Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 23. díl

25.08.2010 (07:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2028×

Seděli jsme v obýváku, koukali se na sebe a nevěděli jsme, co říct. Ano, samozřejmě, bylo štěstí, že se nic nestalo, ale Jacobova slova byla jasná. Osudová. Liz bude muset odejít, dříve nebo později.

Všichni ji zde milovali, i kdyby jenom za to, jak se za nás dnes postavila, ale opravdu ji milovali. Nikdo nechtěl, aby odešla. A nikdo nechtěl, aby trpěla. Nikdo nevěděl, jak jí pomoci.

Já ano.

„Liz, je čas.“ Ta jen přikývla a zvedla se. Edward se na mě se zájmem podíval.

„Edwarde, ne. Až bude potřeba to vědět, bude to tak. Teď je to na mně a Liz. A na Jacobovi. Promiň.“ Omluvně jsem svěsila hlavu. Myslela jsem si, že se bude bránit, že bude chtít všechno vědět, ale překvapil mě. Vzal mou hlavu něžně do dlaní a políbil mě.

„Věřím ti, lásko.“ Tahle věta mi stačila. Pochopila jsem. Z oka se mi vydrala jedna slza. Jedna jediná. On mi věřil, věřil, že to zvládnu sama, bez jeho pomoci nebo pomoci kohokoli z rodiny. Tak moc jsem ho v tu chvíli milovala.

V tichosti jsem se otočila a odešla jsem ke dveřím, kde jsem počkala, než se Liz rozloučí s Charliem.

Bylo na něm vidět, že trpí, ale z nějakého důvodu byl až moc klidný.

Byla bych se rozmyslela, kdyby to Liz trvalo jen o chvilinku déle, ta se však pravděpodobně bála stejného a neotálela. Pořád jsem měla u sebe klíče od Edwardova Volva, tak jsme se do něj posadily a vyjely jsme.

Dlouho Liz hleděla z okna a mlčela, nechtěla jsem ji rušit. Po chvíli přerušila ticho sama.

„Co teď bude? Se mnou? S námi? Budu tě moct ještě někdy vidět? A tátu? A Cullenovi? Bello, já se bojím!“

Vyhledala jsem její ruku a stiskla.

„Neboj, Liz, nebudeš zamčená. Teda alespoň doufám. Jacoba znám, je tvrdohlavý jak mezek. Ale nakonec to dobře dopadne.“ Sama sobě jsem nezněla moc přesvědčivě, ale ji to asi přesvědčilo.

Vypadala klidněji. A smířeně.

„Navštěvovat se budeme pořád. A kdo ví, co přinese budoucnost.“ Hluše jsem se tomu zasmála, v tuhle chvíli jsem ji neviděla moc růžovou, spíš tmavou. Hodně tmavou. Naštěstí má slova padla na úrodnou půdu a i Liz se pousmála.

To jsme už dorazily do La Push. Jacoba jsme naštěstí našly brzy, čekal na nás uprostřed vesnice. Nechala jsem Liz sedět, aby si ještě srovnala myšlenky a sama jsem vystoupila z auta.

„Ahoj, Jaku.“

„Nazdar, Bello. Nějak brzy, nemyslíš?“

„Ne, myslím, že akorát. Přišla z vlastní vůle, nezapomínej na to, prosím. Nikdy. A nezapomeň ani na to, že je to svobodný člověk, který má volnost pohybu. Svého otce miluje, stejně tak svou novou rodinu. Pokud je bude chtít někdy vidět, nebraň jí v tom. Vždycky se vrátí.“

„Já… Bello, já nevím. Mám strach…“

„Ano, jistě, nebylo by dobré, kdybys ho neměl. Je to v pořádku. Jen nenechej ten strach, aby ti zatemněl myšlení. A nezapomeň, miluješ ji. Sobě to připomínat nemusíš, ale jí ano. Bude v novém, neznámém prostředí, ty jsi tu doma.“

„Budu se snažit ze všech sil. A Bello, děkuju.“

„Abych řekla pravdu, máš zač. Bojím se, že ztrácím sestru. Ale už dost řečí, musím se vrátit.“

Po mých slovech Jacob přistoupil ke dveřím ke spolujezdci, otevřel je a nabídl ruku jako oporu mé sestře. Nemohla jsem se ubránit slzám, ale i přes ně jsem viděla ten láskyplný pohled, který si vyměnili.

Po dlouhé chvíli, která trvala snad jen sekundu, se však Liz otočila ke mně a skočila mi se vzlykotem do náručí. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stály a brečely, ale déšť nás donutil se od sebe odtrhnout.

Ještě několik minut jsem stála před autem a dívala se směrem, kterým odešla má sestra. Mé dvojče. Část mě samé.

Když už jsem byla mokrá jak myš, roztřásla mnou zima a já se donutila vrátit se do auta a zpět ke Cullenům. Po cestě jsem přemýšlela, jak jim vysvětlím, že jsem vlastní sestru předhodila takovému osudu. Chtěla jsem se stát neviditelnou, zmizet, zahrabat se.

Když jsem ale na zápraží viděla stát ty nadpozemsky krásné bytosti, uvědomila jsem si, že mě chápou.

Ještě jsem nestihla vypnout motor a už mě Edward držel v náručí a utěšoval mě. Chtěla jsem mu říct, že to není potřeba, že to zvládnu, ale přistihla jsem se, jak pláču a promáčím mu triko. Otec přišel k nám a položil mi ruku na rameno. Otočila jsem se a pro změnu jsem objala jeho. Taky trpěl, viděla jsem to na jeho červenohnědých očích.

„Ehm, Bello, vím, že toho je na tebe hodně, ale máme ještě jiný problém,“ vytrhl mě ze smutnění Carlisle.

Pustila jsem Charlieho, který si šel sednout do obýváku k Aryie, osušila si slzy a vydala se k pohovce za Edwardem. Ten mě stáhl vedle sebe a políbil. Čekala jsem nějakou vtipnou průpovídku od kteréhokoli člena rodiny, ale nestalo se tak. Uvědomila jsem si vážnost toho všeho. Rozhlédla jsem se tedy po všech ostatních a viděla jsem, že všichni to už vědí.

„Hned jak jsi s Liz odjela, měla Alice vidění. Volttera něco chystá a bude to brzy. Zatím nevíme nic jasnějšího, jen že se to týká tebe. Vědí o tobě a nelíbí se jim to. Aro, druhý muž Volttery, už plánuje, jak tě dostat k sobě nebo jak tě… ehm… zneškodnit. Musíme něco vymyslet.“

Přikývla jsem. Nebylo to moc informací, ale stačilo to k tomu, abych pochopila, že zase dělám problémy ostatním. Jako vždycky.

Ani jsem se nerozmýšlela a řekla jsem své myšlenky nahlas: „To je jednoduché. Nedopustím, aby se komukoli z vás něco stalo. Zítra všechno zařídím a poletím do Itálie. Uvidíme, jak na to Aro zareaguje.“

Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem se strašně lekla. Edward na mě začal křičet. Poprvé v životě na mě zvýšil hlas.

„A to si jako myslíš, že tě nechám jen tak jít? Že my všichni tě necháme jít? Zbláznila ses? První upír v Itálii tě zabije!“ Šel z něj fakt strach. Naštěstí ho Carlisle nenechal pokračovat.

„Edwarde, klid, samozřejmě, že takto to nebude. Něco vymyslíme. Zatím stejně nemáme dostatek informací. Bello, samozřejmě že se neobětuješ, jsi součástí rodiny. Jen jsme tě chtěli informovat. My se teď vydáme na lov a ty si běž odpočinout. Vůbec jsi na dnešek nespala a byl to náročný den. Edwarde, myslím, že ty na lov počkáš.“

Po Edwardově přikývnutí se všichni zvedli a vydali se ven, do deště. Záviděla jsem jim. Ne to, kvůli čemu každou vteřinu trpěli, žíznivost, ale tu možnost vybít se někde. Někam dát tu energii, která roste v člověku, když má vztek. Na sebe, na lidi kolem sebe, na celý svět. Doufám, že mi Edward dovolí mít v pokoji boxovací pytel, možná mi to pomůže.

Vydala jsem se směrem do pokoje a doufala jsem, že Edward půjde za mnou. Nemýlila jsem se.

Sedla jsem si do křesla a koukala ven. Měla jsem o čem přemýšlet, ale všechno zůstalo někde venku, někde dole. Měla jsem dokonale čistou hlavu. A tak jsem se jen dívala a vnímala Edwardovu přítomnost v pokoji.

Od té doby, co jsme přišli, stál u dveří a ani se nepohnul. Nevím, kolik času uplynulo, ale nakonec jsem se zvedla a přešla k němu. Celou cestu přes jeho pokoj mě bedlivě sledoval a přemýšlel nad tím, co chci udělat. Chvíli jsem tam před ním tak stála a dívala jsem se mu do očí.

Nevím, kde jsem před tím nechala rozum, ale v tu chvíli jsem si uvědomila tu nejdůležitější věc v mém životě. To, jak se tehdy Jacob podíval na Liz, jsem sice znala od ostatních párů v mém okolí, ale těm se pouze podobal. Proč jsem ho hned poznala, jsem si uvědomila až tady, v tom ztemnělém pokoji prozářeném svitem hvězd a měsíce.

Takhle se na mě díval Edward. Tento pohled jsem na sobě cítila ve spánku. Ten cit, který prostupoval celým jeho bytím, tak ten mi chyběl každou vteřinu, kterou jsme byli nuceni strávit odděleně.

Edward mě však nenechal přemýšlet dál, nejdřív mě políbil na šíji, pak postupoval pomalu přes bradu až k mým ústům.

„Bello, ach Bello, ani nevíš, jak jsi mě dneska vyděsila. Několikrát. Už mi to prosím nikdy nedělej!“ Pomalu mě položil na postel a lehl si vedle mě.

„Ano,“ vydechla jsem. Ani nevím, jestli to byla má odpověď nebo reakce na to, že mi přejel prsty po prsou.

Najednou jsem přesně věděla, že boxovací pytel nepotřebuju, stačí mi Edward. Se silou a rychlostí, kterou jsem u sebe nečekala, jsem se přehoupla na něj a nechala ho, aby si ty krásné pocity pro změnu užíval on.

předchozí     shrnutí     další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 23. díl: