Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na konec světa - prolog + 1. kapitola

19.03.2012 (15:30) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1685×

Až na konec světa

> prolog <

Jane:

Utíkala jsem chodbou volterrského paláce, ale dobře jsem věděla, že jdu pozdě. Kdyby ta pitomá holka tolik nevoněla, nemusela bych se zpozdit. Její jediné štěstí je, že i já se umím ovládat. Rozrazila jsem dveře a nasadila svůj obvyklý lhostejný výraz typu: nic mě nezajímá, nic mě nepřekvapí... Věděla jsem, že mě potrestají, tak se alespoň nebudu ponižovat. Zachovám si důstojnost, i když teď už mi jí asi moc nezbylo.

„Jdeš pozdě, Jane," zašeptal přívětivým hlasem. To není dobré. Lepší by bylo, kdyby křičel. To bych pak věděla, co mě čeká. Ale co si na mě vymyslí teď? Nejhorší trest přijde, když se Aro chová přívětivě.  

„Omluvám se, pane. Už se to nestane." V duchu jsem si sice říkala něco úplně jiného, ale to Aro nemusí vědět. Ledaže by se mi hrabal v hlavě. A on to udělá, protože chce znát informace o mé cestě. Ach jo. Nesnáším čtení myšlenek. Ale bylo to nutné.

„Nastav ruku, Jane!" No, neříkala jsem to?

„Ehm... Nebylo by lepší, kdybych mluvila sama? Tvoji bratři by určitě chtěli-"

„Ruku!"

Neochotně jsem mu ji podala. Uchopil mě za ni a já jsem teď viděla přesně to, co on. Zatím se k mým urážkám nedohrabal. Jediné štěstí. Viděl, jak jsem sebrala tu holku Swanovou, a jakou jsem měla žízeň, když mě ovanula ta její vůně. Viděl všechno, co jsem jí řekla, a jak jsem se chovala. Objevila se tam také krátká vzpomínka na ty vlkodlaky. Naštěstí jsem jim utekla. Jsem si jistá, že mě pochválí. Nebyla jsem k ní moc hrubá.  Potom se dostal k mému nejdůležitějšímu úkolu. Caius mě poslal vyslechnout těch několik málo upírů, kteří žili přes tři tisíce let. Podle něj by měli vědět něco o takovém divném kameni. S pomocí toho kamene by ovládl všechny upíry. Brr.

Těch, kteří žili tak dlouho, naštěstí nebylo mnoho. Skoro všechny jsme kdysi zničili. Díky mému daru byl výslech vcelku jednoduchý. Stačil jediný pohled a nepřítel se svíjel na zemi v bolestných křečích a s radostí odpovídal na všechny dotazy. Měli jistotu, že když mi řeknou, co chci vědět, bolest přestane. Jak ubohé. Ale byl to příjemný pocit. Vidět tu bolest... Bohužel, jen jediný upír mi trochu pomohl. Nevěděl toho moc. Jenom to, že kámen musí vyzvednout člověk. Prý dítě. Upíra by to sežehlo na místě. Ale proč jsem teda měla unést tu Swanovic holku? Je jí osmnáct, nepotřebujeme ji. Aro konečně pustil moji ruku a já jsem se mohla zeptat:

„Na co ji potřebujeme?"

„Koho? Bellu?" zeptal se, jako by to nevěděl. Vždyť mi čte myšlenky! Moje netrpělivost každou sekundou rostla a z hrudi se mi ozvalo zavrčení. Všichni v sálu na mě překvapeně upřeli zrak. Ani já jsem se nechápala. Chovám se jako novorozená. Jako jeden z těch, které jsem s takovou radostí ničila.

„Ano," odpověděla jsem a nasadila svůj nejpokornější a nejlhostejnější hlas. „K čemu nám je? Je dospělá. Nemůže přece..."

„My ji potřebujeme kvůli jejímu daru, Jane!" Také Aro ztrácel trpělivost. „Ty jsi na ni ten svůj nevyzkoušela?"

„Ne, on nefungoval... Aha!" Už mi to došlo. Ta holka má štít. Blahopřej si, Jane. Trvalo ti pět hodin, než ti to došlo. Marcus a Caius vypadali, že z toho nechápou ani slovo. Aspoň nejsem jediná, kdo tu nic nechápe. Caia ale stejně zajímalo jen jediné.

„Kde je? Víš, kde je ten kámen?" zeptal se dychtivě.

„Vím," řekla jsem tiše, „je...“

> 1. kapitola <

Vetřelec 

Bella:

Kap, kap, kap... Kapky deště nemilosrdně bubnovaly na okno v mém pokoji. Zas a znovu mi připomínaly, kde jsem. Ve Forks, jednom z nejdeštivějších míst na světě. Kdybych sem nikdy nepřijela, nemusela jsem teď prožívat takovou bolest. Když jsme se potkali, tak pršelo. Když mě opustil - škubla jsem sebou při té myšlence - tak taky pršelo. Všechno mi ho tu připomíná. Nejen déšť. Ten s tím nemá moc společného. Když jsem v nebezpečí, vidím jeho tvář. Mluví na mě, radí mi. V tu chvíli to vypadá, jakoby mě doopravdy miloval, jakoby mě nikdy neopustil. Když odcházel řekl mi, že to bude čistý řez. Řekl, že čas zahojí všechny rány. Lidská mysl prý zapomíná. Je vidět, jak málo mě znal. Proč mě tehdy zachránil před Tyllerovým autem? Proč se vůbec obtěžoval?

Potlačila jsem slzy, které se mi draly do očí, a snažila jsem se myslet na něco jiného. Nesnáším, když musím být sama. V takových chvílích mě přepadají bláznivé nebo sebevražedné myšlenky. Jo, vypadá to tak. Asi jsem blázen.

Chtěla jsem být s Jakem. Jacob mi tolik pomohl. Byl se mnou, když mi bylo nejhůř. To on mě dostal z nejhoršího a díky němu žiju. Od té doby, co je vlkodlak a běhá po lesích, jsem ale skoro pořád sama. Nerada to přiznávám, vím, že je to pěkně hloupé a sobecké, ale kdyby se jim nepodařilo zabít Victorii, byl by pořád se mnou, protože by mě musel hlídat.   

Znuděně jsem se došourala až ke stařičkému počítači a zapnula jsem ho. Vím, že je strašně pomalý, ale aspoň přijdu na jiné myšlenky. Zapnula jsem internet a rozhodla se, že je čas se trochu porozhlédnout, co se děje ve světě. Kdy jsem se naposledy dívala na televizi nebo si četla časopis? Už je to hodně dávno. Tak dlouho jsem se vyhýbala světu, jen abych zapomněla. Jak si proboha mohl myslet, že bych mohla zapomenout?! Mohl mi vzít fotky, mohl mi vzít dárky a mohl mi vzít štěstí, ale nevezme mi vzpomínky!

Klídek, Bells, říkala jsem si. Soustředila jsem se na pravidelné dýchání. Nebudu se chovat jako hysterka.

Pohled mi padl na počítač. Proč jsem ho vůbec zapínala? Na přemýšlení jsem neměla náladu. Bez rozmyslu jsem tedy začala plánovat. Nechci být sama. Když se mnou nemůže být Jake doma, může být se mnou někde jinde, ne? Napadlo mě, že bych mohla s Jakem jít do kina. Vyťukala jsem do Googlu stránky kina v Port Angeles a hledala nějaký dobrý film. Hlavně nic romantického... Většina filmů v nabídce byly romantické komedie nebo melodrama - jak jinak. Několik akčních filmů a detektivek se mi docela zamlouvalo, ale většina z nich vypadaly jako úplné hlouposti. Nakonec jsem zarezervovala dvě místa na středu (dnes je pondělí) na nějakou akční komedii. Hrál tam Brad Pitt a pár dalších skvělých herců, takže by to mělo být dobré. Vypnula jsem počítač a chvíli přecházela po pokoji. Nervózně jsem vykukovala z okna. Charlie byl na návštěvě u Sue. Měl se vrátit až kolem deváté večer. Nakonec jsem se rozhodla, že si udělám večeři, přestože bylo teprve půl čtvrté. 

Vím, že jsem nemotorná a nedokážu jít po rovném povrchu, aniž bych nezakopla, ale tohle už překračuje všechny meze. Na schodech se mi zamotaly nohy. Spadla jsem až dolů a bylo z toho pěkně odřené koleno a oba lokty. Naštěstí to jen lehce krvácelo. Mohlo to dopadnout i hůř, to přiznávám.

Přišla jsem do kuchyně a ukrojila si chleba. Ze skříně jsem vytáhla džem a posadila se ke stolu. Šíleně se mi třásly ruce. Tak moc, že jsem si nakonec nedokázala namazat ani krajíc. Hruď mi svíral nevysvětlitelný strach. Někde v dálce zavyl vlk. Oči mi sklouzly směrem ke dveřím. Prudce jsem vyskočila a shodila židli. S rachotem dopadla na zem.

Viděla jsem to? Ano, skutečně se v předsíni něco pohnulo. Zděšeně jsem se zády přitiskla ke kuchyňské lince. Hrábla jsem za sebe a popadla první předmět, který mi přišel pod ruku. Super, držím v ruce vidličku. Velmi nebezpečné. Sarkasmus mě ale rychle přešel. Někdo tam byl. 

„Jaku? Jacobe Blacku, tohle není žádná legrace! Okamžitě toho nech!" Žádná odpověď. Jen tichý, opovržlivý smích. Nezněl jako Jakeův. Odkud ten hlas znám? Mohl by to být lupič? Hodně hloupý. My moc peněz nemáme. Ale já se nenechám vykrást! Můj otec je policajt. Přece se nenechám zastrašit obyčejným zlodějem.

Bylo to marné, lhala jsem sama sobě. Jsem zastrašená a vyděšená, ale stejně to zkusím. 

„Stát, ani hnout! Mám zbraň!" Ano, mám přece vidličku.

„Už jsem volala policii. Budou tu co nevidět!" Kdyby se mi zděšením netřásl hlas, byla bych na sebe pyšná.

Do pokoje vešla malá osůbka v černém plášti. Na hlavě měla kápi, zpod které splývaly krátké, světlé vlasy.

„Kdo je Jake? Je to jeden z těch vlků?" Tichý, lhostejný a chladný hlas. Tu osobu jsem nikdy dřív neviděla. A přece mi její hlas zněl tak nějak povědomě. Žena v černém plášti si z hlavy stáhla kapuci a já jsem hleděla do temně rudých očí.  

Už vím, co mi bylo tak povědomé. Takový hlas mají jenom upíři.

Tuhle povídku bych chtěla věnovat Vám všem, kterým se bude líbit.

Budu vám moc vděčná za všechny komentáře. Alespoň mi tam hoďte smajlíka nebo kritiku.

Potřebuju vědět, jestli má smysl pokračovat.

Díky, vaše L.

2. kapitola

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na konec světa - prolog + 1. kapitola: