Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 5. díl

01.04.2010 (07:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2822×

 „No, já… půjdu ráda, Edwarde.“ V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Já zrudla. Edward se svým typickým, křivým úsměvem usmál a já rázem zapomněla, jak se jmenuji a kdybych stála, asi se mi podlomí kolena. A přiřítila se Alice, která zářila úsměvem od ucha k uchu.

Když jsem se konečně vrátila do reality, radši jsem se zaměřila na mou kamarádku.

„Tak co, koupila jsi všechno, cos potřebovala, Alice?“

„Všechno ne, sehnala jsem pouze troje kalhoty, pět triček, jeden svetr, nějaké šperky. A abych nezapomněla, musíme po škole jít na zkoušku tvého smokingu, Edwarde.“

„Proboha, Alice, vždyť mám doma oblek, to snad stačí, ne?“

„Ne!! Ani náhodou, musíte se k sobě hodit s Bellou, takže si oblečeš smoking. Bez debat.“

„Alice, jak víš, že se mnou jde na ples Edward, zeptal se mě na to teprve před pár minutami!“

„Ale prosím tě, Bello, bylo mi to hned jasný. A hlavně se k sobě skvěle hodíte. Bello, máš řidičák?“

Přikývla jsem, dumajíc, kam tím míří.

„Výborně, tak si můžeš půjčit Edwardovo auto, tím mým pojedeme s Edwardem a vyzvedneme to jeho, až bude všechno vyřízeno. Souhlasíte oba dva?“ Zmohli jsme se pouze na ubohé přikývnutí.

„Dojedla jsi? Tak můžeme vyrazit na přednášku?“

Ve chvíli, kdy skončila škola, tak nás už Alice rychle táhla na parkoviště. Zastavila jsem se u Edwardova Volva.

„Edwarde, máš to auto pojištěný?“ zeptala jsem se nervózně. Když přikývl, Alice mi hodila klíčky a mě se je zázrakem podařilo je chytit. Ještě jsem se chtěla zeptat, čím pojedou oni, ale to už nastupovali do žlutého Porsche. Nedokázala jsem nic jiného, než na to auto koukat s otevřenou pusou.

Potom, co jsem se vzpamatovala, sedla jsem do auta a počkala, dokud neodjedou. Ve vteřině jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla stavit v knihovně, už jsem zase neměla co číst. Pomyslela jsem si, že chvilka neuškodí, tak jsem vyjela. Kupodivu se mi tohle autíčko zamlouvalo, řídilo se velmi dobře.

V knihovně jsem se vydala nejdřív do oddělení odborné literatury, kde jsem si vybrala dva tituly, které by se mi mohly hodit do školy. Mé další kroky mířily do oddělení beletrie. V duchu jsem se nabádala, abych to urychlila a vybrala si jednu, maximálně dvě knížky.

Co mi to bylo platný, nedokázala jsem se udržet a vrátila jsem se do reality až v šest. Proboha, to už je tolik? Edward s Alice už určitě šílí, kde jsem, pomyslela jsem si a co nejrychleji jsem se snažila dostat k autu.

Přes město byl provoz docela hustý a já v duchu skučela a nadávala si, proč jsem tak blbá. Naštěstí to bylo za městem lepší a já na to mohla pořádně šlápnout. Za volantem jsem si docela věřila a nebála jsem se zrychlit až na nepovolenou rychlost. Stejně mám celou cestu po hlavní a kolem ani živáčka.

Po chvíli jsem se blížila k Forks. Z této strany bydlím hned na kraji města a v místě, kde máme barák, jsem zahlédla postavu. V první chvíli mi blesklo hlavou, že to je Edward, ale neměla jsem čas to blíže prozkoumat, protože mě najednou něco odhodilo na stranu i s autem a já ztratila vědomí.

Au, bolí mě hlava. Co se stalo? Otevřela jsem oči, byla mi zima. Asi se mi něco zdá, kolem mě proletěla mě známá šmouha z posledních nocí. Ale proč je tady taková zima?

Rychle jsem se posadila a zatočila se mi hlava, ale jsem si jistá, že jsem viděla správně. I když to nedávalo vůbec smysl. Edward stál u černého doutnajícího Volkswagenu, v ruce držel vytržené dveře ze strany řidiče. Ve vteřině je odhodil pět metrů daleko a než jsem stačila mrknout, tak řidič byl venku, ležel na vozovce a můj anděl, jak v tu chvíli opravdu vypadal, mu začal poskytovat první pomoc.

Jeho jméno jsem zavolala hodně potichu, ale tak nějak jsem věděla, že mě uslyší. Měla jsem pravdu, ihned zvedl hlavu, podíval se na mě. V očích měl takovou hrůzu, že jsem ji viděla i na takovou dálku, tipuji takových padesát metrů. Když viděl, že jsem se pomalu hrabala ze země a očividně nemám nic zlomeného, znovu se věnoval muži v bezvědomí.

Po cestě jsem vytáhla mobilní telefon a vytáčela jsem číslo první pomoci. Ještě než jsem k němu doklopýtala, operátorka měla jakýsi přehled o situaci a vysílala naším směrem záchranku. Muž vypadal, jak se ve filmech říká, stabilizovaný. Oddychla jsem si a snažila se vzpomenout si, co se přesně stalo.

Ale než jsem se k tomu dostala, otočila jsem se a podívala se na Edwardovo auto. Nebo spíš na to, co bývalo autem, teď z toho byla harmonika a bylo divné, že jsem přežila, natož že mi nic není. V tu chvíli jsme uslyšela sirény.

Proboha, já úplně zapomněla na Charlieho. Slyšela jsem totiž nejen sanitu, ale i policejní houkačky. Asi jsem se ještě nezmínila, ale můj táta je policejní ředitel okrsku se sídlem ve Forks. Tiše jsem zaúpěla. Tak tohle bude ještě zajímavější.

Sanita i můj otec přijeli současně. Charlie ihned běžel ke mně, záchranáři k muži na vozovce, u kterého pořád stál Edward. Když ke mně táta přiběhl, pevně mě objal, potom se odtáhl a prohlédl si mně.

„Proboha, Bello, co se stalo? Jsi v pořádku?“ a ptal se podobně dál, ale to jsem už nevnímala, protože jsem znovu omdlela. Probudil mě hlas mého Edwarda a cítila jsem, jak mě někdo nese.

„Ihned mně pust na zem, mám nohy!“ vykřikla jsem naštvaně, přestože jsem dobře věděla, že toho nejsem schopná. Ve vteřině se Edward přestal hádat s mým otcem, jestli mě má nést on nebo táta a zašeptal mi do ucha.

„Neboj lásko, bude to v pořádku. Až dorazíme do nemocnice, tak tě prohlédne Carlisle, můj otec, a budeš v pořádku. Vydrž, budeme tam za pár minut.“

Cože?! Lásko?! Tak to se mi určitě zdá, to není možný. Možná jsem se dost uhodila do hlavy. Nebo jsem slyšela špatně.

„Edwarde, musíme si promluvit.“

„Bello, teď ne.“

„Ale ty… rychlý… strašně moc silný… já… nerozumím tomu!“

„To bude v pořádku Bello, teď nemluv.“ A já zavřela oči.

Probudilo mě ostré světlo nemocnice. Edward mě nesl v náručí a Charlie skoro běžel před námi, i když nevím, jak to dokázal, protože se pořád otáčel a starostlivě na mě hleděl.

Když jsme se konečně dostali do přijímacího sálu, tak dokonale krásný doktor rozrazil dveře ve chvíli, kdy mě Edward položil na lehátko.

„Edwarde, synu, co se stalo?“

„Bella jela mým autem a těsně před Forks do ní narazil nějaký blázen. Bylo mu cítit z úst, pravděpodobně byl hodně opilý. Naštěstí jsem na Bellu čekal a byl jsem blízko, takže jsem mohl pomoct. Ale dost řečí, radši ji rychle prohlédni.“

„Bello, bolí tě něco?“ Zavrtěla jsem hlavou, i když ta mě dost bolela, stejně tak krk, rameno a koleno a stěží jsem dýchala. Prohmatal mi břicho, poslechl si mě stetoskopem a potom prohlásil, že musím pro jistotu na sonor, rentgen a CT, ale že to nevypadá moc zle. Zavolal sestřičku, která mě tam měla odvést.

Potom si vzal Charlieho stranou a začal mu vše potichu vysvětlovat. Edward šel samozřejmě se mnou. Celé to vyšetření nebylo příjemné a navíc mě bylo čím dál tím hůř. Po našem návratu se Carlisle podíval na výsledky a netvářil se spokojeně.

„Tak Bello, není to nic závažného. Máš lehký otřes mozku, což se dalo očekávat, naražená žebra, rameno a koleno, pár oděrek. Necháme si tě tady na noc, na dvě, kvůli pozorování a budeš moct jít domů,“ povzbudivě se na mě usmál a já si představila, že by mohl lámat ženská srdce, kdyby chtěl.

„Ehm, je to nutný? Vážně mi nic není a radši bych spala doma. Nemám nemocniční prostředí ráda. A je mi vážně docela dobře.“ Ale asi jsem nevypadala moc přesvědčivě.

„To není moc dobrý nápad, Bello.“ Pravděpodobně toho Edwarda zabiju, tohle fakt říkat nemusel.

„A jak je na tom vlastně ten muž z druhého auta?“

„S ním si nedělej starosti, přežije to. Je pravda, že má těžší zranění než ty, ale přežije to. Měl víc štěstí než rozumu.“ Charlie souhlasně přikyvoval Carlislovi.

„Tak lehce z toho nevyvázne, zařídím, aby už v životě nesedl za volant. A pokutu mu napařím tak vysokou, že se z toho budou vzpamatovávat ještě jeho vnoučata.“

„Takže Bello, ty se tady dneska prospíš a trochu si odpočineš, pro klid našich duší. Když budeš v pořádku tak tě pustím zítra domů, souhlasíš? A návštěvy až zítra!“ Významně se ještě podíval nejdřív na Charlieho a poté na Edwarda.

                                                          předchozí     shrnutí      další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 5. díl: