Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 7. díl

03.04.2010 (07:00) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2967×

„Co takhle se jít projít, Edwarde? Je mi dobře a čerstvý vzduch mi jen prospěje,“ měla jsem chuť něco dělat, až se budu ptát. A opravdu už mě nebavilo být pořád zavřená. Tak jsme se vydali směrem k lesu, ale šli jsme velmi pomalu a já se začala ptát ještě dřív, než jsme k němu došli.

„Ehm, Edwarde, víš, něco mi od té autonehody vrtá hlavou. Víš, viděla jsem tě, jak stojíš a čekáš na mě u baráku. Jak jsi dokázal tak rychle se dostat ke mně?“

„Bello, utíkal jsem, ten pohled na lítající auta byl strašlivý. A zas tak brzo jsem tam nebyl, mně to přišlo jako věčnost.“ Vypadal, že mluví pravdu, ale i tak jsem se chtěla zeptat ještě na pár věcí:

„Dobře, to jako odpověď beru, ale když jsem už vnímala, tak jsem viděla, že v ruce držíš nad hlavou vytrhnuté dveře z toho druhého auta.“

„Bello, udeřila ses do hlavy a omdlela, jen se ti to zdálo. A ty dveře odpadly de fakto už při havárce. To mě dneska budeš vyslýchat?“ a usmál se svým typickým křivým úsměvem, lehce ironickým.

„Vyslýchat ne, ale pár otázek na tebe mám. Stejně je mi to všechno divný. Vysvětlíš mi to někdy? Prosím!“

„Ne, to asi ne. Máš nějakou teorii?“

„No já nevím. Pár jich mám, ale žádná není pravděpodobná.“

„Povídej, jsem zvědavý.“ To už jsme se zastavili a koukali jsme se navzájem do očí.

„Radši si je nechám pro sebe, asi by ses smál.“

„Slibuji, že se smát nebudu, Bello.“

„Tak zvážila jsem kryptonit, radioaktivní pavouky, meteoritický roj a podobně. Zatím nic nevypadá pravděpodobně. Napovíš mi?“

„To všechno je záležitost hrdinů, ale co když nejsem dobrý? Co když jsem zlý, padouch?“

„Ne, to nejsi. Zachránil jsi toho muže, i když jsi nemusel. A určitě bych přišla na další příklady, kdybych mohla přemýšlet,“ ušklíbla jsem se na něj, „docela bych ocenila, kdybys mi řekl pravdu. Ale jestli ne, tak se na to zeptám Alice. Ta je snad moje opravdová kamarádka a řekne mi pravdu!“ S tím jsem se otočila a chtěla jsem se sama vrátit domů, docela mě náš rozhovor vytočil. Já myslela, že jsme kamarádi, i když jsem chtěla něco jiného, a ti si říkají pravdu, ne?

V tom mě ale Edward chytl za ruku, i přes bundu jsem cítila chlad. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Opravdu chceš vědět, co jsem zač? Myslíš to vážně?“ S vážným výrazem ve tváři jsem přikývla. Edward stiskl čelist a pak udělal něco nečekaného. Doslova si mě hodil na záda.

„Pořádně se drž, ukážu ti, jak moc jsem rychlý. Snad pochopíš, co jsem zač, jak jsem nebezpečný a budeš se držet ode mě dál.“ Než jsem stačila se nadechnout, vyrazil neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Kolem sebe jsem viděla jen šmouhy a zdálo se, že Edward ani necítí, kolik vážím. Doslova mi to vyrazilo dech, ale tak nějak jsem vlastně něco takového čekala. Po chvíli jsem byla schopná se trochu nadechnout.

„Edwarde, zastav, prosím,“ zašeptala jsem mu do ucha a on mě opravdu slyšel. Když zastavil, sundal mě ze zad a ještě chvíli držel, asi věděl, že se mi podlamují kolena. Po chvíli mlčení mě pustil.

„Tak teď už mi to řekneš, Edwarde?“ zeptala jsem se tiše.

„To se nebojíš? Právě jsem běžel tři sta kilometrů v hodině s tebou na zádech jako bys nevážila víc jak pírko a ty tady klidně stojíš a ptáš se mě, zda ti to řeknu? Jsi blázen? Normální člověk by vzal nohy na ramena, Bello!“

Pokrčila jsem rameny: „Stejně bys mě dohnal, tak to nemá cenu. A ani tak se nebojím, nic mi neuděláš. Ale pověz mi, co jsi zač? Nikomu nic neřeknu.“

„Stejně by ti to nikdo nevěřil. Ale chvilku se dívej, abys pochopila, že není pro tebe bezpečné stýkat se se mnou.“ A poodešel ke skále, kterou vzal, ulomil ji a rozdrolil, jakoby to byl piškot. Podíval se na mě a začal utíkat. Viděla jsem jen šmouhu.

„Tak to jsi byl ty, tolikrát v noci? A já si myslela, že jsem se úplně pomátla.“

Zastavil se za mnou a zašeptal mi do ucha: „Bojíš se?“ Asi mě chtěl vystrašit, ale já se otočila tváří k němu. Naše obličeje se ocitly jen pár centimetrů od sebe.

„Ne,“ vzdychla jsem, „nic mi neuděláš, věřím ti.“

„Děláš chybu. A já taky, největší v životě, teda jestli se tomu život dá říkat.“

Sice jsem se opravdu nebála, ale odstoupila jsem od něj, abych mohla normálně uvažovat.

„Já… ty… Edwarde, co jsi přesně zač? Člověk očividně nejsi, ale máš schopnosti, o kterých se hrdinům může akorát zdát. Byla nějaká moje teorie správná? A prosím pravdu!“

„Věř mi, nebude se ti to líbit. Ale jestli opravdu chceš vědět všechno, povím ti to. Pak si třeba uvědomíš, jak nebezpečný ve skutečnosti jsem.“ Napjatě jsem ho sledovala a poslouchala.

„Dám ti pár nápověd, možná to uhodneš sama. Jak jsem řekl dřív, jsem zlý, nebezpečný. Nemusím spát, ale nesmím na slunce. Jsem rychlý a silný, poznala jsi před pár minutami sama. Zato nejím jídlo, alespoň ne takové, jaké jíš ty. Z toho si můžeš poskládat obrázek o tom, kdo vlastně jsem.“

„Dobře, rozhodla jsem se, že mi na tom nezáleží, kdo nebo co jsi. Stejně mi to nepovíš, jak se zdá. Jen ti musím oponovat, nejsi zlý. Ani nebezpečný, jen tak chceš vypadat.“

„Dobrá, ale měla bys vědět, kdo jsem. Bello, já piju lidskou krev, tím se živím! Už chápeš, proč by ses měla bát?“

„Upír? Edwarde, ty jsi upír? Ale… ale já tomu nerozumím. Vždyť upíři neexistují!

„Jak je vidět, ukrýváme se opravdu dobře. Nemáš představu, kolik nás po světě běhá. Spousty vražd mají na svědomí právě upíři, Bello.“

„Já se tě nebojím, vím, že mi neublížíš. Jen to chci pochopit. Takže ty piješ lidskou krev?“  Nenápadně jsem se otřásla při takové představě. Fakticky nemám krev ráda!

„Popravdě řečeno, naše rodina je jiná i ve světě upírů. Z principu si říkáme vegetariáni, pijeme pouze zvířecí krev.“

Na chvíli jsem se odmlčela a Edward trpělivě čekal na mou reakci, ale dlouho jsem mlčet nedokázala: „Tak vidíš, říkala jsem, že nejsi zlý. Ale co to pro tebe znamená?“

„Vlastně nic moc, jen máme v rodině silné vazby, to je mezi našimi neobvyklé. Někdy je to těžké, je to jako jíst sóju namísto masa, ale dá se to vydržet, dokud blízko nás neteče krev.“

„Ale vždyť při té autonehodě krev tekla a ty jsi nic neudělal!“

„Neumíš si představit, jak těžké to pro mě bylo. Ale chtěl jsem, ne, potřeboval jsem tě zachránit. Bello, nevíš, co pro mě znamenáš. Strašně moc jsem se o tebe bál.“ Nervózně jsem se zasmála.

„Já zas o tebe.“ S otázkou v očích se na mě podíval, tak jsem mu to vysvětlila:

„Když jsem si uvědomila, že je rozbité tvoje auto a že jsem ho v tu chvíli řídila já a mohla za to, bála jsem se, že už se se mnou nebudeš bavit. To bych nepřežila.“

„Ach ty blázínku, vždyť to bylo jen auto. Ty jsi nenahraditelná, na rozdíl od toho auta. Což mi připomíná, měla by ses vrátit domů a odpočinout si. Byl to pro tebe šok.“

Usmála jsem se na svého anděla: „Tak mi musíš poradit, kterým směrem se mám dát, protože absolutně netuším, kde právě jsme.“

„Ehm, jestli přežiješ ještě chvilku mého běhu, urychlíme si cestu. Těch padesát kilometrů bychom šli tvým tempem celý víkend.“ Za pár minut jsme byli u mě v pokoji.

„Tak abych šel. Hezky si odpočiň. Jestli si všechno rozmyslíš a nebudeš mě chtít vidět, pochopím to. Tak přeji dobrou noc, Bello. Přeji hezké sny.“ Naposledy se usmál a v tu chvíli byl pryč.

                                                předchozí       shrnutí      další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 7. díl: