Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad girl 17. díl

07.04.2010 (13:45) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

Kapitola 17

„Letadlo ve Florencii bude přistávat za několik minut. Prosím, připoutejte se a zůstaňte na místě, dokud letadlo nepřistane. Venku je příjemných 28 stupňů a svítí slunce. Děkujeme, že jste si vybrali společnost Air Bus.“

Procházela jsem letištěm a budila pozornost. Měla jsem na sobě krátké lesklé šedé šaty sotva do půlky stehen, černé sluneční brýle, na jedné ruce černo – stříbrnou rukavici a ty nejúžasnější BOTY od Stuarta Weitzmana. Vlasy jsem si změnila na lehce vlnité, blond, do půle zad a oči nebesky modré. Už jsem se více méně otřepala z té… nehody. Takové věci mi šly vždycky dobře. Teď jsem mířila na jediné místo: Volterra. Byl to můj cíl a Amoničin také. Přece jsem jí slíbila, že Arovi trochu utáhnu opasek – v přeneseném slova smysu. Na parkovišti na mě mělo čekat auto, které jsem si na zakázku nechala sestavit. A byla tu. Přímo přede mnou stála nablýskaná černá Pagani zonda v celé své úchvatnosti. Všichni lidé na ni zírali s otevřenou pusou stejně jako na mě. Já si zatím bez rozpaků nastoupila a upravila sedadlo k obrazu svému. Ještě jsem natočila zrcátko a vyjela ulicemi Florencie k mému budoucímu domovu. Vybavovala jsem si Nový měsíc… už je to skoro sedm let, co tudy projížděla Alice s Bellou. Sledovala jsem toskánskou krajinu okolo mě a hnala se vlnitými silnicemi rychleji, než by obyčejný člověk byl schopen zaregistrovat projíždějící vozidlo. Než jsem se nadála, na kopci přede mnou se objevilo staré město, olemované hradbami a kulatou věží – Volterra.

Už menší rychlostí jsem projela bránou a mířila ke vstupu do hradu. Našla jsem ho lehce – hned pod věží s hodinami. Stáhla jsem si štíty a náhle byly všechny mé dary funkční. Upíři už o mě věděli. Byli všude, schovaní v temných uličkách, vykukujíce, kdo přijel. Chudáčci, mysleli si, jak jsou nenápadní. S kvílením jsem zastavila přímo před vchodem, nezdržujíce se parkováním a vešla přímo dovnitř. Jela jsem dvě patra pod podzemí, jak bylo v knize, a mířila k recepci. Stála za ní hnědooká blondýnka, zajímalo by mě, co je s Giannou.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se zdvořile. Páni, ta je hezčí než Heidi!

„Potřebuji hovořit s Arem, bude li to možné, co nejdříve.“ Ona jen přikývla a zvedala telefon.

„Pane, je tu nějaká slečna, co si přeje s vámi mluvit,“ zašeptala do telefonu. Šeptavý tichý hlas, který jistě patřila Arovi, nebo jednomu z bratrů, odpověděl chvatnou odpověď.

„Kdo to je?“ Blondýnka se na mě podívala.

„Jsem stará známá, dlouho jsme se neviděli… opravdu hodně dlouho, ale jsem si jistá, že si mne pamatuješ Aro,“ řekla jsem. Věděla jsem, že mě slyší i on.

„Pošli ji dál, Patricio!“ zavelel. Dobře dělá, nerada bych mu probořila pár zdi při tom, jak bych mu šla nakopat zadek za jeho nezdvořilost.

„Jděte těmito dveřmi. Na konci chodby je vchod do věže,“ ukazovala na pozlacenou bránu. Beze slova jsem šla přímo za vůní upírů. Cestou jsem si promýšlela, jak to všechno udělat. Sundala jsem si brýle a pomalým lidským krokem šla přímo do věže. Klapot mých podpatků se rozléhal sálem. Na konci, u dveří, stál vysoký upír, velice mohutný. Jistě to je Felix. Prohlížel si mě přimouřeným pohledem, ale beze slova otevřel dveře a já vstoupila. Šum hlasů v místnosti přestal. Vzadu byl hlouček několika upírů. Uprostřed sálu stál Aro a pár kroků za ním malá dívka. Jane. Ostatní bratři tam nebyli. Aro chvíli zkoumal můj obličej.

„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec tichounkým hlasem.

„Ale, neříkej, že si mě nepamatuješ! Sice to už bude dost let, ale upírům paměť slouží dobře.“ Zasmála jsem se na něj. Beze slova jsem prošla okolo něj a Jane a usadila se na prostředním z tří trůnu. Všichni na mě zíraly typem: jak si to může dovolit? Už jsem seděla, když do mého štítu narazilo něco ostrého. Rychle jsem se ohlédla po Jane, která se v tu chvíli svalila na zem v křečích bolesti. Podívala jsem se Arovi do očí a pro efekt luskla prsty, čímž se vrátila má stará podoba. Arův pohled byt tentokrát vystrašený.

„Copak si nepamatuješ na svou matku?“ zasmála jsem se. Můj smích přilákal Marca a Caia. Jakmile mě uviděli, zkameněli; a to doslova.

„Čím to je, ale zdá se mi, že jste mě nečekali.“ Hrála jsem hloupou. Sál byl plný ledových soch. Všichni jen zírali do mé tváře s jedinou otázkou: co bude s nimi?

„No nebudu vám lhát,“ řekla jsem když nikdo neodpovídal. „Na nějakou dobu převezmu vládu. Je tady pěkný bordel! A kdo mi vysvětlí Stmívání!“ zavrčela jsem.

„Vypadá to, že naše „milovaná“ Meyerová má upířího přítele. Musí sledovat Cullenovi, jinak nevíme, jak by se o našem světě mohla dozvědět,“ odpověděl nakonec Aro. „Ale teď, nechtěla bys odvést do tvých komnat?“

„Dobrá nápad, ale Aro, mám pocit, že se snažíš nemyslet. Možná je to tak normálně, ale přes to bych prosila tvou ruku!“ zasmála jsem se. S poklesnutými rameny došel, ne, doklouzal až ke mně a vložil svou dlaň do mé. Trvalo dobré tři minuty, než jsem si prošla vše, co se dělo za mé nepřítomnosti. Nakonec jsem se zachechtala.

„Mohlo mě napadnout, že Cesara nezavraždili senátoři,“ zamumlala jsem.  Ale alespoň mi pomohli s koncem Egypta. Sice Kleopatra byla z rodu Ptolemaiovců, ale i tak Egypt padl. Ale co mě naštvalo, že ze smrti Tutanchamona, toho zmetka, vidí dnes vědci mého otce Aje. On byl jeho písařem. A uráží mě, že o mě není v historii nikde ani zmínka. Dříve se vědělo, že jsem to byla já. Hodně lidí slyšelo, jak jsem mu slibovala smrt. Vždyť on nechal zabít moji sestru! Byla jako jeho matkou a on ji nechal zabít. Byla o dobrých 10 let starší než já, ale milovala jsem ji a ona mě. Po té, co jsem se proměnila jsem odešla z Egypta. Utěšilo mě, že se můj, náš otec stal faraónem. Zemřel ale příliš brzy po mém odchodu. Byla to Tutanchamonova vina. Nefertituaton, neboli Nefertiti neměla zemřít tak brzy.

Nějak si mě přivlastňuješ, Moniko! Zamumlala Amonike. Nemyslela to zle, ale jízlivý podtón v jejím hlasu zůstal. Poslední dobou ke mně moc nemluvila. Neměla jsem jí to za zlé, nebylo špatné mýt hlavu jen pro sebe.

„Zaveďte mě někdo do mých komnat!“ poručila jsem. Aro jen kývl hlavou k Jane, která se beze slova zvedla a vykročila z místnosti. Vydala jsem se za ní. Nakonec zastavila před mahagonovými dveřmi a pokynula hlavou.

„Díky a klidně mi tikej, nejsem starší než-lity. Říkej mi Ami.“ Napřáhla jsem k ní ruku a čekala, jestli ji přijme. V Jane jsem od začátku viděla přítelkyni.

„Jane,“ usmála se nakonec. Otevřela jsem dveře a jen zírala. Dveře vedly do malého obýváčku, z kterého ústila „díra“ ve zdi do ložnice. Odtud vedly další dveře do koupelny a šatny. Všude byl krásný barokní nábytek, všemu dominovala zlatá, hnědá a červánková barva. Tohle místo byl jeden obrovský ráj.

Moje povídky

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bad girl 17. díl: