Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » B+E na Dartmouthu- 7. kapitola - Velký objev

17.11.2009 (15:45) • ivjur • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1688×

Nebyly jsme na lovu moc dlouho. Vraceli jsme se s rozbřeskem. S Alicí jsme si celkem dlouho vykládaly. Přesně mi líčila vizi, kterou měla o Beth a Edwardovi. A samozřejmě mě stejně jako Esmé přesvědčovala, že mě Edward neopustí. Nepotřebovala jsem žádné ujišťování. Věděla jsem to sama moc dobře. Přece mu věřím.

Po návratu – šla jsem s Alicí do velkého domu-, jsem se ve dveřích srazila s Emmettem. Někam pospíchal. Nevěnovala jsem tomu dál pozornost. Čekala jsem, že někde potkám Beth, ale nikde jsem ji neviděla. Že by snad ještě byla u nás v chaloupce? Ale nezdálo se mi příliš pravděpodobné, že by ji chtěl Edward poslouchat celou noc. Fakt, že nemusíme spát, ovšem neznamená, že bychom v noci nechtěli mít svůj klid. Ale co když si s ní Edward povídal rád? Co když nejenom to? Rychle jsem tuto myšlenku zahnala. Znala jsem Edwarda natolik dobře, abych věděla, že tohle se stát nemůže. A navíc po tom, co mě včera tak přesvědčoval, jak mě miluje – když jsem si tím byla sama jistá- to bylo ještě nepravděpodobnější.

Procházela jsem místnostmi domu, a hledala někoho, kdo by mi řekl, kde Beth. Ne že by mě to zajímalo, ale nechtěla jsem se s ní potkat, a tak jsem chtěla vědět, jakým místům se mám vyhnout.

V kuchyni jsem spatřila Esmé, jak něco vytahuje z trouby. Nevěřícně jsem vyvalila oči. Na co to peče? Vždyť mi jíst nepotřebujeme, tak proč? Kladla jsem si jen těžko zodpověditelné otázky.
„Esmé?“ zeptala jsem se opatrně. „Ano?“ zeptala se má adoptivní matka, když vzhlížela, aby se mi dívala do očí. Postavila plech s cookies na dřevěné prkénko a konečně se na mě vzpřímeně podívala. Nepotřebovala jsem žádná slova, abych jí položila otázku. Jen jsem vykulila oči, nasadila nechápavý výraz, a hlavou kývla na plech, který úžasně voněl. Nemyslím, že bych to jako upír ráda ochutnala, protože jídlo, mi nepřinášelo žádné uspokojení, být ale ještě člověkem, určitě bych se na něj hned vrhla. Jistě bych přehlédla i fakt, že jsou nyní velmi horké, a nechala se unášet jen vůní a chutí. Tyto přízemní, lidské potřeby už jsem neměla. Někdy mě mrzelo, že nemůžu Edwardovi přinést snídani do postele, nebo připravit večeři při svíčkách. Udělat jsem to klidně mohla, Edward by to určitě i ocenil, ale stejně by pro nás to jídlo nemělo žádný význam. Nenasytí nás, i kdybychom jedli pořád. Vzpomněla jsem si na naši svatbu, kdy Edward hrdinsky snědl symbolický kousek dortu, se kterým jsem se mu snažila trefit do pusy. Nakonec mi musel mou ruku navést, protože se mi hrozně třepala. Jeho ruka se lžičkou dortu, se kterou mě potom krmil, mířila do mé pusy snadno. Přistála mi v ústech jako letadlo v hangáru. Jako když maminka krmí své miminko.

Esmé se pousmála. „Přihlásila jsem se do kurzu na vaření.“ Její úsměv se rozšířil ještě víc. Pořád jsem na ni trochu nevěřícně koukala, a ona jen s radostí ve tváři pokrčila ramena. Rozesmála jsem se na celou místnost. Do kuchyně vešel Carlisle, a zeptal se. „Ušlo mi něco?“ „Esmé se učí vařit!“ odpověděla jsem, stále rozesmátá. Carlisle se jen usmál, a přistoupil ke své ženě. Objal ji kolem ramen. „Říkal jsem jí, že jí to k ničemu nebude, ale nedala si říct. Ne, že by vůbec nic neuměla uvařit, ale chtěla se naučit nějaké speciality. Mrzelo ji, že na vaši svatbu musela jídlo objednávat.“ Vzpomněla jsem si na jídlo, na naší svatbě. Byli to samé vybrané pokrmy, Všechno k sobě muselo chuťově pasovat. Ale pochybuju, že bude mít Esmé v blízké době šanci něco uvařit. Zaprvé, protože se v brzké době nemělo co slavit, a zadruhé, i kdyby, tak určitě bez lidí.

Když už jsem byla dostatečně v klidu, zeptala jsem se.“ Kde je Beth?“ Esmé se na mě jen na chviličku překvapeně podívala, ale hned se vzpamatovala a odpověděla mi. „No, Emmett si chtěl jít s Edwardem užít trochu zábavy na lovu – už je to dlouho, co spolu neblbli jako malý děcka – a Bet … ehm …. Tak se k nim prostě přidala.“ Vecpala, pomyslela jsem si. Nevím, jestli to tak Esmé opravdu cítila, nebo to prostě udělala jen kvůli mně, ale při vyslovení jejího jména, se trochu ušklíbla. „Odešli před chvíli, myslela jsem si, že se s nimi potkáte.“ Už jsem věděla proč tak Emmett pospíchal.  Ale vzápětí jsem si uvědomila, co to znamená. Jestliže vyrazili teď, vrátí se možná až večer, nebo dokonce až zítra. Né, že by mi vadilo, že na Beth tak dlouho nenarazím, ale mrzelo mě, že tak dlouho neuvidím svého manžela.

Esmé mě zase učila základy španělštiny. Vysvětlovala mi skloňování sloves, a učila nějaká slovíčka. Jen mě trochu nešla výslovnost. Esmé se pořád pochichtávala nad mými pokusy, říct něco správně. A dokonce i Carlisle, který dělal, že si čte, se pořád dusil smíchy. Jednou už to neudržel, a jeho smích zahltil celou místnost. Sama jsem se tomu musela taky zasmát.                 Esmé mi několikrát přeložila, co jsem řekla. Vždycky jsem to zkomolila.
Od doby, co jsem se stala upírem, mi učení šlo mnohem snáz. Nemusela jsem dlouhé hodiny sedět nad učebnicí, teď mi do hlavy šlo všechno samo. Má mysl byla natolik velká, že jsem ve škole mohla přemýšlet nad něčím jiným, a stejně jsem poslouchala a snažila se pochopit látku, kterou učitel přednášel. Byla to ohromná výhody, oproti dřívějšku. Mohla jsem více času trávit s Edwardem.
Když už jsem uměla si plynule říct o letenky, a o vypůjčení člunu – protože na ostrov se dalo dostat jedině asi za hodinu po moři- tak jsem si jen sedla na pohovku, a věnovala se svým myšlenkám.

Začala jsem trochu litovat, že jsme se sem vůbec vydali. Chtěla jsem se sice znovu se všemi vidět, ale tohle jsme nečekala. Nechtěla jsem se o Edwarda s nikým přetahovat. Pořád mě ale všichni přesvědčovali, že to nebude nutné.

Z mých zamotaných myšlenek, mě po chvíli probudil Emmettův hlas, ozývající se z lesa. „To je vážně bomba. Carlisle bude ohromen!“ Moc jsem nechápala smysl jeho slov, ale vstala jsem z pohovky, a šla se podívat k velké prosklené stěně.
Beth v závěsu za Edwardem běželi k domu. Emetta jsem nikde neviděla. Když vtom přiletěl po schodech z garáže. „Kde je Carlisle?“ zeptal se. „Myslím, že ve své pracovně“ odpověděla jsem laxně. V tom do místnosti vešel i Edward s Beth. Ti už tolik nechvátali, ale byli stejně jako Emmett trochu udýchaní. Edwardův výraz, byl směsicí otrávenosti, ale i ohromení. Nedovedla jsem si vysvětlit, co to mohlo způsobit. Beth šla za Emmettem do Carlisleovy pracovny. Ohlédla se na nás dva, než zašla za roh. Edward ke mně natáhl ruku, a jí chytila. Potom jsme ruku v ruce šli za ostatními. Bylo mi jedno, že jsem sním chtěla nutně mluvit. Teď když už byl zase se mnou, se mi všechna slova vykouřila z hlavy.

Carlisle byl opřený o svůj stůl, ale bedlivě pozoroval Beth. Zraky všech – kteří tam stihli přijít- se upírali na ni. Připadalo mi, že se o něco snaží. Běla ruce v pěst, a pevně zavřené oči. Vypadla jako dítě, které chce po rodičích nějakou hračku, kterou jí nechtějí koupit. Musela jsem se usmát, nad svými nápady. Potom se stalo něco zvláštního. Beth vypadala jako zmrzlá. Vůbec jsem neviděla, že by dýchala, a její předešlé přešlapování z jedné nohy na druhou se také ztratilo. Všichni zadrželi dech. Nikdo se neodvážil ani pohnout, a já to vůbec nechápala. Nerozuměla jsem tomu, co to tu před chvílí nacvičovala, ani tomu, co se nyní stalo.

Když v tom vešla do dveří. Nebyla to ona jako celá. Byla to její postava, jakoby z mlhy. Nebyla hmatatelná, jen něco jako opar, který byl přesně vytvarovaný podle jejího těla. Rychle jsem se podívala, kde stála opravdová Beth. Sice něco jako zamrzlá, neschopná se pohybovat, ale přeci jen ona. Moje oči rychle kmitali mezi jejím opravdovým tělem, a spíše siluetou, která  pomalu kráčela ke své tělesné schránce. Několikrát jsem zamrkala očima, a myslela si, že se ze svého snu probudím, ale to se tu dělo, jsem viděla stále.

Znovu jsem přivřela oči, a doufala, že až je otevřu, nic takového, tu nebude. Ale pořád to nechtělo zmizet. Nevěděla jsem, jestli tohle vidím jen já, nebo i ostatní. Rychle jsem se podívala na Esmé, která měla stejně udivený výraz jako já. Zato Carlisle, po jejím boku, nebyl jenom překvapený, ale spíše velmi ohromený. Jeho výraz ve tváři, mi připomínal ten, když jsme objevili můj dar, který jsem do vínku, já, při přeměně v upíra. Ostatní jsem si prohlédnout nestihla, protože se zase dělo něco zvláštního. Ten řekněme duch – přišlo mi trochu legrační to takhle nazvat, ale opravdu to tak vypadalo- se přibližoval, k nehybnému tělo Beth. Vypadlo to jako ve filmu, ale tohle nebyla práce, nějakých scénáristů a trikových umělců. Byla to skutečnost.
„Duch“ došel až k hmatatelnému tělu, a – jako by to byl jen obraz, který není reálný – postavil své nohy, přesně tam, kde je měla Beth. Zaujaly stejnou pozici, a i zbytek těla, se snažil přesně ztotožnit s liniemi těla, které tu byly nehybné. Potom, co se přesně umístil na místo, jakoby Beth, přišla znovu k životu. Zamrkala, a v očích se jí objevily jiskřičky. Pomalu dala ruce k tělu, a trochu se otřásla.

Nikdo neřekl ani slovo. Všichni měli jen dál pohled upřený na střed pomyslného kruhu, který tu vznikl. Tahle Beth, která se teď všem opatrně dívala do tváří, mi připadala úplně jiná, než ta, která se nám vecpala do domu. Tahle měla strach z reakcí ostatní, a rozhodně nebyla taková sebevědomá, jak se mi jevila v naší chaloupce.

Její oči, teď prozkoumávali můj obličej, ale nijak se nad ním nepozastavovali. Ale když pohlédla na Edwarda, připadalo mi, že ho rentgenovala pohledem ze všech nejdéle. Ale přeci jen pokračovala dál, a její trochu vyděšený obličej, teď zakotvil přímo na Carlisleovi. Všichni  teď od ní odpoutali oči, a sledovali hlavu naší rodiny.

Carlislea trochu ten ohromený výraz opustil. Ale přesto měl na tváři vyrytá nevyslovená slova. Mohla jsem jen hádat, co jeho mírně stažený obličej znamená. Po chvíli však, jakoby ho setřásl, a tvářil se už normálně. Nejdřív si skoro neslyšně odkašlal, a potom konečně spustil. „Jak to, že jsme na tohle nepřišli dřív? Jak jste to vůbec zjistily?“ Vypadal celkem nedočkavě, a proto Beth rychle odpovídala. „No při lovu, jsem ehm … klukům trochu nestačila. A protože jsem je tak moc chtěla dohnat, tak jsem najednou zůstala stát. Doslova jsem zkameněla, a moje mysl a duše se přemístila. Emmett se mojí …. Duše ……….. nebo spíše jen ducha dokonce hrozně lekl.“Viděla jsem, jak se jí nechtěně zvedali koutky. Všichni se snažili skrýt svůj úsměv, až na Emmetta. Ten doslova zuřil. „To sis nemohla nechat pro sebe, žě?“ odfrkl si skoro neslyšně. A to už se svůj smích nikdo skrýt nesnažil. Nejvíce se smál Jesper a Rosalie, která ho objala kolem pasu. Zato ochranitelská Esmé trpěla spolu s Emmette. Nesnesla, když jiní někoho zesměšňovali. Myslím, že chtěla jít Emmette objat kolem ramen, ale to by jsme se mu všichni smály dvojnásob. Emmett se snažil smích všech přeřvat. Když jsme si však všimli, že se chystá něco promluvit, tak jsme se ztišili samy. Jen Rose se pořád uchichtávala, ale snažila se to srýt. Emmett se na ni zle podíval, ale Rose se dusila smíchem ještě více. „Edward z toho byl ale taky vykolejenej, nemám pravdu Edíku ?“ Udělal ze svého prohlášení otázku, ze snahou, že se budou všichni smát i jemu. Tak se však nestalo.

Carlisle se na Beth významě podíval, a zraky všech, se znovu pověsili na tyto dva. „A dokážeš se přemístit celá? Jako myslím fyzicky, nejenom tvoje duše.“ Zeptal se, a snažil se o příliš nevzrušený tón, který se mu moc skrýt nepovedlo. „Zatím jsem to moc nezkoušela. Ale bylo by skvělé, tohle dokázat.“

Při jejích slovech jsem přemítala nad tím, jestli by se její schopnost dala využít v boji. Nevím, zdali jsem doufala nad tím, jestli by se nehodila Volturiovým do jejich sbírky. Mohlo by se toho využít k zmatení a překvapení nepřítele. Nevím, kde nebo v čem jsme nacházela tu jistotu, ale byla jsem si téměř jistá, že i kdyby ji chtěli, že by se k nim přidala jen z donucení. Možná jsem byla tohle přesvědčení v tom, že tolik stála o Edwarda. Nedokázala jsem odhadnout, jak moc ho chce. Ale i přesto jsem věděla, že to bude víc, než bych si přála.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek B+E na Dartmouthu- 7. kapitola - Velký objev: