Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až za hranice fantasie 19

12.01.2010 (08:45) • Lilienka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1338×

19. Kapitolka - Život či smrt...

Písnička

Jacob:

Už byli skoro tady. Všichni jsme to cítili. Země se střásla, zvířata utíkala a nebe se zatáhlo. Naše malá armáda jim kráčela na proti. Tlupa vlků běžela jako první a hned za ní rodina upírů, tedy Cullenovi a několik dalších přátel či jiných obětavých upírů. Naši nevelkou armádu uzavírala zvířata, která se k nám postupně přidávala a my s velkým nasazením kráčeli vstříc jisté smrti se vztyčenou hlavou.

Najednou Alice zařvala:

,,Stůjte! Tady se to všechno stane!"

Všichni se jako na povel zastavili a vyčkávali. Edward k sobě tiskl Nessí, nechtěl jí za žádných okolností pustit, vždyť jí bylo teprve pár měsíců, i když už vypadala na sedm let. I já se jí držel na blízku, radši zemřu sám, než aby jí ublížili! Edward byl větší části myšlenek u Belly, bál se o ní více než o sebe. Bylo mu vidět na očích, že je rád, že tu není, že je prozatím v bezpečí, ale také se bál, že už jí nikdy neuvidí. Což jsme se báli my všichni.

Najednou sem si všiml, že se Edward s Nessí baví v myšlenkách, už jsem měl naučený, jak se oba tváří, když spolu hovoří. Ale bylo vidět, že se Edwardovi Nesiiny nápady nelíbí.

,,Edwarde, co se dějě?" Musel jsem se zeptat.

,,Nessí se chce proměnit v pumu a bojovat, ale já jí nemůžu nechat bojovat. To nepřichází v úvahu, ještě ji stihnu odnést za Bellou, počká u ní dokuď bitva neskončí." Řekl a už se otáčel, že svůj plán uskuteční. Nessí sebou házela a křičela, že nikam nepůjde.

,,Edwarde, dej Nessí Alici, potřebuju si s tebou promluvit." Křikl jsem na něj a rovnou jsem odcházel stranou a sledoval Edwarda, jak podává Nessí Alici a trošku neochotně mě následuje.

,,Edwarde, teď mě poslouchej a nepřerušuj mě, ano."  Řekl jsem mu v myšlenkách, protože jako vlk jsem mluvit nemohl a proměňovat se mi teď nechtělo a ani na to nebyl čas.

,,Poslouchám... " Řekl a nahodil neutrální výraz.

,,Nemyslíš, že Nessí tvrdě trénovala a mnoho se toho naučila, jen aby mohla pomáhat v této neférové bitvě? Já vím, je to složitý, nechat malé dítě jako je ona bojovat, i mě to dělá velké problémy. Ale přemýšlej, Nessí byla pro tuto bitvu stvořená. Tak jako jsi pro ni byl ty a Bella."

,,Ale Bella tu není, a já se nedokážu dívat na to, jak umírá i moje dcera!"

,,Nemluv o Bells jako by byla mrtvá!" Rozkřikl jsem se a Edward jen sklopil zrak.

,,Bells bude žít, já to vím, a nikdy o tom nebudu pochybovat, a ty by jsi taky neměl! Je to velká bojovnice, stejně jako ty a Nessí, po kom si myslíš, že Nessí je? Musíš jí nechat bojovat Edwarde." Mluvil jsem k němu.

,,Dobrá, ale slib mi, že mi pomůžeš Nessí chránit do posledních sil." Prosil mě se smutkem v očích.

,,To slibuji, položím za ní i svůj život, bude-li třeba." Přísahal jsem.

,,Děkuju Jacobe, jsi opravdový přítel, doufám, že ti jednou budu moci Nessí dovést k oltáři." Řekl a mě při té představě poposkočilo srdce, i když jsem nechápal, jak na to teď Edward přišel. Jen jsem kývl a oba jsme šli za ostatníma.

Edward:

Bitvě už se nedalo vyhnout. Jacob mě přesvědčil, abych nechal Nessí bojovat. Když jsem to tedy Nessí dovolil, vrhla se nejdřív do náručí mě a poté Jacobovi, kterému dala dokonce pusu.

,,Hm, bude z nich krásný pár." Povzdechl jsem si a Alice, která stála nejblíže se na mě otočila a usmála se, jako by mi dávala za pravdu. To už se ale Nessí proměnila v pumu a po Jacobovým a mým boku vyčkávala našich protivníků. Já jsem myslel především na Bells, doufám, že se jí nic nestane a ze všeho nejvíc si přeji, abych jí mohl ještě někdy spatřit. Chtěl bych vidět její smích a cítit její polibky na svých rtech,...

,,Edwarde! Prober se upíre!" zařval na mě Emmett. ,,Jsou už blízko, nesmíš teď civět do blba!" Vytrhl mě z přemýšlení.

,,Emmette, dík za upozornění!" Zavrčel jsem. Co si to jen myslí, on drží Rose za ruku a může prožít poslední chvíle existence s ní! Tak nějak mě popadla podrážděnost.

Morth:

,,Pane, myslíte, že je porazíme?" Optal se mě jeden z mých generálů.

,,Jsem si tím naprosto jistý, jen se podívej na jejich bezbrannou a nicotnou armádu. Vůbec nevím, proč jsem se jich tak obával. Moje armáda je neporazitelná. Bez té upírky nemá ta cháska vůbec žádnou šanci. Ten upír s tou malou andělskou tvářičkou mají sice obrovskou moc, ale jsou oslabení, myslím, že to bude velice jednoduché." Odpověděl jsem.

,,Jen aby jste je nepodcenil můj pane." Strachoval se generál Sheep.

,,Já nikdy nikoho nepodceňuji, ale podívej se na ně. Copak ty si myslíš, že by mě pár upírů, vlkodlaků a zvířat mohlo porazit?" Zvýšil jsem hlas.

,,Ne to si nemyslím můj pane." Třásl se přede mnou Sheep.

,,To bych ti doporučoval, a teď se zařaď na své místo, brzy to vypukne!" Rozkázal jsem mu.

Esme:

To vojsko bylo o proti našemu tak velké. To nemůžeme vyhrát. Bědovala jsem si. Celá moje rodina zahyne. Jasper se nám všem snažil dodávat víru a klid, ale sám byl znepokojen strachem o rodinu a hlavně o Alici, bylo to na něm vidět.

Morthova armáda musela mít nejméně 1000 vojáků. Tedy, nedalo se říci, že by to byli vojáci. Byli to vesměs zrůdy. Ohavné a obrovské. Ve předu letěl Morth, celý černý, jeho tělo vrhalo do krajiny temnotu. Za ním pochodovalo asi 300velkých, chlupatých zrůd, zahalených do černého brněný, ale i pod ním byla vidět jejich černá srst a červené oči plné nenávisti. Za nimi šli zohavená zvířata, byla v nich vidět to utrpení, které museli zažít, utrpení, kterého teď Morth chce dosáhnout jejich zuřivostí. Mohlo jich být až 500. A jejich počet uzavíralo přes 200 vojáků, kteří byli posedlí zlem. Vypadali jako obyčejní lidé, ale na druhý pohled se z nich dělalo špatně.

Pohlédla jsem na svého muže.

,,Carlisle..." Nedořekla jsem to co jsem chtěla, protože mě Carlisle něžně a dlouze políbil.

,,Esme, jsi důvod mé existence, prosím dej na sebe pozor, miluju tě a položím za tebe život, bude-li to třeba." Řekl, když se ode mě odtáhl.

,,Carlisle, taky tě miluju." Zmohla jsem se jen na toto a sama od sebe ho políbila a vychutnávala si možná poslední chvíle s ním...

Carlisle:

Esme stála vedle mě a prohlížela si armádu, která nás přišla zničit. Poté se na mě podívala a řekla:

,,Carlisle..." Jenže já jí nenechal domluvit a horlivě jsem jí políbil. Musel jsem. Bez ní nechci existovat. Jestli ona, tak já také.

,,Esme, jsi důvod mé existence, prosím dej na sebe pozor, miluju tě a položím za tebe život, bude-li to třeba." Řekl jsem jí své city.

Ona se jen usmála, a řekla mi, že mě také miluje, ta slova mi dodala tolik energie a její polibek vzápětí ještě více.

Jasper:

Tolik pocitů jsem najednou cítil. Všude byl strach, ale i pocit nadřazenosti, ten pocit byl Morthův a jeho armády. Najednou jsem, ale ucítil velkou lásku a když jsem se ohlédl, viděl jsem Esme v Carlisliově obětí. Oni se loučí. Pohlédl jsem na Alici, která nyní také sledovala naše rodiče, když se vzápětí otočila na mě v skočila mi do náručí.

,,Ach Jaspere, lásko hlavně mě tu nenechávej samotnou." Vzlykala moje láska bez slz.

,,Alice, slib mi, že kdybych nepřežil, nebudeš hledat způsob jak se sprovodit ze světa, to bych si neodpustil."

,,To je těžké slibovat, ale slíbím to pod podmínkou, že mi to slíbíš také." Při tom se mi dívala do očí a čekala na mou reakci. Jak jí tom mám slíbit, vždyť bez ní nejsem nic, nedokázal bych bez ní existovat. Ale jestli chci, aby mi to slíbila ona, musím to udělat.

,,Dobrá, slibuji."  Dostal jsem ze sebe a hned na to jsem jí začal líbat.

Alice:

Je tak těžké představit si, že bych žila bez své rodiny, ale nejtěžší představa je, že bych ztratila Jaspera. To bych neunesla, ale i přes to jsme si s Jasperem slíbili, že ani jeden se kvůli tomu druhému nepřipraví o existenci. Nejvíce mě deprimovalo, že jsem neměla žádnou vyzy, něco se dělo, něco hodně podstatného a já to zase neviděla! Nyní jsem si ale užívala Jasperovi polibky.

Emmett:

Sakra, všichni se muckaj a loučí. To jdeme umřít? Zpanikařil jsem.

,,Rose, já ještě nechci zemřít, vždyť jsem tak mladý." Měl jsem sto chutí skočit Rose do náručí, jak bylo mým zvykem, ale pak jsem se na ní jenom lítostivě podíval. Nechtěl jsem jí teď naštvat.

,,Emmette, ty blázne...!" Chtěla ještě něco říct, ale já jí to nedovolil. Začal jsem jí líbat a nehodlal pustit. Nechci žádné plané řečičky, vždyť činy mluví za vás ne?

Rose:

Ten můj opičák si musel zavtipkovat i teď, chtěla jsem mu říct, aby nebyl trapnej a že jestli mi skočí do náručí, vlastnoručně ho praštím, ale on udělal něco, co bych nečekala. Začal mě divoce a vášnivě líbat a já se nenechala prosit. Vždyť to byl můj Emmett.

Edward:

Musel jsem zavřít oči, celá moje rodina se loučila, Jacob s Nessí na sebe hleděli jako hrdličky a já tu byl sám, bez mé Bells. Nemohl jsem unést ty zamilované pohledy a myšlenky. Táhlo mě to zpátky za Bells. Ale nemohl jsem.

,,Tatínku, tatínku!" Křičela na mě Nessí v mé hlavě.

,,Ano zlatíčko?" Optal jsem se jí.

,,Mám tě ráda." Řekla mi a já se na ní usmál.

,,Já tebe taky holčičko."

Tím jsme náš rozhovor zakončili, už byli moc blízko, postavil jsem se ke své rodině, a všichni jsme se obejmul, jako jedna velká rodina, jelikož se k nám posléze přidali i vlci. Poté jsme se postavili zpět na svá místa, které jsme si pečlivě rozmysleli předem.

První řada vlci a ve druhé my. Emmett, Rose, Carlisly, Esme, Jasper, Alice, Jacob, který se přemístil chvilku před bojem, vedle něj Nessí a nakonec já. V dalších řadách se nahromadili upíři, které se nám povedlo naverbovat, bylo jich celkem dost, ale bude to stačit? To nevím a nakonec zvířata. Nechyběli mezi nimi jednorožci ani jiná kouzelná stvoření.

,,Taková cháska jako vy se opovažuje postavit se mě, mocnému černému andělovi?" Rozlehl se Mortův hlas po celé, dříve krásně prosluněné lesní mýtince.

Z našich řad se ozvalo hlučné a sborové zavrčení.

Chvilku potom se celá pláň rozzářila a k zemi se sneslo nejméně dvacet andělů v čele s Letrí.

,,Jsme tu, abychom pomohli v bitvě za dobro!" Usmála se na nás Letrí a následně se postavili před naše vojsko.

A po minutě ticha se ozvalo zatroubení a boj začal...

Všude bylo spousta povyku, křiku, vrčení.

Snažil jsem se trhat zrůdy hlava nehlava, ale bylo to velmi obtížné. Jedna mi dokonce utrhla ruku, když jsem jí zabil, musel jsem rychle najít svou ruku a nechat si jí dorůst, abych se mohl opět vrhnout do boje naplno. Vůbec jsem nestačil pozorovat jak si vedou ostatní, natož hlídat Nessí, doufám, že Jacob je na tom lépe a ostatní také. Byl jsem nyní na jednu stranu rád za svůj dar, neměl jsem problém odhadnout, co stvůry udělají za výpad, ale bylo jich mnoho. Co chvíli vyhaslo nejméně deset myšlenek, deset životů. Nedokázal jsem však zpozorovat jestli jsou to naše či jejich ztráty. Strach o rodinu mě neopouštěl ani teď, když jsem měl chvilku, snažil jsem se je najít, nebo alespoň vyhledat jejich myšlenky, ale málo kdy se mi to povedlo. Co chvíli jsem viděl Mortha, jak všechno sleduje z povzdálí a měl jsem sto chutí jít si to s ním vyřídit, ale byl ještě moc střežený.

V jednu chvíli jsem zahlédl jak velká zrůda cupuje Alici, která proti ní nemá šanci. Jediný, kdo se jí snažil pomoci byla Nessí proměněná v pumu, ale ani to nepomohlo. Jasper byl daleko a sám měl co dělat. Neváhal jsem, ale nerozběhl jsem se k Alici, tam bych moc nepomohl, musím do lesa. Doufám, že mě nikdo nespatří, nemám čas probojovávat se ke klidu.

Povedlo se! Jsem sám. Skryl jsem se za velký smrk a rozpřáhl ruce. Musel jsem se soustředit, dělal jsem co jsem mohl, ale nic se nedělo. Zrůda si stále hrála s mou sestřičkou a dcerou. Byl jsem bezmocný a začal jsem propadat panice. Celá moje rodina padne. A bude to moje vina, moje vina, nedokážu zachránit svojí rodinu...

,,Edwarde! Soustřeď se lásko! Zachraň naší dceru, zachraň naší sestřičku, zachraň naší rodinu!" Ozval se ten něžný hlas v mé hlavě. Znovu jsem rozpřáhl ruce a začal vzpomínat na šťastné chvíle s Bellou a svou rodinou... V tu chvíli se zem zatřásla a větve ohnuli bez větru. Vymrštil jsem několik větví k příšeře, co cupovala mou sestřičku a málem i dceru. Spoutal jsem jí a rozmáčkl jedním pohnutím zápěstím. Bylo po ní a Nessí pomáhala Alici dát se dohromady, já však musel pokračovat. Drtil jsem jednu stvůru za druhou, někdy i deset najednou. Nikdo nevěděl odkud se to bere a tak mě nemohli zneškodnit, ale bojím se, že mě za chvíli najdou. Ještě není vyhráno!

Nessí:

Poznala jsem moc svého otce, to on zachránil Alici i mě, teď se snaží zneškodnit další a další zrůdy. Já trhala všechno co mi přišlo pod ruku, tedy pod tlapky. Byla jsem proměněná v pumu, ale ne ledajakou pumu. Moje kůže byla jako kámen a zuby ostré a vražedné. Byla jsem spojena s myslí všech zvířat okolo a dávala jim příkazy. Momentálně jsem měla v plánu shromáždit všechny kočkovité šelmy do kupy a zaútočit jednotně.

,,Téééď!!!" Zařvala jsem a všichni, jak pumy tak tygři, lvi, gepardi, jaguáři a další jsme se vrhli mezi zrůdy a cupovali je hlava nehlava. Můj pán se vydařil. Byli zaskočení, ale né na dlouho. Jedna zrůda se na mě zaměřila a udeřila mě takovou silou, že jsem odlétla několik metrů na zpět. Ležela jsem na zádech a ztěžka oddechovala. Podívala jsem se do těch vítězných, krutých a červených očí, které se mě chystali dorazit. Velmi rychle se rozpřáhla svou ohromnou tlapou a já už jen viděla, že se ke mě blíží...

,,Sbohem." Zašeptala jsem a zavřela oči...

Bella:

Pomalu jsem otevřela oči, hned jsem je ale zase musela zavřít, jelikož mě do nich uhodilo světlo, které vrhala zářivka nad mojí posteli. Opatrně jsem otočila hlavu a z okna viděla i přes svůj skvělý zrak jenom černotu.

,,Ach ne, už to začalo." Hlesla jsem a snažila se pohnout končetinami. Šlo to jenom ztuha. Pomalu jsem zatnula pravou dlaň a následně levou, ale nohami jsem ještě hýbat nemohla. Ležela jsem tam už asi pět minut, když jsem si uvědomila, že celá moje rodina bojuje tam venku a já nevím co se děje. A že to musím zjistit. Ještěže jsem mohla používat svou moc lépe, než své končetiny. Nejdříve jsem se zaštitovala,aby ani Edward s Nessí nevěděli, že jsem vzhůru, zatím si to nechám pro sebe. Podívala jsem se do mysli Edwarda, zrovna stál za velkým stromem s rukama rozpraženýma a upřenýma očima na...

,,Né, to snad ne. Alice! Nessí! No tak pomož jim přeci, ty to dokážeš." Křičela jsem si pro sebe. Musím mu pomoci! Odkryla jsem na chvilku štít a promluvila na něj:

,,Edwarde! Soustřeď se lásko! Zachraň naší dceru, zachraň naší sestřičku, zachraň naší rodinu!" Řekla jsem a zase zaktivnila štít. A dívala jsem se, jestli mu to pomohlo, v což pevně doufám. Dá se říci, že hned na to jsem jeho pohledem viděla,...Ehm, počkat, jak můžu vidět jeho očima? To nechápu, ale teď to nehodlám řešit, teď ne. Opět jsem se zadívala na boj, který teď umlkl, protože se zem několikrát zatřásla a následně z ní vyletěli šlahouny a větve, které spoutali zrůdy, co se snažili rozcupovat Alici a Nessí. Následně Edwardovi stačil jeden pohyb a zrůdy byli rozmačkány. Zajásala jsem a zaměřila se na Nessí, Edward už si poradí.

Nessí pomohla Alici dát se do pořádku a pak zaběhla mezi zvířata. V její mysli jsem viděla plán. Nessí na to zapomeň! Ale než jsem jí stačila varovat vrhla se se skupinou zvířat do nepřátelského vojska a začala se bít hlava nehlava, tedy v její případě, dráp nedráp. Sledovala jsem svou dceru, která teď bojuje o život a já si tu jen tak ležím! Zkusila jsem pohnout nohou, ale pohnula jsem s ní stěží o pět centimetrů. Po marném snažení jsem se opět zahleděla na Nessí, kterou jsem spustila z očí jen na pět sekund, ale ten pohled mě málem stál existenci. Nessí určitě ležela na zemi,vůbec se totiž nehýbala a jenom se dívala do očí té krvežíznivé zrůdy, která se rozpřáhla,aby mé dceři zasadila poslední ránu a dál už jsem nic neviděla, jen tmu...

,,Néé, Nessí!" Křičela jsem, ale nebylo mi to nic platný, přestala jsem se dívat Nessiima očima a snažila se vstát. Po chvilce jsem si už dokázala sednout, ale na nohách jsem se ještě neudržela. Měla jsem plnou hlavu toho, že mi ta zrůda vzala dcerou. Mou Nessí, naší Nessí. Seděla jsem na posteli a čekala až se budu moci postavit, když v tom do mě uhodil takový vztek.

,,Bello, ty ubožáku, tvoje dcera je mrtvá, tvoje rodina bojuje, ani nevíš, jestli jsou ještě na živu, jsou tam i tví přátelé a ty si tu sedíš na posteli a čekáš, jestli se naučíš chodit?!" Řvala jsem sama na sebe v té bezmoci.

Jacob:

Bojoval jsem do roztrhání těla, tak jako moje smečka, upíři, andělé či zvířata. Jen mi bylo divné, kam zmizel Edward, ale vzápětí mi to došlo, když se začala třást země. On začal používat svou moc. Viděl jsem, jak díky ní zachránil Alici s Nessí.

,,Jacobe, ty blbe, málem jsi nechal Nessí umřít!" Nadával jsem si, teď už jí musím mít pořád na očích. Zneškodnil jsem ještě pár zrůd, když v tom jsem zahlídl, jak se Nessí se zvířaty řítí do Morthovi armády.

,,Nessí, co blázníš!" Křičel jsem za ní, ale ona neslyšela. Pokoušel jsem se k ní dostat, abych jí pomohl, ale do cesty se mi postavili zrůdy, se kterýma jsem se musel vypořádat.

Očkem jsem sledoval Nessí. Bojovala s lehkostí, ale při tom jsem takovou dravost dlouho neviděl. Jenže jedna zrůda jí překonala a srazila na zem. To ne, ona nesmí zemřít. Když jsem viděl, že se zrůda napřahuje a Nessí zavírá oči neváhal jsem a skočil jsem po zrůdě, která chtěla zabít mého andílka. Rozcupoval jsem jí a poté jsem vzal Nessí opatrně do zubů, a snažil se jí dostat do bezpečí, jenže to se mi stalo osudným. Nedával jsem chvíli pozor a další zrůda si mě vyhlédla, chňapla mě do zubů, a odhodila pryč. Nedokázal jsem se zvednout, jen jsme cítil teplou tekutinu, která vytékala z mého boku. Byl jsem na pokraji svých sil a pak už jsem se jen podíval na Nessí a s těžkým dechem zavřel oči.

Nessí:

Jacob mě zachránil a teď mě někam táhne. Jenže tohle nemělo dopadnout dobře. Zrůda ho chytla do zubů a odhodila. On se na mě podíval pohledem, ve kterém byla láska, ale i bolest. Běžela jsem k němu, ale to už zavřel oči a těžce oddechoval.

,,Můj Jacobe!" Plakala jsem. Už jsem nemohla bojovat. Proměnila jsem se zpět, ale něco bylo jinak, připadala jsem si starší, jako bych za tu chvíli boje vyrostla a vyspěla. Nějak jsem se tím nezabývala, posadila jsem se a vzala Jacobovu velkou vlčí hlavu do rukou a položila si ji na klín.

,,Jacobe, teď mě nesmíš opustit. Kdo na mě bude čekat u oltáře, až mě otec povede po červeném koberci? No řekni, kdo?"... Mluvila jsem na něj, a on se nepatrně pohnul, a já věděla, že ještě není vše ztraceno, ale jak mu mám pomoc, vždyť umírá!

Alice:

Měla jsem vizi:

Drobná a krásná dívka, s hnědými kudrnatými vlasy a zlatýma očima sedí na stráni a pláče. V náručí drží hlavu červenohnědého vlka, který dýchá z posledních sil. Slzy dívky stékají po jeho srsti a modře se třpytí...

Konec vize jsem neustála a posadila se.

,,Jacobe, to ne!“

Prosím nechte mi komentíky. A taková otázka, má Jacob přežít, nebo ho mám nechat umřít?

Shrnutí

Autor: Lilienka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až za hranice fantasie 19: