Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Au-Pair - 1. kapitola, Modrá a žlutá

26.05.2010 (19:30) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1888×

„Ahoj, Davide, máš pro mě něco?“ pozdravila jsem svého šéfa a posadila se do křesla.

„Ahoj, Eleano. Jojo, mám. Pokud chceš, mohla bys jet do Forks. Mají tam dvě děti na hlídání, je to holka a kluk. Byla bys u rodiny jménem Cullenovi.“

„Na jak dlouho to je?“

„Zhruba na rok. Anglicky umíš a určitě se ti tam bude líbit.“

„Dobře, beru to. Kdy mám odjet?“

„Zítra, zamluvím ti letenku a dám ti vědět. Tady máš zatím papíry.“ Podal mi tři listy, a když jsem se podívala na částku, kterou mi zaplatí, nejspíš budu miliardář. Páni.

„Jsou to bohatí a milí lidé, snaž se zapadnout,“ mrkl na mě a já jako na povel vypochodovala z pracovny.

Nejdřív se ale představím. Jsem Eleana Courtneyová. Je mi dvacet dva let a pracuji jako au-pair. Jezdím do zahraničí starat se o děti. Většinou je to tak na rok, ale někdy i více. Mám tuhle práci ráda, vyhovuje mi. Nemám manžela, takže si cestování mohu dovolit. V jiných zemích se vždy něco přiučím a poznám nové lidi. Mimochodem. Jsem napůl upírka. Krev pít nemusím, ovšem někdy si na ni ráda “skočím“. Nezabíjím lidi, zabíjím zvířata. I když nerada. Lidské jídlo také můžu jíst, takže to alespoň není tak nápadné. Mám žluto - modré oči. Ptáte se proč? Je to snadné. Ta žlutá barva je krev obojživelníků a ta modrá je zase krev mořských živočichů. Ano, vím. Mám úplně jiné zvyky. Nikdy bych nedokázala ulovit třeba srnku a bezcitně ji zabít. Proto raději lovím škůdce nebo živočichy, kterých je dost. A teď zpět k tématu. Na hlídání si vždy přibaluji několik balení hnědých kontaktních čoček. Lidi by ihned napadlo, že je něco špatně.

Přijela jsem domů svým Porsche Panamera. Miluji rychlou jízdu a toto auto je pro ni jako stvořené. I kdybych se vybourala, nejspíš by se mi nic nestalo.

Prohrábla jsem si kabelku. Sakra! Klíče jsem si nechala doma. Přešla jsem k oknu, které bylo pootevřené. Klíče ležely na stole. Natáhla jsem ruku. Začala jsem do ní soustředit všechnu energii a klíče se pomalu začaly přesouvat k oknu. Fajn, mám je. Odemkla jsem dveře a svalila se na gauč. Divíte se, proč jsem dokázala pohybovat s věcmi? Je to moje schopnost. Když jsem byla člověk, měla jsem velkou sílu a magie mi nebyla cizí. Už jako člověk jsem dokázala hnout s například tužkou. Ovšem nebylo to více jak pět centimetrů. Později jsem zjistila, že dokážu věštit a mám silné pouto k vzácným kamenům, jako je jantar, opál, ametyst a jiné. Občas dostávám i vize do budoucnosti, ale dokážu pohlédnout i do minulosti. Je to praktické a navíc někdy i krásné.

Vyběhla jsem schody a začala si balit. Najednou mi zazvonil telefon.

„Ano, šéfe?“ zasmála jsem se.

„Nějaká veselá, ne?“

„Jo, to jsem. Co se děje?“

„Odlétáš zítra v devět hodin. Z Anglie do Ameriky je to zhruba sedm hodin. Užij si let a měj se.“

„Ty taky.“ Zaklapla jsem telefon.

Sakra, sakra… Nemám žádné oblečení. No nic, koupím si ho až tam. Jak jste už jistě poznaly, miluji nakupování. Jsem maniak. Nakupování mě prostě baví. Nemůžu si pomoct.

Druhý den ráno jsem vstala v sedm hodin. Rychle jsem se namalovala, učesala a oblékla se do černé minisukně a bílého tílka. Vzala jsem si tašku, kabát a seběhla do kuchyně. Snědla jsem něco k snídani a nasedla do auta. Ještě jsem si zkontrolovala, že mám vše a vyjela jsem směr letiště. Bylo krásné slunné odpoledne. Slunce mi nevadí. Nijak se vzhledem – kromě očí – od ostatních neliším. Netřpytím se.

Na letiště jsem dojela včas, odevzdala jim své autíčko a běžela si sednout do letadla. David mi zamluvil ty nejluxusnější sedadla – jak jinak - , takže se mi dobře poletí. Zavřela jsem oči a usnula – ano, poloupíři mohou spát. Jsem za to ráda. Nevím, co bych dělala, kdybych spát nemohla a musela bych celou cestu koukat z okénka. Nejspíš bych se unudila, a nebo by mi hráblo.

Do Forks jsem přiletěla odpoledne, něco po čtvrté hodině. Spěchala jsem do garáží, kde jsem si vzala mé auto. Nasedla jsem a řítila se po silnicích na adresu, kde mají Cullenovi bydlet.

Zastavila jsem před domem obřích rozměrů. Páni. Na terasu vystoupilo sedm… počkat! Něco je špatně! Vždyť oni jsou upíři sakra! Buď v klidu El. Dělej, jakože nic. Jakože nic, znělo mi pořád v hlavě.

„Ahoj, jsem Carlisle Cullen a tohle je má žena Esme.“

„Těší mě.“

„Tykej mi. Budeme teď spolu delší dobu,“ řekla a usmál se na mě. Hm. Začátek dobrý. Na upíra je v pohodě.

„Mně také tykej. Jsem Esme,“ podala mi ruku ta žena.

„Těší mě.“

„Já jsem Emmett, tohle je…“

„Nepředstavuj mě! Já se představím sama,“ okřikla ho blondýnka. „Ahoj, jsem Rosalie,“ řekla a usmála se.

„Můžeš pokračovat, Emmette,“ otočila se na svalnatého… ehm… upíra.

„Jsem Emmett,“ řekl a zatočil se mnou. Uf, ten mi dává zabrat. Ani to letadlo nemělo takové turbulence.

„Eleana, ale říkej mi El,“ řekla jsem mu, když mě postavil na zem. Rose jen s úsměvem zakroutila hlavou.

„Jsem Edward,“ podal mi ruku.

„Ahoj.“

„Jsem Alice. Určitě budeme dobré kamarádky. Nechceš jet na nákupy?“ objala mě Alice.

„Jo, jasně, ráda pojedu,“ mrkla jsem na ni.

„Ahoj, jsem Jasper. Alice si nevšímej, má nakupovací mánii,“ řekla a také mě objal.

„Tak to si budeme rozumět,“ odpověděla jsem mu a mrkla na Alice.

„Další nakupovací ztřeštěnec do rodiny,“ protočil oči Emmett a vyplázl jazyk na Alice.

„Nezáviď!“ odsedla mu Alice.

„Fajn, to bychom měli. Popovídáte si v domě,“ přerušil naši konverzaci Carlisle a všichni šli do domu.

„Začátek dobrý, pokračování nejisté,“ usmála jsem se. Nikdo mě nemohl slyšet.

Dům byl obrovský a nádherný. Alice mě dovedla ke mně do pokoje.

„Přijď pak dolů. Představíme ti naše ďáblíky,“ usmála se.

„Jasně,“ opětovala jsem jí úsměv a vydala se do koupelny vyměnit si čočky.

Došla jsem k umyvadlu a vytáhla krabičku čoček. Vyndala jsem si nejdříve čočku z pravého oka, když najednou někdo vstoupil do pokoje.

„Do háje.“ V tom zmatku mi čočka spadla a já ji nemohla najít.

„El, ještě jsem se chtěla domluvit na…“ Alice spadla čelist až na zem, když uviděla mé oči.

„Alice, mlč. Prosím.“ Přiskočila jsem k ní, vtáhla ji do koupelny a zavřela za sebou dveře.

„Jak? Jak?“ Nebyla schopná slova.

„Jsou to jenom čočky. Ráda nosím barevné,“ usmála jsem se na ni, ale ona mi očividně nevěřila.

„Tohle nejsou čočky. Tohle jsou čočky,“ sebrala se země mou pravou čočku, která mi upadla.

„Co jsi zač?“ zeptala se.

„Nesmíš to nikomu povědět.“ Přikývla.

„Jsem poloupír. Vím, že vy jste upíři. Já jsem něco jako vy. Kdybych se živila zvěří, jako se živíte vy, měla bych stejnou barvu duhovky. Netoužím po krvi, a ovládám se. Žízeň mě vůbec netrápí a můžu normálně fungovat i s lidským jídlem.“

„Co jíš?“

„Obojživelníky a mořské živočichy. Obojživelníci jsou ta žlutá barva, mořští živočichové jsou ta modrá. Proto nosím čočky. Aby mě nikdo nepoznal.“

„Aha…“

„Neříkej to nikomu, prosím.“

„No… vlastně… oni jsou Amy i Josh jako ty. Také jsou to poloupíři.“ Josh a Amy jsou děti… vlastně poloupíři, o které se mám starat.

„Aha… Alice?“

„Ano?“

„Vážně to nikomu nesmíš říct.“

„Dobře, ale rodina by to měla vědět.“

„Nevím. Možná časem.“

„Tak jo. Jo, a máš nějakou schopnost?“ Vztáhla jsem ruku směrem ke kartáčku na zuby a pohnula s ním. Ten mi o pár vteřin na to levitoval nad mou rukou.

„Páni.“

„Před třemi stoletími, zde stála malá chatka. Bydlel v ní starší pán. Všude okolo chaloupky měl záhony a pečlivě se o ně staral. Jméno nevím. Nedokážu to najít. Neměl ženu, ani děti. Byl sám. Narodil se roku 1789 a zemřel roku 1840.“

„Ty… ty… vidíš do minulosti a hýbeš s věcmi?“

„Vidím i do budoucnosti, umím věštit a mám blízký vztah s kameny.“

„Také mám vize. Vidím do budoucnosti ale tohle…, páni,“ nedokázala se ještě pořád vzpamatovat.

„Když jsem byla člověk, měla jsem magické schopnosti. Zůstaly mi.“

„Ty ses nenarodila jako poloupír?“

„Ne… Kousl mě poloupír a já se v něj pak přeměnila. Přeměna trvá jen den a půl.“ Alice na mě zírala s otevřenou pusou asi ještě pět minut.

„Héj, Alice,“ zamávala jsem ji rukou před očima, ale nic se nedělo.

„Gucci vyhořel!“ vyhrkla jsem na ní!

„Cože? To né!“ Okamžitě se probrala a já se začala nekontrolovatelně smát.

„Bože, El, tohle mi nedělej. A dělej, nasaď si ty čočky. Jde sem Emmett a to se vsaď, že kdyby tě viděl, okamžitě by to věděli všichni.“ Nasadila jsem si nové čočky a ihned potom přiběhl Emmett.

„Gucci vyhořel? Jupí!“ Začal tancovat po místnosti jako blázen. „Teď už stačí jen Prada a je s tebou šmytec,“ vyplázl na Alice jazyk.

„Nech si zajít chuť, bráško. Jen tak se mě nezbavíš.“ Poklepala mu rukou na rameno a odkráčela. Emmett tam jenom tak stál a divím se, že se ještě nezhroutil.

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Au-Pair - 1. kapitola, Modrá a žlutá: