Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 10. kapitola - Edward

24.05.2012 (17:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4560×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vtiskl jsem mojí malé dračici pusu na čelo a pak šel vytáhnout ten můj pokus o vytvoření něčeho jedlýho. Snad nezklame. Téměř jsem se tou dobrou a nadějnou náladou nedotýkal země, jak lehce mi právě bylo. A moji hlavu okupovala jedna jediná věc.

Postarám se o moji Bellinku. To bylo teď číslo jedna na mém seznamu priorit.

A třeba ji ještě zastihnu ve sprše?

Zatímco jsem té mojí krásce připravoval jídlo a něco sladkého, protože ta její mlsná pusinka si bez debat zasloužila jen samé vybrané pokrmy, jsem byl neustále zaposlouchaný do puštěné sprchy. Ani když moje ruce uhladily prostírání, přerovnaly talíř, skleničku a nakonec i vidličku tak, aby to lahodilo mému oku, jsem si z mysli nedokázal vyhnat Bellu.

Představa jejího nahýho těla pod tím horkým proudem. Nejradši bych ty teplé kapky nahradil vlastními dlaněmi. Jo, úplně perfektně se mi uvnitř tahle sexy vidina rýsovala a získávala peprné detaily. Prsty jedné ruky jsem měl na jejím dokonalém prsu, druhá by pomalu klouzala dolů po její ladné páteři a rty bych si prolíbával cestu po tom voňavém hrdle. Měla by smyslně zvrácenou hlavu a já se o ní dole pánví otíral a napodoboval přesně ty pohyby, který bych nejraději dělal uvnitř jejího těla.

Nedokázal jsem si za posledních deset minut, co jsem tady dole, vyhnat z hlavy ani na sekundu vzpínající se Bellino horké tělo proti tomu mému, ledovému.

Zase jsem byl okamžitě připravenej jít do akce, tak jako pokaždý. A navíc jsem celkem dlouho s nikým nebyl. Ve škole se vždycky naskytla příležitost si to s někým narychlo rozdat, nebo jsem prostě zaúkoloval jednu z těch dvou slepic, co se vodily s nosem nahoru vedle mě. Jenomže teď už jsem měl jen Bellu. A tak to mělo i zůstat. Nejlíp napořád. Takže… si to moje věčně nadržený libido můžu začít pořádně vybíjet právě na ní.

Když konečně vylezla ze sprchy, zmobilizoval jsem veškeré moje pomocné síly, abych dokázal odolat nutkání, které mě povzbuzovalo jako nějaká lascivní nadržená roztleskávačka, abych se okamžitě rozběhl hodit si pod sebe tu divošku a ukázat jí, že to se mnou nakonec nebude mít až tak snadný, jak jsem původně sliboval.

Ale… odolal jsem! Díky za ty dary!

Vyděsit ji hned takhle v začátcích?

To bych si mohl rovnou pořádně naliskat!

Alice mi radila, abych šel na Bellu pěkně pomalu a opatrně, a hlavně abych si z hlavy vyhodil jiné, což jsem stejně udělal v momentě, kdy mi došlo, že jsem se do té potvory totálně zbláznil. To s tím postupným oťukáváním už asi nebude tak žhavý... Vlastně bych i možná dokázal odolat, dokud jsem netušil, co mě očekává… Jenomže to moje zlato vyřešilo za nás oba, když se na mě vrhlo v kuchyni. Copak jsem nějaký chudák? Neměl bych to srdce ji odmítnout!

Ne.

Fajn, možná mě pak i dost naštvaly ty její skrytý úmysly, teď už jsem ale jasně chápal, proč to udělala. Chtěla se mě jednou pro vždy zbavit a právě tím, že by mi dala, jsem měl jít podle ní o dům dál… Jak hloupej nápad. Jo, doslova stupidní. Kdyby ta nešťastnice tušila, co to znamená upíří láska, už by asi brala nohy na ramena.

Prozatím ale neví, na jak dlouho ji vlastně chci, takže je to v suchu. Vyděsit se nemůže…

Tak nějak se já sám bál toho okamžiku, až jí budu muset říct, co si na sebe ta chudinka uvázala po zbytek její existence, která bude – teď už k mému potěšení – stejně nekonečně dlouhá jako ta moje. A to ji asi totálně odrovná...

Koho ne, že?

Mě už ne. Já se cítil volný a zamilovaný a… žádné další uspokojování s kdekým! Jako by mi v těle něco secvaklo a já mohl být v centru tisíce nahých modelek a stejně by se mi asi nepostavil. Hm… Když na to tak koukám, podle mě to tenhle stav dost ztěžoval všem upířím mužům! Ale na druhou stranu vlastně i ženám, že? Taková Alice nebo Esmé by už nedokázaly chtít nikoho jiného kromě jejich vyvoleného.

‚Bella je ale poloupír,‘ nakukávalo mi výsměšně mé podvědomí. ‚No a?‘ odpovídal jsem mu vztekle a dělal, že nerozumím…

‚Co když se do tebe nikdy nezamiluje?‘ dloubalo dál. ‚To nech laskavě na mně!‘ domlouval jsem mu.

A co když mě nakonec opustí kvůli někomu jinýmu?

Nebo jí nebudu stačit…

Tolik prozatím zbytečných otázek, na které jsem sice netušil odpovědi, ale bylo mi jasné, jak bych se zachoval. K té první se holt budu snažit tak moc, aby se do mě nakonec nenávratně zbláznila a… Stejnak ji nikdy nenechám odejít. Což ona ještě neví, ale myslím, že to velmi brzo zjistí. Na vlastní kůži. A jakmile jen naznačí odchod, ocitne se přikovaná na posteli s mým nadrženým tělem na sobě. Dám jí tolik radosti, že na podobný nesmysly už nikdy ani nepomyslí. A k té poslední? To se nikdy nestane! Stačil jsem vždycky všem a moje Bella by neměla být žádná zvláštní výjimka.

Poslouchal jsem, jak se obléká a jak látka smyslně šustí a klouže po jejím těle. A všechno se to ve mně opětovně nahromadilo. Měl jsem na chvíli pocit, že pokud neskončím v centru toho horkého, pulzujícího místečka, zblázním se! Jako bych si přivodil nějakou neznámou upíří nemoc. Ale jak jsem řekl…

Všeho s mírou a hlavně pomalu!

Oťukávání, Edwarde! Oťukávání!

Sešla dolů a veškerá moje předsevzetí vzala na chvíli za své v momentě, kdy jsem ji uvěznil v mém chladném objetí. Teplo se mi mazlivě vtíralo do kůže i přes to otravný triko, co už měla na sobě. Úplně zbytečně mimochodem. Stejně tu nikdo nebyl a já se alespoň mohl ještě chvíli kochat…

Jenomže to bych se asi vážně neudržel a v mžiku ji položil na stůl nebo ji přes něj ohnul, abych nás mohl zase odpálit ke hvězdám. A její žaludek na to měl úplně jiný názor. Jako by na mě vztekle vrčel, ať si to laskavě vyhodím z hlavy, a tak jsem to taky raději udělal.

Času ještě bude…

Její tělo, stejně jako to moje, svádělo boj o to, aby se ode mě dokázalo odtáhnout, což mě vážně potěšilo. Neodpustil jsem si jeden rozpustile samolibý úsměv. Jo, byl jsem v tom namočenej až po uši. Láska. A jak jsem to slovo dřív nesnášel. Teda úplně v začátcích ne, ale jakmile mi došlo, že moje budoucnost bude jednodušší bez… Nebránil jsem se.

Upírky jsem stejně nechtěl, i když mě už napadlo i to, co bych asi dělal, kdyby Isalbella byla jednou z nesmrtelných… Chtěl bych ji i přes to, že by měla stejně chladnou teplotu jako já?

Nebo bych do toho nikdy nešel?

Nevím, ale samotná představa studené Belly mi zas tak odporná nepřipadala. A to bylo víc než zvláštní. Rozhodně to však bylo lepší teď a neměnil bych.

„Běž se najíst, Bell,“ šeptnul jsem jí smyslně do ucha. Dal jsem si záležet na každém jednotlivém slůvku, aby bylo napěchováno tolika přísliby, že mi později prostě sama padne do náručí, zůstane tam a bude už napořád žadonit. To by rozhodně moc hezky pohladilo moje sebevědomí. A jako všichni chlapi, i já ho sem tam potřeboval podrbat.

Pohladil jsem ji bříšky prstů po tváři a absorboval tak znovu to neskutečný horko, který ke mně mohutně vysílala, a který snad mělo i sílu mi opět roztlouct srdce. Takhle jsem se uvnitř cítil. V její přítomnosti to se mnou cloumalo tolika pocity a jen díky Jasperovi jsem je naštěstí dokázal pochopit a rozeznat.

Byl by dost průser, kdyby ne, protože jsem vážně impulzivní upír…

A to mi taky zadělává na většinu problémů!

Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo, kdybych si v té tvrdé palici nechtěl připustit, co k ní opravdu cítím jen proto, že jsme se dřív nesnášeli. Ačkoliv mně tak protivná nikdy nepřišla, snad jen šeredná, což ale taky nebyla pravda. Přesto… Choval jsem se k ní tak hnusně hlavně z loajality k mojí sestře. Jo, byl jsem fakt hroznej debil. Ale i tak se mi v její přítomnosti líbilo hlavně pro to krásné ticho, kterým její mysl oplývala, a toho jsem často využíval a nechával se jím v její přítomnosti obklopit.

„Půjdu si dát sprchu,“ vypadlo ze mě znovu tak toužebně, až Belle nedočkavě zajiskřilo v očích. Pak se ale urychleně opanovala a zamračila. Byla úplně kouzelná, výjimečná a… Na každej pád už jen moje a neměl jsem v plánu si ji nechat upláchnout.

Ani se dělit!

„Fajn,“ pověděla chladně, ale poznal jsem, že je naštvaná jen sama na sebe a na to, jak její tělo reaguje na moji blízkost.

„Doufám, že ti bude chutnat. Vařil jsem myslím poprvé, i když podle Esméiných rad, přesto… No snad to bude k jídlu,“ dodal jsem s jedním koutkem podstatně výš, avšak naprosto upřímně. Pro Bellu se klidně naučím všechny recepty světa, když zůstane.

V hrudním koši jí splašeně poskočilo, a než jsem odešel, ještě jsem ji líbnul na čelo. Bylo to tak lákavé a nové. Všechny tyhle malé drobnosti a náklonnosti, co jsem nikdy nedělal, mi teď šly skutečně naprosto samy. Nemusel jsem nad tím vůbec přemýšlet.

Bylo to automatický.

Než jsem vběhnul do sprchy, zaslechl jsem ještě zespodu, jak si Bella hlasitě povzdechla a pak už jen následovalo cinkání příboru o talíř… Urychleně jsem se umyl, ačkoliv bych to dělat ani nemusel. S tou její vůni na těle jsem byl spokojenej až až, přesto…

Zvyk je železná košile, že?

Stejně bleskově jsem se i osušil a oblékl. Všechno v podstatě mojí milovanou upíří rychlostí. Bella teprve začínala jíst a já ji nechtěl zbytečně rušit. Beztak musela nabrat síly na pokračování toho, co jsem s ní měl později v plánu. Škodolibě jsem se uculil při pouhé představě její sladké malinové pusinky ztracené někde v rozmezí mých kyčlí a kalhoty se mi nad tou myšlenkou vpředu mírně vyboulily.

Na tváři jsem právě musel mít dost blaženej výraz.

Naneštěstí mě ale na zem shodilo něco jinýho. V hrdle mě totiž už nepříjemně škrabalo, i když prozatím nic vážnýho. Na tohle jsem byl zvyklý. No stejně jsem se rozhodl, že rychlejší lov mi nemůže uškodit.

Ustlal jsem postel a hned nato i vyskočil z okna. Chvilku jsem běžel lesem, než mi do nosu vpadla vůně proudící krve. Slyšel jsem splašeně bušit srdce, a tak se tím směrem bezmyšlenkovitě rozběhl. Byla to sice jen smrdutá srnka, ale na zahnání toho nepříjemně rostoucího pálení bohatě postačila. Zakousl jsem se jí tedy okamžitě do krku a spokojeně nasával. Jak alkoholik… Škoda jen, že krev došla až moc rychle. Mrtvé tělo jsem tam nakonec nechal pohozené. Však se o něj postarají ostatní zvířata, tak proč se namáhat?

Urychleně jsem se rozběhl zpátky domů. A čím blíž jsem byl, tím hůř a vystrašeně jsem se cítil.

Doslova a do písmene. A nebylo to zkaženou krví…

Z myšlenek těch blonďatých krav jsem pochopil, že už se bohužel vracejí domů. Na okamžik jsem měl neodbytně hnusný pocit, že mi v hrudníku ten mrtvý sval snad vyděšeně naráží do žeber. A na klidu mi nepřidávaly ani pomstychtivé a chtivé myšlenky Tanyi, která ještě pořád nepřestala osnovat to, jak mě dostat.

Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Zůstal jsem na jejím myšlenkovém kanálu, a jakmile otevřela dveře a zjistila, že Bella tam je naprosto sama, zkaženě se rozchechtala. Pouze v hlavě, ale i tak jsem měl pocit, že se pohybuju jako hlemýžď. No, nebylo to tak, letěl jsem s větrem o závod a doufal, že to stihnu včas.

Prozatím to však vypadalo, že ne.

Vydrž, miláčku, prosil jsem tiše.

Tanya už držela moji lásku pod krkem a spokojeně se jí vysmívala. A ta svině Rose, i přes všechny Belliny tiché oční prosby, jí svým tvrdým pohledem odmítla pomoct. V myšlenkách dokonce fandila Tanye. Až se mi dostane pod ruce, zaplatí! A hned po ní i Emmett. Nezajímalo mě, že je to můj bratr, a že ho mám jako upír vcelku rád. Když se jednalo o štěstí mé existence, neměl jsem na světě nikoho, jen Bellu.

Byl jsem tu jen já a ona.

Skočil jsem do otevřenýho okna v mým pokoji a vší rychlostí se vřítil do kuchyně. Chytl jsem tu zasranou krávu, co byla téměř jedno století mou sestrou, za krk a vší silou ji odmrštil pryč. Netušil jsem, jestli proletěla zdí a nechala po sobě otvor na nový dveře, ale cinkot skla mi vzápětí napověděl, že to zřejmě nakonec odneslo okno.

Veškerá moje rozzuřená koncentrace právě směřovala na Tanyu a její zmijí prsty omotané okolo krku jediné osoby, na které mi kdy opravdu záleželo. Srdce jsem měl najednou jak ve svěráku a s každým nepatrným stáhnutím stisku okolo jejího hrdla jsem měl neodbytný pocit, že mi to v hrudníku musí napětím prasknout.

A ta bolest byla šílená!

Za tohle opravdu zaplatí!

„Ani se nehni nebo jí zlomím vaz dřív, než mě stihneš zastavit!“ zavrčela na mě rozběsněná Tanya.

„Okamžitě z ní sundej tu špinavou pracku!“ zařval jsem tak nasraně a vztekle, jak jsem se právě cítil. Jako těžce rozzuřený upír. Bella sebou bezmocně vrtěla, nohy se jí ve vzduchu odevzdaně komíhaly a rukama se bezvýsledně snažila zbavit sevření okolo jejího krku. Kyslík už zřejmě neměla, podle těch vyvalených očích.

Tohle musím okamžitě zastavit!

„Pořád to nechápeš?“ vyštěkla naštvaně. „My dva… Áááá!“ rozeřvala se bolestí, když jí Bellino koleno zaparkovalo do břicha. Tohle ta zrůda jistě nečekala a teď za to zaplatí! Nabubřená blonďatá svině! A já se jí konečně jednou pro vždycky zbavím!

Sevřel jsem stisk kolem toho jejího odporně ledovýho krku, až to hlasitě zapraskalo. Tak jak se ti líbí tvá vlastní medicína? Odfrklo si spokojeně moje podvědomí. Jakmile jí oddělím páteř a následně i hlavu, bude pozdě. Pak už stačí najít sirky nebo zapalovač…

‚Edwarde!‘ zaječela na mě Rosalie v myšlenkách. ‚Nech ji na pokoji! Je z Denali a oni jsou přáteli Carlislea! To nemůžeš!‘ mlela si pořád tu svou a možná jí ještě nedocvaklo, že mně je nějaký zasraný Denali a jejich posraná Tanya u prdele. Musí zemřít! Už jen proto, že se dotkla toho nejcennějšího, co patřilo jen mně. Mohl jsem po zbytek existence plavat v jakési řece smutku jen proto, že mě tyhle dvě děvky chtěly připravit o jediné štěstí, které mě kdy v životě potkalo a… to vážně nebylo fér!

Musela za to zaplatit!

Obě!

‚Jestli se jí něco stane, oni po tobě půjdou a ji,‘ šlehla pohledem k Belle, která se choulila na zemi. ‚Zabijou!‘ dodala škodolibě. A asi měla pravdu. Upíři se rádi mstili. Jenomže taky ještě asi nepochopila, jak se právě teď cítím a já naprosto jasně věděl proč. Nešlo totiž o ni. Neměla ani nejmenší ponětí, jak by bylo jí, kdyby přišla o Emmetta.

„Jestli se k Belle ještě jednou přiblížíš, zabiju tenhle odpad tak rychle, že si ani nevšimneš! A tím to rozhodně neskončí!“ vrčel jsem běsnivě a úplně mimo sebe. „Pak půjdu i po tobě! Bohužel tě jistě bude chránit Emmett, což znamená, že se budu muset dostat i přes něj a věř mi, povede se mi to. Vidím mu do hlavy, takže nepotrvá dlouho, než ho zabiju a hned nato i tebe! Můžeš se pokusit zdrhnout tak daleko, jak jen budeš chtít, ale dřív nebo později tě dostanu…“

Rosalie konečně sepnulo a celá zbledla. Pokud šlo o mě, Tanyu nebo Bellu, bylo jí všechno celkem ukradené, ale jakmile jsem pohrozil Emmettovou smrtí, pochopila opravdu rychle. A to bylo její jediné štěstí. Neměl jsem chuť jí to vysvětlovat víckrát, když se mi ta svině v rukách tak vzdorovitě cukala.

Tentokrát ji teda ještě ušetřím, ale… bude to vážně naposledy!

„A to všechno kvůli obyčejnému člověku?! Kvůli té špíně Isabelle?!“ vybouchla v záchvatu paniky moje vypatlaná sestra a měřila si mě pohrdlivým pohledem. Bylo mi to fuk až na jednu jedinou věc. Takhle už o mojí Belle rozhodně mluvit nebude. Jedním silným stiskem jsem Tanye přelomil páteř.

„Už jsem ti jednou říkal, ať o ní takhle nemluvíš!“ vylezlo ze mě děsivé zavrčení, až se i Rosalie přikrčila. „A teď,“ dodal jsem s těžce předstíraným klidem, „můžeš mi otevřít vchodový dveře?“

Naštěstí mě poslechla, a tím to zachránila.

Rozpřáhl jsem se a bezvládné tělo Tanyy se najednou neslo vzduchem. Plachtilo s elegancí hromady šutrů pospolu, až nakonec doletělo k lesu. Nechtěl jsem jí odpálit příliš daleko, protože jsem toužil vidět, jak dopadne na zem. Zapíchne se hlavou napřed, nebo prostě spadne jak useklá hruška? Alespoň tohle malé uspokojení jsem si potřeboval dopřát!

Hlavou a rukama rozrazila jen pár stromů a pak díky gravitaci přistála na zemi. Takže to nakonec vyhrála ta druhá možnost…

Rosalie mi ještě nahlas nadávala do bastardů, šmejdů, hajzlů a já nevím čeho dalšího, než se odhodlala odebrat za svojí ledovou kamarádkou. Strčil jsem jí totiž do zad tak silně, že bez protestů vyletěla stejným způsobem jako její předchůdkyně, jen s tím rozdílem, že v tichosti přistála na svých. Navztekaně si mě přeměřila a pak už se rozběhla za tou svojí drahou sestřenicí.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že Bella je pořád ještě v kuchyni. Na zemi. Vystrašená…

Ležela schoulená do klubka a vyděšeně se klepala. Jak rád bych se k ní rozběhl, vzal ji do náruče a ubezpečil o tom, že už se to nebude opakovat. Ale tak nějak jsem pochyboval, že se po tom úděsným divadýlku, co jsem taky sehrál, ke mně ještě někdy přiblíží. A jednoznačně by udělala dobře, protože jsem odporná bestie. Upír…

A ona mě poprvé viděla ve skutečným světle.

Ještě kousek jsem k ní popošel a ona sebou vyděšeně škubla. Vyšvihla se do sedu a zády opřela o ledničku. Prohlížela si mě, jako by mě viděla poprvé v životě, a to mě vážně zatraceně bolelo. Tyhle pocity se mi vůbec nelíbily. A jediné, co mi moje nezvykle roztěkané podvědomí radilo, bylo, abych zvedl ruce vzhůru a dal tak Belle najevo, že nemám v plánu jí jakkoliv ublížit.

Jí teda ne.

Nikdy.

„Bells, neboj se mě. Já ti nic neudělám. Prosím, nekoukej na mě takhle, protože -“ Nestačil jsem to ani dopovědět, když hbitě vyskočila na nohy a pak se na mě pověsila. Nechápal jsem už vůbec nic, ale oddechl jsem si. Jako by mi neviditelný, těžký kámen spadl ze srdce. Konečně!

Přesto, prvně si mě prohlíží jako nějakou zrůdu, co vidí poprvé, a teď se na mě beze strachu věsí… Že by to neměla v té plechovce, co nosí na krku, úplně v pohodě? No a co! Byl jsem z téhle reakce nesmírně šťastnej.

Vzlykla mi do prohlubně u klíční kosti a mně jako by v tu chvíli někdo pořádně naliskal. Bez dalšího otálení jsem si to křehké stvoření hodil do náruče a odnesl do mého pokoje. Tam, kam patří. A nejlíp navždy!

„Už je to v pořádku,“ povídal jsem, uklidňujíce, zatímco ona se ke mně tiskla, jako bych byl to poslední, co jí na planetě zbylo. Kdybych byl člověk, spokojeností bych si možná ucvrkl. Jako bych byl její osobní hrdina. Zahřívalo mi to moje prochladlé srdce. „Už na tebe nešáhnou,“ dodal jsem tichounce a nakonec i políbil tu voňavou mahagonovou záplavu. Byla jako balzám na duši, a taky na moje rozechvělé nervy, které se pořád strachovaly, jestli jí ta mrcha moc neublížila.

„Ukaž,“ promluvil jsem něžně a opatrně ji od sebe oddálil, ačkoliv se mnou malinko bojovala. Asi si to ani neuvědomovala, ale v obou pěstích mi křečovitě svírala košili.

„To je v pohodě, vždyť víš, že -“ Zamumlala po chvíli, ale přerušil jsem ji. Vztek mi zase zaplavil každé nemrtvé vlákno mého těla.

„Nic není v pohodě!“ vyjelo ze mě vztekle a celkem nahlas. Mírně sebou škubla, a tak jsem trochu uvolnil tu obličejovou křeč a pokusil se pousmát. Zbytečně. Srdce jí pořád bilo pod přílivem adrenalinu…

Zvedl jsem k ní dlaň a pohladil ji po tváři. Nečekal jsem to, takže když se mi do ní odevzdaně natiskla, měl jsem pocit, že začnu blahem příst. Takhle blízký jsem si ještě s nikým nebyl. Nikdy. A tahle intimní chvilka byla prostě k nezaplacení. Dal bych cokoliv…

Moje dlaň pomalu klouzala dolů, až k tomu pohmožděnýmu krku. Zase tam měla otisky a její srdce se navíc znovu vystrašeně roztlouklo. V duchu jsem si za to nadával.

„Neboj se mě, Bello, neublížím ti,“ vyhrkl jsem vystrašeně, ale potřeboval jsem ji ujistit, že jí skutečně ublížit nechci. To bylo to poslední, co bych kdy chtěl…

„Vždyť já vím,“ špitla tichounce a bokem hlavy se o mě spokojeně opřela. Vydechl jsem si neskrývanou úlevou a ruce se mi samovolně obtočily okolo její drobného těla. Uvěznily ji tak v mém ochranném náručí.

Chvíli bylo ticho a já se pokoušel skrze myšlenky zjistit, jestli Rosalie zase něco nechystá, protože ta druhá zmije byla pořád nehybná. A ještě chvilku potrvá, než se páteř spraví a bude moc zase začít provokovat. Měli jsme tak hodinu klidu. Přinejmenším…

„Tohle jim nedaruju,“ zavrčel jsem si tiše pod nos. „Už vážně nevím, co s tou psychopatkou dělat,“ povzdechl jsem si zmučeně. Nechápu, co ji na mně tak láká. Navíc… „Když konečně najdu někoho, na kom mi skutečně záleží, přifaří se ta Denalijská kráva a snaží se všechno zničit,“ vypadlo ze mě smutně a naprosto automaticky jsem ji líbnul do vlasů. Když ony mě tak neskutečně lákaly. A jejich vůně…

Povzdechl jsem si.

Bella byla taky delší dobu ticho a celá napjatá, ale nakonec svaly uvolnila a v náručí mi tak roztomile ochabla. Její prsty mi proklouzly pod spodek košile a přejela jimi po mém břiše. Pouštěla do mě teplo, křehko a její bezmeznou jemnost a já se z toho málem blaženě předl. Roztekl...

„To je v pořádku. Jsem zvyklá -“

„Nic není v pořádku!“ vyštěkl jsem dopáleně. Už mě to její omlouvání těch dvou krav vážně vytočilo. Copak si neuvědomuje, jak je pro mě důležitá? „Musí za to zaplatit!“ rozhodl jsem pevně.

„Tys mi taky ublížil…“ pípla, a tím šeptnutím jako by na mě vychrstla celý Arktický oceán. Tuhle osudovou chybu jsem skutečně udělal a taky si to budu do konce mých dní vyčítat. Mlátím si to o hlavu každý den… Ta moje zatracená impulzivnost, která nade mnou dost často přebírá otěže.

Sakra!

Divím se, že mi Bella po tom všem dala vůbec šanci. Vlastně… I kdybych s ní neměl být do konce existence, už takhle to je pro mě dar. Nepoznaný štěstí, které mi nabídla k ochutnání, i když jsem si ho rozhodně nezasloužil.

„Já vím,“ vylezlo ze mě smutně a pohladil jsem ji po vlasech. Dodávalo mi to odvahu. Navíc se toho asi nikdy nenabažím… „A nikdy si to nepřestanu vyčítat!“

„Ale, Edwarde, já už jsem ti to stejně odpustila,“ dodala usměvavě. Na mě to ale mělo úplně opačný účinek.

„Tohle se neodpouští -“

„Sakra, buď ticho!“ okřikla mě, až mi obočí překvapeně vyletělo vzhůru. Nikdo, teda kromě mých sourozenců, na mě nikdy nekřičel. Nedovolili si to, a ti co ano, jasně poznali hněv Bohů. Můj vztek. Osobně jsem jim vysvětlil, že podruhé už tyhle móresy tolerovat nebudu. U Belly mě však jen tak podivně zašimralo u srdce a jemně, téměř nepoznatelně jsem se pousmál. Ona mohla všechno… „Jak už jsem řekla, je ti odpuštěno a pak… Já ti přece taky ublížila, jestli si ještě pamatuješ,“ vyhrkla stydlivě.

„To je možná pravda,“ vypadlo ze mě s koutky vzhůru, ačkoliv ta vzpomínka moje klenoty z psychického hlediska neustále bolela, jenomže já si to nakopání vážně zasloužil. Teď už to vím. „Ale ty seš zatraceně ženská! Neměl jsem na tebe vůbec šahat… Už jen proto, že jsi nikoho nijak neohrožovala,“ povídal jsem znechuceně. Sám nad sebou samozřejmě. Byl jsem pořád naštvanej, protože tohle jsem udělat nikdy neměl. Ona ani nebyla upír!  Mě v tu chvíli malicherně vytočil právě fakt, že věděla, co ve skutečnosti jsem a nutila mě jíst.

Jo, totální kretén!

„No, teď už to stejně nezměníš, tak si vem moje odpuštění k srdci a nech to konečně plavat,“ dodala tvrdě a já pochopil, že o tom nebude dál diskutovat. A ani já neměl zájem, protože v mým náručí bylo všechno, co jsem kdy chtěl. Vlastně svým způsobem takový můj malý, křehký svět.

Konečně jsem i já našel moji druhou polovinu. Bella jí bez debat byla. Pochopil jsem to téměř okamžitě a díky Jasperovi nedělal zbytečný ofuky. A teď mi i postupně docházelo, proč mě to k Belle vždycky tak neviditelně táhlo, třebaže vypadala jako strašák do zelí.

Kéž by Rosalie nikdy neexistovala a já tak nepřistoupil na tu její hru ‚jak ponížit Isabellu‘. A asi bych měl poděkovat Alici za ten její dokonalý nápad, který mi přihrál moji divošku až tam, kde ji momentálně mám. Natulenou na mé hrudi, v objetí mých paží.

„Dobře, pokusím se,“ vydechl jsem rozhodně. A pak mě ještě napadlo… „Zítra bychom asi měli jít do školy, ale myslím, že už to necháme na pondělí,“ povídal jsem klidně a snažil se ji přivést na jiné myšlenky. Přitom jsem jí rukou kroužil po zádech. I tohle pro mě bylo nové. Ale naprosto iracionálně jsem najednou věděl, jak na Bellu, aby se mi v náručí uklidnila. Bylo to všechno tak zvláštní, ačkoliv i neskutečně příjemný. Žádné skrývání toho proklatého chladu. Nemusel jsem nic kopírovat od mých bratrů, přicházelo to úplně samo a naprosto spontánně. A když pak i začala potichu příst, měl jsem pocit, že se mi hrudník snad štěstím rozskočí.

„Říkal jsem si, že bychom mohli o víkendu do…. kina? Teda pokud budeš chtít.“

„To zní dobře,“ zamumlala potěšeně a téměř nepoznatelně se zavrtěla. Její prsty se neustále mazlily s mým břichem a já ani nemusel bojovat s tím dole. Tak nějak zůstával v klidu, třebaže se pohybovala jen kousek od něj. Měl jsem chuť se pochválit.

Tak přece nejsem jen prachobyčejnej nadrženej kozel!

‚Kde seš ty hajzle!‘ zaječely na mě jako ohlušující siréna myšlenky Emmetta. Chtěl mi rozbít hubu za to, jak jsem zatočil s jeho manželkou. Ta totiž hned potom, co svému muži povyprávěla její upravený příběh naší roztržky, odtáhla bezvládné tělo Tanyy někam dál do lesa.

A udělala jen dobře.

Říkal jsem jí, aby to nechala plavat a ona se rozhodla, že se pomstí tímhle způsobem? Asi byla vážně přesvědčená o tom, že bych jejímu manžílkovi nikdy neublížil. No, to se ale pekelně sekla.

Tak nějak mi docházelo, že se s Bellou asi budeme muset odstěhovat. Nechtěl jsem, aby žila někde, kde si bude muset neustále hlídat záda. A já s ní půjdu vlastně kamkoli.

Jak se nakonec stalo, že jedna žena dokázala nahradit šest upírů, se kterýma jsem žil přes jedno století?

Zabrala úplně všechny jejich příčky a vyhodila je pryč. Včetně mé osoby. Měl jsem v hlavě pouze ji a její blaho.

Jestli tohle znamená milovat, tak fajn.

Nemínil jsem se tomu bránit.

Pomalu jsem se zvednul, položil to moje zlato do postele a přikryl. Peřinu jsem jí vytáhnul až pod bradu. Vypadala tak jemně a rozbitně, až mě z toho píchlo u srdce. Budu se muset víc snažit, abych ji udržel v bezpečí.

„Hned jsem zpět,“ vyhrkl jsem tiše a políbil ji na čelo. V plicích se mi zase nahromadilo to koncentrované, dokonalé aroma, které jakoby mě uvnitř sladce pohladilo a já se konečně mohl vydat naproti tomu kreténovi, který si to mířil stejným směrem. Ke mně, jak jsem zjistil hned dole v obýváku.

Z očí mu sršely blesky.

Jasper se ho sice snažil zastavit, ale marně. Ani uklidňující vlny na něj nepůsobily. No jo, přesně tohle byla ta nehynoucí láska, jakou jsem cítil i já k Belle. Postavil jsem si ji nade všechno a nade všechny. To nejdůležitější, nejpreciznější a z mé strany nejmilovanější stvoření na světě. Emmett to viděl stejně, jen s Rosalií.

Smůla pro něj…

Můj bratr na mě nenávistně shlížel a myslí mi posílal obrazy toho, co se mnou má v plánu a…

To ani náhodou!

Rychle se pohnul a pokusil se na mě skočit, ale o chlup cíl minul. Díky za čtení myšlenek! On to však nečekal, a tak lokty vyhloubil menší prohlubně v parketách. Okamžitě po mně šlehl vzteklým pohledem, zavrčel a hbitě vyskočil na nohy. To už jsme se do sebe opravdu pustili. Vykrýval jsem Emmettovy rány a sám se mu pokoušel jednu pořádnou ubalit. Jenomže zkuste to na někoho, kdo vypadá jako upír na steroidech a přitom ještě držet v úctě Esméin nábytek.

‚Za to zaplatíš!‘ posílal mi rozběsněně.

‚Na Rose mi šahat nebudeš, ty magore!‘ štěkal a snažil se mě položit. Tak nevím, kdo tady byl větší idiot...

Naštěstí můj druhej bratr skočil Emmovi na záda, a tak ho povalil. Ihned jsem mu pomohl připíchnout toho hňupa k podlaze. Bránil se a vrčel, div se neotřásal celý dům. A já musel ještě kromě toho, abych tu horu bez mozku udržel pod kontrolou, hlídat myšlenky Rose. Nedej Bože, aby se ta svině o něco pokusila. To by pak její muž už nikdy nerozdýchal! Dýchat vlastně nepotřeboval, ale stejně…

„Pusť mě, Jaspere! Já ho zabiju!“ vrčel Emmett.

„Okamžitě se uklidni!“ zasyčel jsem s nervama doslova v kýblu. Všechno se mohlo vymknout kontrole z vteřiny na vteřinu. Stačilo, aby ta husa skočila do okna mýho pokoje a bylo to! Naštěstí jsem však její prohnilý myšlenky nikde nezaslechl.

„Ty drž hubu, tebe za okamžik zpopelním!“ vyhrožoval.

„No jo, už se celej třesu,“ odfrkl jsem si nakysle a Emmett se ještě víc naštval. Nekontrolovatelně sebou škubal a zuřivě vrčel.

„Jen počkej, hajzle jeden!“ štěkal běsnivě.

„Tak aby bylo jasno, čekal jsem od tebe spíš projev díků, než tohle,“ obořil jsem na toho kreténa pode mnou a uslyšel jen jeden šokovaný nádech. Jeho. Než ale stačil něco hnusnýho dodat, pokračoval jsem. „A teď tě varuju! Ještě jednou se Rosalie nebo Tanya pokusí Bellu uškrtit nebo cokoliv dalšího a nebudu tak shovívavý jako tentokrát. To, že si ta blonďatá husa zaplachtila vzduchem, bylo ještě dost málo, nemyslíš?“ syčel jsem mu vztekle u ucha.

Emmett pode mnou v setině úplně ochabl.

„To není pravda!“ dodal tiše. Rezignovaně.

„Je!“ vybouchl jsem.

„Je,“ zopakoval po mně Jasper. „Ještě teď cítím Bellin strach. A Rose, když s tebou mluvila, šlo to z ní doslova ve vlnách. Vztek a lži…“

Emmett se šokovaně nadechl a ztuhnul. Oba jsme z něj opatrně a nanejvýš obezřetně slezli. Nechtěl jsem nic riskovat. On se ale pomalu posadil na zem a hned nato si strčil hlavu do dlaní. Vypadal jako by byl v jedné velké křeči. A nakonec ke mně zvedl svůj černý pohled plný smutku.

„Promiň, že jsem ti nevěřil, ale… Jak to mohla udělat?“ vrtěl nechápavě hlavou a po upírsku vstal. „Musím se jít Belle omluvit. A taky bych jí asi měl říct, že se postarám o to, aby na ni už ani jedna z nich nehrábla,“ povídal hrdinsky, ale jen jeho bolavé myšlenky mi prozradily, jak moc právě teď trpí. Pro něj to byla zrada. Rosalie si myslela, že se za ni Emmett pomstí, ale podcenila to… Ostatně jako všechny ty svoje potrhlý nápady.

„Nikam nepůjdeš!“ zarazil jsem ho hned v začátku.

„Ale někdo by ji měl jít uklidnit a neříkám to jen proto, že cítím to, co ona, ale… Slyšíte to sprintující srdce?“ káral nás Jasper. A měl pravdu.

„Postarám se o to sám!“ rozhodl jsem rezolutně. Ona. Je. Jen. Moje!

Vyběhl jsem tedy schody, abych moji vyděšenou tygřici co nejdřív uklidnil. Pomohlo to, protože když jsem se vrátil dolů, abych to s Emmettem a Jasperem dal do pořádku, a neměl jsem na mysli jen podlahu, ale i rodinné vztahy, Bella za chvíli klidně usnula. Její srdeční rytmus konečně zpomalil… Nakonec jsem to ale nevydržel a nechal oba bratry dole s tím, ať jeden líže rány druhému a vydal se raději tam, kde jsem chtěl být víc než kdekoliv jinde. U mojí Belly.

Spala schoulená na pravém boku a naprosto neodolatelná. A já to holt nevydržel a vlezl si pod peřinu za ní. Přitáhl jsem si ji k sobě. Poddala se a ještě k tomu zašeptala moje jméno. Byl jsem vážně štěstím bez sebe, i když se to možná nehodilo.

Záda měla na mém hrudníku a rukou jsem ji objímal. Cítil jsem se tak podivně blažený, ale to k tomu asi patřilo. Nemusel jsem si užívat tak jako dřív, aby mi bylo krásně. Konečně jsem pochopil, že jakákoliv chvilka s touhle ženou mě dělá neskonale šťastným a tak dál… Bla, bla, bla. Skoro bych nad tou záplavou mých přesladkých myšlenek zhnuseně zakroutil hlavou, ale nešlo to.

Bylo to prostě tak!

Bella spala vážně dlouho a postupně jí přitom i pomalu bledly ty odporný modřiny na krku. Jako by jí ten spánek k uzdravení pomáhal.

Když se z práce vrátili i Carlisle a Esmé, sešel jsem dolů. Nechtělo se mi Bellu opouštět, ale bylo to bohužel nutné. Rosalie už se taky dostavila, aby nám milostivě oznámila, že vyděšená Tanya utekla zpátky do Denali. Oddychl jsem si, ale přesto jsem byl pořád neskutečně vzteklej. To hned vzápětí pochopili i moji rodiče.

Emmett stál v pozoru před Rosalií, ačkoliv se na ni ani nepodíval a podle jeho ubulených myšlenek a rozcupovaného srdce jsem pochopil, že s ní ještě ani nepromluvil. A nehodlal jí hned tak odpustit. Přesto ji teď přede mnou bránil vlastním tělem. Bylo jedno, jak moc mu ublížila, on ji prostě pořád bezmezně miloval…

Vysvětlil jsem Carlisleovi, co všechno se tu odehrálo a poprvé u něj viděl, že se skutečně zlobí. Zuří. Měřil si Rose naprosto opovržlivě a ona se před jeho tvrdým pohledem jen tiše krčila.

„Je to pravda?!“ zahřměl, když jsem zakončil vyprávění.

„Jo,“ odvrkla bojovně a já ucítil, jak mi v těle opět vzplál vztek. Hrdelně jsem zavrčel. Té mrše to nebylo ani trošku líto!

„Jak jsi to mohla udělat?“ ptal se nevěřícně Carlisle.

„Až na to, že jsem nic neudělala?“ vtipkovala.

„Jo! Právě že nic, co? Jen ses spokojeně usmívala, když ji Tanya škrtila!“ vybouchnul jsem a našlápnul jejím směrem.

‚Jo! Škoda, že se jí to nepovedlo dřív, než jsi přišel,‘ prskala na mě přes myšlenky a já musel nabírat rudou. V pohledu určitě. Znovu jsem se k ní přiblížil, ale tentokrát mi cestu zatarasil Emmett. Nahrbil se, připravený k útoku, a tak jsem udělal to samé.

„Tak dost!“ okřikl nás Carlisle.

Esmé stála hned vedle něj a nevěřícně si prohlížela Rose. Slyšel jsem, jak moc ji mrzí, že je tak bezcitná. Věděla, čím si jako člověk prošla, ale… to jí rozhodně nedávalo právo k podobným věcem!

„Jí to ani není líto!“ vyštěkl jsem s nervama na hraně. „S touhle čůzou teda pod jednou střechou nebudu,“ dodal jsem tvrdě a Rose se usmála.

„Ne,“ vzlykla Esmé.

„Promiň,“ vyhrkl jsem směrem, kde stála moje matka. „Ale nemůžu tady zůstat a hlídat Belle neustále záda. Kdo ví, kdy to ta mrcha zase zkusí!“ vrčel jsem jak smyslů zbavený.

„Neboj, my ji pohlídáme,“ vložila se do toho Alice a Jasper jen souhlasně kýval.

„A já taky,“ vybafl pevně Emmett. Rose se jen šokovaně nadechla a pomyslela si něco o půstu. Pochyboval jsem, že na ni bude mít můj bratr ještě někdy náladu. Rozhodně ne tak brzo.

„Slyšíte se?“ skočila do toho ta zmije. „Děláte tady povyk pro jednoho člověka! Obyčejnou lidskou lůzu,“ vrčela tentokrát ona.

„Varoval jsem tě, aby ses o Belle vyjadřovala slušně!“ Výhružně jsem na ni namířil ukazovák a snažil se povolit křečovitě sevřenou čelist. Sanice mi vztekle pumpovala.

„Zavři konečně hubu!“ obořil se na ni i Jasper. „Ještě chvilku a Edward bude skutečně k neudržení!“ pohrozil. A měl naprostou pravdu.

„Takže toho vážně nelituješ?“ zeptal se diplomaticky Carlisle.

„Ne!“ štěkla rozhodně.

„Tak v tom případě je mi to líto, ale budu tě muset poprosit, abys odsud odešla!“

„Cože?“ vyhrkla naráz společně s Emmettem. „Kvůli člověku?“ domáhala se odpovědi.

„Ne! Vím, že jsem tě stvořil, a taky vím, čím sis jako člověk prošla,“ povídal a Rose se zkřivila tvář. „To ti ale nedává právo se takhle chovat. Navíc je to už dávno a ty máš Emmetta. Myslíš, že je správné sebrat někomu jinému život jen proto, že ho někdo jiný vzal tobě?“ mluvil vážně a ta bezcitná upírka konečně začala zpytovat svědomí. Dost pozdě na můj vkus. „Jestli se totiž chceš podobat právě těm, kteří se na tobě dost odporným způsobem podepsali, tak v tom případě tu nejsi vítaná,“ zakončil neústupně.

„Já- Takhle jsem to neviděla. Nechci být jako oni, to opravdu ne. A chci tu zůstat,“ lamentovala bezradně a já se v těch jejích pocitech spokojeně rochnil. Jen ať táhne! Emmett mi sice bude chybět, ale i to nějak překonám. „Slibuju, že se už budu chovat slušně. Neublížím jí. Přísahám,“ zaúpěla prosebně. „Nebudu Isabelle nadávat nebo ji ponižovat, jen mě nevyhazujte!“

„Jestli to myslíš opravdu vážně, tak to samozřejmě mění celou situaci. Nikam nemusíš, ale...“ vysvětloval jí klidně. Tak a je to v řiti! Já se té otravné běhny vážně nikdy nezbavím! „Budeš se chovat slušně, to zaprvé a zadruhé tu Tanyu už nikdy nechci vidět!“ rozhodl rázně a Rosalie se jen nešťastně zamračila. „Tím samozřejmě neříkám, že máš zakázáno se s ní stýkat, to ne, ale nechci ji už v našem domě víc vidět a vlastně ani nikde poblíž! Nepotřebuju, aby neustále otravovala moje děti a zvlášť pak Edwarda, který…“ …možná konečně našel tu pravou a… „Už má jistě po krk toho jejího vlezlého chování, nemám pravdu?“ Otočil se po mně.

„Jo,“ odsouhlasil jsem obě varianty.

„Teď půjdu zavolat do Denali, abych jim celou situaci osvětlil dřív, než to udělá Tanya,“ dodal rychle a už si to ráznými kroky mířil do pracovny. Esmé ho jen tiše následovala.

Alice mi konejšivě položila ruku na rameno a sama si bez ustání nadávala. Kdyby totiž nedostala ten stupidní nápad, abychom s Bellou před Tanyou hráli zamilovaný páreček, tak by se jí vlastně nic nestalo. Ale taky bych nikdy nedostal šanci, to mi bylo víc jak jasný.

Všechno špatný je pro něco dobrý, sestřičko! Ušklíbl jsem se v duchu. Škoda jen, že to odnesla právě moje křehká Bella a ne já.   

„Jdu nahoru,“ oznámil jsem tiše a zmizel v prvním patře jak pára nad hrncem. Nemohl jsem se dočkat, až zas budu s ní. Znovu jsem se zavrtal pod peřinu společně s mojí dračicí a spokojeně odpočíval. Ruku jsem protáhl pod polštářem, na kterém ležela, a přitáhl si ji blíž k sobě. Zahřívala mě a já ji chuděru studil, přesto jsem se od ní nedokázal odtrhnout.

V tichosti jsem rozmýšlel snad nad vším možným a nemožným, ale hlavním bodem pro mě stejně bylo, kam ji pozvu a na co půjdeme do kina. Pořád to bylo lepší než přemýšlet nad tím, co se tu událo a poslouchat všechny ty otravné a sebemrskačské myšlenky.

Když pak Carlisle zaklepal na dveře mojí ložnice, pozval jsem ho dál. Chtěl se na Bellu jen podívat a zkontrolovat ji, a já mu v tom nemínil bránit. Opatrně a se značnou nevolí jsem se zvedl. Osvobodil jsem se z toho příjemného objetí horka, ačkoliv dost nerad a stejně tak i Bella. Něco si totiž zamumlala pod nos a pak jen tiše povzdychla. Koutky se mi spokojeně držely vzhůru.

Můj otec ji právě kontroloval, když z ničeho nic otevřela oči.

„Edwarde?“ volala mě. V mžiku jsem k ní přiskočil a chytil jí ruku. „Co se to děje?“ zeptala se vystrašeně.

„Nic, zlatíčko, jen Carlisle ti přišel zkontrolovat krk,“ povídal jsem uklidňujíce. Bella zmateně zamrkala a pohledem vyhledala mého otce, který se na ni soucitně usmíval. Ovšem pozorovala ho jen vteřinku, protože se skoro okamžitě vrátila zpátky k mé osobě.

Potěšilo mě to. Moc!

„Aha, tak to… je potom všechno v pořádku,“ spokojeně vydechla, mile se pousmála a pak znovu zavřela oči.

Jakmile ji Carlisle vyšetřil a zahrnul mě detaily z jeho telefonátu s Eleazarem, zdvořile jsem mu naznačil, že už může zase jít, abych se mohl vrátit pod tu vyhřátou peřinu. V koutku duše jsem měl radost, že naše přátelské vztahy zůstaly neporušené, i přesto že se dozvěděli, co jsem jejich schovance udělal a prý je nenaštvalo ani to, když jim můj otec jasně nakázal, aby Tanye vyřídili, že už tu není vítaná.

Znovu jsem se zachumlal společně s Bellou a další hodinu ji jen pozoroval. Fajn, tak ne jen to, ale občas ji i pohladil po vlasech, rameni nebo si nos zavrtal do jejích vlasů a tiše nasával tu božskou vůni. Ani polibky jsem nešetřil.

Kolem druhé ranní vyrazila skoro celá rodina na lov. Doma zůstali jak Emmett a Jasper, protože už byli dřív a taky proto, aby mi pomohli s hlídáním mého pokladu, tak Rosalie. A dost! Už bych měl přestat s těma sladkýma řečičkama, vždyť to ani není normální. Nebo alespoň u mě ne!

Budu se na to muset zeptat Jaspera.

Před třetí ráno se Bella přetočila na záda a vzdychla. Všechno se to ve mně sevřelo a kalhoty se malinko naplnily, ačkoliv jsem s tím neřádem tvrdě bojoval. Nakonec se mi ho jakžtakž podařilo usměrnit.

„Edwarde,“ zavrněla ze snu a já měl na okamžik zatmění smyslů, při kterém jsem málem o kalhoty opravdu přišel. Zatnul jsem tedy vzdorovitě čelist a pěsti a pokusil se uvolnit. Boj to byl vskutku napjatý a chvíli vedlo moje libido, ale nakonec jsem jen velmi těsně vyhrál já.

Bella mi opravdu dávala zabrat. Nejenže to nebylo její poslední zavolání, ale co chvíli znovu zavzdychala s mým jménem na rtech, a navíc tu pusu tak smyslně špulila, až jsem měl pocit, že snad musím explodovat. Dole samozřejmě… A Jasper se mi jen mentálně vysmíval.

No jen počkej!

Když situace trochu polevila a to moje zlato zase zklidnilo puls a sny, úlevně jsem si oddychl. Vypadala jako opravdový anděl…

„Miluju tě,“ špitl jsem jí tiše do ucha a tentokrát se mi posmíval i Emmett. Idioti!

Věděl jsem, co k ní cítím a bylo mi jasné, že ona by mi to stejně neuvěřila, takže jsem si ulevil alespoň takhle. Co jsem ale vážně nečekal, bylo, když její srdeční rytmus z ničeho nic rapidně zrychlil a ona otevřela oči. Vyděšeně se posadila a mžourala do tmy. Kluci se dole váleli smíchy…

Netušil jsem, jestli mě slyšela, ale pochyboval jsem o tom. Spíš se jí jen něco hnusnýho zdálo.

„Všechno už je v pořádku, Bells,“ uklidňoval jsem ji.

„Kolik je hodin?“ vybafla celá zmatená.

„Tři ráno,“ odpověděl jsem klidně a natáhnul se k nočnímu stolku, abych rozsvítil. Je to sice jen kalné světlo z lampičky, ale i to jistě bude stačit, aby se trochu zorientovala. Nezdálo se však, že by to nějak pomáhalo. Její srdce vyděšeně bušilo dál.

„Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ vybafla naštvaně a já ji zas pro jednou nechápal. Měla by být spíš spokojená, že je tu klid a ticho a má tu upíry, kteří na ni dávají pozor… Navíc se přece probudila, když tu byl můj otec.

„Nevzpomínáš si? Carlisle se na tebe přišel podívat,“ vyhrkl jsem zmateně. Že by si to opravdu nepamatovala?

„On to ví?“ vyhrkla další otázku, aniž by prvně odpověděla na tu mou. A co to je vůbec za stupidní dotaz? No jistě, že všechno věděl. Ještě abych tu pizdu kryl a dál tak podporoval její příjezdy. To ani omylem. Nejsem přece jeblej!

„No jistě!“ vylezlo ze mě ve vzteklém zavrčení.

„Ale jenom on, že jo?“ špitla stydlivě. Někdy její mysl opravdu nechápu. Proč by to jako neměli vědět i ostatní?

„Ne, teď už to vědí všichni,“ vyvedl jsem ji z omylu. Jestli si myslela, že to ututlám jen proto, že Rosalie je moje sestra, tak se šeredně sekla. Ona se na mě jen nafučeně zamračila a zapíchla ruce v bok. Překvapilo mě to. Vážně jsem jí nerozuměl…

Bude to tak vždycky?

Posadil jsem se až k pelesti postele, opřel se o ni a Bellu si i přes ten její naštvanej obličej vtáhl na klín. Díky Bohu, že ten dole zůstal v klidu, a ta dračice vlastně taky. Nebránila se.

„Asi chceš vědět, co se dělo mezitím… Co jsi byla mimo?“

„Ehm… Jo,“ dodala podmračeně a i takhle jí to neskutečně seklo. Jo, byl jsem z ní naprosto hotovej!

„Když jsem tě tady nechal, bylo to jen proto, že se vracel Jasper s Emmettem a…“

„Jak to vzal? Myslím Emmett. Jo… Promiň, že tě přerušuju,“ dostala ze sebe zmateně, ale mně bylo úplně jedno, jestli mi skáče do řeči. Další změna. Pro mě jak milá tak naopak. Snad na mě takhle bude působit jen ona a ne i ostatní. Nikdy se mi nelíbilo, když mě nenechali domluvit.

Najednou se pohnula a pohledem mi přejela po hrudníku, rukou, nohou a nakonec zakotvila na mým rozkroku. Koutek mi tentokrát vyskočil hodně vysoko, když tam zůstala delší chvilku civět. Škoda jen, že jí do hlavy nevidím. To jediné mi ke štěstí skutečně scházelo. Nakonec ale od toho pokušení zrak odlepila a vrátila se zpátky k mojí tváři. Nedokázal jsem to potěšení jen tak zamaskovat. Vlastně jsem ani nechtěl.

„Jak vidíš, nic mi nechybí,“ uculil jsem se rošťácky a nedočkavě se vrhnul na její rty. Doslova mě vábily a vzývaly, abych je políbil. Byla to jen taková rychlá a impulzivní pusa, to jí ale neubíralo na dokonalosti. Bylo v ní cítit i trochu vášně a taky opanovaný chtíč, hlavně teda z mojí strany.

A já té mojí pokušitelce ještě slíbil, že jí přece dovyprávím, co bylo dál…

„Trochu jsme se porvali, ale Jasper mi pomohl. Nejenže Emmetta usměrnil svým darem, ale navíc mi pomohl i na sílu. Věděl, na čí straně je pravda a že ta štěkna si to všechno…“ …zasloužila. Měl jsem ji zabít, možná i utrhat končetiny a ty pak i spálit! „Nakonec jsem s ní jen vysklil okno, i když by si zasloužila daleko víc,“ mluvil jsem celkem rozčíleně, ale nevypadalo to, že by si toho Bella nějak všimla.

„A Emmett to nevzal vůbec dobře, tím chci říct hlavně chování jeho drahé polovičky. On ví, že je to nesnesitelná alibistická potvora, které nezáleží na nikom a na ničem, kromě něj a snad i naší rodiny. Mě do ní samozřejmě nepočítá. Nikdy nepočítala, ale -“

„Proč?“ skočila mi znovu do řeči. Zasmušile jsem si vzpomněl na období, kdy mě Rosalie bez přestání naháněla. V té době byla jak blázen. Kam sem se hnul já, tam i ona a neustále jen ve spodním prádle. Ovšemže to krotila v případech, kdy s námi byl i Carlisle a Esmé nebo někdo další, ale na těch několik ztrpčených desetiletí mého života, co mi po sobě nechala jako nějakou úlisnou památku, bych nejradši zapomněl.

Bohužel upír nezapomíná…

„Jednou ti to povím,“ povzdechnul jsem si trpce. „Každopádně můj bratr je teď hodně na dně. Po tom věčně usměvavém Emmettovi není nikde ani památky a Esmé je z něj už opravdu nešťastná. Vlastně ze všeho. Chce se ti společně s Carlislem omluvit. Oni to totiž berou na sebe, protože Rosalie je pro ně jako skutečná dcera, takže jsou z toho taky pořádně otřesení.“ Neměl jsem v úmyslu jí vyprávět to, že ji chtěli vyhodit z domu, protože jak znám Bellu, obviňovala by se z toho.

„To nemusí… Nebyla to jejich vina. A kde je vůbec Rosalie?“

Zaposlouchal jsem se do domu, abych to zjistil.

„V pokoji a vzlyká,“ vylezlo ze mě nevěřícně. Měl jsem chuť si nad tím divadýlkem odfrknout.

„Brečí?“ vyhrkla zděšeně Bella. Vážně ti vůbec nerozumím! Postěžoval jsem si v duchu k té mojí dračici.

„Emmett jí řekl, že pokud chce pokračovat v cestě, kterou si vybrala, tak on ji rozhodně následovat nebude. Můj bratr má obrovské srdce, takže je pro něj nadmíru těžký sžít se s něčím takovým, co ti provedla Rosalie, přesto ji pořád miluje. Kdyby někoho nedopatřením nechtěně zakousla, přešel by to daleko snáz, protože to se nám upírům stát může, ale že pomáhala Tanye v jejích pomatených plánech jak se tě zbavit, tak to holt prozatím překousnout nedokáže,“ vysvětlil jsem postoj mého bratra a Belle tvář na vteřinku ozdobil téměř neviditelný úsměv.

„Jenomže ona vlastně nic neudělala,“ bránila ji a tím mě teda pořádně naštvala. Ne, přímo nasrala!

„Přesně tak. Já nejsem blbej, Bello! Dokážu číst myšlenky, a tak moc dobře vím, že jsi ji pohledem prosila, aby ti pomohla. Ani nevíš, co té omezené fuchtli běželo hlavou. To, že si zaplachtila vzduchem a nakonec nosem zryla Esméiny záhonky, je ještě málo. Třeba jí tahle lekce bude ku prospěchu…“ Poslední dvě věty jsem podal odlehčeně, ale uvnitř mě to vřelo jak v papiňáku.

Dlaň, aniž bych jí to prvně přikázal, se zvedla a pohladila její pobledlou tvář. Bella se hlasitě nadechla a v hrudním koši jí začalo zběsile mlátit. Obočí se mírně zkrabatilo.

„A- a Tanya?“ špitla tiše, zamyšleně. A tep pořád sílil.

„Carlisle ji před pár hodinama vyhodil,“ teda ne přímo, ale to je jedno. „A pak ještě zavolal do Denali, že už ji tady nechce vidět. To, jak se chovala, že ti ublížila… a to jsi ještě neviděla pokoj pro hosty! Vypadá to tam doslova jako po uragánu. Všechno zničený a Esmé ten barokní nábytek moc milovala.“

„Takže Tanya už tady opravdu není?“ vyhrkla šťastně. To jí ovšem moc dlouho nevydrželo, protože chvíli nato už se mračila. Srdce jemně škobrtlo. Asi jí právě došlo to, co mně. Byl konec našich společných dní. Pochyboval jsem, že bude chtít hrát i kvůli Rosalii, ale tak nějak ve mně úplně miniaturní část tajně doufala…

Pokusil jsem si pročistit hlavu. Marně. Dlaň mi po ní v nešťastném gestu pomalu přejela a pak se vrátila zpátky. Zakryl jsem si obličej, aby v něm nevyčetla všechno to zklamání a nepochopila to špatně. Já vážně potřeboval všechnu tu beznaděj ventilovat. Zkuste vzít upírovi, co miluje, jeho lásku… Jo, tak nějak mizerně mi právě bylo.

Zkurvená existence!

„Ne, odjela,“ vylezlo ze mě po nějaké době tíživého ticha. Sám jsem se divil, jak truchlivě zním, přitom bych nejraději skákal do nebe radostí, že je ta příšera pryč, jenomže…

„Neříkej, že je ti to líto,“ pověděla s úsměvem a ještě mě žertovně šťouchla. Měla z toho radost. Pro ni to teď bylo všechno hotový. Mise splněna. A ona byla volná.

Povzdechl jsem si a sundal ruku. Proč bych měl nakonec svoje neštěstí skrývat? Co na tom záleželo.

Bella se jen překvapeně zamračila. „Copak… Vážně ji tu chceš?“ dodala překvapeně.

„To ne!“ vyvedl jsem ji z omylu. Děsivého omylu. „Jen…“

„Jen?“ zopakovala po mně, když jsem se neměl k dokončení.

Sakra!

Teď anebo nikdy!

„Zůstaneš tu se mnou, i když už je Tanya pryč?“ šeptal jsem jí do ucha a přitom poslouchal každičkou reakci jejího těla. Dech, tep… Ztěžka polkla a srdce opětovně zrychlilo, ale jestli to bylo dobře nebo ne, to jsem určit nedokázal. Pohledem přešla po mojí ložnici.

Nelíbí se jí tu snad?

Však se to dá všechno změnit a předělat!

„Já…“

„Ne, počkej,“ zarazil jsem ji dřív, než padlo konečné rozhodnutí. „Teď mi na to ještě neodpovídej! Prvně si společně skočíme na lov a odpoledne tě Alice chce vzít na nákupy, co ty na to?“ pokoušel jsem se znít optimisticky, ačkoliv jsem se uvnitř bolestí a strachy svíjel jak malej kluk, co si poprvé odřel kolena.

„Nákupy?“ vyplivla s odporem a u mě tím jen stoupla. Konečně pořádná ženská!

Ty si vážně umíš vybrat, Edwarde Cullene!

Alice, která se před třemi minutami vrátila, se mnou ale tohle potěšení rozhodně nesdílela. Když na nás žertovně zavrčela, okřiknul jsem ji, a přitom se nedočkavě koukal na Bellu. Tvářila se, že nad něčím usilovně přemýšlí a kůže na jejích pažích, na kterých jsem měl položené dlaně, doslova pálila. Příjemně. A pak jí lehce zrudly tváře, téměř nepostřehnutelně. Málem ze mě vylezlo jedno bezradné zaskučení, když jsem si dával dvě a dvě dohromady.

I Jasper to z ní vycítil a právě teď nedočkavě hledal svoji ženu u nich v ložnici.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyhrknul jsem rázně, ačkoliv mi bylo více méně jasný, co jí běhá hlavou. Dech se jí tak roztomile trhal…

„Ehm… No, jestli půjdeš i ty. Myslím na nákupy,“ vylezla z ní tahle neuvěřitelná lež. Tak fajn, budu dělat, že nic a… Ohlušilo mě jedno šílené pištění mojí bláznivé sestry o dva pokoje dál. Bože, to je ale trdlo! Jasper taky naštvaně zastavil svoje zrychlené vysvlékání. A pak mi došlo, že jsem na ty nákupy vlastně chtěl jít i já. Teda ne s nima, ale na moje vlastní. Do nábytku…

Měl jsem v plánu to tu přestavět a předělat, abychom s Bellou začali pěkně v novém, i když… Tu postel stejnak použila jako první ona, takže… No to bylo jedno, důležité bylo, aby se tu moje kráska cítila dobře.

„Ne, měl jsem v plánu si zařídit něco jiného -“

„Co?“ mrskla po mně vyčítavě. „Sakra, promiň, to je jen tvoje věc,“ vyhrkla jako takovou rádoby dodatečnou omluvu a já měl pocit, že asi začnu vrnět. Poprvé jsem si přišel zadanej! A moc se mi líbilo, že Bella tak trochu žárlila. Škoda jen, že to hned vzápětí chtěla znovu pokazit. Nedovolil jsem jí ale, aby se z mého sevření jen tak dostala, ačkoliv se o to pokoušela opravdu bravurně. A moje koutky zůstávaly spokojeně zavěšeny vzhůru.

Věděl jsem jak na ni…

Mojí extra rychlostí jsem ji položil na postel a lehl si mezi její nohy. Tohle jsem si od posledně stihl představit už tolikrát, že by se mnou nedokázal soupeřit ani ten nehorší nadrženec. Já jim momentálně s přehledem kraloval. Jenomže zkuste vzít moje upírství, vynásobit to neskonalou láskou a vmíchat do toho Bellu a její hebké, něžné a horké tělo pode mnou. Jo… To musel být opravdový ráj!

Vypadalo to, že chce něco namítnout, a tak jsem jí další osvědčenou metodou tu papulu zavřel. A ani tentokrát se nebránila, což jen dál blaženě pohladilo moje narůstající sebevědomí. Její nohy se kolem mě automaticky obtočily. Byl jsem opravdu hotovej. Chtěl jsem ji teď a tady a bylo mi jedno, jestli nás někdo poslouchá… Jakože určitě jo. No ta moje divoška na to měla úplně jinej názor. Odtáhla se ode mě a já stěží potlačil vzteklé zavrčení. Tohle není fér!

Nemůže upíra jen tak vyprovokovat a pak prostě couvnout. To se nedělá…

„Prosím, nenechávej mě s ní samotnou…“ zakňourala roztomile, když jsem se snažil alespoň trochu opanovat. A cože to říkala? S kým ji nemám nechávat samotnou? A jo, s Alicí, jak mi došlo po dalším zavrčení a jedné mírné nadávce směřované Belle.

Asi si budu muset promluvit i s mojí druhou sestrou.

Takhle to dál nejde.

K Belle se budou chovat s respektem! A šmytec!

„Dobře, pojedu s váma, ale… chvilku vás tam nechám samotný, protože si potřebuju něco důležitýho zařídit,“ dodal jsem pevně a nemínil smlouvat. To že ji miluju, ještě neznamená, že mi taky bude vládnout a… Tvářila se teď jako bych ji znovu přidusil a já pocítil, jak se mi pod tím smutným pohledem, který na mě nemilosrdně upřela, stáhlo hrdlo. Fajn! Tak kraluj! Vzdávám to…

Bezradně jsem si vydýchnul a pečlivě skenoval tu její rádoby smutnou tvářičku. Herečka jedna vyčůraná!

„Prosím! Bude to rychlý! Slibuju,“ dožadoval jsem se skučivě a i to bylo moje poprvé, tak doufám, že to taky náležitě ocení. Hm… zamručelo si spokojeně moje nitro, když se na mě opětovně vrhla a spojila nás ve vášnivém polibku.

Jo, na tohle si ale určitě bez problémů zvyknu…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 10. kapitola - Edward: