Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 26. díl

14.10.2010 (13:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2385×

„Alice,“ vykřikla jsem naštvaně.

„No co, sama si myslíš, že je lepší dřív než později. Ze zjevných důvodů.“ Své tvrzení podpořila pokrčením ramen. „Tak jsem to zařídila, bude to trochu komornější, ale uznej, měla jsem na to málo času!“ dodala trochu naštvaně.

„Ví to Edward?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ano, zjistil to dřív, než ty, jestli se ptáš na tohle. Asi před půl hodinou si Emmett neuhlídal myšlenky. Nejdřív mě chtěl…“ větu nedokončila.

„… uškrtit, zpřelámat, rozřezat a podpálit,“ dodal Edward stojící za dveřmi.

„Taky tě miluju, bráško!“ odsekla mu Alice.

„Edwarde!“ chtěla jsem být v jeho náručí, ochráněna útoky Alice, „to tě taky celou dobu mučí?“

Můj anděl se uchechtl.

„Ne, kluci mě vzali na lov, mučení bylo minimální - naštěstí. Ale tys taky přežila, takže to zas tak strašné nebylo, viď lásko?“

„Hm, no já nevím…“

„Jestli tě trápí, jdu hned dovnitř!“

„Ne, to ne!“ vykřikli jsme všechny v pokoji.

„Ne, v pořádku. Navíc mě teď nesmíš vidět,“ dodala jsem už smířeně.

„Edwarde! Spěchej, ať to stihneš!“ utnula Alice náš rozhovor a poslala mého snoubence mě neznámo kam.

„Miluju tě, Bello. Dávej na sebe pozor,“ křikl na mě ještě Edward.

„Edwarde!“ Alice už vážně zněla mírně hystericky.

„Alice, už to vážně přeháníš. A abys věděla, potrestám tě. Za to, že jako nevěsta jsem měla vědět, kdy budu mít svatbu a jak ta svatba bude vypadat!“ Asi jsem to prohlásila ostřeji, než jsem měla v plánu, protože Alice přestala hysterčit a zatvářila se smutně. Až jako by se měla rozplakat.

„Budeš mi svědkem, ano? Tím to alespoň trochu odčiníš.“

Alice se najednou usmála. „Já to věděla, Bello, že budeš ráda. Víš, viděla jsem sice, jak svatbu plánuješ ty, ale strašně moc ses u toho trápila a mě tohle tak strašně baví. Navíc, takové kulaté narozeniny nebude mít Edward věčně. Je to pro něj dokonalý dárek, věř mi,“ mrkla na mě.

S chutí jsem ji objala a poděkovala. Objala jsem i Esme a Rose, které mlčky přihlížely celému tomu divadlu.

„Tak ale jak se teď dostanu do těch šatů?“ zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe a hledala pomoc.

„Neboj, to půjde. Rose se vdávala už tolikrát, že v tom máme určité zkušenosti,“ upokojovala mě Esme.

Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do tun látek, ale pod přísným dohledem Alice samozřejmě opatrně, abych si nepoškodila účes. Jakmile byly šaty na svém místě, musela jsem uznat, že je Alice vybrala správně. Nejen že mi sedly jako ulité, ale také se mi velmi líbily.

Už jsem se hrnula k zrcadlu, když mi ještě Rose dala korunku do vlasů se slovy: „Něco nového…“

Alice se mi rychle dostala pod sukně a nasadila mi na nohu podvazek: „Něco modrého a půjčeného. Věř mi, budu ho chtít zpátky.“

A Esme? Ta mi připnula na krk náhrdelník: „Něco starého. Dostala jsem ho od jedné velmi staré paní, které Carlisle uzdravil syna. Doufám, že ti přinese takové štěstí, jako můj manžel dal té ženě.“

Najednou mně strašně pálily oči a začala jsem slzet.

„Ne, ne, ne! Žádné slzy, ať tě to ani nenapadne, Bello!“ povykovala Alice a mávala mi ručkami těsně před obličejem, aby mi tu sůl v očích zahnala. Po několika minutách to konečně pomohlo.

„Alice, mohla bych se na sebe prosím podívat?“ otázala jsem se své budoucí švagrové a sestry a hlavně, nejlepší kamarádky. Ta mi ustoupila z cesty a nechala mě projít až k zrcadlu. Bála jsem se na sebe pohlédnout, že si představuji, že nějak vypadám, a že vypadám jinak. Hůř.

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem svůj zrak odlepila od země a pohlédla na sebe v zrcadle. Byl to pohled k nezaplacení:

Někdo zaklepal na dveře.

„Je čas,“ zašeptala Alice. Byla dojatá snad ještě víc než já. Všechny tři mě objaly, popřály hodně štěstí a zmizely dveřmi, ve kterých se následně objevil Charlie.

„Ahoj tati,“ usmála jsem se na něj. Ve smokingu mu to moc slušelo. Moc mě ale nevnímal, strašně dlouho na mě zíral s otevřenou pusou, než se vůbec pohnul.

„Teda, Bello, já ani nevím, jestli chci vdávat takhle krásnou dceru. Ten Edward si tě vůbec nezaslouží!“

„Tati, ale prosím tě, kam chodíš na ty nápady? Aryo, měla bys ho na lovu víc hlídat, dneska si dal asi vtipnou srnu,“ pronesla jsem směrem k tátově přítelkyni normálním hlasem. Tušila jsem, že mě stejně uslyší. A nejenom ona! Smála se celá Cullenovic rodinka. Jsem tak ráda, že je pobavím i ve svůj svatební den, pomyslela jsem si kysele.

„Vypadáš nádherně, Bello, naprosto dokonale. Jsem pyšný, že jsem tvůj otec.“

Vrhla jsem se mu do náruče. Tohle neměl říkat, chtělo se mi brečet. Štěstím, smutkem, vzpomínkami, láskou. Dnes už po několikáté se mi naštěstí podařilo ty slzy zahnat.

Ještě chvíli jsme tam tak stáli v objetí, když jsem uslyšela ze zdola hrát hudbu. Nějakou veselou skladbu, někdo ji hrál na klavír. Snažila jsem se vzpomenout, kdo ještě kromě Edwarda má hudební talent, ale nemohla jsem na nic přijít.

Nadechla jsem se, vložila svou ruku do té tátovy a zeptala se: „Půjdeme?“

Ten nebyl schopen slova, tak raději jenom přikývl. Před dveřmi jsem se ještě na sekundu zastavila. Ale protože jsem si byla jistá svou láskou k Edwardovi, otevřela jsem je a vyšla vstříc osudu.

Na schodech jsem si začala uvědomovat, proč jsem byla nervózní a ta nervozita se vrátila s takovou silou, až mi málem vyrazila dech. Ano, beru si Edwarda, kterého z celého svého srdce miluji, ale i kdyby miloval alespoň z poloviny i on mě, pořád tu jsou Volturiovi. Jak dlouhé bude to naše až na věčnost? Co když se stane něco strašného? A nebude nám dopřáno prožít naše štěstí, naši lásku?

Ulevilo se mi, že nejsem zas až tak tvrdohlavá a hrdá, abych Edwardovu nabídku odmítla a děkovala jsem bohům za Alice, že svatbu uspíšila. Měli jsme díky tomu naději, naději být si co nejblíž aspoň chvíli. Přestože jsem se tímto přemýšlením de fakto uklidnila, jakmile jsme sešli po schodech níž, všichni se k nám otočili a doslova zírali.

Zčervenala jsem. Něco mi to připomnělo - dnešní odpoledne. Pousmála jsem se nad tím, jak krátce mé zasnoubení trvalo. Ale bylo mi to fuk. Očima jsem těkala po místnosti a hledala svou lásku. Edward tam ale nikde nebyl.

Náhle se otevřely dveře. Do místnosti jimi vstoupil Jasper a s úsměvem na tváři se připojil k Alice. Oba dva se tvářili náramně spokojeně, jakoby se povedlo něco, co nečekali. Neměla jsem však čas nad tím déle přemýšlet, protože za Jasperem vstoupil Edward. Můj anděl. Moje láska.

Jakmile si všiml, že stojím u paty schodiště, zarazil se a prohlížel si mě od hlavy až k patě. S otevřenou pusou. Musela jsem se zasmát. Upír a je zaražený natolik, že si neuvědomí a nezavře pusu. Po několika sekundách si toho všimli i ostatní a i ti se uchechtli. Pravděpodobně nějaká zbloudilá myšlenka rodiny, tipla bych Emmetta, ho konečně probudila z transu a on přistoupil až ke mně.

„Miláčku, jsi nádherná. Ne, to není to správné slovo. To se ani nedá popsat, jak krásná jsi,“ a políbil mě. Létala jsem si v tu chvíli v obláčcích. A to ani obřad nezačal. Náhle jeho rty opustily ty moje a Edward se mi podíval do očí.

„Sice vím, že svatební dary se dávají až po obřadu, ale dovol mi, abych ti ten svůj předal nyní.“ Mrkl na mě a šel znovu ke dveřím. Nevěděla jsem, co by mohl chtít venku, ale každopádně jsem byla zvědavá. Čekala jsem vše, ale tohle opravdu ne. Do místnosti vešla Liz!

„Sestřičko!“ vykřikla jsem a hnala se k ní co nejrychleji mi šaty dovolily. Vím, že to byla chvilka, co jsme se viděly naposledy, ale mně se to zdálo jako věčnost. Nikomu bych to neřekla, ale tak strašně mi chyběla.

Objímaly jsme se skoro celou věčnost, když mi ji sebral Charlie a také ji objal. A já si všimla další postavy. Tenhle člověk by tady neměl vůbec být, přesto riskoval svůj život kvůli mé sestře a mě a přišel do sídla svých nepřátel.

„Jacobe? Co ty tady děláš?“

„Moc ti to sluší,“ nesměle ke mně promluvil.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ trochu jsem přiostřila.

„Bello, dovol mi, abych ti taky předal svůj dárek. Bude menší, než Edwardův, ale snad se ti bude i tak líbit. Slibuji, že se Liz může s vámi se všemi stýkat, jak jí bude libo a i naopak. Dokonce jsme poupravili smlouvu mezi vlky a upíry natolik, že máme všichni volný pohyb kdekoli, vyjma výjimečných stavů. Ale to jsou drobnosti. Ve zkratce, vzal jsem si tvá slova k srdci a nechci bránit vašim rodinným vztahům, přestože se mi až tak nelíbí. A na závěr: Bello, vítej v rodině!“ Ještě se na mě usmál a mě se zastavilo srdce.

Tolik radosti najednou? To nejde. Nějak si to vypiju. Ale teď mi to je jedno, rozhodla jsem se a objala ho.

„Děkuju, Jacobe, já věděla, že jsi pro Liz ten pravý. A jsem ráda, že jste oba přišli na svatbu, přestože to bylo tak rychlé. Doufám, že nám to přátelství vydrží co nejdéle.“

„Ehm, Bello, ještě jedna věc. Myslíš, že nebude vadit, když budou na svatbě všichni vlci? Strašně si tě oblíbili z mého, Charlieho a Lizininýho vyprávění.“

„Ach to bude skvělé!“ pořád jsem se tak trochu přitrouble usmívala, „která nevěsta se může pochlubit, že má na svatbě vlky i upíry? Jen já!“ To už se smáli i ostatní.

Ještě chvíli jsme se smáli, když začala Alice šílet, že to nestihneme, tak jsme se připravili. Edward mi ještě rychle vlepil pusu na tvář, usmál se na mě a šel se postavit k oltáři. K mému velkému překvapení ven. S otázkou v očích jsem se otočila na Alice, ale ta na mě jen mrkla.

Uvědomila jsem si, že venku je až moc krásně, dokonce svítí i sluníčko, které teprve zapadne. Doufala jsem, že Alice ví, co dělá.

„Ehm, Liz, nemám družičku, mohla bych tě poprosit?“

„A proč myslíš, že mám takové šaty? Alice je po klucích poslala, abych nezdržovala,“ usmála se na mě.

Výborně, takže všechno je jak má být. Liz šla jako první, s kyticí velmi podobnou té mé, jen o něco menší. Já se zavěsila do Charlieho a za nás se postavila Alice a Jacob. Byla jsem překvapená, že zrovna on je svědkem Edwarda, ale chápala jsem jeho rozhodnutí. Nechtěl si vybírat z rodiny, aby to nebylo nikomu líto a navíc doufal, že opravdu budeme jedna velká rodina i s vlky.

Vlastně i já mám svědka ze smečky, uvědomila jsem si. Vždyť i když je to má sestra, teď patří mezi ně!

Mezi těmito mými myšlenkami začal hrát svatební pochod, znovu to byl klavír, zvědavě jsem se rozhlížela a zjistila jsem, že bude přestěhovaný ven. Vyšli jsme. Pomalu jsme kráčeli do hudby a já vůbec nevěděla, kam až půjdeme.

První, čeho jsem si všimla, byla upravená a ozdobená cestička, z našeho umístění jsem viděla klavír, za kterým seděla Arya, a židle, na kterých sedělo pár lidí. Stačila jsem si všimnout, že kromě rodiny tam sedí cizí „lidé“- upíři i vlci. Pro jistotu byli rozděleni, ale i tak mě potěšilo, že tam je tolik přátel rodiny.

Neměla jsem však čas, protože jsme došli blíž a já si všimla Edwarda. Stál před uměle vytvořeným oltářem a, to mě podrž, upířím knězem.

Kráčeli jsme pomalu uličkou a já se vpíjela do těch nádherných medově zlatých očí. Asi bych si nevšimla ani výbuchu atomovky.

Konečně jsme došli až k nim a Charlie předal mou ruku do té Edwardovy. Něco mu říkal, ale já nevnímala. Naprosto jsem si užívala okamžiku. Sice jsme se otočili ke knězi, ale nevnímala jsem ani jeho. Neustále jsem koukala na svou životní lásku. Naštěstí jsem se vzpamatovala akorát tak včas.

„Táži se vás, Isabello Mario Swan, berete si zde přítomného Edwarda Masena Cullena za svého právoplatného manžela a budete ho milovat a uctívat až na věčnost?“ pronesl svou obligátní otázku kněz, i když s malou úpravou.

„Ano!“ odpověděla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že pozměnil tu druhou část. Chtěla bych být s Edwardem co nejdéle.

Kněz se zeptal na to samé i Edwarda. Ten se ke mně otočil, chytl za obě dvě ruce a podíval se do očí.

V tu chvíli problesklo pár slunečních paprsků mezi větvemi stromů za mnou a nádherně Edwarda osvětlily. Kupodivu zářil jako jediný z upírů, ostatní byli skryti ve stínu.

„Bello, dovol mi, abych tě miloval po zbytek věčnosti, co mi zbývá. Miluji tě, a tudíž má odpověď zní ano!“ Nečekali jsme, až kněz odříká další častou frázi a políbili se.

Jsem Bella Cullenová - problesklo mi hlavou. Cítila jsem se nádherně.

Nevím po jaké chvíli, ale někdo si odkašlal a pár vlků se uchechtlo. Nedobrovolně jsme se tedy od sebe odtrhli a začali přijímat gratulace, mnozí k nim přidali i dary.

Představili se mi Denalští, vlastně zbytek rodiny, a také pár vlků, které jsem neznala, ale oni mne pravděpodobně ano. Po gratulacích jsme se měli přesunout k hostině pod altánem, kde bychom vlastně hodovali jenom já a vlci.

Ale něco se pokazilo.

Alice ztuhla.

Obloha zčernala, jak se rychle zatáhlo.

Alice vykřikla.

Zablesklo se.

Edward neslyšně vykřkl: „Ach ne!“

předchozí   shrnutí  další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 26. díl: