Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 28. díl

08.11.2010 (12:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2324×

„Bello, ty víš, jak jsem starý. Nevíš ale, jak jsem žil před tím, než jsem potkal Carlislea. A že mám tajný druhý život…“

„… ve Volteře,“ dokončil po krátkém zaváhání. Myslela jsem, že bude pokračovat, když se k tomu ale neměl, trochu jsem ho popostrčila.

„Já vím, jedna plus jedna si ještě dohromady dám. Pokračuj,“ pobídla jsem ho jemně.

„Když já nevím, kde mám začít.“ Svěsil hlavu.

„Tak třeba od začátku,“ popíchla jsem ho zvesela, přestože jsem tak veselou náladu nepociťovala. Ačkoli jsem chtěla vědět vše, měla jsem najednou strach.

„Hm, dobře. Jako člověk jsem se narodil v Itálii, v jedné vesničce na sever od Říma. Tehdy vládl Starověkému Římu Tiberius Claudius Nero. Toho z hodin dějepisu jistě znáš,“ pohlédl na mě, a když jsem mu to odkývala, pokračoval.

„Vlastně ani nevím přesně, v kterém roce jsem se narodil, tehdy se na to tolik neohlíželo - hlavně proto, že můj otec byl obyčejný rolník. Byl jsem jeho jediný syn a chtěl mi před smrtí předat to málo, co sám měl. Ale já se tak trochu nevyvedl. Přestože jsem se o rodiče staral už od dětství, nikdy jsem neměl vztah k obdělávání polí a starání se o dobytek. Ve vesnici žila jedna mladá, vzdělaná žena, za kterou jsem docházel.“

Nadechl se. Zato já dech zadržela. Celou dobu se mi díval zpříma do očí.

„Neboj, bylo to v rámci slušnosti, ne tak, jak to vypadá. Byl jsem okouzlen její inteligencí a jejími vědomostmi. Učila mě vědám, které se v té době pěstovali. Počínaje astrologií a matematikou přes politiku až k řečnictví. Knihy, filosofie a právě řečnictví mi tak okouzlilo, že jsem se s otcem pohádal, matku políbil na tvář a odešel k té ženě. Později mi prozradila, že se jmenuje Sibylla a že má dar vidět budoucnost. Přestože jinému bych nevěřil, jí zázrakem ano.“

Po těch slovech se zadíval někam za mě - do dáli, jakoby vzpomínal.

„Abych to zkrátil, předpověděla mi dlouhý, ale opravdu dlouhý život. Zmítaný sice nějakými boji, i osobního rázu, ale většinu toho „života“ mi slíbila šťastný. Po pár dnech, co jsem u ní pobýval, mi nabídla, abych s ní zajel do blízkého města. Prý potkám mnoho vzdělanců a bude se mi tam líbit. Souhlasil jsem. A tak jsem jednoho dne dorazil do Volterry.“

„Ještě jako člověk?“

„Ano, ale už jsem z ní nikdy jako člověk neodešel. Přesně po půl dni ve městě mě napadl upír. Chápej, tehdy to bylo město ovládané svobodnými a sadistickými upíry, ne jako dnes. Naštěstí Sibylla zasáhla a má přeměna začala. To bylo také naposledy na několik století, kdy jsem Sibyllu viděl naposledy.“

„Takže to ona může za to, že jsi upír?“

„Ano. I ne. Ano, vzala mě do města plného upírů. Ano, věděla, že se ze mě stane upír, ještě dřív, než jsme vyrazili. Ano, ona mě zachránila před smrtí. Ne, protože ona sama by mi osobně neublížila. Jen nechala osud, ať se činí a jen ho lehce nasměrovala. Díky ní jsem vlastně tady. A kvůli ní jsem napáchal tolik zla.“ Při poslední větě postupně tišil hlas, až jsem ho skoro neslyšela.

Rukou jsem ho pobídla, aby pokračoval.

„Po třech nekonečných dnech mé proměny jsem se probudil „kdesi“. Byla tma, smrdělo to tam a já slyšel myšlenky snad celé Itálie. Málem jsem se zbláznil, přiznávám. Začal jsem tedy napadat ty nejsilnější hlasy v mé hlavě - upíry. Došlo to tak daleko, že se mi většina nesmrtelných vyhýbala a bála se mě. Až na jednu trojici bratrů. Cestovali po Evropě a chtěli si podmanit celý svět a hlavně všechny upíry. Nevěděl jsem o tom, ale do té doby vládli upířímu světu upíři z Rumunska.“

„Takže pověsti o Drákulovi mají reálný základ?“

Edward se uchechtl. „Ne tak docela. Jediné, co je pravda je, že tehdy nejmocnější z nás žili v Transylvánii v dnešním Rumunsku.“

„Škoda. Chtěla jsem někdy navštívit Drákulovo sídlo.“ Trochu jsem se zasnila. Edward chvilku počkal a potom pokračoval ve svém příběhu.

„Přestože se mě Volturiovi nebáli, nakonec jsem náš společný střet vyhrál. Nikdy mě sice nepřijali jako vůdce, hlavně Aro ne, ale moje slovo mělo velkou váhu.“

V tom mi to všechno pořádně secvaklo dohromady. Arova slova na svatbě. Tajemný vládce Volterry, který se neukazuje, ale přikazuje a přitom spíš mírní Arova rozhodnutí.

„To jsi ty, kdo jako jediný může rozkazovat Arovi? To ty jsi ten nejvyšší z upírů?“

„Alice trochu přeháněla, když ti o tom vyprávěla, ale vlastně… ano. Jsem to já.“ Po svých slovech se odvrátil.

Položila jsem mu svou ruku na tvář a jemně jsem mu ji vrátila tak, abych mu viděla jeho kouzelné oči.

„Edwarde, to ale není, za co by ses měl stydět. Je dokonce ušlechtilé, že nechceš být se svými činy vázán. A rozhodně to není nic, kvůli čemu bych tě přestala milovat.“ Jemně jsem ho políbila. Přejela jsem mu svými rty po těch jeho.

„Dokonce si troufám říct, že nic takového neexistuje,“ dodala jsem mezi polibky.

Ráno mě probudila jasná záře. Zakryla jsem si oči rukou, nechtělo se mi vstávat, když jsem v noci ponocovala.

„Promiň,“ ozval se šepot těsně u ucha a já si uvědomila, že ta záře není od sluníčka. Teda je, tak napůl. Jen se odráží od Edwardovy kůže a ten díky tomu září. Rychle jsem otevřela oči, usmála se a přehoupla se na něj.

„Ale mně to nevadí. Vypadáš nádherně,“ vydechla jsem mu do úst, když jsem ho políbila. Chtěla jsem pokračovat a třeba si zopakovat mé „ponocování“, ale mé lidství mi to nedovolilo. Že mám hlad, jsem si uvědomila, až když mi žaludek začal protestovat tak hlasitě, že to slyšel i Edward. Ten se jenom zasmál.

„Jak tak slyším, já budu až druhý chod. To si nechám líbit,“ smál se.

Navzdory těm slovům mě však držel a líbal dál. Ne nadlouho. Asi po minutě zaprotestoval ten zrádce zas a Edward se smíchem zvedl se mnou v náručí. Upíří rychlostí mě přenesl do kuchyně, kde jsem už měla připravenou snídani.

Bylo tam snad všechno - cerálie, ovoce, jogurty a spousty dalšího. Nevěřícně jsem na ty tuny jídla zírala.

„Nevěděl jsem, na co budeš mít chuť, tak jsem připravil všechno,“ ospravedlňoval se, když viděl mou zhrozenou tvář.

„Chuť? Edwarde! Z tohohle by se najedla celá Afrika!“ vykřikla jsem trochu hystericky.

„Klid, miláčku. Tak jestli chceš, s tím, co nesníš něco vymyslíme, ano?“ Jak já ho v tu chvíli milovala!

„No, tak se už do něčeho pusť. Po té včerejší a noční spartakiádě musíš mít hlad,“ vybídl mě k jídlu.

Dřív než jsem se stačila začervenat nad tou poznámkou, hltala jsem vajíčka. Bylo mi jedno, na jaký způsob jsou připravená. Jedla jsem míchaná, vařená, volská oka. Pravděpodobně jsem na něco zapomněla, ale s jistotou vím, že když jsem s tím skončila, na stole nezbylo nic, co by obsahovalo vejce. Zastyděla jsem se. Musela jsem mít před tím takový hlad, že jsem právě spořádala asi dvacet vajec. Svalila jsem se na lavici, vyvalila přecpané břicho a konečně se cítila spokojená.

Edward se smál.

Nadzvedla jsem obočí. Na mluvení jsem totiž neměla už dostatek energie.

„Snědla jsi to snad upíří rychlostí. Tys teda musela mít hlad.“ Kroutil hlavou Edward. „Pojď, teď bychom se mohli projít, co ty na to?“

„Já bych si spíš dala sprchu. Co ty na to?“ Vrátila jsem mu otázku a přitulila jsem se k němu.

Ani nevím, kde se ve mně najednou vzala ta energie, ale chtivě jsem se mu přisála na rty a už nebylo pochyb o jeho odpovědi.

Konečně jsme se vyhrabali z toho nádherného domečku a vyrazili na pláž na procházku. Sluunce se už sice schovalo za mraky, ale bylo teplo, a tak mi to tolik nevadilo. Šli jsme mlčky, po kolena ve vodě a každý přemýšlel nad něčím jiným. Já si vzpomněla, že Edward svůj příběh nedopověděl.

„Lásko? Co se dělo potom, co ses střetl s Arem a jeho bratry?“

„Proč to chceš dál řešit? ... Dobrá tedy. Nastalo mé nejčernější období. Pil jsem lidskou krev, zabíjel jsem druhé upíry a sám sebe jsem nenáviděl. Díky tomu jsem ale zůstal v ústraní, přestože si mě upíři vážili jako té největší autority. I Aro se to do jisté míry naučil. Nedovolil jsem mu totiž, aby se ke mně přiblížil a použil na mě svůj dar, kdežto já na něj ten svůj používal téměř nepřerušovaně. Plynuly takhle léta, století, nakonec i se překlenulo i tisíciletí. Upíři byli během těchto let všelijací, jen ne utajovaní. Rozhodl jsem se to změnit. S tím kupodivu souhlasil i Aro a jeho bratři. Pomohli jsme si navzájem a opravdu si podmanili většinu upírů na světě. Vymysleli jsme pár pověstí a povídaček o upírech, aby nás lidé nepoznali tak snadno a snažili jsme se, aby na nás nejlépe zapomněli. Dnes jsme na tom nejlépe, pro dospělé jsme jen postavy z pohádek.“

„Ale já ti věřila, když jsi mi to prozradil.“

„Ano, to mě trochu znepokojilo. Myslel jsem si, že jsme situaci podcenili. Až potom jsem si uvědomil, že ty jsi prostě výjimka.“ Usmál se na mě.

„No jasně, jsem prostě divná. Ale ještě, v noci jsi zmiňoval, že jsi znovu Sibyllu potkal až později. Kdy to bylo?“

„Několikrát jsme se střetli, dnes jsme velmi dobrými přáteli. Já dlužím život jí. A ona mně, potom, co jsem ji zachránil při čarodějnických procesech na konci sedmnáctého století v Salemu.“

„Takže je taky upírka?“ Edward přikývl. Šrotovalo mi to všechno v hlavě. A pak, konečně, slova dávala smysl a já ten smysl pochopila.

„To Alice! Že je to tak, Edwarde? To Alice byla Sibylla, že? Proto vystupovala v dějinách tolikrát. Snad devětkrát…,“ mumlala jsem si už sama pro sebe. Jeho ujištění jsem už vlastně nepotřebovala, nic jiného smysl nedávalo.

„Hm, jsi velmi všímavá, Bello.“ Políbil mě do vlasů. „Ale na většinu z toho si nepamatuje. Během těch čarodějnických procesů ji mučili i upíři a téměř z toho zešílela. Zařídil jsem, aby ji jeden upír vymazal paměť a jiný se o ni postaral. Nakonec skončila s Jasperem u Carlislea. Rozhodl jsem se, že na ní dám pozor a dal jsem se na vegetariánskou stravu.“ Ušklíbl se. „Zpočátku to bylo strašné, ale po několika měsících jsem si zvykl a teď bych neměnil. Nakonec se k nám přidali i ostatní a od té doby vystupujeme jako rodina a žijeme v blízkosti lidí. I když, já občas musím do Itálie, ale to mi Alice vždycky zařídí alibi.“

„Takže rodina ví, kdo jsi?“

„Ne. Alice něco málo tuší, ale nikdo nic neví.“

„Měl bys jim to říct.“

„Já vím,“ sklopil oči na naše nohy, „ale bojím se, že nebudou mít pochopení.“

„Právě naopak. Neříkal jsi náhodou, že Carlisle je Arův dobrý přítel?“ Přikývl. „Tak vidíš. Pochopí to, jen možná budou potřebovat čas.“

Byla jsem si jistá, že jednou to všichni pochopí, ale nevěděla jsem, jak dlouho jim to bude trvat. Přesto jsem byla odhodlaná jednat.

„Myslím, že bude nejlepší říct jim to hned…“ Chytla jsem ho za ruku a táhla ho k autu.

předchozí shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 28. díl: