Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 14. kapitola

24.07.2009 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4818×

Bella Swanová

Zrovna jsem snídala, když někdo zaklepal. Ne, že bych se lekla, to vážně ne…jak vás to mohlo napadnout? Jen mě překvapilo to, že někdo zaklepal, často všichni zvoní… Rychle jsem se napila a běžela otevřít. Zůstala jsem překvapeně stát, když jsem málem vrazila do Edwarda. Chvíli jsem nevěděla, co chce, ale pak mi to došlo…

„Promiň, úplně jsem na to zapomněla. Hned budu, pojď dál,“ vychrlila jsem místo pozdravu a valila do svého pokoje pro batohy. „Mám pro tebe špatnou zprávu,“ informoval mě a já se na něj se zájem podívala. V kuchyni jsem sebrala učebnici chemie, kterou jsem si při snídani četla a bez milosti ji hodila do batohu. „Hmm,“ zamumlala jsem, abych dala najevo, že ho poslouchám a běžela do obýváku, kde jsem nechala učebnici francouzštiny. Ta hned letěla za učebnici z chemie.

„Rose tvoje auto ještě neopravila,“ řekl (chvíli se mi zdálo, že je hlas zněl potěšeně) a já se na chvíli zastavila. Ne kvůli tomu, že jsem byla překvapená, ale byla jsem šťastná. „Aha,“ zmohla jsem se jen na toto slovo. „A tak ti doufám, nebude vadit, když tě i dnes odvezu do Seattleu,“ pokračoval a já se začala v duchu radovat. „Nebude, aspoň budu mít společnost a někdo na mě dá pozor,“ zavrtěla jsem hlavou a zamknula jsem.

Pomalu jsme vyšli k jeho autu a on mi zase galantně pomohl do auta. Musím přiznat, že to byl první kluk, který tohle pokaždé dělal… Ale bylo to tak…tak…romantické… Možná o tom ani sám neví, ale já taky nevím, jaké mám chyby… U školy jsme, díky bohu, (nebo spíše díky rychlosti, kterou jel) byli dřív než ostatní naši spolužáci. Teď jsem vážně nepotřebovala žádný poprask… Pokud dobře vím, dneska bych s ním mít žádnou hodinu neměla a to mě mrzelo, ale nechtěla jsem si to přiznat…

Domluvili jsme se, kdy a kde na mě má počkat po mé poslední hodině, jsme se rozloučili a každý šel na svou první hodinu – já na chemii. Měla jsem ji mít s Angelou, díky bohu. Nikdy se moc nevyptávala a klidně jste si s ní mohli o čemkoliv popovídat. Ve třídě skoro nikdo ještě nebyl a tak jsem si sedla na svoje místo, otevřela knihu Romea a Julii, kterou jsem si vzala sebou, kdybych se náhodou nudila a začetla se.

Zřejmě bych četla dál, kdyby do mě s úsměvem Angela nedrkla… „Co čteš?“ zeptala se. „Romea a Julii, řekla jsem si, že si to přečtu, když mám hrát Julii,“ pokrčila jsem rameny a knihu zavřela. „Ty budeš hrát Julii?“ zeptala se dychtivě Angela. „Jo, ale nikomu to prosím neříkej, ještě se neví, kdo bude tancovat na premiéře,“ požádala jsem ji a ona přikývla. Usmála jsem se a než jsem se nadala, začala hodina.

...

Hodiny obíhaly docela rychle. V matematice jsem se zapotila, protože jsme psali test, snad to dopadne dobře a v angličtině jsme probírali spisovatele po první světové válce. Pak jsem měla mít úplně první hodinu španělštiny. Od té doby, co skončila chemie, jsem knihu neuklidila do batohu, protože jsem se do děje tak vžila, že jsem četla i přestávkách. Sice jsem někdy do někoho vrazila, ale moc mi to nevadilo.

Nejhorší to bylo před hodinou španělštiny, kdy jsem naráz hledala učebnu a četla. Vytáhla jsem plánek, který jsem stále potřebovala a začala hledat učebnu, kterou potřebuji. Najednou jsem do někoho vrazila – pravda, nebylo to tak neobvyklé – ale najednou jsem uslyšela známí hlas. „To jsi ty!“ „promiň, Alice, nechtěla jsem, ale nemůžu najít učebnu,“ omluvila jsem se a začala se zvedat ze země. „Bello, tohle je Jasper,“ představila mi svého kluka. Kývla jsem na pozdrav.

„Co to čteš?“ „Romea a Julii,“ odpověděla jsem nervózně a otevřela knihu na stránce, kde jsem skončila. „Vážně?“ Přikývla jsem. „Dovedeme tě na hodinu, stejně ji máme společnou,“ nabídla se Alice a já ráda přijala. Alice něco říkala Jasperovi, nechtěla jsem je poslouchat a tak jsem se zase začetla. „Tak jsme tu, stejně si však myslím, že si tu cestu nepamatuješ,“ usmála se Alice a já ji úsměv oplatila.

Vešla jsem do učebny a hned jsem spatřila Edwarda, jak sedí v zadních lavici. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Otočila jsem se na učitele, který mi dal potřebné věci. Míst tu bylo volných víc a tak jsem si mohla vybrat. Najednou se ozval učitel. „Prosím, posedejte si do dvojic.“ Všichni byli překvapeni a já si všimla Edwarda, který se mračil na školní drbnu, která si to k němu mířila. On zachránil mě, já zachráním jeho. Rychle jsem se rozešla k němu. „Můžu být s tebou?“

„Ahoj Edwarde!“ pozdravila jsem ho nahlas a sedla si vedle něj. Edward se usmál a Daniela zůstala překvapeně stát. Pak si zřejmě uvědomila, co dělá a rychle odešla. „Děkuji, nevím, co bych dělal,“ otočil se na mě Edward. „To byla maličkost,“ zavrtěla jsem hlavou a zavřela knihu. „Romeo a Julie?“ zvedl tázavě obočí. "Chci vědět, o čem to je, když v tom mám tančit,“ bránila jsem se a uklidila knihu do batohu. Místo toho jsem vytáhla učebnici španělštiny.

„Co se bude dít? Tohle je moje první hodina španělštiny tady ve Forks,“ zeptala jsem se tiše. „Taky bych rád věděl,“ pokrčil rameny a při těch slovech se učitel znovu chopil slova. „V těchto dvojicích budete dělat svoje projekty. Odevzdáte je za dva týdny v pátek a před odevzdáním ještě o něm něco říct, samozřejmě vše v španělštině. V tomto sáčku jsem témata, které jeden z dvojic vylosuje,“ řekne dost nahlas, aby každý slyšel. Překvapeně jsem zůstala čučet na učitele. „Tak losuj,“ pobídla jsem ho, když se učitel blížil k nám. „A nechceš radši ty?“ „Já ti věřím,“ koukla jsem se do jeho očí, které byly zase zlatavé… Vlastně ji mi jedno, jaké má oči, stejně je nádherný… „To by si neměla dělat.“ Koukla jsem se na něj a usmála se…

Snad se líbilo!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 14. kapitola: