Dívka jménem Monika. Je jí 15 let, má čokoládové vlasy do pasu, šedé oči, je vysoká a má hezkou postavu. Dobře vychází s kamarády, ale má mnoho nepřátel. Jednoho dne se něco stane ve škole, ale nic si nepamatuje. Navíc v její hlavě se začínají objevovat hlasy. Nic si nepřeje víc, než být upírem. Až jedné noci, když se jde projít po městě, narazí na tmavou postavu.
03.11.2009 (19:00) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3569×
Prolog:
Sedět opřená o můj hrob mi teď připadalo na místě. Nedokázala jsem si snad ani vzpomenout na důvod, kvůli kterému jsem to chtěla. Být věčně mladá? Nikdy neumřít? Teď mi to připadá jako špatný vtip. Dřív to byla nádhera, samozřejmě. Všechny ty obdivné pohledy a nabídky, ta síla a rychlost, ale po několika staletích to začne nudit. Tak co vám zbývá? Sednout si na hrob, který už před staletími přestali navštěvovat ti, kteří vás měli kdysi rádi a poddávat se svému šílenství? Vždyť je to hloupé, ale já jsem byla hloupá a proto tu sedím a přemýšlím, jak bych se konečně dostala do pekla, kam patřím…
Kapitola 1
Den jako každý jiný. Ráno vstávám asi tak, abych naházela učení do tašky, oblékla se, namalovala a vydala se na zvonění do školy.Dnes tomu nebylo jinak. Byl čtvrtek. První hodina chemie, učitelka zase bude kecat to svoje „děcka! Vy se neučíte!“ usmála jsem se nad svými úvahami. Ale mohla jsem se těšit na pátou hodinu, češtinu. Nikdy mi nešla, ale měla jsem mít referát na svou oblíbenou knížku ze ságy Stmívání. Referát jsem se nemusela učit, uměla jsem celý děj nazpaměť. Zatmění, které jsem si z celé ságy vybrala leželo v mé kabeli a já si v duchu představovala tu jedničku v žákovské. Zatmění jsem si vybrala, protože Stmívání je moc lehké, Rozbřesk moc těžký a Nový měsíc moc smutný.
Začala hodina. Sedla jsem si vedle mé nejlepší kamarádky Kristýny a pustila fantazii na volno. Zase jsem si představovala to jediné. Kdybych byla upír, řešilo by to všechny problémy. Vzdala bych se i rodiny! Samozřejmě bych se živila lidskou krví, proč se omezovat?
Já vždycky byla taková….zlá. Měla jsem čokoládové vlasy, šedé oči a celkem normální postavu. Nejraději jsem nosila černé, bílé nebo šedé oblečení. Byla jsem hezká, jako mé sestry, jedna z nich modelka. Hodně lidí mě nemělo rádo, ale já si vystačila s Krist a dalšíma „normálníma“ lidmi z naší třídy. Vycházela jsem s nimi dobře nebo jsem byla dobrá herečka, protože se mi někteří z nich mohli hodit. Ale někoho jsem opravdu nenáviděla. Dominik. Připojil se do naší třídy v šestce a nikdy nezapadl. Byl zaostalý, nevěděl ani co je to MP3, hrozně se oblékal, nemyl se a smrděl. Navíc byl děsně šeredný. Už od začátku jsem ho nenáviděla. Nejdřív šikana, ale nedotýkala jsem se ho, nechtěla jsem si zamazat ruce. Když to prasklo, přestala jsem si ho všímat. Od té doby jsem s ním nemluvila, maximálně když ho seřvu, že udělal to a to.
„Tomanová!“ zaječela učitelka a já se vrátila do reality. „Ano?“ zeptala jsem se.
„Můžeš laskavě poslouchat a vysvětlit nám, jestli může existovat meten?“ Meten, meten,….ale co to je? To mi připomíná Metan…takže alkany, alkeny….no jo! „Nemůže“ odpověděla jsem ji do toho hnusného obličeje „protože nemůže mít dvojné vazby, když má jen jeden uhlík“ dodala jsem sebejistě a otočila se od ní. Naštvaná, že jsem zase odpověděla správně odklusala před tabuli a začala psát zápis Alkeny. Otráveně jsem sáhla do penálu pro propisku a opisovala ten její hrabopis. Další hodina dějepis, ten mi vždy šel, pak tělák, fyzika(trošku problém) a konečně čeština. Napsala jsem svůj referát na tabuli a jen co přišla učitelka začala jsem vyprávět. Dostala jsem jak jinak jedničku a učitelka ještě dodala, že jde vidět, jak moc mě ta kniha baví.
Odpoledko mělo být v pohodě. Chtěla jsem jít domů, protože k obědu ve škole byly ryby, které nejím. Otevřela jsem velkou bránu a pomalu přicházela ke vchodovým dveřím. Chytla jsem za kliku a…nic. Zamčeno. „Ta bába blbá“ nadávala jsem na babinu, která zamknula a klíč nenechala za lavičkou. „Ta d*vka za*raná!“ řvala jsem na celé městečko a kopala do dveří vší silou. „Aby sis nezlomila nohu!“ Zašeptal můj hlásek v hlavě. Už zase. Poslední dobou na mě pořád mluví, nebo jsem vážně blázen. Naštvaně jsem oddusala do školy, sjela jsem Lenku jen za to, že se mě na něco zeptala a seděla jsem na židli. Začaly mi téct slzy. Ještě nikdy jsem nebyla tak naštvaná, aby mi tekly slzy.
Jednu hodinu jsem přežila a dokázala jsem se zklidnit, ale ne úplně. Holky něco dělaly, nepamatuji si to dál, mám okno. Jediné, co si pamatuji, že jsem stála s něčím v ruce, ale neviděla jsem to, protože mi to Kristýna vzala. Všichni ze třídy na mě koukali, ale já neviděla jejich obličeje...nebo nechtěla vidět. Katka se na mě zmateně dívala. „Moni?“ zeptala se mě opatrně , jako bych byla nebezpečný útočník, které ho chce přivést k rozumu. „Jsi v pohodě? Celá se třepeš“. Podívala jsem se na ní a na ostatní, všichni měli ten vyděšený výraz jako ona. To jsem už nevydržela a běžela na záchody. Hrabe mi? Co se dělo, jak to, že to nevím? Vyšla jsem ze záchodů a rozhlédla se po chodbě. U oken seděla Zlata a nedůvěřivě si mě měřila. Zase jsem začala brečet. Chodila jsem po chodbě a uklidňovala se. Holky ke mně šly ale já je nevnímala. Snad jen Katku, která říkala „Tohle jsi mi udělala“ a ukazovala mi ruku, na které jsem dokázala vidět jen divnou barvu….snad krev? Zaslechla jsem ještě jenu věc, kterou řekla nejspíš Žanda. „Já se jí bojím“
Po škole jsem šla rychle domů. Tenhle výpadek se mi nelíbil. Věděla jsem, že se se mnou něco dělo a když jsem si začala dávat dohromady ty drobnosti….Nepamatuji si, co se stalo.Pravděpodobně jsem se proměnila na vraždícího šílence. Pak ten posměvačný hlas, který mě stále otravuje, také mé časté změny nálad. Došla jsem k několika názorům.
Schizofrenie? Rozdvojení osobnosti, nebo jsem už vážně magor? K té poslední magorské části jsem se nakláněla víc.
Ale bylo tu ještě něco jiného. V noci mě trápili živé sny. Jako z minulého života. Chtěla jsem vědět co to znamená. Rozhodla jsem se, že jestli se mi to zase bude zdát, budu pokračovat dál a zjistím, kdo jsem byla.
Doma nikdo nebyl, zase. Šla jsem tedy na počítač a jako obvykle četla povídky o Stmívání. Než jsem si to uvědomila, bylo 10 hodin. Máma za půl hodiny přijede. Šala jsem se vyspršit, vyčistit si zuby, vzala jsem svoji kočičku Orsey do náruče a šla do 2. patra našeho velkého domu, kde se nacházel můj pokoj.
Byl vyvedený ve fialovo-zeleno-bílé kombinaci. Dřevo bylo olšové a po celé zelené stěně(nepočítám bílou stěnu, kde bylo přes polovinu okno, tak se tam vydaly jen 4 plakáty)byly moje krásné plakáty Stmívání. Položila jsem Orsi na její polštář na mé posteli, dala jsem pusu Edwardovi na největší plakát a zalezla do postele. Ještě jsem se natáhla a nastavila jsem si budík na 7 hodin. Zítra přijede táta a jedna sestra.
Ještě jsem slyšela, jak se dole rozsvítilo světlo, když máma vešla, ale to jsem už neřešila. Dala jsem Orsušce pusinku mezi ouška a ponořila se do své dávné minulosti.
Moje povídky
http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-annecullen/
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Bad girl 1 díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!