Druhá kapitola mé povídky Arův potomek. Bella se setká se svým strýčkem. Určitě jste uhodli, kdo to je, jestli ne, nechte se překvapit.
25.05.2012 (17:00) • MiaLesni • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1618×
Když mě Heidi vysadila, vypadalo to tam jako v nějakém hradě. Kamenné zdi z velkých kvádrů působily dojmem nějakého gotického hradu. Rozhlédla jsem se okolo sebe a uviděla velká gotická okna, která potvrdila můj předpoklad. Byla jsem uvnitř nějakého gotického hradu nebo neogotického zámku. Nechápala jsem, co tu dělám, ale zamířila jsem k velkým dveřím z dubového dřeva. Byly otevřené. Prošla jsem dveřmi a vešla jsem do velké síně s mramorovou podlahou a sochami jako ze starověku. Vepředu byly tři trůny a tam seděl jakýsi muž s dlouhými vlasy, rudýma očima a neskutečně bledou pletí. Ostatní dva trůny byly prázdné. Najednou vešla Heidi, něco mu pošeptala a ten muž povstal a srdečně mě přivítal:
„Ahoj Bello, jak rád tě konečně poznávám. Asi si uhodla, jsem tvůj strýček.“
„Aha, ráda tě poznávám,“ usmála jsem se.
„Dáš mi ruku?“ zeptal se.
„Klidně. Proč?“ podivila jsem se nad tím přáním.
„Děkuju. Víš, mám rád, když je mezi lidmi takový vztah, že si můžou bez obav podat ruce, aniž by se báli, že jim někdo ublíží,“ usmál se.
„Rád bych ti ukázal to, kvůli čemu jsi sem přišla.“ oznámil mi a já sklopila oči. On ukázal k jedněm dveřím a dali jsme se do chůze.
„Mohla bych se na něco zeptat?“ zeptala jsem se opatrně. Měla jsem z něho takový zvláštní pocit. Byl stejně divný, jiný jako Cindy nebo ta jeho Heidi. Začínám si myslet, že Cindy a Heidi jsou jeho dcery.
„Už jsi se zeptala,“ vlídně odvětil.
„Jak se jmenuješ?“ ignorovala jsem tu poznámku, nehodlala jsem se zdržovat.
„Říkej mi Aro. Mé příjmení je Volturi. A už jsme tady.“ Zastavil před něčím, co vypadalo jako rodokmen. Podívala jsem se na datum úplně nahoře. Bylo to nějakých 450 před naším letopočtem! Udiveně jsem se otočila.
„To je rodokmen naší rodiny. Náš prapředek se jmenoval Aro Volturi.“ Ukázal na jedno místo na rodokmenu úplně nahoře.
„A já jsem kde?“ zeptala jsem se. On se usmál a ukázal na druhý konec místnosti, která mimochodem byla pořádně dlouhá.
„Až támhle. Já jsem tady,“ ukázal na obraz naproti nám.
„Nejsem z vaší větve rodiny, ale z jiné. Zdědil jsem tento hrad a průběžně doplňoval rodokmen.“ Usmál se.
„Nechám tě tu, pokud nějaká větev končí, má u sebe číslo, označující obraz, na kterém rodokmen pokračuje. Prosím v sedm přijď těmito dveřmi zpět. Rád bych tě někomu představil.“ Ukázal na dveře a hodiny nad nimi.
Procházela jsem se po místnosti a zjišťovala, že jsem vlastně jediná žijící příslušnice našeho rodu. No samozřejmě až na sestru. Samozřejmě je tu Aro, jakýsi Edward Mason a nějaký Mario Volturi, bratranec strýčka Ara.
Zjistila jsem, že moji rodiče jsou oba dva z rodu Volturi. I jejich rodiče, babička s dědou jsou z tohoto rodu. Koukám, že já a sestra máme nejvíce krve Ara Volturiho, myslím tím toho staršího.
Procházela jsem se po místnosti a koukala na rodokmeny. Bylo to vážně zajímavé, například manželka toho původního Ara Volturiho se jmenovala Sophie, stejně jako má sestra. Je to opravdu zajímavé. A manželka strýčka Ara se jmenuje Sulpicie. Zvláštní jméno. Najednou hodiny odbily sedm a já si uvědomila, že musím jít do sálu.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: MiaLesni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Arův potomek - 2. kapitola:
Zajímavé...jsem zvědavá co bude dál..
Úžasná povídka, jsem zvědavá, kdo tam bude...:)
moc hezký a moc se těším na další dílek :-)
Jenom pokračuj, vypadá to zajímavě!!
Ahoj, článek jsem ti opravila, ale příště si, prosím, dávej pozor na tyto chyby:
*2.kapitola -> 2. kapitola; za interpunkčním znaménkem je vždy mezera
*čárky (!)
*v takto psaném textu není třeba užívat velká písmena při oslovení; Tě -> tě
*přímá řeč, zde je pro jistotu koncept
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
*udivila/podivila
*jsi/si; jsi - sloveso, si - zájmeno
*Heidi je v první pádě normálně Heidi, nikoliv Heidy
Příště si dej, prosím, větší pozor. Děkuji.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!