Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 22. díl

24.08.2010 (08:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2050×

Charlie:

Chtěl jsem vidět své holčičky. Své sladké, malé holčičky. Teda, už dávno nejsou malé, ale pořád to jsou moje holčičky. Je to pouze chvíle, co se ze mě stalo to, co teď jsem. Přesto, přesto jsem si věřil, že to zvládnu. Musel jsem to zvládnout. Jestli je pravda všechno to, co si myslím, že se děje, musím je ochránit. Naštěstí tu mám Aryu.

Do Aryi jsem se zamiloval, byla to doslova láska na první pohled. Přestože si myslela, že ji budu nenávidět za tu proměnu, nemohl jsem. A když jsem poznal, co to znamená žíznit, dokonce jsem pochopil.

Vše pro mě bylo nové v tomto novém těle, ale nejvíc mě překvapilo, že i já mám nějakou schopnost. Je to k neuvěření, ale ano. Poprvé, když mi bylo sděleno, že někteří upíři oplývají schopnostmi až nadpřirozenými, jsem si myslel, že mě se tak nestalo, ale jak jsem brzy zjistil, i já jsem si přinesl určité specifické schopnosti a vlastnosti ze svého lidského života. Nevím, jak je popsat, není to nic specifického, ale mé předurčení stát se policistou není jen tak. Má intuice se ještě zvýraznila až do předvídání.

Jak mi bylo řečeno, Alice přímo budoucnost vidí, u mě je to jiné. V určitých situacích jsem si uvědomil, že vím, jak to dopadne. Dokonce dokážu vycítit lež. Nevěřím, že tyto schopnosti budou nějak důležité, ale byl jsem rád, že vedle Aryi nevypadám jako neschopný cucák.

Pohlédl jsem na ni, běželi jsme vedle sebe a doufali, že to stihneme. Byla tak krásná. Můj upíří zrak by mohl odhalit každou nedokonalost její tváře, žádnou ale nenašel. Má schopnost by mohla odhalit každý kaz jejího charakteru, ale žádný nenalezl. Byla naprosto dokonalá, i mezi upíry. Myslím, že to je její výjimečná vlastnost. Jednou jsem jí prozradil, co si myslím a pouze se tomu zasmála.

Vím, že je brzy to říct, ale vím, že spolu strávíme věčnost a bude nám to při tom připadat jako sekunda. Jedna dlouhá, nádherná sekunda věčnosti.  Nemůžu jinak, než se těšit jako malé děcko na kolotoč.

S mými úvahami jsme dorazili ke Cullenům.

Carlisle s rodinou už čekali přede dveřmi, rychle jsme se všichni pozdravili, jako staří přátelé.

„Charlie, jsi si jistý, že to zvládneš?“ starostlivě se mě zeptal Edward. Usmál jsem se.

„Jistý jsem si tím, že mám své holky rád a že jim nechci ublížit. A vím, že teď se schyluje k něčemu, co ohrozí nejen naše životy, ale hlavně ty jejich.“

„Dobrá. Pak bys měl vědět ještě něco. Je to víc zamotané, než si myslíš. Nejen že Bella je spjatá s naší rodinou, ale do problémů se nešťastnou náhodou dostala i Liz.“

„Co se stalo?“ byl jsem velmi vyděšený. Bál jsem se toho, co uslyším.

„Liz se otiskla do Jacoba. Je alfou smečky.“

„Otiskla? A to znamená co?“ Nemám rád, když nevím, o co jde.

„Otisknutí znamená pro vlkodlaky něco jako zamilování. Jen je to ještě o něco silnější. Je těžké to popsat, ale pro ni to znamená velké problémy.“

Oddychl jsem si: „Tak to se nic neděje, tak se odmiluje.“

Na to musel zareagovat Carlisle: „Ne, nechápeš to. Je to něco stálého, nezničitelného. Jestli tento úkaz chápu, při otisknutí se ti ten druhý stane středobodem vesmíru. Dokonce fyzicky tu dvojici bolí, když se navzájem oddálí na větší vzdálenost. Nelze to změnit. Liz, aniž by to tušila, nebo by to tak chtěla, stojí před těžkým rozhodnutím, které jí změní život. Ale na výběr moc nemá.“

Rozhlédl jsem se kolem. Všichni se tvářili velmi vážně a i já cítil, že je pravda, co Carlisle říká. Píchlo mě u srdce. Nechtěl jsem, aby jediná má dcera trpěla. Natož tímto.

Přesto, vedle toho tíživého pocitu pravdy jsem ucítil ještě něco. Bylo to velmi vzdálené, ale nadějné. Nedokážu to jinak popsat.

Koutkem oka jsem pohlédl na Alice, ta ovšem nevypadala na to, že by něco viděla nebo o něčem věděla, tak jsem nechtěl nic prozradit ostatním. Ostatně, sám nevím nic jiného.

Najednou přiběhl Jasper, který se na chvíli vzdálil.

„Už se blíží, budou tu během pár minut.“

Po jeho slovech se Alice napjala, jak se začala soustředit, ale po minutě snažení pouze smutně zatřepala hlavou. Všichni jsme pochopili. Nic nevidí.

Odhodlaně jsme se strategicky rozmístili po mýtině za domem a čekali.

Nikdo nevěděl na co, ale čekali jsme.

A doufali.

Edward:

Zpoza stromů vyšli vlci. Pokaždé mě překvapila jejich velikost a počet. Všech sedm se rozestoupilo do obrané formace, čelem k nám. A takto postoupili blíže k nám, jen nechali asi deset metrů odstup. Tam se jako na povel všichni zastavili.

Pár minut nikdo nic neříkal, všichni jsme stáli a hleděli na sebe. Bylo zvláštní stát proti nim, když máme mezi sebou smlouvu.

Carlisle vystoupil z našich řad a promluvil: „Přátelé, vítám vás. Mohu se zeptat, co vás zavedlo takto daleko za hranice rezervace?“ Byl vážný, ale jak je jeho zvykem vstřícný.

Jacob, pořád přeměněný v červenohnědého vlka, pokýval hlavou směrem ke mně.

„Nechtějí se stát zranitelnými jako lidé, mám tlumočit,“ pronesl jsem směrem ke všem upírům kolem sebe, ale hlavně ke Carlisleovi.

„Ano, jistě, je to pochopitelné.“ Jako vždy by nikomu neupřel jeho práva.

„Nepřicházíme v míru. Porušili jste smlouvu a my neseme odpověď.“

Namísto Carlislea promluvil Charlie, čímž překvapil nejen nás, ale i vlky.

„Ano, možná jsem byl přeměněn, ale byla to nehoda. Navíc mě nepřeměnil nikdo z Cullenů, ale upírka jménem Arya. Pochází z úplně jiné části země, není tedy důvod myslet si, že byla smlouva porušena.“

„Charlie, ta smlouva se nevztahuje pouze na Cullenovi, ale na všechny upíry v této oblasti. Jak je vidět, zůstala tu, tudíž nemáme důvod myslet si něco jiného, než že se tu chce usadit. Jsme schopni ustoupit ke kompromisu. Vydejte nám ji a vy ostatní odtud můžete v míru odejít a už se nevrátit.“

„Ne!“ zněl očekávaný nesouhlas nás všech. K našemu překvapení však nesouhlas vyjádřil i někdo jiný.

Bella:

„Ne!“ vykřikli všichni upíři najednou a my s nimi. Aryu jsem viděla pouze jednou, ale moc se mi líbila. Liz ji ještě sice neznala, ale věděla, že táta ji miluje a my prostě nedopustíme, aby trpěl.

Ruku v ruce jsme se blížily na mýtinu a všichni čekali, co se stane.

Viděla jsem v Edwardových očích, že chce, abych byla úplně někde jinde, nebo alespoň u něj, ale nemohla jsem opustit sestru. Ne teď a tady.

Došly jsme doprostřed mýtiny, přesně mezi ty dvě znepřátelené skupiny. Věděla jsem, že je Liz značně nervózní, chápala nebezpečí této situace, ale také věděla, že ona je to řešení. Stiskla jsem jí ruku na znamení, že jsem s ní. Na to konto se ke mně otočila a vděčně se usmála. V sekundě však nasadila vážnou tvář a otočila se směrem k vlkům.

„Jacobe, miluji tě a vím, že ty miluješ mě. A proto tě prosím, nech tuto rodinu a jejich přátele na pokoji. Je mi ukradená nějaká smlouva, nebo co to mezi sebou máte. Jestli má někdo zuřit, že byl táta proměněn, tak jsem to já a Bella, vy na to nemáte právo. Prostě se stala nehoda a tak to je. Stejně se to už nezmění, táta bude upírem už napořád. Běžte domů za rodinou a přáteli, a nerozdmychujte ten oheň, který nakonec stráví nás všechny. Buďme rádi, že to skončilo, tak jak skončilo, a ponechme smlouvu a přátelské vazby tak jak jsou.“

„Ne, Liz, nedělej to. Moc tě prosím, nebuď na jejich straně. Rve mi srdce tě poslouchat a při tom vědět, že nejsi na mé straně, ale na straně upírů, našich nepřátel. Uvědom si to, lásko, jsou to monstra!“ vyšli z Edwardových úst Jacobovi myšlenky.

To už jsem nevydržela já, nikdo nebude o mé lásce, otci a ani o mé nové rodině říkat takové věci!

„Tak dost už, Jacobe. Jsi můj přítel, ale takhle o naší nové rodině mluvit nebudeš. Vy snad monstra nejste? Když se rozzuříte nebo když chcete, změníte se v chlupaté bestie! Copak to je normální? Jacobe, uvědom si, ke komu mluvíš a jakou stranu zastupuješ. Nemáš ani tolik odvahy, abys promluvil sám, necháváš za sebe mluvit Edwarda a sám se schováváš za svou velikostí a kožichem. Nikdo z nás nechce boj ani krveprolití. Ale jak znám tyto srdečné lidi, dokážou se postavit byť i jen za jediného člena své rodiny. Kdyby něco hrozilo mě nebo Liz, budou reagovat stejně. Stejně tak vy. Budete bránit každého, kdo patří do rezervace. Přišel jsi už na tu podobnost? Přestože si myslíte, že jste rozdílní, jste si podobnější, než si sami myslíte. Běžte domů, uklidněte se a žijme v míru jako dosud.“

Byla jsem překvapená, kde se to ve mně vzalo, ale tak moc mě vytočil, že jsem se neudržela. Liz se na mě usmála.

„Vidíš, ségra, ještě z tebe bude bojovník. Uvidíme, co jsi dokázala, ale mám takové tušení, že jsi Jacoba přesvědčila.“ Tím mě Liz překvapila, nemyslím, že bych měla takovou moc.

Otočila jsem se k Edwardovi, Jacobovu odpověď zatím nepřetlumočil. Edward hleděl na mě a usmíval se. V jeho očích jsem rozeznala jeho lásku ke mně a snad i pýchu nad tím, co jsem dokázala. Málem jsem se rozeběhla k němu, ale nenápadně zavrtěl hlavou a já pochopila. Ještě není po všem.

„Jacob se jen oblékne a předstoupí ve své lidské podobě, máme vteřinu počkat.“

Tu chvíli jsem využila k tomu, abych se konečně pořádně rozhlédla po mýtině. Cullenovi byli rozestavěni po párech, které se k sobě přiblížily, a teď už se drželi za ruce a usmívali se. Věřili ve šťastný konec, v který já pouze doufala. Přestože jsem je všechny měla ráda, zaměřila jsem se hlavně na jednu dvojici.

Aryu jsem poznala hned, ale ten muž vedle ní mi vyrazil dech. Ano, pár rysů mého otce měl, ale byl tak dokonalý. Jasně, táta se mi vždycky líbil, ale teď Charlie vypadal jako herec z akčních filmů. Usmíval se a bylo vidět, že mu nesmrtelnost a láska prospívají. Mé srdíčko se zatetelilo štěstím, konečně jsem viděla Charlieho šťastného.

V tom se konečně objevil Jacob a přišel až k nám. Postavil se velmi blízko k Liz a podíval se jí do očí.

„Liz, jsme svázáni. Chci, abys věděla, že odtud odejdeme v míru, ale jenom kvůli tobě. Otisknutím se stáváš jednou z nás a my za svými lidmi stojíme, nebojujeme proti nim, jak už řekla Bella. Vím, že to pro nás bude těžké, hlavně pro tebe, ale my to zvládneme. Teď však musíš odejít se mnou.“

Toho jsem se bála.

„Ano, jednou s tebou odejdu. Ale ne teď. Je příliš brzy.“ S tím se Liz obrátila a odešla k otci. Objala ho a postavila se vedle něj.

Jacob chtěl ještě promluvit ke mně.

„Bello, miluji tě a ty to víš. Jen to nestačí. Jsem rád, že mě bereš jako přítele, ale chci, abys věděla jedno. Otisknutí  je tak silná magie, že všechno ostatní jde stranou, i takto silné přátelství. Pokud mi budeš ty nebo kdokoli jiný stát v cestě, víš, jak to dopadne.“ Přikývla jsem, uměla jsem si to představit. Jacob si oddychl.

„Dobře, tím je to vyřízené. Pro vás ostatní, předpokládám, že se to nebude opakovat.“ Pořád jsem se ještě nemohla pohnout, když už byl Jacob dávno u svých. Ti se všichni otočili a vnořili se do ještě tmavého lesa. Spadl mi kámen ze srdce úlevou, zdárně jsme odvrátili katastrofu.

Protože jsem se ještě nezvládla vzpamatovat, jako ve snách jsem přistoupila k Charliemu, chvíli jsem počkala, aby si zvykl na můj pach a potom jsem ho prudce objala. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku.

předchozí shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 22. díl: