Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 9. díl

05.04.2010 (07:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2582×

Nechala jsem stékat horkou vodu po mých zádech a mezitím jsem vzpomínala na dnešní nevydařený den v podání několika Cullenových, Jacoba a samozřejmě mě.

Ve chvíli, kdy jsem v kině chtěla položit své ruce na opěrky a trochu se přidržet, setkaly se mé ruce s rukama obou kluků. Nejenže po sobě navzájem málem vyjeli, když pochopili, že to není z náklonnosti k jednomu z nich a ještě že jsem chytla za ruku i toho druhého.

Stihla jsem si ještě všimnout, že Edward se snažil a neměl tak studené ruce jako vždy. A taky toho, že Jacob tu svou ruku měl zase až nepřirozeně horkou. Samozřejmě jsem se mu o tom zmínila, ale tvrdil mi, že to není pravda. Vrtá mi to hlavou.

Ale zpět do reality, co teď? Edward mě sice hlídal, sledoval, ale to neznamená, že o mě má zájem, jaký chci, aby měl. A když už jsme u toho, nevím, jestli mu nemám oplatit ten dnešek. Ale co, jde se do postýlky. Pomyslela jsem si, radši jsem se odebrala do pelechu a opravdu jsem se snažila moc nepřemýšlet, přestože nic víc se ten den nestalo.

+++

Najednou jsem se probudila, všude byla neskutečná tma, ale měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, i ve spánku. Rychle jsem se rozhlídla, rozsvítila lampičku a pak ho uviděla. Stál v rohu a lehce se mračil. V první chvíli jsem se lekla, přeci jenom nejsem zvyklá na kluky v mém pokoji. Vlastně kromě Charlieho tady nikdo mužského pohlaví nebyl.

„Jsi tady dlouho, Edwarde?“

„Pro mě to chvilka je.“ Pousmál se a mně se ihned rozbušilo srdce. V tom přítmí byl tak moc krásný. Sice trochu hrozivý, ale moc mu to slušelo. Navíc měl na sobě černý svetr s rolákem a tmavé džíny, což mu vážně slušelo.

„Víš o tom, že mluvíš ze spaní?“

Trochu jsem zčervenala, když jsem si uvědomila, že nevím, o čem se mi zdálo, popřípadě o čem se mi zdát mohlo. „No vím, že občas něco zamumlám. Mamka se sestrou si ze mě kvůli tomu dělají srandu. Ale co tady vlastně děláš?“

„Pozoruju, jak spíš. Víš, tak nějak mě to fascinuje.“

„A jak ses sem dostal?“ Pokračovala jsem v otázkách.

„Oknem, dveřmi se mi nechtělo,“ po tomto výroku se usmál ještě víc.

„Co… Cože? A jak se ti to proboha povedlo?“

„To víš Bello, mám neskýtané možnosti pohybu. Někdy ti to ukážu.“ A mrkl na mě. Ale v příští vteřině se zamračil, to mi nedalo a zeptala jsem se, co se děje.

„V jádru asi nic, jen jsem nevěděl, že randíš s tím indiánem. Bello, vždyť to on mohl za tu autonehodu!“

„Já vím, ale trestá se za to sám. Navíc s ním nerandím, jen mě pozval na oběd a do kina, a protože jsem nevěděla, jestli budeš mít na mě čas ty, tak jsem souhlasila. Nechtěla jsem se doma nudit, sama. Což mě přivádí k otázce, co jste to vy tři dělali v restauraci, když nejíte? Jestli jsem to pochopila správně, tak normální jídlo nestrávíte a pochybuju, že vám tam naservírovali nějakou srnku.“

„A líbí se ti?“

„To je čistě moje věc, Edwarde,“ zamračila jsem se, „ a neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Asi se ti to nebude líbit, ale slyšel jsem myšlenky toho psa a moc se mi nelíbili. A Alice se mnou souhlasila, že s tvým štěstím bude lepší na tebe dát trochu pozor.“

„Edwarde, jen tohle to být nemohlo. Možná jsem nešika a přitahuju všechnu smůlu z blízkého okolí, ale blbá nejsem. Tak už to vyklop.“

„No dobře, trochu jsem žárlil.“

Zajíkla jsem se. „Ty… ty jsi žárlil? Ale proč?“

„Bello, sice jsem upír a ještě nedávno jsem se možná tak i choval, ale zjistil jsem, že mám nějaké lidské city, hodně hluboko, ale mám. Víš, je mi to líto, ale ty city chovám k tobě. Teda alespoň myslím, ani za svého lidského života jsem nic takového k nikomu necítil. Ale moc mi na tobě záleží, a když slyším myšlenky kluků kolem tebe a hlavně ty Jakobovi, vždy žárlím. Promiň mi to Bello, vím, že nejsem pro tebe ten ideální, ale nemůžu si pomoc. Mám tě opravdu moc rád.“

„Ty mě máš rád. To… to ne, to nemůže být pravda, Edwarde. Určitě zjistíš, že se mýlíš.“ Sice jsem tomu nemohla uvěřit, ale v duchu jsem se tetelila štěstím a doufala, že to myslí vážně.

„Byl bych tomu velice rád, Bello, ale bohužel to asi nepůjde. Ale neboj, chápu, že ty ke mně nic necítíš a nic po tobě nechci. Vlastně jsem ti to nechtěl ani přiznat.“ Edward se otočil a pravděpodobně už chtěl odejít.

„Počkej, ale já neřekla, že k tobě nic necítím.“ Usmála jsem se, zvedla se a přistoupila k němu co nejblíže. „Edwarde, já se do tebe zamilovala, snad už ten první den, co jsem se s tebou seznámila. Ale nikdy jsem radši ani nedoufala, že bys mé city mohl opětovat.“

Chvíli jsme na sebe koukali a já z toho začínala být trochu v rozpacích, ale pak se mu rty roztáhly do širokého úsměvu, naklonil se ke mně a políbil. Nejdříve mi lehce přejel rty těmi svými, poté je začal ochutnávat i jazykem, který mi následně vložil do úst. To, co následovalo, bylo tak nepopsatelně nádherné, že jsem potichu vzdychla. Nedošlo mi však, jaký dokonalý sluch Edward má.

Jakmile si uvědomil, že se mi to tak moc líbí, pousmál se a polibek prohloubil. S moc klukama jsem se zatím moc nelíbala, takže jsem moc nevěděla, co mám dělat, ale instinktivně jsem se k němu přitiskla, co to nejvíc šlo, zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Má ruka pokračovala dál, do jeho vlasů, se kterými jsem si začala hrát. To Edwarda vzrušilo natolik, že rukama, které měl na mých bocích, mě začal hladit po zádech. Takové počínání zase vyvolalo mou reakci a přímo jsem se na něj vrhla. S odstupem času se za to docela stydím, popravdě. Naštěstí měl Edward lepší sebeovládání než já a odtrhl se ode mě. K mé velké radosti mě ale stále držel, jen mi položil čelo na té mé a podíval si mi do očí.

„Ehm, asi bychom své nadšení měli trochu krotit. Přeci jenom jsou tři hodiny ráno a ty bys měla jít ještě spát.“

„Dobře, ale co budeš dělat ty? Pokud si dobře pamatuju, tak upíři nespí.“

Nadzvedl obočí údivem, pravděpodobně nad tím, že mě nevadí říkat to slovo. No nemusí vědět, že to tak jednoduché není, pomyslela jsem si. „To, co vždycky. Koukat se jak spíš.“ Dodal, když uviděl otazníky v mých očích. Nad tím jsem se zděsila.

„To nedělej, budu z tebe akorát nervózní!“

„Nikdy ti to nevadilo, Bello,“ to už se smál, „dokonce jsi na mě párkrát i mluvila, až jsem se bál, že jsi opravdu vzhůru.“ Nad tím pomyšlením jsem zčervenala jak rajče, musel na mě být vážně úchvatný pohled. „Co všechno jsem říkala?“ Zeptala jsem se s obavami.

„Ne vždycky to dávalo smysl, ale něco jako: Edwarde, kde jsi? a podobně. Někdy ses usmívala, někdy mračila. Je to různé. Ale co se nemění, je, že jsi ve spánku strašně roztomilá. Čímž se znovu vracíme k tomu, že je pozdě a že by sis měla jít ještě lehnout. Jestli chceš, nechám tě samotnou a vrátím se, až usneš.“ Mrkl na mě a usmál se.

„Ne to ne, neodcházej.  Ehm, Edwarde, mohl by sis lehnout vedle mě? Víš, bude se mi líp usínat.“ A udělala jsem na něj psí oči. To mu asi stačilo, beze slova si lehl vedle mě, jen měl na tváři lehký vítězoslavný úsměv.

+++

Ráno jsem se probudila úplně čilá a ve veselé náladě. Jen se mi ještě nechtěly otevírat oči, protože jsem se ještě nechtěla probudit z toho krásného snu.

V tom mě ale někdo pohladil po vlasech a do ucha zašeptal dobré ráno. Když jsem natočila hlavu a otevřela oči, uviděla jsem dokonalý obličej svého milovaného anděla, jak se na mě usmívá. Usmála jsem se taky.

„Dobré ránko. Takže to sen nebyl? Nebo se mi to ještě pořád zdá?“ Neodolala jsem a musela se zeptat.

„Naštěstí pro mě to sen nebyl. Ale musím říct, že se ti asi něco zdálo, zase jsi mluvila ze spaní.“ Edward se na mě celou dobu usmíval, takže jsem byla ve skvělé náladě.

Vstala jsem a začala jsem si připravovat věci do koupelny. „Aha a co jsem říkala, jen tak pro jistotu?“

Edward se zvedl a přišel ke mně, zlehka mě pohladil po tváři. „No celkem nic, většinou to bylo pouze mumlání. Čemu jsem ale rozuměl, bylo, když jsi říkala: Edwarde, miluji tě.“ To už se mu roztáhl úsměv doslova od ucha k uchu. Zato já jsem zčervenala jak rajče a zasekla se v půli pohybu.

Edward, když viděl mé rozpaky, přistoupil ještě blíž a políbil mě na čelo. „Kdybych dokázal spát nebo alespoň snít, tak bys mě mohla slyšet, jak ze spaní říkám: Bello, miluji tě. Jen mě trochu děsí, co ke mně cítíš, moc dobré to není. To, že já tě miluji, není nic divného, ale ty ses zamilovala do upíra. Čekám každým okamžikem, že s křikem utečeš.“ A usmál se svým pokřiveným úsměvem.

„Ne, to ne, já neuteču. Já se tě nebojím. Jen se bojím, že pro tebe nejsem dost dobrá.“

„Bello, co to plácáš za nesmysly, to ještě spíš? To já nejsem dost dobrý pro tebe, jsem přeci jenom upír, ty si mě nezasloužíš. A já mám neskutečně velké štěstí, že ses do mě zázrakem zamilovala. V to jsem nikdy nedoufal.“ V tu chvíli, ačkoli byla velmi romantická, mě zakručelo v žaludku a Edward se začal smát a popohánět mě dolů do kuchyně.

„Počkej, počkej, ještě potřebuju takovou chvilku pro člověka v koupelně. Jídlo počká, ty taky nejíš několikrát za den. A hlady nezemřu.“ To se ale Edwardovi nelíbilo.

„Tak ty běž do koupelny, já ti něco ukuchtím. Teda jestli se nebojíš, zda to bude k jídlu.“

„No to ne, nebojím. Ale co Charlie?“

„Ten už je dávno na rybách, tipuji, že se vrátí až k večeru, dnes je docela krásně. Teda alespoň neprší. Tak co, mám se jít pokusit o nějakou snídani?“

„Dobře, za minutku jsem hotová.“ Vrazila jsem mu pusu na tvář a už jsem spěchala do koupelny. Těšila jsem se, že strávím s Edwardem celý den, naštěstí jsem neměla žádné povinnosti.

předchozí shrnutí   další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 9. díl: