Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 17. díl

30.04.2010 (10:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2807×

„Edwarde, jsi tu?“

Můj anděl se přehoupl přes okenní parapet.

„Ahoj miláčku.“ Nemůžu prostě odolat jeho křivému a nevinnému úsměvu.

„Jsi tady! Chyběl jsi mi.“

„Ale Bello, viděli jsme se před chvilkou.“

„Ale mě ta chvilka připadala jako celá věčnost. Nejraději bych byla pořád jen s tebou.“

„Tak teď se ti to na pár dnů asi splní,“ prohlásil se smutnou tváří.“

„To je se mnou taková nuda, že se tak tváříš? A proč to, vůbec?“

„Vrací se ti vegetariáni, kteří tady byli před pár dny. Jsou to přátelé a mají o Charlieho starost, nemůžeme jim to zakázat,“ dodal, když viděl můj protáhnutý obličej. „Tak se budeme všichni snažit o to, abyste ty a Liz nebyly ani chvilku samy. Alice a Rose plánují nakupovací maratón.“ Tentokrát měl protaženou tvář on, neměl rád, když si z něj Alice udělala panenku. Musela jsem se usmát.

„Dobrá, jestli to znamená, že budeš pořád se mnou, nemám námitek. Každopádně si to musíme užít. Liz se určitě chytne taky, jen budeme všichni muset předstírat. Jak to vlastně zvládá?“

„Má podezření, že není něco v pořádku. Teda, ví to stoprocentně, neví, co je v nepořádku.“

„A má podezření vůči vám?“

„Ne, dokonce jí nejsme nesympatičtí. Je zajímavé, jak jí táhne rezervace, myslí si, že za všechno můžou indiáni.“

„Indiáni? Nechápu.“

„No víš, upíři nejsou jediné nadpřirozené bytosti tohoto světa. A právě indiáni některých kmenů, jako je ten právě zde, mají pár zvláštností. I když,“ zamyslel se, „nevím o tom, že by se to tuto generaci projevilo. Možná dobře.“ Edward byl tak zamyšlený, že vypadal, jakoby nevěděl, že jsem vedle něj.

Chtěla jsem ho vrátit do reality.

„Jak je na tom Charlie?“

„Brzy bude už přeměněn. To je další věc, proč chci být u tebe. Kdyby tě chtěl vidět, musíme ho zastavit.“

„A ty jsi poslední linie,“ neptala jsem se, pouze jsem konstatovala.

„Tak nějak. Ale nic se nestane, celá rodina bude u něj. To mě připomíná, ta upírka, co nedopatřením napadla Charlieho, Arya, by s tebou ráda mluvila a omluvila se ti. Bylo by to možné?“

„Já nevím, Edwarde.“

„Neboj, budu s tebou, nic se ti nestane.“

„O to nejde. Jen nevím, jak na ni budu reagovat já.“

„Jestli nechceš, pochopí to. Chce jen ulevit svému svědomí, strašně si to vyčítá. Dokonce už nikdy nechce jít na lov, aby se to neopakovalo.“

„Ale… ale, to ne. Vždyť to nejde. Tak já si s ní promluvím. A kdy by to mělo být?“

„Ehm, vlastně hned, jestli to nevadí. Ale jestli jsi unavená, tak si promluvíte zítra.“

„Dobře, alespoň to budu mít brzy za sebou.“ Rychle jsem vyskočila na nohy, vyškrábala jsem se na Edwardova záda. Ten mě pěvně sevřel a opatrně vyskočil z okna. Po doskoku se rozběhl, ale neběžel daleko.

„Aryo? Jsi tu?“ zašeptal Edward a já se začala trochu bát. Sice má druhá rodina jsou upíři, ale někoho cizího jsem se strašně bála, obzvlášť potom, co se nedávno stalo.

„Ano, jsem tady. Dejte mi vteřinku.“

„Neboj, Aryo, nic se nestane. Dnes se udržíš,“ pobízel ji Edward hlasem, kterým se domlouvá malému dítěti.

Ze stínu stromů vystoupila postava, kvůli tmě jsem zatím viděla jen obrys. Když ale přistoupila blíž a já zaostřila, viděla jsem nádhernou, naprosto dokonalou brunetu.

„Ahoj,“ cítila jsem se trapně, ale viděla jsem, že potřebuje větší pomoc, než já.

„Já… Bello, omlouvám se. Je mi to strašně líto. Já…“ zvedla jsem ruku, abych zamezila jejím omluvám.

„Nejsem ta, kterou bys měla žádat o odpuštění, to táta bude upírem,“ Edward se na mě podíval s bolestí v očích, „ jen bych to chtěla pochopit. Edwarde, mohl bys nás prosím nechat o samotě? Úplně!“ otočila jsem se ke svému miláčkovi a zdůraznila slovo úplně, aby pochopil, že nemá číst myšlenky. Ten se ke mně sehnul, podíval se do očí, něžně políbil a už byl pryč.

„Ty… ty mi věříš, že ti neublížím?“

„Ano. Neumím to vysvětlit, ale cítím z tebe, že mi neublížíš,“ sama jsem se tomu divila.

„Máš pravdu, jsem vegetariánem už pár desetiletí a ještě se mi nestalo, že bych se neudržela. Jen Charlie voněl tak krásně,“ zasnila se, ale ihned se vzpamatovala, „jéé, promiň, to nebylo hezké. Asi jsi zvyklá na spoustu věcí, ale toto jsem neměla.“

„To je dobré, vlastně to chci pochopit a k tomu pravděpodobně budu potřebovat znát vše. Jen nechápu, jak voněl?“

„Nevím, kolik toho o nás od Edwarda a jeho rodiny víš, ale pokusím se ti to shrnout. Krev lidí, a vlastně i zvířat, nám voní. Každá krev voní jinak, záleží na člověku, některá míň a některá víc. Jsou lidé, kteří nám dokonce i nevoní vůbec, ale to jsou výjimky. Charlie bohužel je přesný opak, je mou LA TUA CANTANTE.“ Podívala jsem se na ni nechápavě. „Znamená to, že ta vůně je pro mě neodolatelná, proto mě museli od tvého táty odtrhnout.“ Domluvila, sklopila hlavu a znovu si to všechno v duchu vyčítala.

„Každý upír má někde svou LA TUA CANTANTE?“ zajímalo mě to hlavně kvůli Edwardovi.

„Předpokládáme, že ano, ale je možné, že se ti dva nikdy nepotkají.“

„Tak by mě zajímalo, jak je na tom Edward,“ až pozdě jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.

„On ti to neřekl?“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, „Vždyť jsi to ty, Bello. Edward má ale takové sebeovládání, že s tím neměl nikdy větší problém. Víš, bavili jsme se o tom a říkal, že se do tebe hlavně na první pohled zamiloval a potom tvá vůně nebyla tak lákavá.“ Teď jsem na ni zírala jak vyoraná myš. Tohle mi nikdy neřekl, ale tipla bych, že mě nechtěl vystrašit. Asi neví, že je to tak romantické, obzvlášť v podání Aryi.

Ještě chvíli jsme se bavili, ale začala jsem být unavená a zívala jsem o sto šest. Arya se zvedla, že už půjdeme, ale najednou se zastavila.

„Bello, ještě jedna věc. Pochopím, když budeš namítat, ale já a moje rodina bychom rádi vzali Charlieho s sebou. Stěhujeme se na Aljašku a pro novorozeného upíra to bude jednodušší. Ale jestli nebudeš souhlasit, pochopím to.“ Musela jsem se zamyslet, což mi vzhledem k pokročilé noční hodině dělalo trochu problémy.

„Bude to pro něj nejlepší?“

„Ano, podle nás ano.“

„Já s tím souhlasím, ale s podmínkami. Zaprvé, Charlie s tím musí souhlasit. Zadruhé, chci mít o něm informace co nejčastěji. Je to možné?“

„Ano, jistě, s tím jsme počítali. Já, Bello, líbíš se mi a je mi líto, že jsme se poznaly za takových okolností.“

„Také jsem ráda, že jsem tě poznala, Aryo.“ Neskutečně jsem zívla, takže jsme se mopu rychlostí vydaly směrem k domu.

Neušly jsme moc a objevil se u mě Edward, políbil na krk. Bohužel jsem už byla strašně unavená, tak jsem se na něj pouze usmála. Edward to pochopil, opatrně si mě usadil na zádech a oba upíři se rozeběhli. U domu se Arya odpojila a pokračovala směrem ke Cullenům, Edward opatrně vyskočil do mého okna a položil na postel.

„Měla jsi něco říct, Arya by počkala, až by ses vyspala.“

„Jsem v pořádku, Edwarde, jen jsem unavená. Navíc, jsem ráda, že jsme si promluvily. Teď jsem si vzpomněla, není něco, co bys mi měl říct?“ Potutelně jsem se usmívala.

„Bello, nevím, co tím myslíš.“
„Ty jsi opravdu neposlouchal?“ vlastně jsem nečekala, že to vydrží.

„Ne, snažil jsem se. A vůbec nevím, o čem mluvíš.“ Vypadal překvapeně, ale najednou jako by se mu rozsvítilo. „Tak ona ti to řekla, jo?“ usmívala se a pomalu se blížil ke mně.

„Ne tak úplně, já se zeptala a jen mi odpověděla. Proč jsi mi nic neřekl?“
„A proč bych ti to měl říkat? 6e tak nádherně voníš, jako bohyně? Pro mě je víc, že tě strašně moc miluji.“ Svá ústa jsme měli už jen pár milimetrů od sebe a já pomalu zapomínala dýchat.

„Taky tě miluji.“ To stačilo, Edward se přisál na má ústa a začala je dobývat.

předchozí shrnutí

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 17. díl: