Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 19. díl

13.05.2010 (18:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2894×

Už pár dní byl táta upírem. Prý se mu dařilo dobře a zvládal to ještě líp, ale chtěla bych ho vidět. Svěřila jsem se s tím Edwardovi, ale ten mi vysvětlil, že by to bylo pro mě smrtelně nebezpečné. Vzpomněla jsem si, že mi vysvětloval, co to znamená být novorozeným, ale i tak jsem přemáhala nutkání jít za ním. Ke všemu totiž všichni zůstali tady, protože se jim nedařilo sehnat dům daleko od lidí a přitom ne úplně na konci světa.

Ale úplně nejhorší bylo sledovat Liz, jak to nese. Zpočátku to vypadalo, že to nějak zvládne a srovná se. Ale opak je pravdou, pořád se ptá. A já jí nemůžu lhát donekonečna. Právě, když jsem ležela u sebe na posteli, v objetí své lásky, zaťukala na dveře od mého pokoje.

„Honem, Edwarde, neví, že jsi tu a člověk se oknem do mého pokoje nedostane!“ v rychlosti jsem zašeptala mému andělovi do ucha. Ten na mě mrknul a už jsem viděla jen šmouhu, ve chvíli, kdy Liz otevírala dveře.

„Ahoj, ségra, můžu?“ Jenom ke mně nakoukla s nejistým obličejem.

Sedla jsem si na postel, povzbudivě jsem se na ní usmála a poklepala jsem na místo vedle sebe.

„Jen pojď, alespoň pokecáme. Chybí ti Phoenix, viď?“

Liz se nesměle posadila vedle mě a chvíli mlčela.

„To ani ne. Spíš mi chybí táta.“ Podívala se na mě se slzami v očích.

„Bello, co se stalo? Vždyť on nezemřel, to vím. A taky vím, že ty něco tajíš. Vím, že jsme spolu nikdy neměly dokonalej vztah a že jsme se teď dlouho neviděly. Ale byla bych ráda, kdybychom před sebou neměly tajnosti.“

Totálně mě zaskočila, tohle jsem fakt nečekala. Zaslechla jsem šramot a v tu chvíli mi došlo, že Edward neodešel, jen se schoval a dává mi znamení. Jen jsem nevěděla, jestli to znamená říct jí to nebo mlčet.

Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela jsem. Když jí to řeknu, vystavím jí nebezpečí. Jestli jí to neřeknu, bude nešťastná. Ale došla jsem k poznání. Já to vím a Edward věří, že mě zvládne ochránit. Pokud budeme dávat pozor, ochrání upíři i Liz, vždyť jich je tady teď spousta.

Znovu jsem se zhluboka nadechla, otevřela jsem oči a podívala se do těch jejích. Byly plné očekávání.

„Liz, neměla bych ti nic říkat, není to mé tajemství a je to dlouhý příběh.“

„Já mám času dost, Bello, a pokud vím, ty taky nikam nespěcháš. Moc prosím.“

„Je to nebezpečné,“ řekla jsem s vážnou tváří a doufala jsem, že ji to odradí.

„Nebojím se. Chci to vědět, nejhorší je nevědomost.“ Tvář jí ztvrdla odhodláním, bylo jasné, že s tím už nic neudělám.

„OK, zkusím to shrnout. Cullenovi jsi poznala, jaký na ně máš názor?“

„Jsou trochu divní, ale kdo není. Jen z nich mám pocit, že něco zásadního tají. Jinak jsou to milí lidé a vím, že si je zamiluji, jestli k tomu budu mít příležitost. Co s tím mají společného oni?“

„Všechno. Pochopíš. Teď se nelekni,“ upozornila jsem ji, potřebovala jsem trochu pomoc. „Edwarde?“ zavolala jsem a Edward se objevil uprostřed pokoje.

„Co… co tady děláš, Edwarde?“ Bavila jsem se jejím překvapením, ale najednou pochopila. „Vy dva se tady scházíte potají? Ale jak ses sem dostal? Byla jsem celou dobu v obýváku, musel bys projít kolem mě.“

„Ehm, Edward za mnou chodí oknem. To je součástí všeho.“

Liz zvědavě přešla k oknu, vykoukla a vyjukaně se otočila k nám. Mezitím Edward přešel ke mně.

„Počkat, vždyť je to docela vejška a ani strom není poblíž. Neříkejte mi, že leze po hromosvodu.“

Museli jsme se oba zasmát, tentokrát jí odpověděl Edward: „Ten tam ani nenajdeš. Ne, stačí mi k tomu mé schopnosti.“

„Jaké zas schopnosti?“

„Víš, jsem trochu zvláštní. Mám pár nadprůměrných schopností.“

„Tý jo, to tě jako nějak geneticky upravili nebo co?“ Teď jsem se svíjela smíchy, tohle nenapadlo ani mě.

„Ne, Liz, i když ti to bude připadat divné, tak Edward a jeho rodina nejsou lidé. Jsou to upíři.“

„Cože? To si ze mě děláte srandu, že jo?“

„Ne, Liz, promiň, ale je to pravda. Je těžké tomu uvěřit. Edwarde, můžeš, prosím?“ Ten pochopil, co jsem tím myslela, a vydal se k oknu.

„Teď ti to snad dokážu.“ Otevřel okno dokořán a skočil. Já jsem se pouze usmívala, zato Liz byla celá vyděšená.

„Ne, Edwarde, počkej! Nedělej to! Panebože Bello, ty s tím nic neuděláš?“

Zamračila jsem se. Zapomněla jsem, jak se Liz o každého bojí. Takže jsem se zvedla, přešla jsem k oknu a vyklonila jsem se.

„Lásko, přiveď prosím Emmetta, rád se předvádí a tohle je jedinečná příležitost.“

„Bello, miláčku, všichni tu budou za minutku. Co kdybys dokázala sestře, že je vše v pořádku a skočila mi do náruče?“ Takového jsem ho neznala, ale líbilo se mi to. Takže jsem se obrátila na Liz: „Liz, Edward je v pořádku, jen se podívej.“

Pustila jsem ji k oknu, aby zkontrolovala situaci.

„Ale… ale jak to? To není možné, měl by mít minimálně podvrtnutý kotník!“

„My si nevymýšlíme. Dívej se.“ Sice jsem se vždycky bála výšek, ale přelezla jsem opatrně parapet a skočila jsem. Věřila jsem, že mě Edward chytí a tak se i stalo.

Jakmile mě měl v náručí, políbil mě a do ucha zašeptal: „Mám tě. Ale příště už to raději riskovat nebudeme. Hrozilo, že budu první upír s infarktem.“

Usmála jsem se, taky jsem se bála, ale na druhou stranu mi ten adrenalin rozproudil krev.

To šeptnutí jsem mu chtěla vrátit, tak jsem hlubším hlasem prohlásila něco, k čemu jsem sebrala veškerou svou odvahu: „Tak jestli ti teď hrozil infarkt, tak to ti pak neukážu to nové prádélko, které mi koupila Alice.“

Sice jsem přísahala, že si ho na sebe nikdy nevezmu, ale za ten pohled mi to stálo. Edward se po mých slovech napjal a zavrčel. Myslím, že by to všechno dopadlo jinak, nebýt vyrušení.

„Co to tady vidím? Vy dvě hrdličky, neměli byste se náhodou věnovat Liz? Chudák holka vypadá jakoby viděla ducha.“

Asi jsem ho měla čekat, Emmett. Vzhlédla jsem a uviděla jsem ještě Rose, Alice a Jaspera.

Vzhlédla jsem ještě výš a hledala jsem Liz v okně, ale neviděla jsem ji. Lekla jsem se, co se stalo, ale stála už dole, musela sejít po schodech. Alespoň jedna z nás má rozum.

„Tak holka, jak jsem slyšel, tak nevěříš, že jsme upíři,“ slova se znovu ujal Emmett. Liz vykulila oči.

„Jak slyšel? Vždyť jste tady před chvilkou nebyli.“ Liz byla hodně mimo.

„Je na čase ti to dokázat. Pořádně se drž.“

„Cože?“ Dřív, než se stihla rozkoukat, už ji měl Emmett na zádech. Ten na nás mrkl a se zbytkem se rozeběhl. Pouze Alice se ještě zdržela.

„Budeme zpátky asi za hodinku, nemusíte si dělat starosti.“ S tím se rozeběhla za zbytkem. Já zčervenala, protože mi bylo úplně jasné, co tím myslela. Zato Edward se jen usmál, napjal se a už jsme zase stáli u mě v pokoji. Než jsem se stihla rozkoukat, Edward se na mě hladově vrhl.

Jak Alice slíbila, po hodince se všichni přiřítili do našeho obýváku, kde jsme na ně čekali. Na mě už stihla zase spadnout úzkost, jak to Liz vezme. Naštěstí to netrvalo dlouho a já se jí úplně zbavila, Liz to překvapivě vzala ještě lépe než já. Přiřítila se s ostatními a všichni se smáli.

„Teda Bello, jsem ráda, že to vím. A jsem ráda, že jsi mě s Cullenovými seznámila, je s nimi sranda. Ale teď byste mi mohli konečně prozradit, co se stalo s tátou.“ S otázkou v očích jsem se podívala na Alice a pochopila jsem, že Liz řekli jen něco o upířích.

„No Liz, táta zemřel. Teda nebije mu srdce. Nedopatřením se z něj stal upír.“ Byla jsem zvědavá, jak na to zareaguje. Kupodivu to vzala v pohodě.

„A kdy ho můžu vidět?“

„Liz, teď to nejde. Mohla by se stát nehoda, neumí se ještě ovládat. Budete muset s Bellou počkat možná pár měsíců.“

Ve chvíli, kdy to Edward říkal, někdo zazvonil. Chtěla jsem tam jít, ale Liz mě předběhla a otevřela. V tu chvíli ztuhla. Po pár okamžicích jsem uslyšela Jacoba: „Bello? Jak… jak je to možné?“

předchozí shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 19. díl: