Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 14. díl

17.04.2010 (07:00) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2723×

Probudila jsem se s úsměvem na tváři a zašátrala jsem rukou vedle sebe, zda tam nebude Edward. Nebyl. Úlekem jsem rychle otevřela oči. Uviděla jsem ho, jak stojí u okna a dívá se ven.

„Dobré ráno, miláčku. Jakpak ses vyspala?“ zeptal se mile, ale ani se na mě nepodíval. Tušila jsem, že se něco děje, jen jsem nevěděla, co.

„Dobré ráno, jak ty?“ odpověděla jsem s úsměvem, vstala jsem a šla k němu. V tom se otočil.

„Vím, že ti zkazím ráno, ale něco se stalo Charliemu.“ Strnula jsem strachy. Co se mu mohlo stát? Vždyť šel jen s chlapy do lesa, měl by být v pořádku. Vždycky to tak bylo, jen já byla to nemehlo.

„Co… co se stalo? Co mu je? Leží v nemocnici?“

„Ehm… víš, přesně nevím, asi by bylo nejlepší, kdybychom zajeli k nám, možná nám to Carlisle vysvětlí.“ S tím jsem se moc nespokojila, ale co jsem měla dělat.

Rychle jsem se oblékla do prvního oblečení, co jsem našla a už jsem táhla Edwarda ven. Uvědomila jsem si, že tu není autem, tak jsem se na něj s otázkou ve tváři otočila.

„Asi bude nejrychlejší, když zase poběžíme, jestli ti to nevadí.“ Samozřejmě jsem souhlasila, ale tentokrát byl i Edward na mě pomalý, strašně moc jsem potřebovala vědět, co se stalo.

Když jsme konečně dorazili ke Cullenovic rezidenci, netrpělivě jsem seskočila z Edwardových zad a hnala se ke dveřím. Ještě než jsem stihla dojít ke dveřím, otevřela mi je Alice a běžela mě obejmout.

„Bello! Je mi to tak strašně líto! Měla jsem to vidět. Bello, odpustíš mi to všechno, prosím?“ Asi by se rozbrečela, kdyby mohla. Ale já pořád nevěděla, co se stalo, což si uvědomil i Edward.

„Alice, pusť Bellu, prosím, měli bychom to vyřešit vevnitř. Bella zatím nic neví.“ Aha, takže on ví, co se stalo, jen se mnou nechtěl být sám, až mi to poví. Nebo mi to nechtěl říct sám. Je to srab.

Ale odhodlaná zjistit co nejvíc jsem vešla do domu, kde na mě už čekala celá rodina. Esme mě běžela ihned obejmout, ale zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem hrát divadélko.

„Ehm, Bella ještě nic neví. Asi bychom se měli posadit a všechno jí vysvětlit.“ No konečně, to to trvalo, než to někomu došlo. Fakt jsem si myslela, že se dneska nic nedozvím.

„Tak co se děje? Co se stalo tátovi?“

„Bello, nevím, jak ti to říct lépe, než ti říct pravdu. K ránu tady lovili upíři. Jsou to naši dobří přátelé, taky vegetariáni, ale i my, když při lovu zachytíme pach člověka, tak se nedokážeme ovládnout. Bohužel Ariel zachytila pach Charlieho.“

Na chvíli mi vypnul mozek. Ne, to není správné vyjádření. Nevěděla jsem najednou, kterou z těch milionu myšlenek mám zachytit. Začalo mi v hlavě hučet. Po pár minutách jsem se trochu vzpamatovala.

„Takže je táta mrtvý?“ zeptala jsem se potichu.

„No víš Bello, jak se to tak vezme. Naštěstí Ariel nebyla sama a zbytek upírů jí odtáhl. Ale ne včas.“

„A… a co to znamená Carlisle?“

„To znamená, že tady bude za necelé tři dny nový upír.“

Tohle mi můj mozek odmítal přijmout. Co? Jak? Kdy? Proč? Upír? Můj táta upírem? Ne, to jsem vážně nezvládala. Možná můj mozek potřeboval restart nebo co, ale nedokázala jsem tuhle informaci přijmout, ani pochopit.

„Z mého táty bude upír?“

„Je mi to líto, Bello, můžu za to já. Kdybych se od tebe držel dál, nemuselo by to takhle dopadnout.“ Aha, tak proto byl ráno tak odtažitý. I teď stál kousek ode mě, i když jsem ho chtěla mít u sebe.

„Edwarde, prosím, neobviňuj se. Za tohle nemůžeš. To já se do tebe zamilovala. A i kdyby to tak nebylo, Alice je moje nejlepší kamarádka. Ty jsi to neudělal, nemůžeš za to. Lásko, mohla bych tě o něco poprosit?“

„Cokoli, Bello.“

„Obejmi mě prosím.“ Naštěstí na nic nečekal a sevřel mě v náručí.

Pod tíhou okamžiku jsem se totálně složila a rozbrečela jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a objímala svého anděla, ale každopádně jsem se vracela k sobě. To bylo dobré znamení.

Ale tím, že mi začal fungovat mozek, mi procházelo hlavou plno myšlenek. Co teď bude? Vždyť si lidi z tak malého města, jako je Forks, všimnou, že je něco v nepořádku. A co Liz, moje ségra? A Reneé? Nevěděla jsem, jak z této situace vybruslit, nikdy jsem to neřešila. Teda, kolika lidem se tohle stalo? Moc jich asi nebude, jinak by na tyto situace někdo napsal manuál.

Rychle jsem si otřela slzy a vysmrkala se.

„Všem se moc omlouvám za scénu, tohle mi není podobné.“

Esme mě přišla obejmout, hned za ní stála Alice: „My to chápeme, je to šok.“

„Carlisle, co mám teď dělat? Počítám, že už to nebude jako dřív,“ musela jsem se to dozvědět co nejdřív.

„Víš, Bello, nebude se ti to líbit.“

„Stejně to chci vědět.“

„Dobře. Tedy, obvykle se nahlásí člověk jako pohřešovaný a později za mrtvého, ale vzhledem k této situaci bychom potřebovali nějakou vhodnou nehodu…“

Alice během Carlisleho proslovu strnula, podle všeho měla vidění. Usmívala se, stejně tak Edward, který nám ho všem převyprávěl: „Nedaleko hoří továrna, kde bohužel uhoří jeden bezdomovec. Jeho tělesná konstituce odpovídá Charliemu. A naštěstí nikdo nebude moc pátrat po identitě toho člověka. Dokonce pitvu bude mít na starosti Carlisle, protože zdejší patolog je nemocný. Vše proběhne v pořádku, máme vlastně štěstí.“

Všichni se možná usmívali, ale já trnula hrůzou. Tohle možná projde, ale co moje sestra? Ta si bude myslet, že je táta mrtvý! Své obavy jsem sdělila rodině.

Překvapivě mi odpověděla Rose: „Bello, bude to těžké, ale nesmí vědět o existenci upířího světa. Bohatě stačí, že o něm víš ty, jako jediný člověk na světě. Jestli se to dozví Volturiovi, bude problém i bez toho, abychom do toho zatáhli celou tvou rodinu. Alespoň to bude čistý řez.“

Nemohla jsem jí odporovat, měla pravdu. Jen jsem se nemohla smířit se skutečností, že budu mít před sestrou a vůbec před celou rodinou takové tajemství.

„Takže, co teď bude? Vůbec nemám tušení, co mám dělat.“

„Neboj se Bello, jsme s tebou, pomůžeme ti. Počítám, že za chvilinku mě zavolají do nemocnice, potom je přesvědčím, abych ti to mohl oznámit já. To jen pro případ toho, aby se nikdo nepozastavoval nad tvou reakcí. Potom společně s Edwardem zavoláte do Jacksonvillu a oznámíte to. No a nakonec zařídí Esme pohřeb, s tím si ty nemusíš dělat vůbec starosti. Bohužel Charlieho teď nějakou dobu neuvidíš, bude novorozený a lidské krvi bude odolávat jen těžko.“

Přikývla jsem na znamení, že chápu. Začala se mi motat hlava z tolika informací, tak jsem se s prosbou v očích podívala na Edwarda. Ten pochopil, vzal mě za ruku a odešli jsme do jeho pokoje. Jakmile jsem dosedla na postel, vzal mě do náručí. Seděli jsme tam takhle dlouho, ale najednou jsem potřebovala víc. Začala jsem ho hladově líbat, jakoby na tom visel můj život. Teda spíš život mé rodiny a všech mých blízkých. Pochopil mou potřebu a polibky mi oplácel.

                                               ++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Probudilo mě sluníčko a něžné polibky na šíji.

„Miláčku, musíme vstávat, za chvíli tu je Carlisle a bohužel u toho bude ještě jeden policista.“

Zavrtěla jsem se, nechtělo se mi vstávat, když mě čekalo tolik nepříjemností.

„Bello, vím, že se ti nechce, ale musíme. Myslíš, že to zvládneš?“

Milování s ním a následný spánek se mnou udělal divy, byla jsem skálopevně přesvědčená, že to zvládnu. S upíří pomocí.

„Tak jo, když musím. Jen chci ještě mluvit s Jasperem, jestli tady někde je.“

Edward sice nevěděl, co mám v plánu, ale oblékli jsme se a zavedl mě do kuchyně, kde seděl Jasper s hlavou v dlaních. Tiše jsem si k němu přisedla a dala mu ruku kolem ramen.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ Odpověděl mi dost sklesle.

„Copak se děje?“

„Je tu na mě moc emocí, ale musím tu zůstat. Víš, Bello, bojím se o tebe, zda to zvládneš. Normální člověk by se z toho už zhroutil, ale ty se držíš.“

„Takže každou vteřinou čekáš, kdy předvedu hysterický záchvat?“

Tomu se musel zasmát.

„Máš pravdu, vím, že vydržíš víc než jiní. Jen mě to pokaždé překvapí.“

„Ale ne, Jaspere, já jsem vlastně strašný srab. Což mě přivádí k tomu, proč jsem za tebou přišla. Mohla bych tě poprosit o pomoc?“

„Ale samozřejmě, pomůžu rád, jen nevím, zda to zvládnu.“

„Neboj, tohle je ti přesně ušité na míru. Za chvíli mi přijdou říct, co se stalo tátovi, takže jsem tě chtěla poprosit, zda bys mi mohl pomoci, abych měla odpovídající reakci? Nikdy jsem to nezažila, ale takové to překvapení, slzy, bezmoc a podobně. Zvládneš to?“

Jasper vypadal překvapený mou prosbou, stejně tak Edward, který stál ve dveřích. Nakonec mi to Jasper odsouhlasil, akorát tak včas, protože jsem i já slyšela vejít do domu Carlisla.

předchozí      shrnutí      další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 14. díl: