Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 29. díl

16.11.2010 (22:00) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3348×

Alice:

Cože? To si ze mě dělá srandu! Jasně, něco jsem tušila, ale tohle… fakt moc. I když… záleží na tom? Staletí už žijeme jinak, jsme jiní lidé, všichni. Tak proč bych měla chtít znát svou minulost? Proč bych chtěla pamatovat? Proč nevím? Proč mi to udělali? A kdo mi to vlastně udělal?

Spousta otázek se mi usadilo v hlavě a nedaly mi pokoj. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale bohužel to mému upířímu mozku nepomohlo. Letěla jsem jak vítr mezi stromy, ale cestu jsem nevnímala. Ani jsem nemusela. A proud myšlenek nepřestával.

Byla jsem hodný člověk? A jaká jsem byla jako upír? Edward mi sice řekl, že jsem jako upír pomáhala ale jako člověk? Žije vůbec někdo? Alespoň upír, kdo by mě znal jako člověka? A kde jsem tehdy žila? A kdy to vlastně bylo?!

V rozzuřenosti jsem vrazila pěstí do stromu, který to nevydržel a skončil po dvaceti metrech opřený o několik dalších vyražených stromů. Zavrčela jsem. Necítila jsem sice žádné nebezpečí, vztek mě najednou taky přešel. Ale to zoufalství! Ta nejistota! To mě ubíjelo. Doběhla jsem na okraj nějakého srázu. Chtěla jsem svůj běh zakončit skokem do rozbouřeného moře pod sebou. Chtěla jsem uhnout a běžet míle daleko podél pobřeží. Chtěla jsem se vrátit ke své rodině a k Jasperovi. Padla jsem na kolena a plakala jsem bez slz.

Jasper:

Jakmile nám Edward s Bellou všechno řekli, došlo nám všem, na co Aro včera narážel. Nikdo nebyl na Edwarda naštvaný, že je tím, kým je. Pouze jsme byli rozladěni, že k nám neměl takovou důvěru a neřekl nám to dřív. I když, já osobně jsem ho chápal. Taky nemám za sebou růžovou minulost a nerad na ni vzpomínám, natož abych ji někomu vyprávěl. Přesto. Mohl nám to říct.

Vsadím se, že myšlenky podobné těm mým čte Edward i u ostatních. Alespoň já z nich cítím pocity velmi podobné těm mým. I když…

Překvapeně jsem se podíval na lásku své existence. Ten malý čiperný a vždy veselý skřítek se sice tvářil neutrálně, ale uvnitř ní to vřelo. Zahlédl jsem i Edwardův pohled. Její myšlenky na něj musely křičet. Začal jsem se soustředit, abych svého miláčka zklidnil. Jakmile však ucítila mé uklidňující vlny, rozzuřeně se mi vytrhla z objetí, vydechla a svou přirozenou rychlostí vyběhla z domu.

Lekl jsem se.

Takovou reakci jsem nečekal u nikoho z nás. Edward se začal ihned obviňovat, což jsem nemohl dovolit.

„Edwarde, nemůžeš za to. Jednou se to dozvědět musela, je jedno, jestli to bylo dnes, včera nebo zítra. Musí se s tím vypořádat, vzpomínky jí vrátit neumíme, ale minulost ano.“

„Ale, ale…“ Edward byl z mých slov velmi zmatený. Bella ale pochopila.

„Lásko, Jasper má pravdu. Jestli se nemýlím, Alice v minulosti činila velké věci pro lidstvo. A i když lidé si ji nepamatují, internet určitě jo.“

Jakmile Emmett zaslechl slovo internet, byl ve svém živlu.

„No jasně, tetička Wikipedie a strýček Google nám rádi pomůžou!“ A už se zase culil jako dřív.

Čekal jsem, že iniciativy se ujme Carlisle, ale překvapila mě Esmé s Rose.

„K notebookům!“ vykřikly obě najednou, a už jsem je slyšel v patře u jejich laptopů. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat já.

„Jen běž, tady je nás dost a Alice potřebuje právě teď jenom tebe.“ Přečetl si mé myšlenky Edward a poradil, co mám dělat.

Vystřelil jsem ze dveří a spěchal po její stopě. Doufal jsem, že se jí nic nestane, a že se brzy zastaví. Mýlil jsem se.

Běžel jsem už hodinu a půl, to znamená, že jsem byl daleko v srdci Kanady. Naštěstí její vůně byla stále silná a nebál jsem se, že ztratím stopu.

Dorazil jsem na malou mýtinku. Stromy někdo vyvrátil před několika desítkami minut. Zachvěl jsem se. Až tady mi došlo, jak se její zloba a vztek musely rozrůst. Tady ale změnila směr.

Běžela na východ. Pokračoval jsem tím směrem také a doufal, že nenarazila na žádné lidské osídlení. Kdo ví, co by se stalo, kdyby ano.

Dorazil jsem k srázu. Seděla tam. Až na úplném okraji. Jak jsem tam tak stál a pozoroval ji, na obzoru se začalo blýskat. Byl to nádherný obraz. A hrůzostrašný. Měl jsem si uvědomit, že to něco znamená.

Najednou se otočila. A usmála se!

„Tak jsi přišel.“ Teď jsem si uvědomil, že její úsměv byl hodně smutný.

„Lásko, copak se děje?“ Přistoupil jsem k ní a chtěl ji obejmout. Nakonec mi vběhla do náruče sama.

„Jazzi, já mám strach. Bojím se, že jsem v minulosti udělala něco, co nás dožene. Bojím se toho, kým jsem byla. A nejvíc se bojím Ara. Něco plánuje a já nevidím.“

„Jak nevidíš? Jestli nic nevidíš, tak se ještě nerozhodl. To bude v pořádku,“ uklidňoval jsem ji. Ale možná jsem uklidňoval sám sebe.

„Ne, ty to nechápeš. Včera jsem taky neviděla, teda, až na poslední chvíli. Přijde mi, že vidím jen něco. Jakoby mě něco bránilo vidět určité věci. Bojím se, že nás překvapí. A nebude to příjemné překvapení.“

„Neboj, lásko, nějak si poradíme. Zvládli jsme to dříve, zvládneme to i teď. Ale už bychom se měli vrátit. Esmé má o tebe určitě strach.“ Doufal jsem, že tohle ji přesvědčí a přestane na to všechno myslet. A měl jsem asi pravdu.

Chtěl jsem ji jenom rychle políbit, než se vydáme na cestu, ale sama ten polibek prohloubila. Po pár vteřinách jsme ani jeden neměli na sobě žádné oblečení.

Bella:

Rose, Esmé, Emmett a Carlisle žhavili počítače a zjišťovali nějaké informace o Alice. Edward si to rázoval po pokoji a očividně si všechno vyčítal. Nemohla jsem se na něj takhle dívat.

„Edwarde? Nechceš se jít projít? Za chvilku tady Esmé prochodíš cestičku v tom koberci, v lese to nikomu vadit nebude.“ Usmála jsem se.

„Máš pravdu, tak jdeme. Nějaké určité místo?“ Přitulila jsem se k němu. Věděla jsem, kde mu je nejlíp.

„Co třeba naše louka?“

„To je ale daleko. Budeme muset běžet.“

„To nevadí, nějak si začínám zvykat.“

Mlčky jsme tedy došli před dům, kde jsem mu chtěla vylézt na záda jako vždy. K mému velkému překvapení mě však Edward vzal do náruče. Rychle mě políbil a ještě rychleji se rozběhl.

Po několika málo chvílích jsme doběhli a já se nemohla vynadívat na tu nádheru. Pokaždé mi její krása vyrazila dech. Sedli jsme si spolu uprostřed toho soukromého ráje a mlčeli jsme. Cítila jsem, že se Edward konečně uvolnil. Nevím, jak dlouho jsme tak jenom seděli. Nakonec to však neskončilo jen u něj.

Pohled nikoho:

Rodinka Cullenů. Na první pohled divná rodinka. Na ten druhý, když odhlédnete od toho, že jsou to upíři, šťastná a milá rodinka. Škoda, že se blížilo to, co se blížilo. Nebylo úniku.

Velká triáda z Itálie se rozhodla, že jsou moc velkým rizikem pro jejich postavení. Ideální bylo, že zde čekali i Eleazarovu skupinu a skupinu těch divně zapáchajících indiánů. Jediné, co by je mohlo zachránit, byly jejich talenty. Ale pokud víme, nikdo z nich se nechtěl přidat do gardy.

A Edward? Kvůli svému postavení nemohl čekat nic než smrt.

Jasper:

Byly to krásné chvíle. Ale už jsme museli domů, všichni na nás čekali. Rozeběhli jsme se přímou cestou. Po několika minutách se ale Alice zastavila. Věděl jsem, co to znamená, zastavil jsem tedy taky a chytl ji za ruce. Trpělivě jsem čekal na konec vidění. Když se tak stalo, zhroutila se mi Alice se vzlyky do náruče.

„Copak se stane, lásko?“

„Volturiovi. Znovu přijdou. Tentokrát přijdou zabíjet.“

„Ššš, to bude dobré. Něco vymyslíme. Zvládneme to.“

„Ty to nechápeš! Už přicházejí! Nemáme čas. Nestihneme to. A všichni zemřou. A my nakonec taky!“

„Počkej, tak jim zavoláme, ať utečou, sejdeme se a něco vymyslíme. Máme tady i rodinu Denalských. A nesmíme zapomínat na vlky, určitě nám pomohou…“ nestihl jsem však říct vše.

„Ne, to nepomůže,“ zavrtěla hlavou Alice, „zemře jen víc lidí. Navíc, není čas. Tady signál nemáme, nemáme je jak varovat. A Aro s gardou přijde mnohem dřív než my.“

„Tak musíme být rychlejší!“ rozhodl jsem a tou největší rychlostí, jaké jsem byl schopen, jsem se vydal domů na pomoc své milované rodině. Alice mě následovala.

Rosalie:

Stahovala jsem nespočet dat. Data o Alicině minulosti. Fakta, lži, pověsti i pohádky. Všechno. S mou rychlostí mi jeden počítač nestačil, běhala jsem mezi třemi. A i tak mi přišlo, že je to moc pomalé.

Podívala jsem se kolem sebe. Vypadali jsme jak výzkumníci z Nasa nebo tak, protože jsme všichni běhali od počítače k počítači a pořád něco ťukali do klávesnice.

Na dvou předchozích počítačích jsem dala stahovat velké soubory a na tomto jsem zrovna odklikávala taky, tak jsem se šla uklidnit na terasu. Přemýšlela jsem o Alice.

Vím, že to tak mnohdy nevypadalo, ale měla jsem ji opravdu ráda. Ta její ztřeštěnost. A co teprve její nakupování! A její úchylka přes módu. Musela jsem se usmát, když jsem si představila tuhle Alice ve starověkém Římě. Věděla jsem totiž stoprocentně, že Alice byla vždycky taková, se vzpomínkami nebo bez nich. Prostě jsem to věděla.

Najednou jsem uviděla mezi stromy pohyb. Bylo to daleko, ale díky mým upířím smyslům jsem je zahlédla.

„Carlisle?!“

„Ano, Rose? Děje se něco?“ Otočila jsem se čelem k ostatním.

„Jo, děje. Jdou sem Volturiovi. Celá garda.“

Bella:

Nemohu uvěřit tomu štěstí. Mám rodinu, mám Edwarda. Nemohu být šťastnější. Už v klidu jsme leželi v trávě a užívali si společnosti toho druhého. Pomalu jsem usínala, když mě probudil Edwardův rychlý pohyb. Otevřela jsem oči a zjišťovala, co se děje.

„Bello, rychle, blíží se sem. Já jsem tak hloupý, mohl jsem to čekat. Bello, rychle, musíš utéct.“ Stál v obranné pozici, a ani jednou se nepodíval na mě. Sledoval okolí. Nechápala jsem ho. Jasně, rozuměla jsem slovům, ale nechápala jsem jejich význam.

„Edwarde, já od tebe neodejdu. Co se děje?“

„Volturiovi,“ procedil skrz zuby. Nic víc. „Běž!“

„Edwarde! Jsem tvá žena. Neodejdu jenom proto, že ty mi to přikazuješ. Budu stát po tvém boku!“ Zatvrzele jsem se postavila vedle něj a chytla ho za ruku. Nemuseli jsme čekat dlouho.

Tahle kapča se mi moc nelíbí, i když... Posuďte sami. Původně jsem chtěla pro tuhle povídku Happy End. Sama je mám ráda a popravdě - píší se líp než Sad End. Pak, když jsem viděla ten počet komentářů u minulé kapči (DVA), a rozhodla se to touhle kapitolkou skončit, myslela jsem na sad end. Víte, vážně mě ty komentáře urazily. Když se to někomu nelíbilo, mohl to tam napsat. Jestli se někdo neumí vyjádřit slovy, stačil by ksichtík. Cokoli.

Nakonec mi vznikl tento paskvil. Jestli to skončí dobře nebo špatně, záleží totiž jedině na vás. Ano, moji milí, tohle je konec, přestože to tak nevypadá. Sama nesnáším otevřené konce, takže jsem se rozhodla ho tady nechat. Jestli vás zajímá, jak tahle rodina dopadla v mé hlavě, radši se neptejte. Moc slavně ne.

Nakonec bych ráda poděkovala několika málo čtenářům, kteří pravidelně komentovali. I když, i ti na mě poslední dobou zapomněli...

A úplně nakonec bych chtěla napsat, že další povídka, Měsíční svit, se připravuje a první kapča bude brzy. A aby toho nebylo málo, dala jsem se dohromady s jedním úžasným človíčkem. Snad vás společně příjemně překvapíme.

P.S.: Alespoň tady mi zanechte komentík (stačí ksichtík). Děkuju, ShoSho ;-)

P.P.S.: Děkuji adminům za jejich práci a trpělivost se mnou. A abych nezapomněla, děkuji Twilightkacert za rychlé vydání této kapči. ;-)

Předchozí Shrnutí

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 29. díl: