Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 8. díl

04.04.2010 (07:00) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2455×

Přestože to pro mě byl všechno dost velký šok, jen co jsem ulehla, byla jsem v říši snů. Ráno jsem se probudila s úsměvem na rtech.

Uvědomila jsem si sice, že Edward by mohl pro mě být nebezpečný, ale bylo mi to jedno. Rozhodně jsem to chtěla riskovat. Ano, nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale zdálo se mi správné zemřít kvůli lásce než kvůli něčemu podřadnějšímu jako je třeba stáří nebo nemoc.

Tak počkat. Kvůli lásce? Můžu to tak brát? Opravdu Edwarda miluji? Není to jen poblouznění, protože je jiný než ostatní? V duchu jsem se ptala dál na podobné otázky. A rovnou jsem si na ně odpověděla: Ne, žádné poblouznění, stoprocentně k němu něco cítím. Bude to můj konec, tím si jsem jistá, ale vím, že to stojí za to. I když to zní divně, jak krátce se známe, když se na to podívám zpětně.

Podobně bych přemýšlela ještě dlouho, ale v jednu chvíli mé myšlenky přerušil zvonek. Koukla jsem se na hodiny a podivila se, kdo to může být tak brzo, v Edwarda jsem nevěřila, ale šla jsem zvědavá otevřít. Před domem stál krásný urostlý mladý indián. No jasně, vždyť blízko byla indiánská rezervace La Push, Charlie z ní znal snad všechny, ale protože byla škola i v rezervaci, já moc indiánů svého věku neznala. A tak to bylo i u tohoto mladíka.

„Ahoj, můžu ti nějak pomoc?“

„Ahoj, jsem Jacob Black. Ty jsi Isabella Swanová, že?“

„Bella,“ odvětila jsem zaskočeně.

„Jo, jasně, táta říkal, že jsi moc hezká.“ To mi nedalo a zčervenala jsem.

„Hm, promiň, zapomínám na slušné vychování. Víš, přišel jsem se ti omluvit, to já jsem ten parchant, co to do tebe napálil.“ Až teď jsem si všimla, že je lehce potlučený.

„Cože?“ Nic důvtipnějšího mě bohužel nenapadlo.

„To já můžu za tu nehodu, a že jsi potlučená. Jsem upřímně rád, že na tom nejsi hůř, ale i tak bych ti to chtěl všechno nějak vynahradit. Tak mě napadlo, že bych tě vzal na oběd a potom do kina, teda jestli se na to už cítíš?“

„To jako myslíš rande?“

„Jestli chceš, já budu jen rád?“ odvětil mi na mou imbecilní otázku s poťouchlým úsměvem.

To už mi došel dech a já přestala úplně přemýšlet a koukala na něj snad půl hodiny s otevřenou pusou. Super, teď si bude myslet, že jsem retardovaná. Fakt ses předvedla, Bello. Po nějaké době mi začalo konečně všechno docházet.

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Vždyť se ani neznáme!“

„To nevadí, tak se poznáme. Mám tu tátovo auto, mohli bychom zajet do Port Angeles.“ Fakt jsem nepobírala, asi mi vypadl harddisk nebo nevím. Dokázala jsem nejdřív jen přikývnout, nakonec se mi podařilo vykoktat pár vět.

„Ta… tak se pojď posadit a já se mezitím připravím.“

Za pět minut jsem seběhla do kuchyně, jaksi nachystaná, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsme se vydali k nějakému, mě neznámému autíčku.

Bohužel ještě ke všemu venku zrovna zaparkoval Edward, asi mi chtěl zase zkrátit čas. A tvářil se dost ublíženě. Aby si nemyslel, že ho soudím kvůli tomu, co se stalo včera a proto je tu se mnou Jacob, šla jsem k němu s úsměvem a pozdravila ho.

Protože se mi ale ještě nestala podobná situace, nevěděla jsem, co si mám počít s Jacobem a Edwardem najednou, tak jsem je představila. Kdyby mohl pohled zabíjet, povraždili by se navzájem.

„Bello, s Jacobem se známe, bavil jsem se s ním v nemocnici, pamatuješ?“ Ani nečekal na moje přikývnutí, opravdu jsem si vzpomněla.

„Co tady chceš, pse?“ Tohle jsem od někoho tak slušného nečekala, překvapeně jsem se na něj podívala, ale byla jsem zvědavá, jak zareaguje ten druhý. Jacob si Edwarda velmi dlouho měřil pohledem, zvedl bradu ještě o kousek výš, než ji měl a odpověděl: „Beru Bellu na rande, abych jí vynahradil tu nehodu a chtěl bych jí to i vysvětlit.“

„Tak ať řídí ona a jestli se jí i přesto něco stane, tak tě zaživa vykuchám, abys toho náležitě litoval.“ S pozdravem, který patřil jen mě, sedl zpět do auta a odjel.

+++

Právě jsem dojídala svou porci těstovin se sýrovou omáčkou a přemýšlela, proč jsem vůbec souhlasila s randem téměř naslepo s Jacobem, když vím, že miluji Edwarda. Jacob měl svůj steak dávno zbaštěný a byl zrovna úplně mimo, koukal někam do rohu restaurace, takže jsem měla čas trochu přemýšlet a dát se do kupy.

Chvilku mi bylo líto, že mrhám čas a netrávím ho se svým andělem, ale Jacob byl kupodivu velmi zábavný společník a tak nám cesta do restaurace uběhla velmi rychle. Ke klidu duše mi opravdu Jacob hodil klíčky a svěřil mi řízení. Prý protože bych se s ním mohla bát. Mně to nevadilo, řídila jsem ráda, jen po nedávných událostech ještě opatrněji.

Než nám přinesli naši objednávku, tak mi můj společník vysvětlil, proč se tak opil. Něco málo mi už v nemocnici prozradil Edward, tak jsem nebyla moc překvapená a docela jsem to chápala. Dokonce jsem ho litovala.

Na druhou stranu jsem mu jemně vyčetla, že to mu nedalo právo řídit pod vlivem a že se mohlo stát něco mnohem horšího. Ačkoli se tvářil, jakože ho to opravdu moc mrzí, ve chvilince se změnil zpět v toho zábavného kluka, kterého jsem poznala v autě.

Zjistila jsem, že o mně ví spoustu věcí, protože jeho táta je Billy, Charlieho velmi dobrý přítel, se kterým chodí na ryby. V ten okamžik jsem litovala, že je Charlie tak zamlklý, protože jsem věděla, že Billy syna má, ale víc jsem o něm nevěděla. Nebyla bych to já, abych to neřekla nahlas.

„Tak to musíme napravit.“ Usmál se Jacob a začal vyprávět několik vtipných příběhů, které si o mě pamatoval a já na ně samozřejmě úplně zapomněla, jak byly trapné. Jemu ale přišly roztomilé.

Radši jsem se zeptala na nějaké jeho historky, což bylo mnohem zajímavější. Přidal k tomu i pár legend z rezervace a já se samozřejmě zařekla, že si knížku, kde jsou zapsané, musím určitě půjčit a přečíst.

Problém nastal chvíli poté, co dojedl, a přišli noví zákazníci. Bohužel jsem neviděla, kdo to je, protože jsem seděla zády ke vchodu a oni neprošli kolem nás, ale určitě právě tak civěl zrovna na ně. Naštěstí se brzy vzpamatoval a znovu se se mnou začal bavit. Bylo mi s ním opravdu dobře, uměla jsem si představit, že z nás budou možná dobří kamarádi. Ale v tom nás kdosi vyrušil. Teda kdosi…

„Ahoj Bello, Jacobe,“ lehké zašvitoření mé vynikající upííří kamarádky Alice a pouze kývnutí směrem k mému společníkovi, „chtěla bych ti představit svou drahou polovičku. Bello Jasper, Jaspere, o Belle jsem ti už všechno řekla.“

Krásný, naprosto dokonalý blonďák se lehce usmál a podal mi ruku.

„Ahoj Bello, hodně jsem toho o tobě slyšel, jak od Alice, tak i od Edwarda. Tak Alice, představeni jsme, tak tady necháme ty dva, ať si sami sebe užijí a my se vrátíme k našemu stolu. Bello, Jacobe.“ Pokýval hlavou, Alice se usmála a nečekaně mě objala. Byla jsem tak překvapená takovým přepadením, že jsem totálně ztratila řeč a zvládla je maximálně tak pozorovat, jak se posazují zpět ke stolu v rohu, kam před chvílí civěl Jacob.¨

V tom můj pohled zavadil o mě velice známou postavu. Ne, to nemůže být pravda, to není on. To by mi přeci neudělal! Mé strašné domněnky se vyplnily, postava se lehce natočila, otočila hlavou a já se dívala přímo do očí Edwarda. Ten se jen vítězoslavně ušklíbl a vrátil se ke svým společníkům.

Snažila jsem se navázat na rozhovor s Jacobem před vyrušením, ale nedařilo se nám to, tak jsme se rozhodli se jít chvilku projít, než začne film a potom rovnou do kina. Tak se stalo.

Venku i v kině byl Jacob dostatečně uvolněný, aby znovu sršel vtipem. I ve chvíli, kdy jsme vstupovali do sálu, tak jsem se smála. To ale byla chyba. Zasekla jsem zrovna s úplně otevřenou pusou.

Ti tři naprosto nádherní, úchvatní a dokonalí upíři mi už doslova pili krev. To už nemůžu jít ani sama ven?! Samozřejmě všichni tři seděli v sálu. Chvilku trvalo, než to došlo Jacobovi, ale hned se zatvářil otráveně a naštvaně.

Ještě se to zhoršilo, když jsme zjistili, že sedí hned vedle nás a jsou strašně rozjaření z toho, jak jsme se sešli i bez plánování. Alice samozřejmě nezavřela pusu, dokud nezačal film a Jasper jí musel tu pusu ucpat. Trochu jsem se uchechtla. Zlepšovala se mi nálada, přestože jsem seděla snad nejhůř, jak to šlo.

Přesně mezi Edwardem a Jacobem. Oba dva měli položenou ruku na opěradlu v nepřirozeném úhlu, takže mě nezbylo nic jiného, než si založit ruce na hrudi a ponořit se do děje příběhu na plátně.

Bohužel Jacob nevybral komedii, ale nějaké drama či co. Asi věděl, co udělám, až se ve filmu něco stane. Měla bych moc velké štěstí, kdybych se nelekla. A když se přes celou obrazovku objevil zakrvavený a rozdrápaný obličej, který křičí šílenstvím, mě nezbylo nic jiného, než vykřiknout, dát ruce jinam. Strachem jsem se chtěla chytnout opěradel.

                                                  předchozí     shrnutí    další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 8. díl: