Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 2. díl

25.03.2010 (16:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2972×

Po zbytku přednášek toho dne jsme si všichni tři oddechli, že to máme za sebou a vydali jsme se ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Nevěděla jsem, jak jezdí domů, ale zase jsem nechtěla být moc vlezlá.

„Tak co, domů trefíte?“ zeptala jsem se s přátelským úsměvem.

„Ty ještě zůstaneš tady, Bello?“ odpověděla mi otázkou Alice. Tak jsem jí odpověděla, že míním udělat nájezd na místní studijní knihovnu a že nevím, jak dlouho se zdržím. Edwarda najednou napadlo, že by potřeboval do knihovny taky, ale Alice se zatvářila zmučeně.

„Hele, vy dva, já vím, že je knihovna strašně zajímavé místo, že je tam spousta lidí na seznámení a tak, ale nechcete dělat něco míň nudného? Prosím!“ začala kňourat a všichni jsme se zase začali smát.

„Alice, tak si běž koupit nějaké věci, co nutně potřebuješ a jejich nákup nevydrží déle jak deset minut. My s Bellou skočíme do knihovny a potom se můžeme sejít a společně jet domů. Souhlasíš Bello?“

Byla jsem tak vyjukaná z toho, jaký to mělo spád, tak jsem nejdříve jenom přikývla. Když jsem pohlédla na Alicin výraz, který vyjadřoval, že si tímto plánem není vůbec jistá, tak jsem ještě přidala něco v tom smyslu, že to tak bude nejlepší a že se budu opravdu krotit, abych v knihovně nebyla do rána, jak se mi to často stává. A tak jsme se rozdělili.

Zpočátku jsem měla výčitky, že jsme nechali jít Alice samotnou, ale když jsem se ohlédla a viděla, že už si v hlavě nejspíš píše seznam věcí, které musí nakoupit, tak mě ten pocit přešel. A vystřídal ho jiný. Znáte to trapné ticho, které se někdo pokusí přetnout ještě trapnější poznámkou? Tak to teď hrozilo mezi mnou a Edwardem. Obvykle nemám problém bavit se s klukama, ale on mi připadal jako někdo z minulého století, na kterého mé bavící techniky nepůsobí a nechtěla jsem to ani vyzkoušet. A bavit se s ním o počasí? Ani náhodou! Nadávala jsem si v duchu, že neumím ani zavést řeč na zajímavé téma. Najednou mě napadla spásná myšlenka. „Tak jaký máš koníčky? Asi ne moc něco náročného, když se pořád stěhujete, co?“

„Knížky a hudba“, odpověděl mi stroze Edward a ani se na mě nepodíval. Fajn, je nezdvořák, ale já mu to zadarmo nedám. Mile jsem se na něj usmála, „A co nejradši čteš a posloucháš?“ Vyjmenoval mi asi tucet spisovatelů, většinu z nich jsem četla a měla jsem taky ráda. Bylo vidět, že jsem kápla na jeho notu, protože bez pobízení mi vyjmenoval a pár zpěváků a kapel. „Nejraději mám ale stejně Debussyho.“ K tomu se ještě ušklíbl, z čehož jsem usoudila, že si myslí, jak jsem strašně moderní a pokroková a tuhle hudbu neznám. Mínila jsem ho krutě vyvést z omylu. „No jasně, Clair De Lune je naprosto super, i když to se dá říct i o jeho Preludia a zbytek jeho tvorby. Ohromně se mi líbí, jak si hraje s impresionizmem v hudbě.“

Tím jsem ho asi dostala, protože se zastavil a civěl na mě s otevřenou pusou. S úsměvem jsem přišla k němu a lehce jsem mu ji prstem vrátila zpátky. Byla jsem ráda, že jsem tak dobrá herečka, protože mnou projela elektřina a já se podivila, jak hebkou má pleť. A taky strašně studenou. Ale tím jsem se nemohla teď zaobírat, musela jsem dál hrát, že to se mnou nic nedělá.

„Nějakej udivenej. Sis myslel, že tady budeš jedinej, kdo je divnej? Tak zpátky do reality, to bych tady nesměla být já!“ Celou dobu jsem se smála od ucha k uchu. Přišlo mi vážně strašně směšný, jak se tvářil. Ale aby se nemusel cítit trapně, až si uvědomí, jak se tváří, tak jsem ho vzala za ruku a táhla ho za sebou se slovy: „Edwarde, honem, v knihovně na noc zavírají a já si chci projít ještě pár knížek.“ To ho alespoň trochu probralo a přidal do kroku.

V knihovně jsem si to jako vždy užívala, i když dnes trochu jiným způsobem. Vždy jsem tam chodila sama, zahrabala jsem se do knížek a ztratila pojem o čase, dokud mě knihovnice nevyhodila s tím, že už mám být dávno pryč. Teď už si na mě zvykli a s úsměvem mě zdraví, asi jsou rádi, že jejich práce není nadarmo. Dnes to bylo ale jiné, jak jsem se zmínila.

Poté, co jsme zařídili formality, aby Edwarda pustili mezi regály, tak jsme se vrhly do různých oddělení. Bylo zajímavé pozorovat ho, jak studuje různé tituly a vybírá si ten, co by ho mohl zaujmout. Najednou jednu knížku vytáhl, otevřel ji a začal si chvilku v ní číst. V jednu chvíli se ale zamračil, podíval se na mě, knížku zavřel a už už ji chtěl vrátit zpátky.

„Počkej, proč si to nepřečteš? Je to krásná knížka, klasika, i když je trochu romantická, tak v ní trochu krve najdeš. Bude se ti líbit, uvidíš.“ Když Edward nic nenamítal, tak jsem přešla k přepážce, dala jsem knihovnici všechny knížky, které jsem si chtěla půjčit. V tu chvíli zazvonil mobil, Edward ho zvedl a podle rozhovoru to musela být jedině Alice. Asi jsme se tu moc zdrželi, už má určitě nakoupeno a čeká na nás, chudák holka.

Rychle jsem sbalila knížky, hodila je do tašky, teda až na jednu, kterou jsem podala tomu andělu, co stál vedle mě. Ano, musel to být anděl, podle toho, jak se na mě v odpověď usmál. To zrovna domluvil s Alice, jak jsem správně odhadla. Přetlumočil mi její instrukce, že se máme sejít na parkovišti u školy u jejich vozu.

Páni, pomyslela jsem si, oni mají auto, to zas budu vypadat, že já ho nemám. Ale co, kdyby něco, můžu použít něco z mála, co vím z ekologie, že šetřím vlastně přírodní prostředí. S těmito myšlenkami jsem se vydala za Edwardem. Teď už nám konverzace nevázla, vlastně ji vedl on. Cesta nám utekla ani nevím jak a na parkovišti už čekala Alice. Vypadala spokojeně, tak jsem se jí hned zeptala, zda všechno koupila. Odpovědí mi byl ještě větší úsměv, ale slovy mi neodpověděla.

„Bello, nechceš jet s námi? Máme stejnou cestu a já bych si s tebou tak ráda ještě povídala. Auto si tady nech, ráno tě doma vyzvedneme a odvezeš si ho zítra.“ Alice byla tou myšlenkou přímo nadšená. Ale mě ta otázka moc příjemná nebyla.

„No víš Alice, já… já tady vlastně dneska nejsem autem, většinou jezdím autobusem.“ To z nějakého, mě neznámého důvodu, Alice potěšilo ještě víc.

„Tak to je super, tak můžeš jezdit s námi, jestli ti to nevadí. Alespoň ušetříš čas!“ S otázkou v očích jsem se podívala na jejího bratra, ten pochopil a jen přikývl. Tak jsem přikývla, usmála se a přidala chabé díky. Tak nějak jsem věděla, že Alice musí vycítit alespoň trochu nadšení.

                          předchozí   shrnutí    další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 2. díl: