Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 4. kapitola - Překvapení

09.09.2011 (16:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1723×

Probrala se a já jí dal jídlo. Vyžadovala ho, prý nemusí tolik krve, jako my upíři. Sedl jsem si k posteli a sledoval ji.

„Jaký byl tvůj muž?“ vyslovil jsem, když dojedla. Podívala se na mě pohledem, který prozrazoval jak bolest, tak úlevu. Takže sňatek byl domluvený, ale nebyl to zlý chlap.

„Harto byl výjimečný muž, ale nemilovala jsem ho. Měla jsem ho ráda, ale láska to byla spíš přátelská než milostná.“

„Neznám takové city, myslím tím lásku. Nikdy jsem nemiloval,“ přiznal jsem se, ani netuším z jakého důvodu.

„Opravdu? To bych do tebe neřekla.“

Pousmál jsem se a vzal jí podnos.

„Jsi zajímavá žena, Medeo, ale neštvi mě.“

Teď to byla ona, kdo se pousmál. Měla krásný skoro úsměv, chtěl bych ho vidět úplný, snad časem.

„Měl jsi k němu vůbec někdy citový vztah? Cítil jsi k němu nějaké kladné emoce?“

Chtěl jsem se zvednout, ale nakonec jsem zůstal sedět.

„Mám sestru, jejího manžela a jednoho přítele, který je velice dobrým a spolehlivým přítelem. Ano, cítím k nim kladné emoce.“

„Tebe bych neodhadovala na někoho, kdo má sestru. Ale i vrah může mít rodinu, nezmění to, čím je.“

„Určitě ne, když se rozhodl dobrovolně.“

„Proč?“

„Jsi nějaká zvědavá.“

„Já vždycky a je to vůči mně trochu nespravedlivé. Ty jsi viděl mou minulost, víš, co jsem. Já chci na oplátku to samé.“

„Proč?“

„Chci poznat muže, který mě drží ve vězení.“

„Prostě se mi to líbí. Tečka,“ ukončil jsem a vstal z postele. „Zkusíš utéct a budeš trpět, dost trpět.“

„Proč utíkat? V poušti mě zabije žízeň, ve městě vojáci. Tady mám postel, jídlo a trochu podivnou společnost.“

„Jen aby.“

„Stejně bys mě chytil, sleduješ každý můj krok, tep srdce, víš, že by se zrychlil, kdybych se snažila utéct.“

„Jsi dost chytrá, určitě bys na něco přišla.“

„Máš pravdu, jsem, ale nemám takovou sílu jako ty.“

„To je pravda. Pokud mě omluvíš, musím něco dole zařídit.“

„Můžeš odejít.“

„Vaše laskavost, výsosti, mě dojímá k slzám.“

„Upíři nepláčou.“

„I kdybych mohl, tak neslzím, nemám to v genech.“

„Až se ti jednou stane něco zlého, budeš chtít mít něco tak lidského v genech.“

„Nepovídej.“

Zamkl jsem, i když to bylo zbytečné, a sešel jsem dolů. Ucítil jsem pach toho muže, co tu byl před pár dny a objednal si smrt Medey. Jenže nebyl sám, byl i s upírem, proto znal mé jméno. Ten upír zná mou identitu, trable přicházejí, krucinál. Vzpomněl jsem si na ni, upír ji vycítí a bude ji chtít zabít, tomu musím zabránit.

Aro, jednej. Ale velice rychle.

„Aro, Aro, to je doba,“ promluvil upír, který se objevil po boku muže, jenž mi dal za úkol zabít princeznu. Venku jsem cítil desítky mužů, vojáků.

„My se známe?“ hrál jsem o čas.

„Já znám tebe.“

„Možná by bylo vhodné představit se, nemyslíš, upíre?“ Snažil jsem se skrýt netrpělivost, ale nešlo to. Mám takovou povahu.

„Na co jsou jména? Stejně se už nikdy víc nesetkáme, protože můj dobrý přítel chtěl po vás laskavost, drahou laskavost, a vy jste to nesplnil, mýlím se snad?“

„Dobrý přítel? To je skrytý význam pro vzájemné zahřívání postele?“

„Nemusíte být vulgární, já se k vám chovám mile.“

„Mile, to znamená, že mi vrazíte s menším vojskem v zádech do domu a naznačujete mi, že neplním svou práci?“

„Měl jsi ji zabít, ona je nebezpečí pro naši rasu! Její otec bude teď snadno ovladatelný a zranitelný. Nedovolím ti, abys ji odvedl zpátky do Persie!“

V mysli mi běželo jen jediné. Vzít Medeu a utéct, maximálně nás dohoní tento upírek, kterého oddělám. Neváhal jsem, upíří rychlostí jsem vlítl do ložnice, popadl ji a utíkal do pouště. Samozřejmě, že nás vojsko nemohlo dohnat, i když se urputně snažilo.

Písek se vznášel ve vzduchu, naše rychlost ho rozpohybovala do agresivního tance. Zastavil jsem na místě, které se mi zdálo dostatečně daleko od vojska. Upír nám byl v patách. Položil jsem Medeu na zem a věnoval se neznámému. Nebyl žádný bojovník, spíš byl kecálek. Zbavil jsem se ho skoro okamžitě. Jen spálit tělo, ale jak, když jste na poušti a nemáte … Otočil jsem se na Medeu, šla k menšímu křoví, co tu bylo. Jedno křoví na kilometry pouště. Lámala suché větvičky, u mých nohou byly kameny, snad jiskra skočí.

Podařilo se nám ho zničit úplně. Kráčeli jsme vedle sebe mlčky, třpytil jsem se na slunci, teda jen můj obličej, zbytek těla bylo zakryté. Utrhla kousek šatů a podala mi to.

„Zahal si obličej, nemusí nás hned vystopovat.“

„Dík,“ poděkoval jsem a zároveň ji zastavil. „Ochráním tě, budu tě chránit, nemusíš se bát, že tě najdou a ublíží ti.“

„Já se nebojím, vím, že jsi nebezpečný. Podívej!“ vyhrkla a ukázala na něco velkého v dálce. Vydali jsme se tím směrem. Poušť ustupovala a přibývalo křovin, vypadalo to jako nějaká přírodní krypta.

„Medeo, nechoď dovnitř!“

„Bojíš se snad tmy?“ utahovala si ze mě. Zasakroval jsem a vešel do kamenné díry za ní.

Komentáře by potěšily, abych věděla, že stále máte o povídku zájem. Korektura by Elisme7, díky. :D

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 4. kapitola - Překvapení: