Toto je spíš povídka jednorázovějšího typu, ale zapadá do bloku dalších povídek o Aylen... Je o neplánovaném příchodu Volturiových. Přežijí všichni?
29.01.2010 (17:45) • Deena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1553×
Seděla jsem u televize a prohlížela jsem si nejnovější zprávy. Vedle mě seděla Bella a sledovala televizi se stejným nezájmem jako já. Pak mě ale zaujala reportérka stojící uprostřed Port Angeles, městečka nedaleko od Forks. Vyprávěla o přibývajících vraždách náhodných lidí, které se vždy stanou v noci a těla se nikdy nenajdou v takovém stavu, aby bylo možné poznat, co se jim stalo.
Ani jsem nezaznamenala, že kolem sedačky se shlukla celá rodina se starostlivými a vystrašenými pohledy.
„A jé,“ povzdychl si Carlisle a pokračoval: „Zdá se, že tu máme nevítané hosty.“
„Přijdou Volturiovi!“ Vykřikla Alice a s hrůzou se rozhlédla kolem sebe.
„Kdy?“ Zeptala se Esmé a podívala se na Edwarda, který už u počítače vyhledával podrobnosti o napadených lidech.
Alice ztuhla a snažila se nazírat do budoucnosti a pronesla: „Už se rozhodli, dorazí za týden.“
Z otcova vyprávění jsem znala jen základní věci o Volturiových, ale pochopila jsem, že když někam přijdou, tak je to zlé. Hodně zlé. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a doufala jsem, že mi někdo vysvětlí, co se tu bude dít.
„Víš,“ začal Edward a zhluboka se nadechl. „Ty vraždy má nejspíš na svědomí několik novorozených upírů a Volturiovi přijdou minimálně proto, aby zredukovali jejich počty nebo aby je všechny pozabíjeli. Najdou všechny upíry v okolí. A okolí jsme taky my. Myslím, že jim hned tak nedojde, že my jsme jiní a to i přesto, že máme jinou barvu očí než všichni ostatní.“
„A nešlo by se nějak odstěhovat nebo něco v tom smyslu?“ Zeptala jsem se.
Emmet se znechuceně zasmál: „S tím jejich stopařem se nedostaneme daleko.“
Bell by nás sice ochránila před jejich dary, ale jich je víc a mají mnohem větší sílu, protože pijí lidskou krev. Rozhodli jsme se vyčkat na jejich příjezd a snad se nám podaří si s nimi promluvit. Tento týden ani jeden z nás nešel do školy a snažili jsme se vymyslet nejúčinnější plán. Shodli jsme se, že vzhledem k tomu, že Carlisle pobýval nějaký ten pátek ve Volteře, mohli by ho alespoň vyslechnout.
Několikrát jsme byli lovit. Zbytek času jsme trávili sezením v obývacím pokoji. Dokázali jsme jako sochy vydržet hodně dlouho. Snažila jsem se ze své mysli vymazat všechno. Zůstávala jsem v naprosté otupělosti a myslím, že ostatní také. Necítila jsem nic, ačkoliv bych měla. Měla bych prožívat strach, bolest a spousty jiných pocitů.
Konečně nastal čas jejich příchodu k nám. Alice řekla, že právě teď zabili posledního upíra v Port Angeles a míří k nám. Všichni jsme se postavili do předem promyšlené formace. Vepředu stál táta a za ním v určitých řadách jsme byli rozestavěni mi ostatní.
Brzo jsme zaslechli jejich tiché přemisťování. Pak se vynořili. Jako první přicházel Aro, napravo od něj stála Jane a na opačné straně Alec. Za nimi přibíhalo několik dalších upírů. Byla jsem perfektně seznámena s jejich jmény, dary a vlastnostmi. Téměř nic mě už nemohlo překvapit.
„Mí drazí,“ začal Aro a rozhlédl se okolo: „Co se to tu děje? Zaslechl jsem nějaké zvěsti, že nám tu vyvražďujete potravu ve velkém. Obávám se, že s tím budeme muset něco udělat.“
„Počkej, Aro,“ řekl Carlisle a šeptem pokračoval: „My s tím nemáme co dočinění…“
„Ale no tak. Známe svoje lidi,“ hystericky se zasmál Aro a nevěřícně kroutil hlavou.
Žaludek se mi stáhnul na minimální objem. Celá skupina Volturiových se k nám pomalu začala přibližovat. Bella kolem nás rychle natáhla štít, ale proti fyzické síle nám byl víte na co.
„Moment,“ vykřikl Edward: „Podívejte se na naše myšlenky, než nás zničíte, prosím!“
Všichni se zastavili. Aro právě nejspíš zvažoval variantu, kterou mu nabízel Edward. Přestože jsem upír, ruce se mi třásly napětím. Vyčkávali jsme a tentokrát nikdo ani nedokázal dýchat.
„Zdržuje nás to,“ prohlásil Aro: „Ale jestli si to opravdu přejete…“
Během necelé vteřiny se objevil vedle Carlisle a vzal ho za ruku. Chvíli se soustředil, pak jen kývnul a vrátil se zpět ke svojí gardě. Ta uzavřela velký kruh a potichu se dohadovala. Všichni jsme strnule stáli na místě a čekali, jak se rozhodnou. Dívala jsem se na výrazy ostatních. Pak jsem si všimla, že po Alicině tváři přejel téměř neviditelný úsměv. Ale byl to úsměv, nebo se mi to jen zdálo?
Celá skupina se k nám pomalu otočila.
„Protentokrát odcházíme, ale dávejte si pozor,“ prohlásil Caius. Pak se všichni otočili a rychle zmizeli za stíny stromů. Chvíli jsme ještě stáli na místě, ale pak jsme se začali navzájem objímat. Ostatní utvořili svoje zaláskované dvojičky a já jsem je s potěšením sledovala.
Autor: Deena, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Aylen Cullen - 1.kapitola - Volturiovi přicházejí:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!