Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 11. díl

07.04.2010 (16:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2848×

Probudila jsem se do nádherného slunečního sobotního rána, ale bohužel sluníčko vydrželo sotva hodinku. Charlie zmizel na ryby už brzo ráno, takže jsem sama posnídala a rozhodla se, že se naložím do vany.

Jen co jsem vylezla, už jsem slyšela klakson před barákem. Vykouknutím z okna jsem zjistila, že je to Alice. Překvapila mě, měla mě vyzvednout po obědě. Přesto jsem radostí seskákala schody a rozrazila dveře:

„Ahoj, Alice, copak tady děláš? Neměla jsi náhodou přijet až po poledni?“ Vychrlila bych toho na ní asi víc, ale nedala mi tu možnost.

„Ahoj Bello, změna plánů. Moje maminka Esme tě zve na oběd. Má potřebu se o někoho starat a vaření pro tebe je pro ni ideální. Navíc doma je ještě jenom Rose, kluci zmizeli, jak už asi víš, takže se plánuje jakási dámská jízda. Teda jestli se nebojíš domu plného upírů.“ To už se usmívala, protože přesně věděla, co jí odpovím.

„Neblbni, Alice, moc se těším. Dej mi minutku na přípravu a hned jsem u tebe.“ S tím jsem zmizela ve dveřích a téměř upírskou rychlostí jsem se zvládla připravit tak rychle, že i Alice byla překvapená tím, jak jsem natěšená.

No co, těším se, až poznám celou Edwardovu rodinu. Odpoledne se mi snad podaří poznat i Emmetta, toho poznám asi jako posledního z této rodiny. Místo přemýšlení jsem začala sledovat cestu. Okolí mého domu, vlastně podstatnou část Forks a jeho okolí, znám, takže jsem zatím věděla, kde jsme. Přesto jela Alice dál a dál do lesa, kde jsem snad ještě nikdy nebyla, protože jsem se bála, že bych se ztratila.

Po chvíli jsem už vážně nevěděla, jak bych se dostala zpátky, ale Alice jsem věřila a věděla jsem, že se neztratí. To už jsem ale mezi stromy viděla víc a víc světla a najednou jsem zahlédla dům. Když se vyloupl v celé své kráse, nebyla jsem schopná slova. Byl obrovský a z větší části prosklený.

„To jsi nečekala, viď?“ Alice se mému výrazu zasmála, „čekala jsi sklepení a tmu, viď?“

„Ne, to ne. Alespoň ne doopravdy. Jen je to takové obrovské, to jsem nečekala.“

„Tak pojď už, holky se nemůžou dočkat a my máme ještě dost práce.“ S tím vyskočila ze svého místa a už měla u sebe všechny mé tašky v jedné ruce a v druhé ruce táhla za sebou mě.

Hned za dveřmi na nás čekaly dvě naprosto pohádkově nádherné ženy. Jako první se mi představila menší žena s medovými vlasy a velmi příjemným, mateřským úsměvem na rtech.

Ta druhá, Rose, se mi zdála dost odtažitá. Zato ale byla tím nejnádhernějším stvořením na světě, top modelky tohoto světa jí nemohly konkurovat. Být mužského pohlaví, úplně mě svou krásou očaruje.

Ani jsem se nenadála a měla jsem před sebou naservírovaný oběd tak pro čtyři osoby, ale jíst jsem měla jen já. Bylo zvláštní sedět ve čtyřech u stolu, když jsem jedla jen já, ale už jsem konečně pochopila, od koho se Edward naučil vařit. Když jsem to jen tak mimochodem prohodila, Esme se usmála.

„Víš, po pravdě, vařit mě naučil Edward. Ale jsem ráda, že ti chutná. Ještě ti něco vymyslím k večeři, abys měla večer sílu tancovat.“

„Bello, nežvaň a jez, máme ještě spoustu práce před sebou a ty chceš ještě vidět celý dům. Super, takže prohlídka začíná,“ dodala Alice, když jsem konečně dojedla.

Prohlídka začala dole a pokračovala směrem nahoru. Rose a Esme nás následovaly a smály se mému překvapení nad vybavením a nad tou krásou.

Když jsme byly na konci prohlídky, neodpustila jsem si otázku, kdo si s tím dal takovou práci. Esme se tvářila velmi polichoceně, když mi prozrazovala, že všechno je jen její práce.

To už nás ale přerušila Alice, jak to umí jen ona a natlačila mě do její koupelny. Vlezla jsem si do sprchového koutu a nechala po sobě téct proud vody, když v tom jsem si uvědomila, že mně holky neukázaly Edwardův pokoj. Asi má Alice něco v plánu, ušklíbla jsem se v duchu a dál jsem to neřešila.

Jakmile jsem dokončila očistu a vylezla jsem z koupelny v županu, který mi připravila Alice, sedla jsem si do křesílka a nechala jsem se opečovávat. Nejdříve se na mně vyřádila Esme, která na mě napatlala milion krémů a masek a kdo ví co ještě. Když dokončila své dílo, měla jsem chuť vstát a utéct před tím mučením, co jsem čekala od Alice. Ta se ale neobjevila, namísto ní přišla Rose a začala si hrát s mými vlasy. Nevím, jak dlouho jí to trvalo, ale mě to připadalo strašně dlouhé trápení, přestože se snažila mi to zpříjemnit a povídala si se mnou. Protože jsem upřímná, neodolala jsem a zeptala jsem se jí, proč se chová tak odtažitě, jestli jí na mě něco vadí.

„Bello, víš, jsem vegetariánem krátce a ty tak nádherně voníš, že se bojím, abych ti neublížila. Navíc jsi člověk a lidé o nás nesmí vědět.“ Pokračovala vyprávěním o Volturiových a o Voltteře. Bylo to docela zajímavé vyprávění, nejvíc mě zaujal upír, o kterém nikdo nic neví, ani kdo to je a při tom vede trojici trůnící v sále na hradě.

Než stihla Rose doupravit můj účes, zakručelo mi v žaludku tak nahlas, až jsem zčervenala studem. V tom do pokoje vlítla Alice, že mám připravenou večeři a že kluci už přijeli. Ještě po mě hodila nějakým oblečením, které jsem si ihned oblékla a seběhla jsem schody. Nemohla jsem se Edwarda dočkat. Jenomže jsem ho nikde neviděla.

V tom mě uchopily dvě studené velké ruce, zvedly mě ze země a přitiskly snad k tomu největšímu tělu na světě. Ve vteřině mě ty ruce odtáhly a začaly vyhazovat do vzduchu, až jsem začala pištět. To už se celé osazenstvo smálo, až na Alice, která se mě snažila zachránit.

„Emmette, dost už. Vždyť chudinku Bellu vystrašíš. Hned ji pusť dolů!“ to se mě zastala Esme.

Tak jsem přistála na zemi a snažila jsem se najít ztracenou rovnováhu. Po chvíli jsem se konečně podívala na vlastníka těch obřích rukou. Musela jsem se zaklonit, abych spatřila usměvavý obličej Emmetta, jak mě došlo.

„Ahoj, jsem Bella, ty musíš být Emmet. Ehm, jaký byl lov?“ Nevěděla jsem, o čem jiném bych se měla bavit a chtěla jsem nenápadně zjistit, kde je Edward.

„Byli medvídci, tak jsem si pochutnal,“ a ještě si Emmet olízl rty, aby podpořil to, co řekl. Na to jsem jen vytřeštila oči. Tomu se všichni v místnosti zasmáli. Do všeobecného veselí přišel doktor Cullen.

„Ahoj Bello, vítám tě u nás doma.“

„Dobrý den, doktore Cullene,“ odpověděla jsem na pozdrav.

„Prosím, říkej mi Carlisle.“

„Tak Bello, honem do jídelny a najíst, ještě je toho hodně před námi,“ to už mě popoháněla Alice.

Po jídle si mě vzala do parády Alice a začala mě líčit. Ach jo, dneska nemůžu vůbec ovlivnit, jak budu vypadat, pomyslela jsem si zoufale, protože nemám ráda nic výrazného a do této chvíle jsem nevěděla, co se mnou udělaly. Po asi půl hodince ode mně Alice odstoupila, zhodnotila dílo a šťastně se usmála.

„Tak hotovo. Teď si obleč šaty, už je tu Edward a nemůže se tě dočkat. Což platí i pro tebe. Já si teď odběhnu a připravím se taky. Za minutku jsem tady.“ S tím odběhla a já se začala oblékat.

Zaúpěla jsem nad tím, co si mám vzít na sebe. Namísto mých silonek mi Alice připravila silonky s podvazky, samozřejmě vybrala ty kratší šaty s rozparkem a boty na neuvěřitelně vysokém podpatku. Budu ráda, když se nezabiju ještě tady v domě, pomyslela jsem si kysele.

Alice splnila, co slíbila a ve chvíli, kdy jsem se dooblékla, přišla. S tajuplným úsměvem mě vzala za ruku a táhla mě do své šatny, kde mě postavila před obří zrcadlo. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nejen že na mě nic nebylo přemrštěného, nemohla jsem se ani poznat, jak se to holkám povedlo. Což jsem ihned za čerstva řekla mé kamarádce, která se tomu pouze zasmála. To už mě ale vedla ke schodišti.

„Tak já jdu pro Jaspera, Rose a Emmetta, jedou s námi. Pod schody čeká Edward, tak směle do toho.“ Lehce mi ještě stiskla ruku, aby mi dodala odvahu a odkráčela pro ostatní.

předchozí      shrnutí      další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 11. díl: