Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 10. díl

05.04.2010 (20:15) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3052×

Tahle sobota byla naprosto dokonalá. S Edwardem jsme si povídali, dokonce jsem ho donutila, aby mi řekl něco o svém lidském životě. Zajímala jsem se mimo jiné o jeho upíří život a o všechno, co se toho týká.

„Tak většinu jsem ti řekl, nespíme, naše schopnosti jsou mnohonásobně lepší než lidské, i díky tomu, že pijeme lidskou, popřípadě zvířecí krev. Ale nejíme lidské jídlo, hlavně protože jej nemáme jak strávit.  Naše kůže je tvrdá jako kámen, protože nám v žilách nekoluje krev, ale náš jed, kterým zabíjíme. Ale kvůli tomu nesmíme na slunce, jednou ti to ukážu, jestli budeš chtít. Prostě a jednoduše jsme ti největší predátoři na světě. Mimo jiné nám v tom napomáhají naše zvláštní schopnosti nebo vlastnosti.“

Nechápavě jsem se na něj podívala, o tomhle se minule nezmiňoval.

„Tak třeba Alice vidí budoucnost. Sice je to hodně subjektivní, naši budoucnost tvoří naše rozhodnutí, ale někdy to je k užitku. Jasper cítí emoce lidí a upírů v okolí a dokáže je samozřejmě i ovlivňovat.“

„A ty nějakou schopnost máš taky?“

„Já čtu myšlenky.“

„Cože?! Takže ty víš, na co myslím? Takže jsi věděl od začátku, co k tobě cítím? Nebo to takhle nefunguje?“

„Vlastně normálně to tak funguje, čtu myšlenky lidí v reálném čase. Teda vlastně slyším ty myšlenky jako by na mě mluvil jejich nositel. U tebe je to ale jiné. U tebe neslyším nic, vůbec nic. Hrozně mě to frustruje. Hlavně nevím, čím to je.“ Asi mluvil pravdu, měl velmi smutný obličej.

„Takže jsem divná? Já to věděla a teď mám i důkaz!“ Zvolala jsem vítězoslavně.

„Já ti tady řeknu, že čtu myšlenky a ty si myslíš, že ty jsi divná? To tvoje podceňování a shazování sebe sama nikdy nepochopím.“ Po tomto se však zachmuřil a já byla zvědavá. No znáte to.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Vlastně nad ničím, jen každou chvíli čekám, kdy s křikem utečeš.“

„Ale já nemám útěk v úmyslu. Prostě se tě nebojím.“

„Je pravda, že postrádáš jakoukoli sebezáchovu. Možná proto tak moc přitahuješ smůlu a nehody.“

„To není pravda, jen jsem trochu nešikovná a občas mě mlátí nábytek nebo rovnou rovná suchá podlaha, ale to se občas stává každému, teda člověku.“ Trochu jsem se zamračila, nebylo milé, když mi to přímo předhazoval. Zato Edward se smál.

„Ne, každému ne, alespoň ne v takové míře. Ale je to moc roztomilé.“ A najednou mě políbil. Přesto jsem cítila, že se pro jistotu drží dál, aby to nedopadlo jako v noci.

Celý zbytek dne pokračoval v podobném duchu a uteklo to nějak moc rychle na můj vkus. Bylo mi opravdu líto, když se vracel Charlie, a Edward se radši vytratil, tentokrát naštěstí dveřmi. No co by si pomysleli sousedé, kdyby pořád skákal z okna?

Ještě jsem narychlo připravila Charliemu lehkou večeři, protože mi bylo jasné, že si k obědu dal vynikající a nechutně tučné pečené ryby Harryho Clearwatera, které mu tak chutnají a kterých je schopný sníst celou kupu. Když už konečně dorazil, postavila jsem před něj těstovinový salát. Jen se na mě zaškaredil.

„Bello, udělal jsem ti něco, že musím jíst toto?“ A ukázal na talíř. Musela jsem se smát, teď vypadal jako malé dítě, kterému jste slíbili zmrzlinu a místo toho dostalo špenát.

„Tati, jen myslím na tvé zdraví. Jak tě znám, tak jsi snědl několik ryb od strejdy Harryho,“ Charlie zčervenal, takže jsem měla pravdu, „ a tím pádem ti teď stačí salát. Kdybych se ti chtěla mstít, tak ti do něj nedám ani ty těstoviny, co máš tak rád. Neboj, zítra ti udělám lasagne, ano?“ To jsem si narychlo vymyslela, abych si ho udobřila, a jen jsem v duchu doufala, že všechny ingredience máme doma. Ale Charlie mě překvapil.

„No víš, zítra si se mnou nedělej starosti. Začala lovecká sezóna, tak jdeme s chlapama obhlédnout lesy, jestli tam někdo nepytlačí. Máme pár neověřených zpráv, že se tu pohybuje pytlák a líčí pasti. Jen je zatím nikdo nedonesl na stanici, musíme si to zařídit sami. Hm, nevadí ti to, že ne? Jestli chceš, tak je tam pošlu samotné a zůstanu s tebou doma, aby ses nenudila.“

Vylekala jsem se, chtěla jsem být s Edwardem, když už jsem měla volno a nemusela jsem jít do práce.

„Ne, jen běž, trocha pohybu ti neublíží a já to nějak přežiju. Možná se staví Edward, takže sama nebudu. Jen na sebe dávej prosím pozor.“

„Jo jasně, vždyť mě znáš. To jsem vlastně zapomněl, Bello, slyšel jsem, že jsi včera měla rande s Jacobem. Tak co, jak se ti líbí?“

Ach jo, táta, pomyslela jsem si. „Tati, nic si od toho neslibuj. Jacob je sice fajn, ale je to kamarád. A jako rande jsem to nebrala.“

„A líbí se ti teda nějakej kluk tady? Že jsi dlouho nikde nebyla, když nepočítám ty tvé nekonečné a mě nepochopitelné návštěvy knihovny.“

„Tati, snad se nechceš bavit o klucích?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, takový Charlie nikdy nebyl.

„Dobře, vzdávám se, nechci. Jen mě zajímalo, jak budeš reagovat na Jacoba, je to fajn kluk. Myslíš, že se ti líbí?“

„Tati!“ To jsem už přímo zakřičela, nebyla jsem zvyklá něco takového s ním probírat.

„Dobrá, dobrá, už mlčím.“ Prohlásil se smíchem a odebral se do obýváku k televizi. Jak jinak, ten bude zase sledovat ty svoje zápasy a já mám uklidit. No super. Pomyslela jsem si kysele. Hned jsem se ale opravila, že to tak bylo vždycky a vždycky bude. Vždyť i Charlie je jenom chlap.

Po úklidu jsem se rychle odebrala do koupelny, zakřičela jsem na Charlieho, že jdu spát a zapadla jsem do pokoje. Chtěla jsem si přečíst nějakou knížku, tak jsem se trochu zapřemýšlela, ale nakonec jsem sáhla po mé oblíbené Jane Austenové. Titul Anna Elliotová totálně zbožňuju, tak jsem se do toho tak začetla, že jsem nevnímala nic kolem sebe, ani čas. Takže jsem málem vylítla z kůže, když mi líbezný hlas zašeptal do ucha:

„Neměla bys už spát? Je jedna hodina v noci a ty jsi pořád v rekonvalescenci. Měla bys na sebe dávat větší pozor.“

Jakmile jsem poznala Edwardův hlas, štěstím bez sebe jsem ho objala.

„Strašně moc jsi mi chyběl!“

„Bello, vždyť jsem byl pryč jen chvilku. To ty jsi mě jen úplně ignorovala a četla sis.“ To už se usmíval jak měsíček na hnoji.

„Tak to počkej, jak dlouho jsi tady?“

„Nevím přesně, ale každopádně z té knížky jsi měla přečteno jen pár stránek, když jsem přišel.“

„Proč ses neozval? Nevěděla jsem, že tu jsi.“

„Ale byl na tebe krásný pohled. To jak jsi ležela, hrála si s vlasy a vůbec to všechno. Ani nevíš, jak jsem si to užil. Ale teď bys měla jít už opravdu spát, lásko.“ S tím mě políbil na temeno hlavy a chystal se odejít.

„Ne, počkej! Mohl bys tu zase zůstat? Prosím!“ Žadonila jsem jako malé děcko. Ale nemohla jsem si pomoct, bylo příjemné ho mít u sebe. Naštěstí pro mě se usmál a beze slova si lehl vedle mě. Po chvíli jsem slyšela, jak si začal pobrukovat, což mě totálně uspalo.

+++

Celý týden se toho nějak moc nedělo. V neděli se Charlie vrátil v pořádku, my s Edwardem odpočívali. Přes týden to byla škola, brigáda, kde se nic nestalo, po večerech Edward a potom mi to trochu zkomplikovala Alice. Chtěla mi koupit další šaty na ten sobotní ples. Přesvědčila jsem jí o tom, že už mám nějaké doma z našeho minulého nákupního maratonu. Abych to neměla se svou kamarádkou tak jednoduché, musela jsem jí slíbit, že se budu zkrášlovat u ní doma a že mi trochu pomůže. Už teď jsem se bála, ale co jsem měla dělat.

Večery a noci se mnou trávil Edward. Většinou vyžadoval, abych mluvila o své rodině a vyprávěla mu nějaké zážitky z dětství. Takže asi chápete, jak strašně mě to nudilo a jak moc jsem se cítila trapně, tak jsem odváděla pozornost a ptala se jeho na to samé. Nakonec to muselo skončit tak, že Edward se mě na něco zeptal, ale než se ptal dál, tak jsem se zeptala na něco já. A tak pořád dokola. Bylo to dost zavádějící, protože jsem úspěšně zapomínala, na co jsem se chtěla zeptat, ale bylo mi to jedno. Byla jsem šťastná. A to stačilo i Edwardovi.

V pátek těsně před ulehnutím jsem se ale začala něčeho bát. Nebylo to nic konkrétního, tak jsem si myslela, že se bojím zkrášlovacího odpoledne a toho, že se seznámím s celou Edwardovou rodinou.

Edward se mnou ten den neležel v postýlce. Proč to tak muselo být, mi řekl až po dlouhém přesvědčování. Vylezlo z něj, že musí jít na lov nebo tak něco. Hned, jak mi to řekl, jsem si uvědomila, že moc vlastního času nemá, tak jsem ho přímo donutila odjet s bratry někam do Kanady, kam se tak těšili. Těsně před odjezdem mi slíbil, že se vrátí včas, aby mě zachránil ze spárů Alice. Opravdu upřímně doufám, že to splní, protože mi je jasné, že to budu potřebovat.

Moc se omlouvám, ale teď budu mít na psaní méně času (škola, práce atd.), tak budou články v delších intervalech. Přesto pořád prosím a komentáře nebo alespoň smajlík (pro nezkušené- je to to bílé okénko dole). Moc děkuji za přízeň i za již zmíněné komenty. DÍKY

předchozí shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 10. díl: