Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova princezna - 10. kapitola

06.03.2012 (07:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 6891×

Arova princezna

10. kapitola

Pohled Isabell

„Promiňte, potřebovala bych být sama. Alice, mohla bys, prosím, jít se mnou?” zeptala jsem se. Překvapeně se na mě podívala a přikývla.

Šly jsme mlčky do mého pokoje. Zavřela dveře a sedla si ke mně na pohovku.

„Potřebovala bych od tebe pomoct. Chtěla bych se kouknout na tvé vzpomínky před sto lety.”

„Dobře. Jak to mám udělat?” zeptala se Alice.

„Jen na ně mysli,” řekla jsem a ona přikývla.

Sevřela jsem jí ruku a v mysli mi začaly běhat obrázky minulosti. Zrovna Edward mluvil před celou rodinou, že mě musí opustit. Nechtěl mě ochudit o lidský život, manželství a děti. Vypadal strašně zničeně. Bylo na něm vidět, jak mu to trhá srdce.

„Alice, nešla by sis promluvit někam, kde nás neuslyší? Mohly bychom jít na nákupy?” řekla jsem opatrně.

„Vážně?” vypískla Alice nadšeně a já přikývla na souhlas.

„Jen se převléknu a za minutku budu dole!” řekla a tleskala.

Potřebuju se dozvědět víc. Potřebuju vědět všechno, co jsem zameškala. Potřebuju vědět víc o Edwardovi.

Upíří rychlostí jsem se převlékla a sešla dolů. Emmett seděl u televize a koukal na zápas. Rose si lakovala nehty a Edward seděl za pianem a hrál moji ukolébavku.

Zůstala jsem stát jako přimrazená a nedokázala se pohnout. Ta skladba mi chyběla. On mi chyběl. Píseň dohrávala a Edward se na mě otočil. Koukali jsme si z očí do očí. V jeho jsem viděla smutek a naději. Probudila jsem se a zeptala se Alice.

„Můžeme?”

Příkývla a mi se odebraly k mému autu. Projížděly jsme lesem, když na mě Alice poprvé promluvila.

„Chyběla jsi mi, Bello!”

„Nepřiznávala jsem si to, ale ty jsi mi taky chyběla,” řekla jsem jí popravdě a ona se usmála od ucha k uchu.

„Předpokládám, že sis chtěla promluvit především o Edwardovi?!” zeptala se.

„Ano.”

„Začnu od začátku. Když jsme se odstěhovali z Forks, Edward nás opustil. Nevěděli jsme, kde žije. Jednou za čtrnáct dní nám zavolal, že je v pořádku. Po třech měsících se k nám vrátil. Říkal, že byl ve Forks. Nechtěl nám povědět víc. Jen řekl, že nemůže být sám, protože by to nepřežil.  Od té doby s námi mluvil jen v případě potřeby. Vypadal hrozně. Nechtěli jsme vyzvídat, co se stalo ve Forks, ale muselo to být hrozné. Až před pár dny jsme se dozvěděli, že tě chtěli poslat do léčebny. Bello, je mi to moc líto. Neměli jsme tě opustit. Odpustíš mi někdy?” zeptala se s nadějí v hlase.

„Alice, je to pro mě těžké. Ani nevíš, co všechno jsem zažila, ale pokud vám neodpustím? Nehnu se z místa!” řekla jsem.

„Bello, povyprávíš mi tvůj příběh?”

„Řeknu vám ho všem doma. Nechci ho říkat stokrát,” usmála jsem na ni.

„Tak půjdeme na ty nákupy?”

„Že váháš!” řekla nadšeně.

Po sedmi hodinách nepřetržitého nakupování jsme se vracely s narvaným autem taškami. Alice chtěla vyzkoušet jízdní vlastnosti mé krásky, tak nazpátek řídila. Zaparkovaly jsme před domem. Měla jsem strach z nadcházejícího rozhovoru. Kdybych byla člověk, klepala bych se.

„Neboj. Budu u tebe,” řekla Alice přátelsky a já se na ni vděčně usmála. S Alicí jsme přemístily tašky do pokojů a vrátily se do obývacího pokoje.

„Mohli byste, prosím, všichni sem příjít?” řekla jsem vyrovnaně.

Upíří rychlostí se ocitli všichni okolo mě.

„Posaďte se, prosím.”

Sedla jsem si vedle Alice. Chytla jsem do dlaně řetízek se srdíčkem od Edwarda, který hřál na mé ledové kůži.

„Chtěla bych, abyste věděli, že jsem vám odpustila.” Otočila jsem se na Edwarda, který se na mě díval ublíženě.

„Všem,” dodala jsem.

„Omlouvám se za své chování. Bylo to hrubé a pokud byste nic nenamítali, ráda bych zůstala.”

„Zlatíčko, nemusíš se omlouvat. Chápeme tě. Našla jsem svou ztracenou dceru.” Přistoupila ke mně a objala.

„A já ztracenou mámu. Mám tě ráda, Esme,” šeptala jsem jí.

„Esme má pravdu. Nemusíš se nám omlouvat. To bychom my měli. Mysleli jsme, že tě tím ochráníme. Upřímně jsem rád, že osud tě zavedl k nám. My jsme tvá rodina,” řekl sebevědomě Carlisle.

„Děkuji. Cením si toho,”odpověděla jsem.

Obrátili jsme se na zbytek rodiny a čekali.

Emmett se postavil a přidupkal ke mně. „Konečně jsem našel svou sestřičku. Teď už tě nikam nepustím,” prohlásil a zvedl mě do výšky, kde jsme se točili.

„Dost, Emmette! Přestaň!” smála jsem se.

„Můj názor znáš. Jsi moje sestra. Budeš tady a hotovo,” prohlásila Alice.

„Jsem rád, že tě tu máme. Je větší zábava,” prohlásil Jasper a rozesmál se při vzpomínce na létajícího Edwarda při cvičení útoků.

„Děkuju. Hodně to pro mě znamená,” řekla jsem a obrátila se na Rose. „Rose, vím, že si mě neměla ráda, protože jsem chtěla být upír, ale teď je to jiné. Já neměla na vybranou. Demetri měl pro mě dvě možnosti. Upírství nebo smrt. Chtěla bych začít znovu,” řekla jsem od srdce.

„Já vím a omlouvám se, že kvůli nám jsi trpěla. Začneme obě znovu!” řekla a chytla mě za ruku.

Vděčně jsem se na ni usmála. Zbýval poslední člen rodiny. Edward. Obrátila jsem se na něj, aby řekl svůj názor.

„Ty jsi našla tu krabičku?” zeptal se se zájmem.

„Ano. Byla jsem v domě rodičů. Potřebovala jsem zjistit, jak umřeli,” odpověděla jsem.

„Vážně jsi mi odpustila?” zeptal se smutně.

„Ano. Odpustila,” odpověděla jsem.

V životě jsem neměla tolik pochybností jako teď. Co když mě už nemá rád? Co když mě už nechce? Nahlédla jsem do jeho mysli, ale nic povzbuzujícího jsem nenašla. Přemýšlel nad odpuštěním. Z přemýšlení mě vytrhla Alice.

„Takže hotovo! Zůstáváš! Řekneš nám, prosím, svůj příběh?”

Prohlédla jsem si každého člena rodiny, jestli to vážně chtějí vědět.

„Nebudu vám vyprávět, jak strašně bolelo, když jste mě opustili. Nechci, abyste to věděli, a nechci nad tím přemýšlet. Demetri mě odnesl do Volterry a Aro mě přeměnil. Mezi námi vzniklo určité spojení. Bylo to poprvé za tisíc let, co se něco takového stalo. Aro se změnil. Nebyl krvelačný a nafoukaný. Ke mně se vždy choval srdečně. Nenutil mě připojit se do jeho gardy ani nic takového. Stal se z něj upír, který mi rozuměl. Na mých stých narozeninách jsem se rozhodla odejít. Jediná jeho podmínka byla bydlet s vámi. Moje první kroky vedly do Forks. V domě mých rodičů jsem našla dopis. Byl to dopis na rozloučenou.” Ve zkratce jsem popsala moji věčnost.

„Četl jsem o takovém spojení. Je pravda, že dárce jedu se změní a soucítí se svojí obětí,” řekl Carlisle.

„Určitě toho máš dost za celý den. Jdi si odpočinout, zlatíčko,” řekla Esme mateřsky.

„Děkuju.” Stoupla jsem si a odešla do svého pokoje.

11. kapitola

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova princezna - 10. kapitola: