Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova princezna - Prolog + 1. kapitola

24.02.2012 (15:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 11220×

Arova princezna

Prolog

Mé celé jméno je Isabella Marie Swanová, ale všichni mi říkají Isabell. Musím vám říct jednu zásadní věc.  Jsem upír. Víte, není to tak děsivé, jak to vypadá, protože jsem krásná, silná, rychlá a mám nejvíce darů ze všech upírů. Je jich přibližně dvacet, ale už před padesáti lety jsem to přestala počítat. Ptáte se, jak jsem to udělala? Umím totiž přijímat dary od ostatních upírů. Skoro všechny své dary jsem si přivlastnila tady ve svém domově jménem Volterra, která se nachází v Itálii. Abyste pochopili, Volturiovi  - Aro, Caius a Marcus jsou vůdci naší smečky. Jsme něco jako královská rodina. Máme jisté zákony, které každý upír musí dodržovat.

Právě dodržování zákonů a případné potrestání viníků, mají na starosti Volturiovi. Jejich mluvčí je Aro. Dnes je to přesně sto let, co jsem tu. Ano, pochopili jste správně, dnes mám narozeniny. Nechtěla jsem žádnou velkou oslavu, ale spíš menší setkání v rodinném kruhu. Víte, Aro je můj otec. Má úhlově černé vlasy sahající po ramena a dokonalé rysy. Je střední postavy a kůži má průsvitně bílou. Mám ho strašně ráda a on mě. Stavíme naší lásku nad potřeby Volttery. Je to opravdu tak pokud nevěříte?! Aro je nejhodnější a nejšlechetnější upír, kterého znám. Přesně před sto lety mě vyhledal Demetri (Demetri je vysoký přibližně 190 cm, štíhlí a jeho bledá kůže má lehce olivový nádech. Vlnité tmavé vlasy mu dosahují k ramenům) a přinesl sem.

Bylo to asi měsíc poté co mě Edward a jeho rodina opustili. Bylo to nejhorší období mého lidského života a dodnes si ho pamatuju až moc dobře. Nejedla jsem, nepila jsem a ztratila všechny své přátelé i rodinu. Byla jsem na pokraji svých sil. Demetri mě přinesl do hlavního sálu a já na sobě cítila pohledy všech přítomných, které byly zkřivené hrůzou. Aro zavolal zdejšího lékaře, který mu řekl, že mi zbývá pravděpodobně jen pár desítek hodin života. Ano, umírala jsem steskem. Cítila jsem, jak ze mě každou vteřinou vyprchával život. Aro na nic nečekal a přikázal připravit pokoj na moji přeměnu.

Prý už tehdy ve mně viděl velmi mocnou upírku. Sám nejvyšší vládce mě přeměnil, a proto jsme si také tak blízcí. Nebyla jsem normální novorozená. Přestože jsem byla jen pár hodin stará, chovala jsem se jako několik desítek let starý jedinec. Už od začátku jsem nechtěla pít lidskou krev. Aro to pochopil a pustil mě na lov do zdejších lesů. Zvláštní je, že nyní sice mám zlaté oči, ale když jsem naštvaná, tak se postupně mění do červena. Prý je to známka mé síly a velikosti, říká otec. Ale teď už dost povídání o mně. Na to bude ještě času dost. Mám přece narozeniny. Jo, a abych nezapomněla. Víte, co jsem si přála k narozeninám? Odejit na pár let odsud někam pryč. Někam, kde mě nikdo nezná a já tak budu moci zapomenout na svou lidskou minulost. Doufám, že mi to Aro dovolí. Bože, už je půl osmé, měla bych se připravit na oslavu.

1. kapitola

Byla jsem ve svém pokoji, který byl naprosto úchvatný. Je do obdélníkového tvaru a stěny jsou vymalovány do mé oblíbené barvy světle zelené až limetkové s fialovými doplňky. Všechen nábytek je bílý – pohovka, knihovna, piano, psací stůl, toaletní stolek… Ano měla jsem se tu jako princezna, jak mi rád otec říká. Měla bych se jít osprchovat. Svojí rychlostí jsem vběhla do sprchy a nechala na sebe téct teplou vodu. Všechny svaly se mi uvolnily a všechny myšlenky se rozutekly kamsi. Byla to má oblíbená činnost. S kyselým výrazem, že už je čas vyjít ven, jsem sprchu vypnula. Přes vlasy jsem si přehodila ručník a zamotala ho do turbanu. Druhým ručníkem jsem si utírala tělo. Poté jsem si vzala župan a koukla se na sebe do zrcadla. Musím říct, že upírství mi sluší. Byla jsem omnoho krásnější. Hnědé mahagonové vlasy jsem měla po zadek dlouhé a oči zářivě zlaté. Měla jsem velké plné červené rty a nad nimi se tyčil malý rovný nosík. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a začala si foukat své vlnité vlásky. Poté jsem si nanesla oční stíny světle zelené barvy. Oči jsem zvýraznila očními linkami také zelené barvy a nanesla řasenku. Tak teď šaty. Vyndala jsem je ze své šatny, která je větší než můj pokoj. Byly tak překrásné. Jsou světle zelené barvy, poseté malými stříbrnými a zelenými kamínky. Opatrně jsem si je oblékla a ještě jednou se otočila k zrcadlu. Musím uznat, že mi to vážně slušelo.

Někdo zaklepal.

„Dále.” řekla jsem.

Ze dveří vykoukl vysoký a svalnatý muž jménem Felix.

„Ahoj Isabell, je čas slavit!” řekl.

Jen jsem přikývla na souhlas. Obula své úchvatné zelené střevíčky a spěchala za ním.

„Dnes ti to moc sluší, Isabell,” řekl Felix.

„Děkuji ti za kompliment, Felixi,” odpověděla jsem.

Došli jsme ke dveřím  velkému sálu, které mi otevřel jako pravý džentlmen. Náhle jsem přestala dýchat překvapením. Celá místnost byla vyzdobena liliemi mými oblíbenými květinami a světle zelenými stuhami. Dominantou byl velký stůl s dvaceti židlemi. Na stole byly skleničky a džbány s krví. Podle čuchu jsem poznala lidskou i zvířecí krev a ústa se mi roztáhla do úsměvu. Bylo tu spousta upírů většina z vyšších postů gardy. Volturiovi jsou známí tím, že hledají talentované upíry do své rodiny, jak tomu rádi říkají. Ty měli na svou ochranu před případnými vetřelci. Vládci a já nosíme temně černé pláště. Po nás jsou Demetri, Felix, Alec, Jane a ti nosí tmavě šedé pláště. No a zbytek má světle šedé. Aro tak rozlišuje jejich postavení.

V čele místnosti se tyčí tři trůny v čele s Arem. Po jeho pravici sedí Caius, který je střední postavy se sněhobílými vlasy. Po levici sedí Marcus, který má černé vlasy po ramena. Jediný Aro má ze tří vůdců dar. Když se vás dotkne, přečte všechny myšlenky, které se vám, kdy honily hlavou.

Otec vstal a zvolal „Tak tady máme naší princeznu. Pojď ke mně, dítě.”

Běžela jsem přes celý sál lidskou rychlostí a zpomalila těsně před Arem. Otec roztáhl ruce a já do nich vpadla.

„Tatínku, to je krásná oslava. Mám tě ráda,” řekla jsem potichu poslední slova, aby to slyšel jen on.

„Princezno moje, jsem rád, že se ti to líbí. Taky tě mám moc rád, Isabellko moje,”odpověděl mi.

„Tak se všichni posadíme a jako tradičně Isabell po mém pravém boku!” zvolal Aro a otočil se ke mně a dal mi pusu do vlasů. Poté mi nabídl rámě a dovedl mě před mou židli, kterou mi odsunul, stoupla jsem si ke stolu a čekala na přípitek. Všichni jako na povel si vzali do svých bledých prstů skleničky s krví a Aro zvolal.

„Všechny vás vítám na oslavě narozenin mojí princezny. Jako každý rok si Isabell přála malou oslavu, a tak jsme se setkali jen v rodinném kruhu. Tento rok je velmi výjimečný, protože má kulatiny.” Aro se otočil na mě a pokračoval.

„ Má krásná dcerko, přeji ti jen to dobré a užij si nadcházejících sto let více nežli ty minulé.”

Aro podzvedl skleničku nad hlavu. Všichni zopakovali ten pohyb, napili se a počkali na Ara, Caiuse, Marcuse a mě až si sedneme, aby se také posadili.

„Hudebníci, hrajte!” vykřikl Aro.

Začali se ozývat první tony mé oblíbené písně od Debessyho.

„Tatínku přemýšlel si o tom mém přání?” zeptala jsem se.

Aro se na mě otočil a zkoumavě si mě prohlížel. „Ano přemýšlel a mám jednu podmínku!”

Překvapeně jsem se na něj dívala a naznačila, aby pokračoval.

„Víš, pustím tě, ale budeš bydlet u mých starých přátel. Je to velká rodina. Neboj, budou se ti líbit,” dodal.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem přikývla. No lepší něco nežli nic.

„Dobře zítra v devět hodin ráno se tam přemístíme. Do té doby si zabal kufry,” nakázal mi otec.

 2. kapitola

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova princezna - Prolog + 1. kapitola: