Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 27. díl

29.10.2010 (20:45) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2551×

Alice ztuhla.

Obloha zčernala, jak se rychle zatáhlo.

Alice vykřikla.

Zablesklo se.

Edward neslyšně vykřkl: „Ach ne!“

Edward se otočil čelem k černajícím se mrakům a já ihned s ním. Ani zbytek osazenstva nebyl pozadu a všichni jsme čekali, co se bude dít.

Měla jsem zvláštní pocit. Ne zrovna špatný, ba naopak. Byl prostě divný.

Pohlédla jsem do Edwardovy tváře, byla zachmuřená. Chytla jsem ho za ruku, ale přišlo mi, že si toho nevšiml.

Esmé tiše vykřikla.

Znovu jsem pohlédla směrem, ze kterého jsem čekala přicházející hrozbu. Pár vteřin jsem si ničeho nevšimla, pak jsem zahlédla spoustu „lidí“ v černých kápích. Jako by se vznášeli pár centimetrů nad zemí.

Vím, že neoplývám zrovna vysokou inteligencí, ale jedna a jedna si dohromady dám. Vyprávění a strach všech z Volturiových. Já, člověk, vdaná za upíra. Začala se mi třást kolena.

Přesto jsem byla zvědavá. Třeba na to, zda jsem tak důležitá na to, aby triáda poslala pouze gardu nebo jestli přijdou i oni. Nebo dokonce i ten nejvyšší? Přeci jenom o tajemství upírů ví dosud žijící člověk.

Neměla jsem čas přemýšlet nad tím dál, protože dorazili už skutečně blízko a zastavili. Domněnku, že jich je několik, jsem poupravila - byl to přímo dav upírů. Všichni jsme se zájmem a úzkostí sledovali, jak se rozestupují, a byla mi zodpovězena otázka, zda dorazili i ti nejvyšší. Ano, už teď jsem viděla trojici upírů, evidentně nejuznávanější ze skupiny. Se sebevědomím předstoupili před nás.

„Vítáme vás, Aro, tebe, tvé bratry i tvou gardu. Smím-li být tak smělý, co vás sem přivádí?“ Ano, jistě, vždy zdvořilý Carlisle.

„Zdravím, starý příteli,“ odpověděl Aro na přivítání kývnutím hlavy, přesto nepřestal ani na vteřinu sledovat mě s Edwardem. „Myslím, že důvod je nasnadě. O našem tajemství ví člověk a my chráníme zákon. Přišli jsme zjednat spravedlnost tak, jak je dáno.“

Edward se vedle mě napjal a zavrčel.

„Ne!“

„Ale ano, milý Edwarde. Zákon je zákon a nikomu nenáleží ho obcházet.“

Edward se najednou uvolnil a nasadil svůj typický křivý úsměv.

„Tak to sedí. Ve Volteře máte spousty živých, kteří o nás ví první poslední, a to já tady porušuji zákon? Teď si ze mě děláte srandu. Vládci především by měli ctít zákon a neporušovat ho!“

„To ale není to samé, ve Volteřře jsou pod dohledem a stejně nebudou mezi živými dlouho, ať už tak nebo onak.“ Aro mu ještě úsměv vrátil. Naštěstí to Edward uměl číst myšlenky a já mu bezmezně věřila.

„Bella je pod mým dohledem a to stačí.“ Teď jsem nechápala a asi nikdo. Teda kromě Edwarda a Ara. Ti se měřili pohledem a vysloveně bojovali, kdo z koho. Edward vyhrál.

„Dobrá tedy. Nebudeme ale daleko. V Seattlu máme malý problém s novorozenými a čekáme, že brzy bude Bella mezi námi. Jinak za nás neručím, Edwarde. Sice tě uznáváme jako autoritu, ale víš, jak to s autoritami občas dopadá - někdo ji svrhne. Tak si dej pozor!“ Aro během svého monologu nabíral sebevědomí a ke konci mu hrál na tváři vítězoslavný úsměv. Ten mu vydržel do té doby, než ho znovu zakryla garda a neodpochodovali do dáli.

Chtěla jsem si oddychnout, když mě něco napadlo. Nedchla jsem se, abych se zeptala, ale Edward mě umlčel polibkem.

„Teď ne, lásko, užijeme si svatební den, ano?“ Položil své čelo na mé a podíval se mi do očí.

„A já myslela, že mi myšlenky nečteš,“ nervózně jsem se zasmála. Věděla jsem, že to z něj vytáhnu. Někdy.

Edward se obrátil k ostatním s úsměvem a dříve, než se kdokoli stačil zeptat, sám začal.

„Milá rodino, přátelé. Je mi líto, že přišli a budeme to muset probrat, ale nyní bych na to rád zapomněl a bavil se!“ Vlci s výkřiky souhlasili a vrhli se na prostřený stůl, zato upíři se netvářili nějak souhlasně. Nakonec se však k zábavě připojili.

Zbytek oslavy pokračoval, tak jak má- přípitek, tanec, jídlo pro ty, co jedli.

Když mě vyzval Emmett k tanci, čekala jsem nějakou rošťárnu, ale nic. Byl velmi galantní a po celou dobu mi skládal komplimenty. Díky nim jsem zapomněla na vše ostatní, přemýšlela jsem, co zase chystá. Nevšimla jsem si však, že jsme dotančili k okraji parketu a ke křoví.

Najednou po mě chňaply ruce a stáhly k sobě.

„Mlč, Bello, prosím. Tohle k tomu všemu patří,“ zašeptal mi velmi tichým hlasem do ucha Jasper. Společně s Emmettem mě dotáhli k autu, já překvapením nedokázala sama udělat ani krok. Nasoukali jsme se rychle do auta a vyrazili.

„Kam mě vezete?“ zeptala jsem se ze zadního sedadla po pár kilometrech za Forks.

„Mno víš, vždycky jsme chtěli převést Edwarda. Teda spíš to jeho čtení myšlenek. A tohle nám přišlo jako skvělý nápad. Únos nevěsty!“ Začal se Emmett smát a strhl s sebou i mě a Jaspera. Ten pokračoval:

„Až zjistí, že ho Alice s Rose zaměstnávaly zbytečně a nebude nás moct najít!“

To už jsme se řehtali na plné kolo. Já najednou přestala. Jasper si toho všiml první.

„Bello, neboj. Jako správní únosci jsme zanechali stopy, najde tě.“

„A kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se se zájmem.

„No, víš, Esme ti nepředala svůj svatební dar záměrně. Chtěla ti ho sice dát osobně, ale přesvědčili jsme ji, že takhle si to oba dva více užijete.“ S těmi slovy mi předal do ruky klíče. Chtěla jsem se znovu ptát, ale zavrtěl jenom hlavou a otočil se dopředu.

Stejně jsem se velmi brzy dočkala odpovědi. Dojeli jsme k pobřeží, i v té tmě jsem zahlédla moře, jak se v něm odrážejí hvězdy. A měsíc, který právě vykoukl zpoza mraků, ozářil pobřežní domeček.

Nebyl tak velký, jako dům rodiny, ale moc se mu podobal. Vydechla jsem nad tou nádherou. Kluci vystoupili, tak jsem nechtěla být moc pozadu a otevřela dveře. Jasper mi už předával tašku.

„Tohle ti připravila Alice, prý se ti to bude líbit a možná to i využiješ.“ Ještě se na mě usmál a už se loučili. Nechtěla jsem tam být sama.

„Neboj, Edward už je na cestě, určitě.“

V tu chvíli mu zazvonil telefon, ale byl to velmi krátký hovor.

„To byla Alice. Už máme vyrazit, abychom nekřenili. Tak si to užijte, hrdličky, my pádíme, nebo nás Edward roztrhne jako hady.“ Kluci mě ještě líbli na tvář a vyrazili. Nadechla jsem se a vydala se vstříc osudu. Tomu svému. Věčnosti.

Usmála jsem se. Dřív jsem nad tím nepřemýšlela, alespoň ne moc, ale najednou jsem byla rozhodnutá stát po Edwardově boku jako jemu rovná. Musím ho přesvědčit, aby mě přeměnil. To ale až potom, co mi prozradí své tajemství. S odhodláním jsem vešla do domu a v rychlosti ho prošla.

Byl nádherný, přesně podle mého vkusu. Když jsem narazila na ložnici, vydechla jsem překvapením. Byla světle modrá s bílými doplňky. Hned mi bylo jasné, že i Edwardovi se bude líbit.

Z ložnice vedli troje dveře, ty jedny do ohromné šatny. To měla na svědomí Alice.

Druhé, prosklené, na verandu- to měla na svědomí Rose, ta romantička.

A ty třetí?  Lekla jsem se velikosti koupelny. Bylo tam snad všechno, ohromná vana, vířivka, sprchový kout. Za tím stojí Emmett.

Nečekala jsem na nic dalšího a vešla. Těšila jsem se, až si užiju vany a vířivky, pro teď mi ale musela stačit sprcha. Tou jsem doslova prolítla a koukla se do tašky, kterou mi připravila Alice.

Bála jsem se, ale naštěstí jsem našla pouze bílé dlouhé šaty. Oblékla jsem si je. Byly hodně rozevláté a s mnoha rozparky, pouze na ramínka. Vešla jsem v nich do ložnice a přemýšlela, co teď. Edward by tu snad už měl být.

Nechtěla jsem na něj čekat tady, navíc jsem nevěděla, kdy dorazí. Vyrazila jsem tedy ven, těmi prosklenými dveřmi. Vyšla jsem na pláž. Kupodivu bylo ještě teplo a foukal velmi jemný větřík. Nedaleko jsem zahlédla skalisko vystupující z pláže až nad moře a vykročila jsem k němu.

Ten výhled mě naprosto uchvátil. Došla jsem až k němu a rozhodla se, že neuškodí se nechat rozmazlovat větrem a vyšplhala jsem se nahoru. Byla jsem překvapená, ani jednou jsem nezakopla a plná odvahy se vydala k okraji.

Nevím, jak dlouho jsem tam ve větru stála, ale bylo mi krásně.

„Bello,“ zaslechla jsem ho zašeptat. Rychle jsem se otočila za tím hlasem, ale to už mě držel v náručí a drtil mé rty.

„Jsi tak nádherná,“ šeptal mi mezi polibky. „To je pohled pro bohy a jsem šťastný, že tě vidím jen já.“

„Edwarde,“ vzmohla jsem se pouze na povzdech.

„Isabello Cullenová, miluji tě. Miluji tě celým svým srdcem, které bylo celé věky mrtvé a ty jsi ho znovu donutila tlouci. Miluji tě celým svým bytím, ať je jakkoli poznamenané temnotou. Miluji tě celým svým já.“

Po těch slovech si mě vzal do náruče a upíří rychlostí se vydal k domu. To jsem si však uvědomila až ve chvíli, kdy mě pokládal na postel.

Probudila jsem se z krásného snu. Zdálo se mi, že si mě Edward vzal. Sice tam přišli Volturiovi, ale nakonec odešli a vše pokračovalo tak, jak mělo. Jak mě Emmett s Jasperem rozesmáli s únosem. A jak mě dojala Esme a její svatební dar!

Otevřela jsem oči, ale nepoznávala jsem ten pokoj. Potom mi to konečně docvaklo. Nebyl to sen!

Otočila jsem se a hledala jsem Edwarda. Nehnutě stál u okna a hleděl nepřítomně ven. Tiše jsem se zvedla a přešla k němu. Pohladila jsem ho po rameni a on cukl. Potom se usmál a políbil mě.

„Měla bys spát, lásko, byl to náročný den.“ Promlouval mi do duše, ale já byla naprosto čilá.

„Nechce se mi, Edwarde. Mám pár otázek, které mi nedají spát, dokud nedostanu odpověď.“

„Vím, Bello, na co se chceš zeptat. Ale věř mi, nechceš znát odpověď.“

„Edwarde, prosím…“ Chtěla jsem něco dodat, ale najednou se ve mně všechno zvedlo a já rychle zaletěla na záchod.

Po pár minutách mi bylo zase skvěle. Byla jsem zmatená, to není normální nevolnost. Šla jsem si vyčistit zuby a Edwarda dohlížející ho na mě jsem si nevšímala. Ten si ale všímal mě.

„Vidíš, Bello, je ti špatně z vyčerpání. Měla bys jít spát.“

Ještě jsem si vypláchla pusu a sloupla si před něj.

„Už je mi dobře. A bylo by mi lépe, kdybys mi konečně všechno vysvětlil. Ne, nepřerušuj mě,“ zvedla jsem ruku na znamení toho, že to myslím vážně, „ jestli mi chceš říct, jak strašné a zlé stvoření jsi, tak ani nezačínej. Já vím, jak velmi ušlechtilé a dobré srdce máš, přestože ti nebije.“

„Mám ale černou minulost.“ Odpověděl mi tiše a zlomeně.

„Je to jen minulost. Vytvořila z tebe muže, kterého nadevše miluji. Ale to neznamená, že bych o tobě nechtěla vědět všechno. Naopak!“

„Bojím se, Bello. Bojím se, že mě pak nebudeš chtít ani vidět.“

Trhalo mi srdce ho vidět zhrouceného pod tíhou minulosti, která ho, jak vidno, právě dostihla. Ale musela jsem to vědět!

„Edwarde, prosím.“ To jsem už jen zašeptala. Edward se mi podíval do očí, kde uviděl veškerou mou lásku a důvěru k němu. To ho nakonec zlomilo.

„Bello, ty víš, jak jsem starý. Nevíš ale, jak jsem žil před tím, než jsem potkal Carlislea. A že mám tajný druhý život…“

Četli jste pozorně? Opravdu? Opravdu? A umíte alespoň trochu číst mezi řádky? Tak asi víte, jak budu pokračovat. I když... Možná něčím překvapím, alespoň doufám. Přesto doufám, že mi tu zanecháte nějaké komentáře- s kritikou, chválou, postřehy a možná i nápady na pokráčko. Další kapču mám sice už dávno v hlavě, ale návrhům se nebráním. Takže: sjeďte ještě kousek dolů, tam naleznete bílé okénko, kam mi můžete napsat pár písmenek, možná i nějaké smajlíky... Doufám, že se Vám povídka i nadále alespoň trochu líbí a že Vás neodrazuji trochu delším čekáním. Vaše ShoSho

PS: Píšu hlavně pro Vás, tak bych ráda prosila i odměnu! ;-)

předchozí shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 27. díl: