Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova princezna - 5. kapitola

29.02.2012 (15:30) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 6964×

Arova princezna

5. kapitola

Pohled Isabell

Já jsem vážně v pekle. Přepadla mě příšerná deprese, a to jsem si myslela, že upíři ji mít nemůžou. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mě Edward a jeho rodina opustili. Přijel ve svém stříbrním Volvu k nám domů do Forks. Vyšla jsem ven za ním a on mě požádal, jestli bychom se nešli projít. Šli jsme do lesa, kde mi řekl, že mě nemiluje, že jsem byla jen hračka pro potěšení a že odjíždí se svou rodinou pryč. V tu chvíli mi vytrhl srdce z těla a rozdupal ho na malé kousky, které se nikdy neposkládaly. Nikdo si neumí představit, jak jsem se cítila. Bez srdce se nedá žít a já nežila. Jen přežívala. Začala jsem nahlas vzlykat. I když jsem brečet nemohla, strašně mě pálily oči. Nejvíc jsem ublížila svým rodičům.

Nemyslela jsem na ně už strašně dávno. Vybavila se mi poslední vzpomínka na ně.

Renée s Charliem seděli na pohovce v našem domečku ve Forks.

„Bello, měli bychom si promluvit, zlatíčko. Pojď si k nám sednout,” řekla maminka.

Posadila jsem se na taburet a čekala.

„Zlatíčko, vím, že se ti to nebude líbit, ale je to nejrozumnější. Sama sis všimla, že poslední dobou nejíš, nepiješ a nestýkáš se s jinými lidmi. Bello, takhle to dál nejde. Potřebuješ odbornou péči lékařů, a tu mají v klinice doktora Fishe,” řekla matka a podávala mi prospekt, na kterém byla fotografie kliniky.

„Nemůžete mě poslat pryč. To nejde. Já odsud nemůžu odjet,” řekla jsem.

„Zlatíčko, oni se nevrátí. Ty to víš,” dodala matka.

Rozbrečela jsem se a vyběhla bez jediného slova z domu. Běžela jsem na moji a Edwardovu louku, kde jsem vzlykala. Po přibližně dvou hodinách jsem usnula vyčerpáním. V té době mě našel Demetri.

Vrátila jsem se do přítomnosti. Připadala jsem si jako v tranzu. Pořád dokola jsem mumlala.

„Já tam nechci. Nepojedu tam.”

Potřebuju zjistit, co se s nimi stalo.

Objevila jsem se na zahradě před malým domečkem mých rodičů ve Forks. Tráva mi dosahovala ke kolenům a můj čich nezaznamenal žádný lidský nebo upíří pach. Mé rentgenové oči také nic nezaznamenaly. Pomalým krokem jsem prošla hlavním vchodem. Nic se tu nezměnilo. Dlouho tu nikdo nežil. Ze vzduchu byla cítit zatuchlina. Šla jsem po schodech nahoru do ložnice rodičů. Věděla jsem, že Charlie měl tajný sejf ve zdi. Svými upířími schopnostmi jsem sejf otevřela. Byly tam rodné listy, kreditní karty, nějaké peníze a dopis, na kterém bylo mé jméno. Sedla jsem si na postel a otevřela ho.

Milá dceruško,

pokud tento dopis najdeš, už tu nejspíš já ani máma nebudeme. Chceme, abys věděla, že tě i přesto milujeme a čekáme na tebe tam nahoře. Díky tvému útěku jsme se s maminkou dali znovu dohromady. Tvůj odchod byl tak snesitelnější. Doufáme, že se nelituješ a užíváš si života naplno. Nechtěli bychom, abys byla nadále smutná. Nezapomeň, že jsme vždy s tebou ve tvém srdci. Oba tě moc milujeme.

S láskou máma a táta

Měli pravdu. Utápěla jsem se v žalu. Celých sto let jsem byla zamrzlá na jednom místě. Zasloužím si být šťastná, ale oni ne. Dala jsem si hlavu do dlaní. Bože, co mám dělat? Mé city k němu se nezměnily. Pořád vypadal stejně božsky. Ústa stvořená k polibku. Jen já jsem se změnila. Je ze mě stvůra, která nenávidí život a nejvíc je. Teď s nimi bydlím. Oni mi zničili život, jak lidský, tak upíří. Vyšla jsem z ložnice a zamířila do svého pokoje. V mysli Edwarda jsem si přečetla, kam schoval mé lidské vzpomínky na něj. Sedla jsem si na zem a pěstí vrazila do plovoucí podlahy. Pár třísek odlétlo a uvnitř škvíry se třpytila stříbrná krabička. Opatrně jsem ji vyndala a otevřela. Byly tam převážně fotky Edwarda se mnou, fotky Cullenů, přátel a Renée s Charliem. Pod nimi jsem nahmatala stříbrný řetízek s křišťálovým srdíčkem, který mi Edward dal k sedmnáctinám. Vzala jsem krabičku a nacpala ji do kabelky.

Pohled Edwarda

Seděl jsem u sebe v pokoji a poslouchal Debussyho. Pokoj mám hned vedle Isabell. Asi z toho moc nadšená není, že máme jako jediní pokoje na tomto patře. Přemýšlel jsem o ní. Proč se k nám chová tak odměřeně? Je vážně zvláštní, jak jí zčervenají oči vztekem, a nejzvláštnější je, že na ní nefunguje ani jeden z našich darů. Alice nevidí její budoucnost. Jasper nedokáže ovlivnit její emoce a o mně ani nemluvím. Asi vážně bude tak mocná. Mám pocit, že nejvíc je navztekaná na mě, ale vždyť já ji neznám.

Z jejího pokoje jsem slyšel vzlyky. Cítil jsem, jak trpí. Najednou se mi sevřely všechny vnitřnosti a chtěl jsem to být já, kdo ji utěší. Zavrtěl jsem hlavou. To není dobrý nápad. Určitě by mě vyhodila a vypadal bych jako osel. Emmett by se mi ještě měsíc posmíval. Zaposlouchal jsem se do zvuků z vedlejšího pokoje. Slyšel jsem, jak pořád říkala. Já nikam nepojedu. Nemůžete mě poslat pryč. Vstal jsem a mířil do jejího pokoje. Když jsem vstoupil, pokoj byl opuštěný. Co to mělo znamenat?

6. kapitola

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova princezna - 5. kapitola: