Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 6. kapitola

01.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2241×

6. kapitola

Pohled Edwarda

Vystoupil jsem z auta a hned se na mě sesypalo několik novinářů s otázky ohledně mě a Belly. Ignoroval jsem je a zamířil ke spolujezdci, kde jsem otevřel dveře své přítelkyni, která se na mě usmála. Chytil jsem jí okolo ramen a přitáhl si ji blíž, protože jsem měl pocit, že mi ji ti novináři rozdrtí. Majetnicky mě držela okolo pasu a já si představoval, jaké by to bylo, kdyby to byla pravda a Bella by byla jen moje. Z té představy mi poskočilo srdce a rozlil se mi po těle zvláštní pocit vnitřního naplnění, který jsem neznal. Novináři nás sledovali až ke vchodu do školy a já si Bellu přitáhl ještě blíž za ramena. Dýchala mi mělce do hrudi a mě to bylo až moc příjemné. Její vůně mě obklopovala a já si přičichl k jejím vlasům, které voněly po jahodách a vanilce. S úsměvem na mých rtech jsme společně došli ke vchodu a vpadli do školy, kde byl vytoužený klid.

Najednou jsem cítil její blízkost a nemohl se pohnout. Nalepená na mé hrudi vzhlédla a já nemohl povolit sevření mých rukou. Topil jsem se v jejích očích a nepatrně se naklonil k jejím rtům, které jsem chtěl políbit. Mé kamenné tělo se tisklo na to její a já se lehce otřel o její rty, které byly tak neskutečně horké a měkké. Polibek mi oplácela a náhle vše zapadlo na své místo a já pocítil něco, co nikdy. V hlavě mi vybuchnul ohňostroj všech barev, kde dominovala červená, která se přetvořila do kouřové clony, přes kterou jsem nemohl racionálně myslet. Vše se mi vykouřilo z hlavy a já vnímal jen nás dva, jako bychom na světě byli sami. Vnímal jsem její polibky jako doteky motýlích křídel, když se odtáhla a já se díval na její obličej. Měla stále zavřené oči a vydýchávala se.

„Nejsou tu novináři,” podotkla slabým, rozklepaným hlasem. Takovým, který jsem u ní ještě neslyšel, protože se vždy zdála vyrovnaná a sebejistá.

„Já vím,” řekl jsem nesměle a povolil sevření, když k nám došla Alice a poplácala mě po zádech.

„To bylo dobré divadýlko před spolužáky,” řekla a já se konečně ohlédl. Kolem nás stála snad celá škola a hleděla na nás s Bellou. Jak kluci, tak i dívky měli v očích ty nenávistné pohledy a já ochranářsky vzal Bellu kolem pasu.

„Pokud si mysleli, že to jen hrajete, tak tohle je přesvědčilo,” zasmála se má sestra a já se na ní zakřenil, protože Bella si teď bude myslet, že jsem vše jen předstíral.

Vešel jsem s Bellou do učebny biologie a cítil, jak mi dělá velký problém ji pustit z náručí. Zklamaně jsem si povzdechl a sedl si na židli. Opřel jsem se o opěradlo a zavřel oči, abych se uklidnil. Slyšel jsem, jak se Belle rozbušilo srdce a náhle se dotkla hřbetu mé ruky, na které malovala uklidňující kroužky.

„Když už spolu tedy chodíme, tak bys mi mohl o sobě něco říct,” navrhla a já se na ní usmál. Měla podloženou hlavu levou rukou a pravou se dotékala mé ruky, která mi brněla pod jejím dotekem.

„To bych mohl a stejně tak bys mi mohla říct o sobě i něco ty,” navrhl jsem pro změnu já a šibalsky se na ní usmál, když kývla.

„Tak začneme třeba u rodiny. Máš nějaké sourozence? Co dělají tví rodiče?” zeptal jsem se se zájmem v očích, když náhle posmutněla a já jí ihned chtěl vykouzlit úsměv na tváři.

„Jsem jedináček a maminka zemřela při mém porodu. S otcem nejsem v kontaktu už delší dobu, takže tu bydlím sama,” řekla a zadívala se smutnýma očima někam do dálky z okna.

„Promiň. Nechtěl jsem...,” omlouval jsem se, když mi skočila do řeči a pohlédla na mě očima plnýma slz.

„To nic. Je to už dlouho,” řekla a promnula si oči rukávy.

„Mé sourozence znáš. Všichni jsou to podivíni, ale takový největší rodinný šašek je Emmett. Dokáže si udělat legraci ze všeho, ale tys ho dostala, když jsi řekla, že všichni kolem Rose vypadáme jako klauni,” začal jsem s úsměvem, abych jí rozptýlil, protože jsem ji nechtěl vidět smutnou.

„Můj otec, Carlisle, je primář chirurgie ve zdejší nemocnici a moje matka, Esme, je architektka. Řekl bych, že si docela užívají tenhle normální život bez koncertů a agentů,” vzpomněl jsem si, jak si užívali první noc tady, a zazubil se.

„Ale tobě chybí muzika?!” řekla a zadívala se mi do očí, které posmutněly.

„Ano. Byl to celý můj svět,” přiznal jsem a zvedl jeden koutek úst.

„Vždyť si s ní neskončil na dobro. Můžeš pořád skládat a zpívat,” řekla povzbudivě a stiskla mi ruku.

„Já vím, ale už nikdy to nebude takový. Teď to uslyší jen má rodina, která jich slyšela už stovky,” řekl jsem přidušeně a zachmuřil se.

„Tak můžeš skládat pro mě,” řekla jakoby nic a šibalsky se na mě usmála.

„Ty bys chtěla?” zeptal jsem se překvapeně a slyšel její srdce, které udělalo kotrmelec.

„Kdo by nechtěl, aby mu zpěvák The Hope složil píseň?!” zasmála se a já se na ní usmál. „Mimo to si myslím, že by všichni byli nadšení, kdyby vaše kapela hrála na našem školním plese,” podotkla a já se na ni zeširoka usmál, protože měla pravdu.

„Koukám, že vám slečno Swanová prozpívá chodit s panem Cullenem, alespoň nechodíte pozdě na mé hodiny,” zabručel profesor a obrátil se k tabuli.

Bohužel první hodina utekla rychle a já na další hodinu šel sám bez mé krásky, když jsem potkal Emmetta, který se zubil od ucha k uchu. Posadil jsem se s nim do poslední lavice a vyčkával na příchod učitele.

„Takže ty teď chodíš s Bellou,” podotkl a mrknul na mě. Ta představa se mu líbila a já v jeho myšlenkách viděl, jak jsem se pokaždé culil, když jsem byl v její přítomnosti.

„Emmette, je to jen hra pro novináři,” zakroutil jsem hlavou v domnění, že přesvědčím jeho i sám sebe.

„A tobě se to nějak zalíbilo,” uchechtl se a zakroutil očima.

Bohužel na to jsem mu nedokázal nic říct, protože měl v podstatě pravdu. V její přítomnosti jsem cítil zcela něco nového, co jsem nedokázal pojmenovat. Měl jsem pocit, jako bych ji znal sto let a neměl jsem problém odhodit všechny přetvářky. Mohl jsem být sám sebou a tomu bylo tak jen v přítomnosti mé rodiny nebo na koncertech. Po dlouhé době jsem cítil vnitřní uspokojení, které mi donedávna dávala jen hudba. Bella mě vždy dokázala rozesmát a překvapit. Byla tak bezstarostná a spontánní a to jsem na ní obdivoval, protože já to uměl jen na podiu. V její blízkosti jsem cítil podivné nutkání, které mi velelo něco udělat - políbit jí, obejmout, přivonět si k jejím vlasům. Nechápal jsem své pocity, ale vždy, když se mi vybavila její tvář, musel jsem se usmát. Alice si myslí, že se tomu říká zamilovanost. Ale jak ten pocit poznám? Neříká se tomu jen okouzlení? Na druhou stranu mi mozek velel, abych jí nechal na pokoji, než bude pozdě, protože pokud je to pravda a já se do ní zamiloval, je ve smrtelném nebezpečí. V hlavě mi zněli dva hlasy a já si přišel sobecký, protože jsem poslouchal jen ten, který s ní chtěl být.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 6. kapitola: