Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 12. kapitola

22.07.2009 (14:03) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4897×

Bella Swanová

Hned jak jsem se převlékla, jsem šla s Annie. Chtěla mi půjčit knihu Romeo a Julie, protože jsem si ji chtěla přečíst a ona ji měla doma. Díky bohu bydlela jen pár ulic od divadla a tak to nemohlo zabrat víc než čtvrt hodiny. Edward teď zřejmě hraje na klavír, tak není problém. U Annie jsme byli hned. Moc dlouho jsem ji nezdržovala, měla se postarat o svého mladšího brášky a tak jsem poděkovala, knihu uklidila do batohu a vytáhla MP4.

Hlasitost jsem dala tak, abych skoro nic neslyšela a vyšla jsem. Musím přiznat, že nemám dobrý orientační smysl a tak jsem se asi ztratila. Objevila jsem se v malých úzkých uličkách a já tušila, že je zle. Nebo respektive jsem byla v háji. Číslo jsem měla jen na Katie a Alexe a ti jsou teď kdoví kde!

Dorazila jsem na malé rozcestí a já se vydala doprava, protože se mi zdálo, že tam je více světla. Začínala mi být zima a tak jsem svoji bundu zapnula až ke krku a zachumlala jsem. Zaposlouchala jsem se do písničky…

Za chvíli jsem byla na velké široké ulici, ale byl tu jeden problém – ne straně, kde jsem byla já, byl malý úzký chodníček a tak jsem se rozhodla přejít na druhou stranu…

Udělala jsem však dětskou chybu, kterou jsem jednou udělala, jako šestiletá – zapomněla jsem se porozhlédnout, jestli něco nejede…

Najednou mě oslnilo bílé světlo a já zůstala překvapeně stát na místě… V té chvíli jsem se na nic nezmohla… Jen tupě zírat na to světlo…Najednou mě někdo zatáhl zpět… Pomalu jsem zase začínala vnímat…

Rychle jsem zamrkala a zjistila jsem, že se dívám na ty nejkrásnější oči, které jsem kdy poznala. Jeho ruce mě opatrně držely, jako by se bály, že mi něco udělají, že mám nějakou modřinu… „Jsi v pořádku?“ zeptal se jemně a já se zmohla jen na přikývnutí. Až teď jsem si uvědomila, že mě drží v náruči. „Je v pohodě?“ křikl jakýsi chlápek z auta, které mě skoro před pár minutami srazilo. „Ano, v naprostém,“ přikývl Edward.

„Můžeš mě pustit,“ kuňkla jsem, když jsem si všimla, že mě Edward nese v náruči. „Počkat, kde ses tu vzal?“ „Šel jsem hned za tebou, ale neslyšela si mě,“ vysvětlil po chvíli ticha a stále mě držel v náruči. Zamračila jsem se. Proč mám takový pocit, že mi neříká pravdu? Koukla jsem se na jeho andělskou tvář a než jsem se nadála, seděla jsem v jeho autě.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se mě ještě jednou Edward, když nastartoval a nastavil topení. Znovu jsem přikývla. „Jsem v pohodě. Díky za záchranu života,“ poděkovala jsem tiše a koukla se do jeho andělské tváři. A znovu jsem se udivila – jeho oči začínali být hnědé…

Tak počkat – jednou má oči černé, pak krásné zlatavé a teď hnědé? Copak nocí čočky? To by však neměl hned tři barvy očí, které se mu měnili po pár hodinách…Chvíli jsem seděli v tichosti a dívali se do očí tomu druhému… Pak svůj pohled stočil dopředu na řízení a my jsme vyjeli…

...

Ve Forks jsme byli hodně brzy. Možná to bylo díky jeho rychlé jízdě… „Díky za všechno…úplně všechno,“ poděkovala jsem znovu, když jsem vylézala z jeho zahřátého Volva. „Nemáš zač,“ usmál se. „Nemám pro tebe přijet i zítra ráno? Aby si nemusela pěšky, jak znám Rose, už auto opravila, takže budeš moct jet zítra už svým autem,“ nabídl mi a já měla hned lepší náladu. I když někde vzadu jsem byla smutná – zítra už zase pojedu sama… Jen jsem se usmála a přikývla. Opatrně jsem zavřela dveře jeho auta a zamířila k domu.

„Ahoj tati!“ pozdravila jsem a automaticky nakoukla do obýváku. Lekla jsem se, když jsem spatřila dvě mužské osoby navíc. „Ahoj Bello! Kdo tě to vezl?“ pozdravil mě Charlie. „Kamarád…moje auto nějak sehnalo, ale zejtra zřejmě bude v pořádku,“ pokrčila jsem rameny. „Jo, tohle je Billy Black, pamatuješ si ho? A tohle je jeho syn Jacob, možná si ho pamatuješ, když jsi byla malá,“ představil nás rychle a já jen kývla hlavou.

Otočila jsem se směrem do kuchyně. „S jakým kamarádem?“ ozvalo se za mnou, když jsem hledala v lednici mléko a strašně jsem se lekla. „Co je ti vůbec do toho?“ odfrkla jsem si, vzala si svoji večeři a zamířila si to do mého pokoje. „Jen mě to zajímá,“ pokrčil rameny šel za mnou.

Unaveně jsem si sedla na židli a až teď si všimla, že Jacob stojí ve dveřích. „Promiň, potřebuješ něco?“ „Jo, jméno toho tvého kamaráda, měl totiž moc pěkné auto,“ přikývl a já protočila oči a upila ze sklenice mléko. „Jmenuje se Edward, jestli ti to tolik pomůže, pokud si teda dobře pamatuji, nejsi zdejší,“ odseknu mu a začnu se chystat učení na zítřejší den. Máme mít krátký esej do zeměpisu a já ho ještě stále neměla napsaný…

„Cože? Myslíš Edwarda Cullena?“ vyštěkl tak hrozivě, až jsem se lekla a mírně nadskočila… Toho lekání jsem dneska měla fakt jako dost… „Ano, přesně toho myslím. Máš proti tomu něco?“ „Jo!“ přikývl razantně a já se naštvala úplně. „Tak hele, ty jeden…jeden…prostě jeden, Edward a Alice Cullenovi jsem mí přátelé a kdyby nebylo Edwarda, nepřijela bych na dnešní trénink a taky bych…,“ dál radši nic neřeknu, protože tenhle skrček je schopný to vykecat Charliemu a měla bych malý problém.

„A teď mě nech o samotě, potřebuji se naučit na zítřek!“ dodám a otočím se k prázdnému papíru. Napíšu nadpis, ale zase se ozve on. „Nevíš, co jsou zač!“ „A TY snad jo?“ obořím se na něj. „Ukážu ti, co jsem zač, to se neboj, budeš to mít černý na bílým,“ odsekne a odejde. Rychle se zvednu a zavřu dveře do pokoje. Unaveně zavřu oči sednu si zpátky.

Že by přeci jen nebyli to, za co je všichni považujeme?...

...

I přes tíživé myšlenky jsem usnula prakticky hned. Možná za to mohla únava, která na mě dopadla po neshodnutí s Jacobem Blackem… A zdálo se mi o Edwardovi… jediné, co si pamatuji je, že nebyl hrozný, ale naopak…

Edward Cullen

Domů do Forks jsme dorazili docela brzo. Nabídl ji na zítřek odvoz a ona přikývla. Hned jsem se cítil lépe. Viděl jsem, že měli návštěvu – starého Blacka a jeho vymaštěného syna. Domů jsem jel ještě rychleji, protože jsem chtěl vědět, co mi Alice vlastně všechno tají. Zaparkoval jsem v garáži a vydal se hledat Alici. Nemusel jsem ji hledat dlouho, šla mi naproti.

„Tak to vyklop, Alice,“ pobídl jsem ji, když jsme vyšli ven. „Vážně musím?“ zeptala se Alice. Nechápavě jsem zkroutil obočí. „Nikdo by neměl vědět o své budoucnosti, Edwarde, ani my, upíři,“ vysvětlila. Koukl jsem na ni a ona pochopila. „Ale pak se nediv…já tě varovala,“ pokrčila rameny. „Tohle jsem viděla pár hodin, než si včera dorazil,“ zašeptala téměř neslyšně pro lidské uši a já jsem ztuhl na místě.

Já a Bella. Oba se usmíváme…na toho druhého. Stojíme naproti sobě, prsty propletené. Bella má zvednutou hlavu tak, aby se mi mohla dívat do očí. Prohodili jsme spolu pár slov, po posledním se Bella ještě více usmála a hlavu si opřela o mou hruď. Já ji prve políbil do vlasů, pak na čelo a na konec jemně na rty…

Tam vize končila. „To…to není…možné… Prostě to nejde,“ vykoktal jsem překvapeně. „A co nejde, Edwarde? To, že se máš zamilovat? I my, bratříčku, máme city…,“ otočila se na mě Alice, která sledovala hvězdy na obloze. „Dnes si dokázal, že ji máš rád a že ti není lhostejná… Podle Jaspera k tobě cítí to stejné…a taky se stane součástí naší rodiny,“ dodala a ukázala mi další svou vizi.

Bella se usmívající, objímá Alici, jako svoji kamarádku, sestru… Emmett šťastně poskakuje kolem Belly a směje se, Bella se po chvíli rozesměje taky… Emmett, Alice, Esme, já a Bella v kuchyni motající se kolem kuchyňské linky… Všichni se usmívali…

„Nemusí se to stát,“ zavrtěl jsem hlavou a koukl na hvězdy. „Nemusí,“ přikývl Alice, „Ale ty chceš, aby se to stalo,“ dodala. „Edwarde, neposlouchej hlas rozumu, ale hlas srdce,“ poradila mi. „Srdce? Vždyť je mrtvé,“ usmál jsem se ironicky. „To neznamená, že nemůže milovat,“ řekla rázně Alice a koukla se mi do očí. „Je to jen na tobě, co si vybereš, ale nezapomeň, jak jsme tam všichni šťastní,“ zašeptala po chvíli ticha Alice.

„Co mám tedy dělat?“ zeptal jsem se. „To ti bohužel nepovím, jen si užij zamilovanost. Lidé, a nejen ti, se vždy chovají tak nějak divně, se koukni na naši rodinu,“ zavrtěla hlavou moje malá sestřička. „Alice,...díky,“ hlesla jsem potichu. Alice se usmála a pevně mě objala. „Ty to zvládneš, Edwarde, zvládl jsi to i dneska,“ zašeptala neslyšně Alice a my se vydali zpátky za naši rodinou…

Doufám, že líbila!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 12. kapitola: