Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 12. díl

09.04.2010 (07:45) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3310×

Pomalu jsem se nutila pokládat jednu nohu před druhou, abych vůbec došla za Edwardem. Když jsem si představila ten trapas, kdybych na tom místě zůstala stát jako solný sloup, šlo to lépe.

Cestou ze schodů jsem se pro jistotu přidržovala zábradlí, nebyla jsem si na těch jehlových podpatcích moc jistá. Ale na posledním schodu jsem se musela zastavit. Zvedla jsem totiž zrak a uviděla ho. Tak strašně moc mu slušel smoking, až se mi podlomila kolena. Ještě k tomu měl tak roztomilý kukuč.

„Ehm…,“ musel si odkašlat, což mi k upírovi moc nesedělo, „moc ti to sluší Bello. Teda… vlastně… vypadáš nepopsatelně nádherně!“ a vyšel mi vstříc, aby mě políbil. Konečně.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale z našeho opojení nás vytrhl křik Alice.

„Edwarde, kliď se od Belly. Dalo mi spoustu práce z ní udělat takovou krasavici a ty teď to dílo nezničíš! Ne, že bys nebyla krásná, Bello,“ dodala mírněji směrem ke mně. Jejímu běsnění jsme se všichni zasmáli a všichni, kromě Esme a Carlisla jsme se skládali do aut. Já s Edwardem a Alice do Volva, zbytek do kabrioletu, který prý patří Rose. A vydali jsme se na cestu do Port Angeles.

Díky umění upírů řídit rychle jsme tam byli za polovinu času, takže jsme naštěstí přijeli včas. Asi jsem to měla čekat, ale jakmile jsme vešli do sálu, začali se po nás všichni otáčet. Teda po nás, po rodince Cullenových, já do jejich vzezření moc nepatřila.

Asi se mi musely mé myšlenky objevit ve tváři, protože se ke mně Edward naklonil a zašeptal: „Nebuď hloupá Bello, většina kluků kouká po tobě a mně dělá velké problémy, abych se na ně za jejich myšlenky nevrhl. Pamatuj,“ a s tím si poklepal na spánky. No jasně, čte myšlenky. Ale co myslel tím, vrhnout se na ně?

„Počkej, Edwarde, ty žárlíš?“ Překvapením jsem se zastavila, naštěstí jsme zrovna došli k našemu stolu. Když mi to došlo, začala jsem se potěšeně usmívat.

Zato Edward se mračil. „Takže člověk se ti tady snaží zvednout náladu a ty si z něj děláš legraci? To není moc fér. A ano, žárlím, nemáš tušení, co jim běží hlavou, jen co se na tebe podívají. Každý by žárlil.“

Tak se mi ho zželelo, přistoupila jsem k němu a lehce ho políbila na rty.

„Ale pro mě je nejdůležitější, že žárlíš ty, lásko.“ Tím jsem ho asi dost potěšila, protože se usmál, posadili jsme se a chytl mě za ruku.

Během čekání na program jsem se smála Emmettovým vtípkům a Aliciným plánům na další nákupy, ne vždy jsem však dávala pozor na dění okolo. Většinou v případě, kdy se můj pohled zasekl v tom Edwardově a nebyla jsem schopná jediné ucelé myšlenky, která by dávala smysl.

Večerní program začal předtancováním latinskoamerických tanců, následovaly tradiční sestavy tanců pro hosty, které se rozhodly protančit nejdříve Rose s Emmettem a následně i Alice s Jasperem. Mě se tancovat moc nechtělo, stačilo mi, že můžu být s Edwardem, ten mě ale najednou doslova vytáhl na parket.

S úlekem jsem zjistila, že se zrovna začíná hrát tango a parket je téměř prázdný, až na již zmíněné páry.

„Ehm, Edwarde, nejsem si jistá, zda to zvládnu.“

„Neboj, miláčku, když nebudeš vědět, tak tě povedu.“ S tím se na mě usmál a my začali tančit. Když se vcítím do všech těch diváků okolo, museli asi vidět tři naprosto dokonalé páry tančící v souhře, jakoby to cvičili několik let. K vidění byly i ty nejtěžší kreace, především u páru Emma a Rose.

Na konci tance, při bouřlivém potlesku, jsem si připadala jako v té nejkrásnější pohádce, ale litovala jsem toho, že jsme byli ve středu zájmu, na tohle jsem moc nebyla.

Jakoby to Edward vycítil, ruku v ruce jsme odešli na balkon, kde naštěstí nikdo nebyl, protože venku bylo dost zima. Edward mi půjčil sako, které jsem si akorát přehodila přes ramena a zády jsem se o něj opřela.

Chvíli jsme tam stáli nehnutě a mlčky, potom to ale Edward nevydržel a začal mě líbat na krku. Bylo to tak nadpozemsky krásné, že jsem vzdychla a otočila jsem se k němu čelem, abych mu mohla polibky oplácet.

Když jsem náš polibek ještě prohloubila, uslyšela jsem něco jako zavrčení směrem od mého anděla a musela jsem se vítězoslavně usmát. Přeci jenom, komu se podaří tak rozvášnit upíra, že jo? Dál jsem ale moc nepřemýšlela, protože Edward mě začal hladit nejdřív na zádech a potom mě chytl za zadeček. Znovu jsem vzdychla, jak mě to vzrušilo a v tu chvíli bych nevěděla ani, jak se jmenuji. Vzrušeně jsem hladila Edwarda přes košili, ale nějak mi to přestalo stačit.

Naštěstí v tu chvíli na balkon vtrhla Alice a hodila nám klíčky od Volva se slovy: „Běžte, ať už vás tady nevidím!“

Snažili jsme se s Edwardem proplout mezi lidmi nenápadně, ale očividně se nám to nepovedlo. U východu ze sálu se o zeď opíral Jacob. V duchu jsem zaúpěla, na tohle jsem opravdu neměla náladu.

„Copak, copak, naše hrdličky se snaží vypařit? Hm, myslím, že Charliemu dojde, proč jste odešli ještě před půlnocí."

Edward potichu vrčel, přesto ho slyšelo pár lidí stojící opodál, tak jsem mu položila ruku na rameno, abych ho zklidnila a nasadila si holywoodský úsměv. Teda, snažila jsem se, aby byl i svůdný, ale nebyla jsem si jistá výsledkem. Naštěstí pro mě na Jakea zapůsobil.

„Jakeu, víš, jsem strašně moc unavená a Edward se nabídl, že mě odveze. To víš, ještě po té bouračce nejsem úplně fit." Dobrá, dobrá, vím, že to nebylo fér, ale zasloužil si to, ne? Nemá na mě právo a už vůbec nemá právo na mě žalovat tátovi.

Jacob vypadal zaskočeně. „Ehm, Bello, já se ti fakt omlouvám. Tak jestli chceš, odvezu tě sám. Stejně nejsem moc na podobné tancovačky."

Vtom se do hovoru přidal i Edward: „Já ji odvezu, potom se sem můžu vrátit, když se mi bude chtít. Navíc jsem se rozhodl být teď Belliným řidičem, aby se jí už nic nestalo a já to beru dost vážně. Neboj, vezu ji rovnou domů." Hm, tak to se mi líbilo, hrál mou hru.

Na to už nemohl Jacob nic říct, takže jsme se spěšně rozloučili a já s Edwardem spěchala k jeho Volvu. Sice jsme urychleně nasedli, ale Edward se najednou nějak nechtěl rozjet, tak jsem se na něj podívala. Na tváři mu hrál takový zvláštní úsměv.

„Edwarde, děje se něco?" Prostě jsem se musela zeptat.

„Ty ho vážně nemiluješ, viď?" Sakra, co tohle bylo za otázku? Jasně že ne! V tom mi došlo, že jsem to neřekla nahlas a že neumí číst v mé mysli.

„Edwarde, já miluji jen a jen tebe. Jacoba možná budu mít někdy ráda, ale jako kamaráda a to teprve až přestane být tak otravný. Tebe, tebe budu milovat celý svůj život." Dál jsem se nedostala, přerušily mě jeho rty na těch mých a jeho nenechavé ruce, které mě nakonec nadzvedly a přesunuly na jeho klín, abych mu byla co nejblíž.

„To já tě budu milovat po celou věčnost, Bello!" Chtěla jsem říct, že je to nefér, na to mít celou věčnost, když já jsem jen obyčejný člověk s normální délkou života. Ale nějak se mi nedostávalo dechu a neměla jsem potřebu v tu chvíli mluvit. Zrovna jsem totiž měla ústa zaměstnaná něčím důležitějším.

Po pár minutách se Edward ovládl, s omluvným výrazem mě posadil zpět na sedadlo a vyrazil z parkoviště.

předchozí shrnutí

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 12. díl: