zmetkem, který holky střídal jako svoje špinavý trencle. Ale než jsem stihla dál litovat, někdo zaklepal.

„Dále,“ zavolala jsem rozhodně. Dveře se opatrně rozestoupily a v nich se na mě usmívala spokojená Esmé. Mírně jsem se pod jejím šťastným pohledem ošila a tváře mi na protest lehce zrůžověly.

„Bello, můžu?“ zeptala se rozpačitě.

„Jasně,“ pozvala jsem ji dovnitř, i když to můj pokoj rozhodně nebyl.

„Já, chtěla jsem ti říct, že máš dole připraveno něco lehčího na večeři, tak se pak můžeš přijít najíst,“ vysvětlovala mateřsky Esmé.

„Děkuji,“ stydlivě jsem se pousmála.

„Jinak já jsem Esmé,“ vřele se usmála a o krok se přiblížila, „a byla bych ráda, kdybychom si tykaly,“ natáhla ke mně váhavě ruku. „Teď když jsou věci tak trochu jinak,“ mrkla na mě, ale já netušila, co všechno ví a co ne.

„Fajn, já jsem Bella,“ zamračeně jsem k ní natáhla tu mou, „ale nevím, co máš na mysli…“

V momentě už byla až u mě. „Vím všechno,“ zašeptala mi do ucha, „a jdeme se najíst, co říkáš?“ promluvila zas už nahlas.

„Dobře,“ spiklenecky jsem na ni mrkla a nemohla si pomoct: „Doufám, že nebudu jíst sama. Mohla bych říct Emmettovi, ten je velkej a určitě potřebuje neustálý přísun výživné stravy,“ Esmé zacukaly koutky, chytla mě za ruku a táhla dolů do kuchyně. A k mému štěstí jsem po cestě skutečně potkala toho malamuta, jak hraje jakousi hru na tom jejich mega LCDéčku.

„Emme!“ zahulákala jsem. „Pojď se mnou, nerada jím sama,“ hodila jsem po něm pohled raněné housenky, ale on se jen zašklebil a odmítl mě s tím, že už jedl a okatě se přitom poplácal po břiše. Tsss, pacholek jeden! Ani jíst ho nedonutím. To Edward se snažil daleko víc…

Esmé mě dovedla až ke stolu a já se rovnou posadila, protože už měla všechno krásně nachystané. Tak takovýhle luxus bych si rozhodně nechala líbit. Už si ani nepamatuju, kdy mi někdo naposledy udělal večeři. Smutně jsem si povzdychla a sjela pohledem do plného talíře, když se ode dveří rozhulákal ten hromotluk.

„Tak jsem tady, zlato,“ mrkl na mě stylem ‚já jsem ale sexy kluk‘, i když to byl opravdu jen a jen… děs. Jak s tímhle Rosalie může něco mít?

„Bello?“ zeptal se zvědavě a posadil se až ke mně.

„Copak?“ prozíravě jsem se zamračila, když si mě tak zaujatě prohlížel. „Nebudeš jíst?“ nedalo mi to.

„Ne,“ zašklebil se, „před chvilkou už jsem se najedl…“ vědoucně se pousmál. Však já vím co…

„No, tak co ode mě chceš?“ přerušila jsem ho. Ráda bych to už měla za sebou, protože cosi mi našeptávalo, že Emmett je vážně jak nějaká ‚výcucka drbů‘.

„Já jen, že jsem strašně zvědavej,“ usmál se na mě tím svým americkým úsměvem. Jako bych to snad nevěděla, že musíš vědět všechno… „a tak jsem se chtěl na něco zeptat.“

„No tak povídej,“ vylezlo ze mě naprosto neochotně. Jak jen mě ten malamut štval. Ten jeho dětskej kukuč, mi vážně nepřipadal ani malinko přitažlivý… jak to asi dělá Rosalie? S papírovým sáčkem… Ušklíbla jsem se té představě, ale taky jsem musela konstatovat, že to nebyl až tak blbý nápad. Ať už byl Edward jaký chtěl, pořád byl daleko víc sexy, než tahle hromada svalů.

„Tak jak dlouho už jste s Edwardem spolu?“ vyhodil první dotaz.

„Zhruba týden? Víš, Emmette, já to ani nepočítám…“ zalhala jsem a všimla si, jak se Esmé  pousmála.

„No a už jste spolu teda spali?“ přerušil mě, aby se mohl zeptat na to, co ho jistě zajímalo ze všeho nejvíc. Zarazila jsem se. Co teď? Pravda, nebo lež? Esmé si takticky odkašlala, aby tak asi svého nejapného synka zarazila, ale nepomáhalo to.

„Jo,“ konstatovala jsem jednoduše a zakousla se do šunkového toustu.

„Já to věděl,“ hvízdnul spokojeně. „Edward aby nějakou nedostal,“ pobrumlával si potichu, ale já ho s mým lepším sluchem taky slyšela a… pěkně mě vytočil!

„A jaký to s ním je?“ ptal se zase s těma očima na vrch hlavy. Já se jen naštvaně zamračila, co ho to zatraceně zajímá? Ale pak mě napadlo… Proč vlastně pořádně nenaštvat Tanyu!?!

„No to víš, Emme, Edward je naprosto dokonalý milenec,“ nahodila jsem tvář totální blaženosti a očima se zapíchla do jakéhosi obrázku krajinky za jeho zády. „Pozorný, milý, sladký…“ dělala jsem mu výčet dost nahlas, tak aby to slyšeli všichni v domě. Esmé zase jen pocukávaly koutky.

„Je to první člověk, se kterým nemusím nic předstírat…“ vrátila jsem se pohledem do jeho tváře a on div neslintal nad přílivem informací, které se ze mě hrnuly, „…on mě totiž dokáže skutečně dokonale uspokojit,“ sladce jsem se pousmála a zase očima bloumala okolo. Jako totální zasněný idiot. Snad mi to sežere. „Nejhorší je, když musíš cokoliv předstírat…“

„Nekecej! Ženský předstírají?“ zeptal se s nevinným kukučem čtyřletého caparta.

„No jasně že jo,“ nahodila jsem grimasu absolutního přesvědčení, „a kdybys jen věděl kolik. Skoro všechny,“ spokojeně jsem pozorovala, jak si promnul bradu a nad něčím horečně přemýšlel.

„A jak se to pozná?“ ptal se najednou naprosto zaujatě.

„Co?“ dělala jsem ze sebe úplnou blbku.

„No, že žena předstírá, ne?“ vysvětloval mi se zápalem, který se mu leskl v těch jeho medových očích.

„Viděls někdy Wimbledon?“ Horečnatě přikývl. „No, takže víš, jaké zvuky vydávají tenistky?“ Další rychlé pokyvování. „Tak to je takový první znak. Pokud u toho ženská řve doslova jako by pokaždé odpalovala na smeč, tak něco není v pohodě. Pak jsou tady ještě takové, které chtějí svoji práci odvést vážně skvěle, takže jakmile se začne třást, jako bys ji připojil do elektřiny… jakože na posteli doslova vibruje,“ Emmett se začínal nějak podezřele mračit, „tak zřejmě předstírá…“

„To kecáš!“ rozohnil se.

„Ne a nepřerušuj, ještě jsem neskončila,“ zlostně jsem se na něj zamračila, ale uvnitř se ta zkažená Bella doslova svíjela smíchy.

„Taky jsem potkala jednu, která to dovedla přímo k dokonalosti…“ zamyšleně jsem koukla k oknu, „…ta dokonce vyřvávala nesouvislá slova, křičela a mlátila dlaní do matrace, tak jak to dělají řecko-římští zápasníci, když chtějí říct: Končím,“ doslova mi málem cuknul koutek. Ještě chvilku a sesypu se tady v křečích… a Esmé určitě taky, podle toho, jak se občas zakuckávala, nebo když jí při krájení ujel nůž…

„No a na konci ještě prohodí něco jako: Zničils mě, ty kanče,“ opět jsem se na něj koukla úplně nevině. Tohle totiž jednou šeptala Rosalie Emmettovi v učebně, když se dostavili pozdě do hodiny. Bože, za chvilku vážně buchnu smíchy jak odjištěný granát. „A nakonec ta ženská ještě musí dýchat jako by uběhla maratón, nebo byla na nuceném alkohol-testeru…“ a teď už si mě Emmett prohlížel opravdu vyděšeně.

„To myslíš vážně?“ zeptal se hlasem plným obav.

„Naprosto,“ řekla jsem rázně a znova se s chutí zakousla do mojí večeře. Emmettovi vyletěl pohled nahoru, zamračil se a pak se opět otočil na mě.

„Omluv mě na chvilku,“ ani to pořádně nedořekl a už utíkal po schodech nahoru.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 15. kapitola: