Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 24. díl

29.08.2010 (13:00) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2406×

Vzbudily mě sluneční paprsky. Protáhla jsem se, posadila a rozhlédla se po pokoji. Čekala jsem, že ho uvidím, ale nic. Trochu mi to pokazilo dobrou náladu, kterou mi dodalo krásné počasí, ale byla jsem odhodlaná si i udržet. A vůně, která se linula celým domem, mi ji téměř vrátila. Zamířila jsem ke zdroji té nádhery jako pes a doufala, že se jedná o Edwardův pokus o vaření. Když jsem ale dorazila do kuchyně, nad sporákem nestál Edward, ale Alice.

„Ahoj Alice, neříkej mi, že taky umíš vařit?“

„Dobré ráno, Bello, ne, to nevařím já. Edward ti chtěl připravit snídani do postele, ale vyhnala jsem ho na lov, potřebuje to jako pepř. Nebo jak se to vlastně říká.“ Ještě se na mě usmála, než se ke mně otočila zády a věnovala se mému jídlu.

„Jako sůl, Alice. Ale je to vlastně jedno.“ Zasmála jsem se. „Krásně to voní, co to bude, až to bude?“

„Tak a je to. Nevyptávej se a radši ochutnej. Vypadá to odporně, ale prý ti to bude chutnat.“ Ještě na mě stihla mrknout a mě přistál plný kouřící talíř. Když jsem se podívala, zajásala jsem. Vajíčkové smaženky! Jak mě teď chutnaly vajíčka a cokoli z nich. Pustila jsem se do nich, přestože byly pořádně horké. A musel to být pohled k popukání, podle toho, jak se má nejlepší kamarádka smála.

„No co, je to strašně dobrý! A nesměj se, taky se vám neposmívám kvůli vašemu apetýtu.“ Smála jsem se s ní. Bylo uvolňující na chvíli jen tak fungovat jako každý jiný den a na nic nemyslet. Na nic z toho, co se poslední dobou stalo, popřípadě, co jsem čekala, že se stane.

„Honem, Bello, dojez, ať si můžeme užít trochu volna od zbytku rodiny.“

Zasmála jsem se.

„Tak počkej pár minut, to je v tvé věčnosti jen okamžik.“ Teď jsem na ni zase mrkla já, věděla jsem, že jí se to nedotkne. Ne ode mě.

„Tak dobře, počkám na tebe u sebe v pokoji a mezitím všechno připravím. Myslím, že bych ti mohla udělat manikúru, co myslíš?“

„To je fajn, Alice, budu ráda.“ Nelhala jsem. Bylo to už tak dávno, co jsme byly spolu samy a klábosily.

Rychle jsem do sebe nahrnula zbytek své úžasné snídaně a spěchala za Alice. Ta mi během dvou hodin udělala ty nejnádhernější nehty, které jsem kdy na někom viděla. A také mi stihla říct všechny novinky v módním světě- kde je jaká přehlídka, co teď letí a co je naopak out. Obdivuju, jak dokáže vstřebat tolik nedůležitých informací. Je to moc i na upíra, alespoň z mého pohledu.

„Ježíši, Alice, děkuju, jsou nádherné. Jak jsi to dokázala?“

„To je tajemství, moje a Rose. Až se ti nějaký zlomí, tak řekni, ano? Ihned to opravíme. Myslím, že bys měla gelové nehty mít pořád, hodí se k tobě. A taky elegantnější oblečení.“ Rozsvítili se jí očička. „To znamená jediné. Jede se na nákupy!“

„Počkej, Alice, ne tak rychle. Nemusíme jet nakupovat teď hned. Chvilku to snad ještě počká. Třeba příští týden?“ Pamatovala jsem si ty poslední nákupy, kdy si ze mě udělala panenku a snažila jsem se to oddálit. Nepovedlo se úplně.

„A co třeba v sobotu? Zítra půjdeme konečně zase všichni do školy, v pátek bude svítit sluníčko, navíc ty půjdeš do práce, ale v sobotu se to hodí.“ V duchu jsem zaúpěla, už takhle brzy. Navíc má všechno naplánovaný, aniž by se kohokoli zeptala. Ach jo. Na druhou stranu, má pravdu, něco nového bych potřebovala.

„A navíc, do té doby pro tebe mám tohle.“ Nevěřila jsem svým uším ani očím. Alice vytáhla ze své ohromné skříně pytel na šaty. Bohužel, plný.

„Na, běž se osprchovat a pak si tohle obleč, myslím, že se ti to bude líbit.“ S těmi slovy mi to všechno podala a vystrčila ze dveří. Vzdychla jsem si.

„Já to slyšela!“

Zasmála jsem se.

„Já vím!“

Bez vědomí toho, co se bude dít, jsem se tedy vydala do sprchy. Raději jsem se nepodívala na své nové oblečení a užívala si proudy vody.

Po osvěžující sprše jsem si rychle vysušila vlasy a prudce se nadechla. Bála jsem se toho, co mi Alice koupila. Naštěstí pro mě na mě vykoukly džíny a tričko. Nechápala jsem, proč s tím Alice tak nadělala, dokud jsem si to neoblékla na sebe. Džíny byly tmavé a upnuté až ke kotníkům. A triko? Spletla jsem se, obyčejné určitě nebylo. Ze předu bylo trochu volnější, ale přes zadek dost upnuté. Co mě ale vyděsilo nejvíc, vzadu byl neuvěřitelně velký výstřih až k okraji kalhot. Rozhodla jsem se, že si pod to nebudu brát podprsenku. Když jsem si to teda všechno hodila na sebe, stáhla jsem si vlasy do jednoduchého drdolu a chtěla jsem se podívat na sebe do zrcadla. V tu chvíli se vedle mě objevila Alice.

„Ještě ne, chybí ti tohle.“ V ruce třímala jednoduché černé lodičky na velkém podpatku.

„Alice, vždyť se na nich zabiju! Neumím chodit na podpatcích!“

„Neboj, jsou pohodlné. A k tvému outfitu se hodí dokonale.“

„Můj názor tě nezajímá, viď?“

„Ne. A nezdržuj, ještě chybí make- up.“

Chytla mě za ruku a jako malé děcko dotáhla zase zpátky do svého pokoje. Tam mě pár minut trápila s líčením, které jsem nakonec přežila.

„Teď už se na sebe můžu podívat, Alice?“

„Ne, ještě ne. Navíc, je čas oběda, nemáš hlad?“

„Mám,“ se studem jsem přiznala. Proč musím jíst tak často, když oni chodí jen jednou za čas na lov? Cítila jsem se trapně.

„Tak jdeme, snad tam pro tebe něco najdeme.“

„Ehm, Alice, nevadilo by, kdybych dojedla ty smaženky? Moc mi chutnají.“

„V pořádku, alespoň to budeš mít rychle snězené, přímo do tebe padají. Naštěstí jich Edward udělal hodně, dala jsem je do ledničky. Chceš je ohřát?“

„Ne, budou dobrý i studený. Nedělej si se mnou takové starosti, Alice.“ Nesnáším, když se o mě někdo stará, byla jsem vždycky zvyklá se o sebe postarat sama.

„Dobrá tedy. Obsloužím se sama? Musím se obléct ještě sama.“

„Určitě, nejsem pětileté dítě. Navíc se tu cítím víc doma než u nás.“ Abych svá slova zjemnila, usmála jsem se. Alice mi úsměv oplatila a odtančila do svého pokoje. Já se pustila do svého jídla a přemýšlela.

Nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale přistihla jsem se, jak přemýšlím nad tím, co mi Carlisle včera řekl. Aro, druhý muž Volttery, už plánuje, jak tě dostat k sobě nebo jak tě… ehm… zneškodnit. Jak to Carlisle myslel? Zneškodnit? Jasně, zabít, plácla jsem se do čela. Ale co tím myslel, dostat k sobě? Jako uvěznit? K čemu by mu to bylo? Jsem úplně obyčejná holka, nic na mě není. Ani mu nemůžu nijak ublížit. Nechápu to. A nechápu ani to, že se za mě chtějí být všichni Cullenovi. Kdybych se sama vydala do Itálie, b\lo by to pro všechny lepší. A hlavně bych věděla, že mí milovaní jsou v pořádku. Ale jak to vymyslet, aby to nezjistili včas?

V tu chvíli přede mnou stála rozzuřená Alice a bouchla do stolu.

„Bello! Na to ani nemysli! Nepojedeš tam sama. Nikdo z nás tam nepojede, neměli bychom šanci.“

„A tady ji máme, Alice?“ opáčila jsem ji.

„Ano. Tady ano. Máme i nějaké přátele, kteří budou ochotni nám pomoci. Když ne z přátelství, tak alespoň proto, že Ara většina upírů nesnáší. Vybudujeme armáda. A nemysli si, že je to všechno kvůli tobě. Aro nás chce všechny. A my se ještě sdružíme a žijeme spolu. Dokonce jsme se dokázali spřátelit s lidmi, což on nechápe. Chce naše dary. Tohle je jen záminka.“

„Dobře, to chápu. Ale proč to všechno dělá Aro? Neříkali jste náhodou, že je ve Voltteře až druhý? Co ten první? Kdo je to?“

„To nikdo neví, vystupuje jen málokdy, v těch nejhorších případech. Nechce, aby ho kdokoli znal. Ani já ho nemohu vidět, myslím, že je chráněn nějakým kouzlem…“

„Počkej, kouzlem? Děláš si ze mě legraci?“

„Ne, vůbec. Kouzla existují, jen ne takové, o kterých se vypráví dětem v pohádkách. Nejsou tak očividná. Ty dobré spíš ochraňují.“

„A ty zlé? A proč o tom nevím? O čem ještě nevím?“

„O spoustě věcí, ale většina z toho pro tebe nejsou důležitá. Navíc by to bylo dlouhé vyprávění. A o těch zlých nechceš slyšet, ne dnes.“

„Dobře, ale kdy?“

„Od pondělí musíme na praxi, budeme na vykopávkách. Naštěstí  nebude svítit slunce, můžu i já. Tam bude na vyprávění spousta času. To vydržíš, ne?“

„To by šlo, alespoň myslím.“ V duchu jsem se zatvrdila, že to zní vytáhnu. Jakkoli.

„A teď mi něco slib, Bello.“

„Řekla bych cokoli, ale bojím se, že bych si zavařila. Co ti mám slíbit?“

„Fakt vtipné. Že už nad tím nebudeš přemýšlet? Že se obětuješ. Nechci tě ztratit, jsi má nejlepší kamarádka!“

„Dobře, to ti můžu slíbit. Taky se mi nechce zemřít. Ne teď, když je tu Edward.“

Alice si sedla vedle mě.

„Jsem ráda, že tě Edward má. Mám tě ráda.“ A objala mě.

„Já tě mám taky ráda, Alice.“ Málem jsem začala brečet, jak to bylo dojemné. Abych se dala do kupy, změnila jsem téma.

„Tak co teď?“

„Počkej. Postav se, ať vidím, jak vypadáš.“ Tak jsem si stoupla a sledovala Alice, jak hodnotí můj zjev. Ta ke mně přistoupila a rozpustila vlasy.

„Tak a je to, takhle je to dokonalé.“ Pyšně se usmála, musela jsem vypadat líp než obvykle.

„Teď už se můžu podívat?“

„Tak pojď, ty nedočkavče.“

Došli jsme do Edwardova pokoje a já se otočila k zrcadlu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Myslím, že to nejsem já. Fakt to tý holce v zrcadle sekne. Několikrát jsem se natočila a zjistila, že to jsem já, jen vypadám opravdu dobře.

„Ehm, děkuju, že sis se mnou dala takovou práci, je to opravdu skvělé. Ale proč to vůbec? Myslela jsem, že zůstaneme tady…“

„Mno, ne tak docela. Ale je to překvapení.“

„Alice! Jaké překvapení? Proč o ničem nevím? Víš, že to nemám ráda!“

„Promiň, Bello, slíbila jsem, že nic neprozradím. A jdeme dolů, všichni už přišli.“

Nechala jsem ji jít napřed a až pak jsem se odhodlala já. Když jsem scházela schody, jako první si mě všiml Charlie.

„Páni, vypadáš úžasně, Bello.“ To vzbudilo pozornost ostatních a ti se museli kouknout taky. Zrudla jsem rozpaky. Alice zatleskala.

„Výborně, přesně tohle jsi potřebovala, trochu barvy.“

Edward došel pod schodiště, a když jsem došla k němu, políbil mě.

„Ohromně ti to sluší, lásko.“

„Děkuji.“ Ale nejvíc mě překvapila Rose.

„Má pravdu, Bello, začínám se bát o své postavení nejkrásnějšího člena této rodiny.“ Všichni jsme se zasmáli, víme, že to tak není. Stejně ale od ní bylo hezké, že to řekla.

„Díky i tobě, Rose. Od tebe mě to obzvlášť těší. Ale vím, že se bát nemusíš.“

„No tak to ne, být z tebe upírka, tak myslím, že se odmiluji a zamiluju se do tebe.“

„Co to plácáš za nesmysly, Emmette?“ Co to do nich dneska vjelo?

„Tak co se děje, že jsem se musela obléknout do tohohle?“ Všichni se najednou začali ošívat a pokukovat po sobě.

„No, víš, pořádáme takovou menší oslavu. Teda Alice ji pořádá, já jí říkal, že nemusí. Promiň, miláčku.“

„A co se oslavuje?“

„Moje narozeniny.“

„Cože?! A proč o tom nevím?!“

„Není to pro mě důležité, já vím, kolik mi je, i bez oslav,“ trochu se zamračil, „ale ostatní očividně ne.“

„Ale já pro tebe nemám žádný dárek!“  Byla jsem v rozpacích, měla jsem si už dávno zjistit, kdy má narozeniny.

„Ale miláčku, já od tebe přeci nic nechci. A teď pojď, Alice mi nařídila, abychom na chvíli vypadli.“

Mlčky jsem tedy šla za ním. Vedl mě k autu, tak jsem nasedla, pořád mlčky. Rozjeli jsme se, ale vůbec jsem nevnímala, kam jedeme. Pořád jsem mlčela.  Přiznávám, byla jsem trochu uražená, že mi to zatajili. Vím, že je to dětinské, ale chtěla jsem něco takového vědět. Proboha, vždyť ani nevím, kolik Edwardovi je!

„Lásko, zlobíš se hodně?“

„Ne.“

„Takže ano. Promiň, ale své narozeniny neprožívám tak jako ostatní už strašně dlouho. Nenapadlo mě, že bych ti to měl říct.“

„Nenapadlo?! Proboha Edwarde, vždyť já ani nevím, kolik ti je!“

„Pár století už jo,“ utrousil si pod vousy.

„Cože! A to jsi mi chtěl říct kdy?“

Edward zatočil, po pár desítkách metrů jízdy zastavil a vystoupil. Udělala jsem totéž. Byl ke mně otočený zády, když promluvil.

„To je ti tak odporné pomyšlení, že máš za přítele někoho tak starého?“

„Starého? Edwarde, neblbni, je ti pořád jednadvacet, nejsi starý.“

„To není pravda. Ano, přeměněn jsem byl v jednadvaceti, ale jsem o dost starší.“

„Já přežiju, že ti je tolik už sto let, s něčím takovým jsem se smířila. Edwarde, nečil se kvůli tomu, to já se tady zlobím.“

„Bello, ale já nejsem upírem sto let. Ani pět set let.“ To mě zarazilo.

„Tak kolik?“

„Dnes slavím dva tisíce let od přeměny.“ Potom, co mi to řekl, se ke mně otočil čelem a podíval se přímo do očí. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Najednou se se mnou zatočil svět a podlomili se kolena. V tu chvíli mě Edward držel v náručí.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Já… asi ano, jen se mi trochu zatočila hlava,“ odpověděla jsem trochu omámeně.

„To ses tak lekla mého věku?“

„Edwarde Masene Cullene, ničeho, co se týká tebe, se nemůžu leknout. Jen mi dneska dala Alice pěkně zabrat. Když máš kulatiny, obzvlášť takovéhle, musím ti dát nějaký dárek. Hm, ale jaký? Aby za to stál, ale seženu ho ještě dnes?“ Pokračovala jsem v mumlání svých myšlenek spíše pro sebe, než pro něj.

„Bello, já opravdu nechci dárky. Narozenin jsem měl už tolik, že mě dárky omrzely. Opravdu.“ Podepřel mi ukazováčkem bradu, aby měl jistotu, že ho plně vnímám. Mě ale v tu chvíli přišlo všechno strašně líto.

„Ale já ti chci něco dát. Nebude to drahé, víš, že nemám moc peněz. Ale chci ti udělat radost,“ odvětila jsem lítostivě.

Najednou se Edwardovi zablesklo v očích a zvážněl. Lekla jsem se, co se děje.

„Už vím, čím mi uděláš radost. Tu největší, co můžeš.“

Opatrně se přesvědčil, že dokážu stát sama a poklekl si přede mnou. Když vytáhl malou krabičku ze zadní kapsy kalhot, podíval se mi do očí a chytl mě volnou rukou za tu mou. Levou.

„Isabello Marie Swanová, má lásko, rád bych tě miloval, opatroval a chránil po zbytek tvého života. Vezmeš si mě, Bello?“

předchozí shrnutí další

P.S.: Psala jsem to ve stavu naprostého odevzdání, že nikdy nebude má tvorba tak dobrá jako ostatních, tak prosím trochu pochopení. A proč tento stav? Dočetla jsem povídku jedné z nás, která mě naprosto uchvátila- myslím, že by se tato autorka mohla právem nazývat spisovatelkou. Jinak, Popoles, jestli sis někdy přečetla byť i jen jediný řádeček, propadám se hanbou. Oproti tvému umění jen skládám slova k sobě a občas mi utvoří větu. Smekám před tebou a doufám, že obdivovatelů získáš ještě mnohem víc (to pro tebe nebude velký problém, problém bude nedostatek lidí obecně).

P.P.S. Všimli jste si, že jsem nepoprosila o komentáře? Já ano a nevydržela jsem. Dnes o ně neprosím, kdo chce, zanechte mi tu pár slov na povzbuzení. A kdo ne? Doufám, že čtete mou povídku alespoň z poloviny tak rádi, ja já ji ráda píšu pro vás.

P.P.S. Pohádka končí, blíží se nám doba temna!!!

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 24. díl: